otєrєzє.cz

Žádný strach

Jsou prázdniny, což má jednu fajn výhodu – ti, co studují, nemusí do školy 🙂
Téhle výhody dnes využila i krásná blondýnka Lauren (dříve Sophie, o které jsem tu kdysi psala) a jela s námi poprvé na společné sezení k Hance.
Normálně bych už o takových sezeních nic extra nepsala (pokud by se tam neprobíralo něco vyloženě extrémně zajímavého). Jenže dnešek byl jiný.
Jely jsme do Prahy už čtyři! Čtyři slečny ze severu a Laurinka úplně poprvé. Mě samozřejmě každé “poprvé” (mé i cizí) fascinuje, takže jsem byla ráda u toho a pořád Lauren přesvědčovala, ať nemá strach.
A vzpomínala jsem na sebe ještě před mou první návštěvou Hanky kdysi před lety, kdy jsem četla o skupinových sezeních a představovala si je jako seance u psychiatrů v protialkoholní léčebně, kdy terapeut mluví jako cvok, klienti odpovídají jako cvoci a všichni jsou tak trošku švihlí 🙂
Mám zapotřebí někomu sdělovat své soukromé informace, pocity a sny? To nemůže být k ničemu. Tohle bude hotové utrpení.
A nebylo.
Myslím, že neexistuje člověk, který by o takových sezeních prohlásil, že mu nic nedávají nebo že stály za nic. (Ten, kdo to říká, na takovém sezení nikdy nebyl a jeho představy jsou zkreslené.)
Netušila jsem, že se mi to bude tak líbit 🙂 Jsem vždycky neuvěřitelně šťastná, když vkročím na půdu země Tolerance, ve které můžete vypadat jakkoli mužně, mít na sobě sukni a nikdo se nám nesměje, neuráží nás, jsme identifikovány správně a veškerý strach je pryč.
Tato země má ale zatím příliš malé území (zhruba pár metrů čtverečních) a nachází se přímo u jedné Rajské zahrady.
Zní to jako pohádka.
A taky to vlastně taková pohádka je. Jenže tuhle pohádku prožíváme každá z nás, která k Hance chodí.
Laurinka jí dnes prožila poprvé, což jsem moc ráda, protože jsem věděla, že z toho bude mít zážitek a bude se jí líbit poznat ostatní holky ve velmi různých fázích od “před HRT” do “po operaci”.
Do té doby máme totiž strach z toho, jak takoví lidé vypadají. A až když je poznáme zjistíme, že žádný strach neexistuje.
S holkama jezdím nesmírně ráda.
Lindu (4 měs. HRT) a Adélku (těsně před HRT) už hezkých pár měsíců znám a vždycky jsem se těšila i na tu cestu do Prahy s nimi. Dnes, když k nim přibyla i nová tvář Laurinky (která je před HRT už tak ženská, že je identifikována správně – někde tu bude i společné foto, až mi ho holky pošlou, což je pro mě rarita, protože trojselfie nebo vůbec nějaké společné foto s holkama od Hanky ještě žádné nemám :). Navíc tyhle holky jsou pro mě kamarádky, se kterými jsme si padly do oka.
Linda i Laurinka měly tílečka (která já se bojím nosit kvůli tomu, že si myslím, že mám širší ramena), moc hezké kraťásky a botky, které jim neuvěřitelně slušely a nebylo pochyb, že jde o slečny na prázdninovém letním výletě do Prahy 🙂
O tobě Adélko bohužel ještě nemůžu napsat, že jsi měla hezké tílečko nebo dámské sandálky! Tak to koukej brzo napravit 🙂
A Anito – tady máš tu Lindu, co jsem na ní prý závislá, jak v nějakém komentáři píšeš 🙂
Mamka s dcerama 🙂
Linda (4 měs. HRT), Lauren (před HRT) a nevím kdo 🙂 (šla kolem, tak jí Adélka taky vyfotila :).
Holkám to prostě sluší 🙂
To focení bylo vtipné. 🙂 Biologická slečna vezme foťák, vyfotí se a dá fotku na facebook.
