otєrєzє.cz

Krátké vlasy

Sedím tu ve svých milovaných úzkých kalhotách, šedém dámském svetříku, který má tak hezky vykrojený výstřih, že mi na jedné straně vykukuje svůdné úzké bílé ramínko tílečka, co mám moc ráda, protože má na horním lemu vedle sebe takové malinké drobné bílé kvítečky a užívám si tuhle neděli… Dívám se na sebe letmo do malého zrcátka, co tu mám na stolku u počítače, když se líčím tady a vidím v něm Terezu… vidím v něm ženu, která je šťastná, která se usmívá a těší se na každý další den, kdy bude moct být konečně ženou… Kdy už na tomhle druhém břehu zůstane do konce svého života. Nesmírně se mi ten pohled líbí. Dává mi jistotu, že ve středu na matrice nebudu vypadat jako šašek, kterému se budou smát… (Jak málo mám ale takovýchto chvilek prozření… i když je jich pomaličku čím dál víc.)
Datum 9.2. není pro mě zrovna nejjednodušším datumem, do srdce se snaží dostat takový hodně těžký pocit, který mě chce otrávit a tak se snažím všechny vzpomínky okamžitě odhánět pryč, něčím se zabavit a daří se mi to 🙂 Moje bývalá žena nejspíš ani netuší, že jsem si vůbec na tohle kdysi nejdůležitější datum, které teď už neznamená nic, vzpomněla.
Přišla jsem takhle před chvílí z venku. Krásně se už prodlužuje den a byl tam tak jarní vzduch, až mě to úplně naladilo na léto a tím mé myšlenky začaly směřovat k měsícům, kdy už budu snad vypadat zase o trochu jinak a budu si to všechno začínat užívat.
Byla jsem vyprovodit Nikču, která tu byla zase na návštěvě, strašně jí chutnal makovník politý čokoládovou polevou (což mi dělalo dobře 🙂 a probraly jsme od kluků, přes vztahy i hadříky snad úplně všechno a stejně nám to zase nestačilo 🙂 Je tak hodná. Ve středu se mnou půjde na tu matriku. Zjistila jsem, že to pro mě bude přeci jen jednodušší, když tam nebudu sama. Ale chci tam vejít jako sebejistá veselá žena, která ví, co chce (přestože budu mít tep tak 200 za minutu :)) Jsou chvíle, kdy jsem na tu středu po práci opravdu velmi natěšená – to si zrovna docela věřím a těším se na procházku městem v kozačkách 🙂 Navíc mi hezky narostly nehtíky, což je pro mě taky důležité, až tam na tom úřadě budu podepisovat papíry nebo podávat naposledy tu starou občanku pána, který nikdy neexistoval….
A taky jsem zjistila, že když mě někdo úplně poprvé vidí jako ženu (tzn. oblečenou žensky s dlouhými vlásky), že mě identifikuje lépe než ten, kdo mě zná z dřívějška jako muže. Prostě to tak funguje, takže se opravdu budu snažit přijít tam, kde mě ještě nikdo nikdy neviděl jako Tereza a dodržovat to i nadále. Navíc mi to nedělá problém – spíš si to užívám a jsem radši, že k tomu mám příležitost. Otázkou je, kdo na mě na té matrice čeká! 🙂
Horší je to tam, kde znají Toma… tam se ten obraz těžko jen tak přetváří a tam mi budou muset pomoct hormony, v jejichž kouzlo věřím.
Dnes se už od rána líbím sama sobě. Což zas tak často (bez paruky) nebývá 🙂 Ty mé vlásky už mi začínají dělat radost. Jsou pořád krátké, ale… přerůstají víc a víc… nejvíc mě mrzí ofinka, která je pořád strašně krátká. Ale co chci, když jsem ještě v létě měla vlasy (poprvé v životě) ostříhané jen na 1 cm. :/ Jenže já jsem se hned ráno lehce namalovala (jen linky, řasy a lesk na rty) a už to bylo 🙂
