otєrєzє.cz

Čeho se na nás lidé nejvíc bojí?

Já bych tak psala! Ale kdy? Ono je to z jedné strany vlastně dobře, že nemám čas, protože řeším úplně jiné věci, které jsem ani dřív řešit nemohla, protože to prostě nešlo. Teď mám ten opojný a krásný pocit, že žiju a nemusím si dodávat sebevědomí blogováním nebo mít se komu vybrečet tady. Přesto jsem si za poslední měsíce zaznamenala pár postřehů, které bych chtěla shrnout do jednoho článku, protože je mám tak nějak pořád na srdci a dokud to neřeknu, neusnu. 🙂

Trošku občas po očku sleduju, co se tak někde šustne kolem transgender tématu, kdo nový “od nás” se veřejně kde objeví, ráda si přečtu nějaký hezký článek Hanky Fifkové “Proč by ženy měly mít rády svou vagínu” (což já samozřejmě vím 🙂 nebo jak se pořád někdo někde vzteká, že něco není tak, jak má být. Často si říkám: “Páni, takové krásné nové holky a sympaťáci kluci jsou tu zase mezi námi!” To je dobře. Tyhle kluky a holky ale nikdo nevidí, pokud se sami nepřihlásí, protože nekřičí “hele, já jsem trans”. Jak jsem zjistila, většina populace ani netuší, že chodí mezi námi. Chci říct, jak je to skvělé, že nacházíte tu odvahu a jdete do toho!

Stejnopohlavní manželství

I když politiku moc neřeším, taky nenápadně sleduju, jak se ti pánové ve vládě pořád trápí s tím, zda přijmout nebo nepřijmout zákon o manželství pro páry stejného pohlaví. Není to fakt zbytečné takhle se pořád handrkovat, co je tradiční rodina a vymýšlet milión důvodů, proč láska mezi muži nebo mezi ženami je špatná nebo zlá? Hlavně je strašně netradiční! A to je teda sakra neřešitelný problém. Kdyby se tak těm všem odpůrcům narodilo krásné zdravé inteligentní a šikovné homosexuální dítě, které by jednou přišlo domů a řeklo: “Tatínku, chtěl bych si vzít Rosťu, ale nemůžeme, hlasoval jsi ve vládě proti tomu, abychom se mohli vzít a to nás moc mrzí.” Těžko říct, jestli by to pomohlo… Zabedněnost je hrozná a velmi rozšířená vlastnost napříč všemi společenskými vrstvami.

Panu prezidentovi Zemanovi (to jméno si sem uložím, až se tenhle blog bude číst za 50 let a nikdo už si na nějakého Zemana ani nevzpomene :), který tomu všemu nefandí, bych ráda vzkázala: “Hele, dědo, podívej se: Když se podívám o 50 let dopředu do budoucnosti (rok 2069), naše země už spoustu let tenhle zákon mít bude, homosexuálové budou moci uzavírat sňatky, vychovávat děti a nikdo se tomu nebude divit. Občas si jen někdo zavzpomíná na to, jaké to tehdy bylo, když jsi tehdy vetoval tenhle zákon úplně zbytečně, protože ho stejně nevyhnutelně prosadili později po tvé smrti a nikdo z vás to nedokázal (a ani nemohl dokázat) zabrzdit“.

Nechápu, o co tedy jde. Ze všech zemí střední a východní Evropy máme vše už na spadnutí úplně nejvíc. Je to jen otázka času a žádný Zeman ani veto kohokoliv tomu z dlouhodobého hlediska nemůže zabránit… 😉 Ale dobrý pokus no. Takové trošku “já jsem tady vedoucí“, že jo? 🙂 Tak jo. Ty jsi tady vedoucí.