My vezmeme foťák, fotíme, fotíme, fotíme…. fotíme… po dvacáté fotíme… a na každé fotce jsme některá z nás tak, že fotka prostě neprojde naší cenzurou a pravděpodobnost, že se najde fotka, kde budeme spokojené všechny tři, je dost nízká 🙂
Tato fotka je zde jen díky Laurince a není klikací, protože takhle malinká stačí 😀
Pár slov o Laurince ale musím říct, které stojí za to napsat a je to vlastně důvod, proč píšu tenhle článek (jako hezký příklad toho, jak to v některých rodinách může fungovat).
Má nesmírně velkou podporu rodiny a lidí kolem sebe. Je jí sedmnáct a maminka už jí slíbila, že od září, kdy půjde do školy poprvé jako žena (protože koncem srpna jí začne HRT a bude mít neutrální jméno), jí pořídí šaty a už teď jí spoří na výdaje související s přeměnou. Oni jsou rodiče, kterým záleží na jejich dítěti bez ohledu na to, jakého pohlaví je. Rodiče totiž milují své děti, které budou pořád jejich dětmi.
Když si před dvěma lety Laurinka uvědomila, že asi nebude gay, ale něco jiného a našla na internetu první videa o přeměnách (stejně jako já), navždy to změnilo její život, protože pochopila, kým skutečně je. Řekla to rodičům a maminka si dlouho psala s Hankou, ke které Laurinku maminka nakonec objednala, čímž jí definitivně zbavila nesvobody a věčné masky, kterou teď mohla odhodit.
Když slyším některé komentáře holek na společném sezení, jak jim rodiče vtloukali do hlavy, že to, co dělají, je špatné, že je to nemoc, že je to úchylka, že se mají chovat tak, jaké mají tělo a podpora veškerá žádná a pak slyším, co vypráví Laurinka, hladí mě to po duši.
Potřebujeme spřízněné duše.
Jsou pro nás nesmírně důležité, protože nám pomáhají překonat 90 % všech překážek, které bychom jinak museli zdolávat sami a to bolí. (Je spousta z nás, které je takto samy překonávat musí.)
A pokud máte kromě rodičů ještě kamarádku, se kterou sedíte v jedné lavici a která je do věcí kolem přeměn zapálená snad ještě víc, než my, která se o všechno tak zajímá a chce jednou následovat kroky Hanky a stát se sexuoložkou, pak nám mohou být všichni nepřátelé ukradeni.
Laurinky spojenkyně se jmenuje Míša. (Tímto tě zdravím, Míšo, ať jsi kdekoliv a příště už s námi, jasné? 🙂 Kromě spojenkyně je to také moc krásná skoromodelka :), která ve všem Laurinku podporuje. Jsou to lidé, kteří většinou nejsou vidět. Jejich podpora také není vidět. Ale my jí cítíme. Potřebujeme vás! A děkujeme vám za to, že jste.
I já vás mám 🙂 A děkuji vám z celého srdce, že jste.
Moc se těším, až Míšu jednou poznám, protože každý, kdo jakýmkoliv způsobem pomůže někomu z nás, si zaslouží obdiv, přestože mu to může připadat jakkoli normální, že má být na naší straně. Obzvlášť, když jde o biologickou ženu.
Je to o štěstí?
Ano. To jsou ty náhody v životě, kdy potkáváme různé lidi, kteří vstupují a odchází z našich životů a máme-li štěstí, můžeme počítat s tím, že náš strach nad námi nikdy nevyhraje.
Na společném sezení se probíralo téma strach.
Každá jsme měla říct jeden ze strachů, který jsme prožily. Některé se opakovaly (strach z prozrazení byl nejčastější) a bylo jich spousta. Když to tak vezmu, strach je jeden z našich hlavních společníků během přeměny, ale nejhorší je asi ten před tím, než uděláme první krok.
Obdivovala jsem Michelle, která na sezení vyprávěla, že se svým strachem začala bojovat a řekla si, že už nehodlá dál žít ve strachu, který jí negativně ovlivňuje naprosto ve všem.