Takže než přišla Nikča a já si zkoušela, co si vezmu na sebe, jsem se sobě začala líbit a u zrcadla jsem se rozhodla udělat tedy konečně pár fotek s krátkými vlasy. Jsou opravdu krátké – pro mě takhle krátké vlasy znamenají mínus v mé ženskosti, ale ono nebude špatné si sem tu fotku dát, aby mi navždy připomínala tohle čekání na dlouhé vlásky, protože takhle krátké vlasy už NIKDY NIKDY NIKDY mít nebudu! 🙂
Znám mnoho žen, které vlasy nemají nebo si je stříhají, jak píšete, žábo, ve svém komentáři. Máte pravdu, ze Sinéad O’Connor je krásná žena i bez vlasů. Jenže Sinéad má tu ženskost v sobě, ve tváři (nejspíš proto, že je žena :), ale tohle mi chybí, proto musím tu ženskost (alespoň prozatím) nahrazovat vším, čím můžu. A tím jsou i dlouhé vlasy – i když cizí, což mi trochu vadí, protože paruka není za prvé moc praktická, za druhé moc příjemná, když je v místnosti teplo a za třetí já chci být já… už žádné masky. Nikdy.
Foto vlevo: vlasy za ouškem, foto vpravo: vlasy přes ouško 🙂
(Ne, tyhle fotky nejsou klikací! 🙂
Když jsme venku ještě probíraly s Nikčou tu středu a matriku, tak mi řekla, že s těmi dlouhými vlasy můžu být naprosto v pohodě 🙂 A taky řekla větu, o které teď pořád přemýšlím. Bavily jsme se o tom, jak se těším, až konečně budu moct chodit všude jako Tereza… myslela jsem si, že je to vhodné, až se ty vousky ještě víc podaří zničit, až budu mít delší vlasy, až budu vypadat ženštěji a milión dalších “až”… ale ona řekla: “To musíš vědět ty, kdy to uděláš!
No jo! Nikdo jiný! Tohle je opravdu jen v mojí hlavě. Ten moment, kdy už má Tereza konečně začít žít, mi nikdo nenapíše písemně do zprávy nebo neřekne. A po přečtení půlky knížky Pohlavní štvanci dospívám k názoru, že není důvod na něco čekat nebo se za cokoliv stydět… Stejně, jako to udělala i Sona, jejíž přeměna byla naprosto úchvatná a je mi tak velkou inspirací. Stejně, jako by to měl udělat každý, kdo má pořád nějaké obavy ze společnosti, která sama má problém – ne my.
Chtěla bych už venku chodit namalovaná, s náušničkama, sponkama, s culíčkama… prostě tak, jak jezdím do Prahy nebo jak půjdu ve středu na matriku… a najednou zjistím, že těch “tak, jak jezdím” je čím dál víc a s každým takovým dnem v Terezy přirozeném oblečení můj strach upadá stále hlouběji a hlouběji, až najednou žádný nebude. Už teď je čím dál menší.
Tyto dvě fotky s krátkými vlasy jsou jedny asi ze sta, které jsem nafotila. Pořád jsem nebyla spokojená, pořád jsem se zkoušela fotit znovu a znovu a pořád jsem tam tu ženskost (kterou mi dávají dlouhé vlásky) nemohla najít. Měla jsem s tím problém i u těchto dvou, ale ze všech vypadaly nejlépe. Navíc nebyly úplně dokonale zamaskované vousy – jen normálním make-upem (ne Dermacolem s nejvyšším krytím). Už bych taky ale ráda žádný make-up nepoužívala… nemůžu si kvůli tomu ani koupit takovou hezkou bílou šálu/šátek. :/ (Ale stejně jsem si ho objednala a přihodila k hadříkům, které si Nikča objednala od jedné slečny s tím, že si ho užiji třeba už ten letošní podzim).
Mám tak velké plány, na které se těším!

14 komentářů

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.