Most

Dále mě fakt mrzí, jak Česká televize slepě vypustila do českého éteru jakože transsexuální Dášu v seriálu Most (nesežerte mě tu teď zaživa jo?), ke kterému jsem se původně nechtěla vyjadřovat vůbec nikdy nikde, nakonec jsem zase naopak chtěla vypsat úplně všechny fatální nedostatky ohledně transgender (jako že někdo to té veřejnosti přeci říct musí, jak to je! :), ale pak to za mě udělal někdo jiný (TransparentCZ), takže jsem od rýpání upustila. Trošku by mě zajímalo, jakou funkci měl v seriálu v titulkách uvedený sexuolog MUDr. Ivo Procházka, který se velmi dobře v transgender tématice orientuje, ale na výsledku ve všech osmi dílech to bylo znát minimálně.

Ze scén, kdy žena musí pořadateli závodu ukázat svou pipinu, protože chce jako žena jet tajný závod na autodromu, mi vstávaly vlasy na hlavě. Ženy (a opravdu k neustálému překvapení většiny jsme ženy) skutečně nepotřebují ukazovat a ani neukazují své pohlavní orgány komukoliv jen proto, aby dokázaly, že jsou ženami. Podobně ubohých, nepřesných nebo zcela zavádějících scén byla spousta. A ne, není to nadsázka, jak se to někdo snaživě snažil zachránit, ale špatný pokus o vtip kombinovaný s totální neznalostí hraničící s lidskou (ne)důstojností.

Taky přemýšlím, proč si vždycky společnost myslí, že stačí vzít do telky (nebo kamkoliv jinam) jednu kteroukoliv z nás a ona podle nich reprezentuje názory nás všech. To je jako kdyby přišel do Hovorů Václava Moravce člověk (rozuměj kterýkoliv člověk, protože všichni lidi jsou přece lidmi) a jeho názory by reprezentovaly názory všech lidí. A to nemluvím teď jen o Dáše ze seriálu Most, na které kladně hodnotím to, že do její role byla vybrána žena, i když musela být nadabována mužem Janem Cinou, protože přeci žádná transgender žena nemůže mít jen samé ženské znaky. Nedej bůh, aby zobrazovaná transgender žena vypadala ženštěji, než biologická žena! Tak ji nadabuje muž, aby to bylo jako věrohodnější. Jakoby se zapomínalo na ty, které tu opravdu chodí mezi námi a jen se tiše a nenápadně v tom davu smějí, jak se pořád všechno kolem transgender řeší, jak společnost transgender osoby vidí, a ze všeho nejlepší jsou muži, kteří se v diskusích zapřísahávají, že by nikdy s “předělaným chlapem” nešli, je to totiž hnus, ale přitom ti muži nemají ani ponětí, že mnozí z nich už ten zážitek mají dávno za sebou. 🙂 A ani se to nikdy nedozví. To mě baví.

Být před přeměnou a vidět seriál Most, tak z přeměny budu mít pocit, že je to těžké. Protože (jak sama hlavní protagonistka Dáša prohlásila) “je to fakt těžké“.

Ne. Není to tak těžké, jak to vypadá.

Na druhou stranu díky za přidělení role oběti. 🙂 Můj ředitel (který to o mně ví, protože se známe už přes 20 let) teď díky seriálu Most za mnou každé úterý při odchodu domů chodí do kanclu a lituje mě, jak to mám(e) my transgender osoby těžké. Tak se nechám pohladit a dělám děsně ublíženou. 🙂

To celé je jen o tom, že jsou dva druhy lidí.

Ti, kteří ví, jak to je, protože to prožívají, a ti druzí, kteří se to, jak to ti první prožívají, jen domnívají (sexuologové, tvůrci pořadů, veřejnost…). A proč já bych měla být ta, která uvádí všechno na pravou míru? Proč bych do toho měla dávat svoji energii? Já nechci zachraňovat svět. Chci píct jablečný koláče mýmu muži a nechat se hladit ve vlasech, když spolu sedíme na břehu jezera sledujíc kolemjdoucí transgender dívku, které vduchu fandím.

Čeho se na nás lidé nejvíc bojí?