Můžeme se bát.
Nebo se bát nemusíme.
Obojí je jen v našich rukách.
Strach je totiž něco, co lze překonat.
Všimla jsem si ale jedné věci.
Jakmile se něčeho bojím a ten okamžik nastane, ten strach potom zmizí.
Strach je překážka, kterou přeskočíme a jdeme dál.
Strach je tááááákhle obrovský, ale čím víc se k němu přibližujeme, tím je menší a menší až je najednou takhle malinký a my zjistíme, že jsme se bály malinkého broučka místo řvoucí Godzilly.
S Godzillou bych si to nechtěla rozházet. A přesto nás “něco” nutí postavit se jí vrhat se do kroků, které nám přijdou neuskutečnitelné, složité a těžko zvládnutelné. Jenže ono to tak nakonec není. (Překvápko :).
Schválně si to zkuste. 🙂
Vy všechny, které jste ještě ten první krok neudělaly. Zkuste ho udělat. Jen tak na zkoušku. Zkuste udělat ten první krok, vrhnout se na svou prnví překážku a zjistit, jak je prťavá.
Vždycky je možnost se vrátit.
Ta radost, která vás okamžitě pohltí, je motorem, který vás pak žene dál.
Já přece musím vědět, o čem mluvím 🙂
Na společných sezeních miluju pozorovat úplně všechny holky ve všech možných fázích. Ale vážně úplně všechny! Od těch šestnáctiletých po ty přes padesátku. Některé jsou vtipné, nad věcí, některé v totální depresi nebo euforii.
Každá vypadá jinak a ty, které jsou těsně před komisí nebo po operaci mě fascinují svými ženskými tvářemi, ňadry i ženským vystupováním, které mě utvrzuje v tom, že TO JDE. Protože to vidím na vlastní oči a mám ráda, když se to podaří.
Ale miluju i holky, které tam přijdou v pánském oblečení se zarostlým obočím a bez jediné známky ženskosti (navenek). Uvnitř jsou to ženy.
Otázkou je, jak se cítí, když se jich servírka zeptá: “Co byste si ještě dal?” místo otázky, kterou použila u nás: “Co byste si ještě dala?”
V nedaleké restauraci (“LGBT friendly”) si pak sedíme u své kofoly nebo kapučína a povídáme si, jakoby tenhle svět byl “normální”. Jakoby tenhle svět byl bez předsudků, bez homofobie a bez lidí, kteří se za hloučkem podivně vypadajích žen otáčejí. A myslím, že to je smysl těchto sezení. Ne jen předat si vzájemně zkušenosti z toho, jak zvládnout přeměnu a podpořit se, ale také cítit se alespoň pár hodin dobře ve světě, ve kterém žádné nebezpečí nehrozí.
Takže společná sezení u Hanky určitě ráda doporučuji. Vyslechnete si sice i skuhrání a černé myšlenky, ale vždycky se najde někdo, kdo je zneguje a vytvoří protiklad 🙂
Tak jako to funguje tady na blogu 🙂
Nemyslím si, že některý z těch názorů je špatný. Je to jen odlišný pohled na věc. Každý se na svět díváme jinýma očima.
A konečně jsem dnes viděla Péťu, která je 4 měsíce po operaci a o které kdysi mluvila Linda, že je tak krásná, že si tehdy myslela, že je biologická slečna. Přišla totiž na sezení a její dlouhé vlnité černé vlasy mě naprosto dostaly. Tohle chci! 🙂
Péťa má přítele. Doprovodil ji před ordinaci Hanky a pak tam na ní čekal. Mimochodem moc sympatický chlapec.
Nerozumím tomu, když někdo říká, že je problém najít partnera. Já říkám, že to problém není. Nebo takhle – že je to stejně těžké (nebo lehké), jako bychom byly biologické ženy. Neposazovala bych naši minulost do role nevýhody. Jsme jen jiné, jako každá biologická žena je jiná.