Myslíme si, že se nás lidé nebojí. Jsme přeci ženy. Proč by se nás měli bát? Někteří z nich si sami nejsou jisti, jak budou reagovat, až nás potkají, dokud nás nepotkají. Nemáme na sobě pestrobarevná křídla ani dvoumetrové řasy na očích, takže by to mělo být v pohodě, protože nepoutáme pozornost.

Nebo poutáme…?

Oni nám to totiž nikdy neřeknou. Ale mně to nedávno někdo řekl.

V zaměstnání, které trvalo nejdéle v mém životě (12 let) na úřadě práce jsem měla kdysi nejoblíbenější kolegyňku, kterou jsem měla opravdu moc ráda. Taková usměvavá, milá, citlivá, veselá a chytrá velmi ženská brunetka s velkým srdcem. Pár dní před začátkem přeměny, kdy všechno bylo na spadnutí, jsem ji náhodou potkala (ještě ne jako Tereza) ve městě a tak jsme se zapovídaly, že mě pozvala k sobě domů do svého domečku. Neplánovaně. Po jedné noci (ve vší počestnosti) strávené spolu vznikl článek “Dohasínající plamínky“, který jsem si sem tehdy napsala, abych měla to kouzlo okamžiku schované už navždy. Tenkrát mi pořádně zamotaly hlavu její poznámky, že mám sice její podporu do přeměny jít, ale její druhé já jí říká, abych to nedělala, protože má ráda Toma. Ale tehdy jsme to (zevnějškem) nebyly my… Moc ráda na ty chvilky s ní vzpomínám. A taky na všechno, co jsme spolu vyváděly v práci i mimo.

Jakmile jsem nezadržitelně s nadšením udělala svůj první krok a vrhla se do největší změny svého života k tomu, aby mohlo rozkvést mé já, přestaly jsme být tak nějak přirozeně v kontaktu. Měla partnera, čekala s ním dítě a já jsem si v té době nemohla dovolit vztah.

Jenže Vesmír mi ji nedávno poslal ke mně do práce. Pracovně. Věděla, kde pracuju, ale musela sem přijít, protože prostě v některých životních situacích ani jinam přijít nejde, než ke mně. 🙂

Tak strašně ráda jsem ji viděla, i když jsem byla příšerně nervózní. Ještě nikdy mě takhle neviděla! Vzala jsem ji do přijímací místnosti, ve které jsme si povídaly a pak jsme se objaly. Tím objetím z nás všechno spadlo a Editka se rozmluvila.

“Teri, víš co ti musím říct? Já jsem se tak strašně bála! Pořád jsem odsouvala setkat se s tebou.”

“Prosím tě, a čeho?”

“No tvého hlasu! Strašně jsem se bála, že na mě promluvíš a budeš mít takový ten hluboký hlas, co mají ty jiné holky… Ale tvůj hlas se mi líbí.”

Dostala jsem pár komplimentů a usmála se.

Nikdy mě nenapadlo, že se lidé vůbec mohou bát taky našeho hlasu. Všichni víme, jak je hlas důležitý (i když občas tvrdíme, že ne, a že tahle společnost je ta, která se má přizpůsobit nám, ne my, s čímž nesouhlasím). Já hlas považuju za jednu z nejvyšších priorit, protože můžeme vypadat sebeženštěji, ale jak promluvíme mužským hlasem, je to v háji. A já už nechtěla být v háji. Já chtěla neřešit, zda jsem průchozí. Už si konečně oddechnout. Odhodit ten těžký balvan, který nás tíží. To trápení, jestli budu nebo nebudu průchozí. Poznají to na mně? Jsem dostatečně ženská? Proč tak zírá? V prvním roce přeměny jsem dokonce na veřejnosti na někoho vyplázla drze jazyk, jak mi to vadilo. Těžko říct, co se mu zrovna honilo hlavou.