Budu-li jednooká biologická žena, budu taky jiná. Ale i jako jednooká budu mít šanci najít si partnera.
Nevím proč, ale s Lindou a Lauren se cítím naprosto skvěle. S Adélkou samozřejmě taky, přestože nás stále doprovází jako bodyguard v pánském, ale my všichni víme, že je to žena. Těším se, až se to rozjede i u ní a u Lauren si nedovedu představit, jak ještě po hormonech zkrásní, když už teď je krásná skoro jako moje milá kamarádka z východu (jo, takhle jí teď budu nazývat :), na kterou jsem dnes moc myslela, protože původně měla jet s námi 🙂
Ale začíná jí 2 měsíce po operaci nový život.
Normální život ženy.
Přítel, práce, každodenní starosti.
Transsexualita je minulost.
Už jí to začalo.
Vždy po příjezdu domů, kde holky vyložím a pokračují dál svým autem, ve kterém je rozvážela dnes Linda dál na severovýchod, se najednou ocitnu v prázdném bytě, ve kterém neslyším žádný smích, žádné nadšené vyprávění, žádné sny mých kamarádek, které tak ráda poslouchám.
A z toho je mi vždycky smutno.
Je ale normální, že je nám smutno, když nás opustí někdo, koho máme rádi.
Ráno jsem šla ještě do práce, protože toho mám moc a potřebovala jsem dořešit některé věci. Včera byla u ředitele návštěva z Osramu a protože se to týkalo LED diod, které objednávám, musela jsem být na chvíli u toho. Oba pánové byli moc sympatičtí (toho jednoho bych nejradši snědla, jak se na mě hezky usmál 🙂 a tak jsem se cítila moc příjemně a důležitě. Dnes ráno mi ředitel říká: “Tak Terezo, představte si, asi vás potěším. Ti pánové z Osramu mi řekli, že by nikdy neřekli, čím procházíte. Mysleli si, že jste žena.”
Tak.
A teď jsem měla dva absolutně neslučitelné pocity současně. Jeden euforický a nádherný, druhý vztek na říďu 🙂
Musím mu říct, aby mě neprozrazoval na potkání! Musím to říct i kamarádovi a lidem, kteří to ještě sami nepochopili, že není žádoucí, aby to věděli. (Babička u pokladny na svého vnuka, kterého jsem s úsměvem pozdravila, protože je to můj kamarád: “Kdo to je ta slečna?” “To je kamarádka, babi. A představ si, ona byla předtím muž!”) Aaaach jooooo 🙂 Bez toho dovětku prosím! Tohle už nejde NIKDY vzít zpátky, víte? NIKDY!
Vím, jak je těžké tohle tajemství v sobě udržet. Jak moc se chcete pochlubit, že někoho takového znáte, že prochází nebo prošel něčím tak senzačním, pozoruhodným a jedinečným, že to prostě musíte někomu říct. Ale zkuste se vcítit do naší situace, kdy celým svým srdcem a celý život toužíme být ženou (nikoli člověkem, který ženou nebyl a stal se jí až v průběhu toho života). Cítíte ten rozdíl?
Nechci být atrakcí i přesto, že jejich reakce je pozitivní. Že mi vlastně dodávají potřebné sebevědomí a tak důležité impulsy, že je vše vpořádku.
Poslední dobou mám ale hodně obchodních schůzek – s muži i ženami – a (probírali jsme to i na sezení) nesmírně mě baví, jak mě muži pouští do dveří, jak mě nechávají jít první do schodů, jak mi poskytují “výhody” ženství, kterých já si tak cením, užívám a děkuji jim za ně (ačkoli jsou pro galantní muže samozřejmostí).
Jakýkoliv projev ženskosti od někoho cizího je nenabažitelný.
A tak jsem si dnes užívala malých střípků štěstí, které dohromady ale dávají pořádný ranec radosti a poselství, které si z dnešního dne odnáším (a o kterém už vím z vlastní zkušenosti dávno) je:
ŽÁDNÝ STRACH! 😉

18 komentářů

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.