Ne všechny mluvíme krásným ženským hlasem, i když i takové znám (a byla bych ráda, kdybych tu o Domče mohla někdy napsat víc, ale jen tenhle článek jsem měla rozepsaný tři měsíce a celou tu dobu nosila ty myšlenky v hlavě, než jsem si prostě ten kus času urvala, abych ho napsala). Nikdo nám neřekne, že my, krásné ženy, mluvíme jak hromotluci. Ale je to škoda. Tolik z vás mluví fantasticky žensky! Když je tam aspoň snaha, tak to má své výsledky a je to moc příjemné. K ženě patří přeci i její ženský hlas stejně, jako prsa nebo vagína, ne? A taky jako úsměv. Krásný milý ženský úsměv, který umíme jen my, a který láme ledy. A ne, že to s tím hlasem nejde. Jde to vždycky. Ale o hlasových terapiích jsem tu už napsala romány…

Uvědomme si, lidé zvyklí na ženské hlasy u žen mohou mít strach z toho, že uslyší ženu s mužským hlasem. Když si pustím nějaké video, ve kterém vystupuje transgender žena, přistihla jsem se, že si ho často pouštím jen proto, abych zjistila, jak ta krásná slečna zvládá ženský hlas. A častokrát ho zvládá! Je super! Ale taky ho častokrát nezvládá. Mluví a děsí. Přitom je to tak jednoduché… My, které jsme prošly tím vším až do konce a složily zkoušku na vysoké škole trpělivosti najednou všechno pustíme a nemáme snahu pracovat na svém hlase?

Tak v čem je problém?

Já vím. Je toho už takhle nad hlavu se samotnou přeměnou a tenhle obzvlášť vysoký stupínek vyžaduje další obrovský výdej energie, které se teď nedostává. Nechci rýpat. Sama jsem jak posedlá, když někde slyším krásný ženský hlas a chci pak sama víc… ještě víc… ještě víc a přitom si neuvědomuju, že jsem taky kdysi neměla ani procento toho všeho, co mám teď. A tak si potom vždycky uvědomím, jak jsem za to vlastně vděčná, i když nejsem žádná supermodelka.

V práci mívám často zajímavé klienty ze všech různých oborů. Před dvěma měsíci tu byla paní, která provozuje domácí péči starým a postiženým lidem. A má na stránkách tohle:

Kulhavý poutník, jakkoli jde životem o něco hůř a pomaleji, nežli jiní, právě díky své vrozené vadě pociťuje věci života a světa hlouběji a silněji.” Josef Čapek

Trošku mi to připomíná nás, byť nejsme postižené.

Tohle nás odlišuje – ta vděčnost za život na správném břehu.

A to pochopí každá z nás, až dozraje. Až přijmeme, že nám ubližuje to, co nejsme schopny přijmout. Jak píše o vztazích Michal Bartoš, což by se dalo klidně aplikovat na nás utrápené před přeměnou: Jde především o přijetí. Přijetí sebe. To znamená přestat si o sobě a o všech svých vlastnostech cokoli nalhávat. Zároveň si nenalhávat nic ani o ostatních, o vztazích, které tvořím, motivech, s jakými je tvořím atd. Je to cesta k autenticitě, až na “dřeň”. Vnímat sebe a své pocity. Nelze prožívat plně lásku a radost bez schopnosti stejně naplno prožít bolest, strach či smutek. Naše vnímání nemůže být selektivní. Ubližuje nám jen to, co odmítáme, co nejsme schopni přijmout. Bohužel často na podvědomé úrovni. Je to výsledek našich minulých zkušeností (např. z dětství). Ve chvíli, kdy jsme schopni pravdivě to uvidět a přijmout, přestává být daný problém problémem. Co přijmeme, to mizí, to, s čím bojujeme a co potlačujeme, roste. Co nepochopíme, odmítáme a nechceme pravdivě vidět, to prožíváme stále dokola. Tlačí se to na nás z “venkovního” světa. Dostáváme se do situací, které nám nepřijetí nějaké své části ukazují. Ve chvíli, kdy začneme chápat, proč prožíváme určité situace, nemusíme je již “těžce” prožívat v realitě svého života. Vyřešíme je v sobě skrze své pocity tak, že je prožijeme.

Těším se na další z vás, milé květinky, kterým se podařilo rozkvést.

One Comment

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.