otєrєzє.cz

Bod zlomu

To se ani jinak nazvat nedá. Prostě jednou musí nastat. Tenhle bod zlomu, kdy se všechno převrátí a už bude vše snažší a snažší, protože uděláme ten první krůček, posuneme se zase o kus dál a to nás posílí. Vlastně první krůčky už jsme udělaly dávno. Tohle je tak tisící krůček, ale jsou malé a velké kroky a tenhle je velký, důležitý a musí jednou nastat.
Kdy nastane ten zlom u mě?
Už jsem doma z firemního večírku, vykoupaná a voňavá z toho cigaretového kouře, ze kterého mě pálí oči ještě teď a z hlasité hudby jsem málem přišla o hlasivky, když jsem se snažila komunikovat. Tak jsem radši mlčela.
“On normálně v práci tu pusu nezavře a tady….?”, říkala kolegyňka moje milá ostatním.
Bylo mi to jedno. Došlo mi, že tu nejde vůbec o firemní večírek…
Je součástí bodu zlomu.
Ještě že jsem nepřišla oblečená jako Tereza… napadlo mě, že by mohl jeden z kolegů zvolit ženský převlek. Ale ještě dřív mě překvapila jedna z nejhezčích kolegyň, která se oblékla jako muž!
Měla klobouk, bílou košili, kšandy, kravatu, pánské kalhoty i boty a knírek.
A jak myslíte, že vypadala?
Vůbec ne směšně. Byl z ní moc hezký kluk! Kdyby nedělala ty typicky ženské pohyby, neměla tak příjemný ženský hlásek a samozřejmě ta krásná kulatá prsa, která nešla prostě pod košilí a kšandami zamaskovat, byl by to hotový Leonardo di Caprio 😉
Pár minut na to dorazil kolega. Urostlý s bříškem… (Mám ho mimochodem taky ráda.)
Akorátže jsem netušila, že je to kolega, protože když vešel, nedokázala jsem poznat, kdo to je. V první chvíli jsem si dokonce myslela, že ta žena, co přišla, je nějaká známá ostatních kolegů, se kterými dorazila!
Měla dlouhé černé vlasy, černé brýle, růžové hladké tváře, prsteny, kytičkovanou tuniku, kabelku i prsa. Od pasu dolů už měl ale své rifle i boty. To bylo ale úplně jedno, protože já viděla ženu! Až když promluvil, všichni se rozesmáli. Začali se doslova třískat smíchy. Ještě schválně začal nadhazovat své vlasy dozadu a předváděl ženské pohyby. Z toho byli všichni smíchy odrovnaní ještě víc. Mě to bohužel vtipné nepřišlo, protože mi došlo, že tohle bude vždycky směšné.
Když vešla krásná kolegyně převlečená za muže, nikdo se tomu nedivil a vypadala jako pohledný muž.
Když vešel kolega převlečený za ženu, všichni se začali smát, ačkoli vypadal jako taková urostlejší rázná ženská.
Ale jako žena!
Proč to ženám v mužském převlečení prochází a nám ne?
Bylo nás tam asi 28 a hlasovalo se anonymně na lístečky, jaké převlečení je nejlepší.
A kdo myslíte, že vyhrál?
No jasně. Kolega převlečený za ženu.
Dala jsem mu taky hlas.
50% všech hlasů bylo jenom jeho.
Kolegyně převlečená za muže nedostala hlas ani jeden. Nikoho nezajímala.
To on byl hvězdou večera.
V ten moment jsem si představila, jak by to asi dopadlo, kdybych tam byla jako Tereza já.
Ne s tím záměrem, že chci někoho pobavit jako kolega, ale proto, že to jsem já.
Vůbec by to nebylo vtipné. A bylo by trapně mě i ostatním, když by přišel tenhle kolega převlečený za ženu. Nebo by se spíš smáli jemu a tím pádem i mě. On chtěl pobavit… A tak bych to tak musela taky brát, ale uvnitř mě bych cítila, jak se tam nehodím.
Tak ráda bych si sundala už navždycky tuhle masku Toma, co nosím už od narození…
Nejlepší bylo, když si ke mě sedl a stěžoval si mi, jak nepohodlná je podprsenka… Že prý bych to neřekla! 🙂 Hmm 🙂
Já neřeším její pohodlnost. Nosím jí strašně ráda, protože je ženská 🙂
Když měly některé kolegyně víc upito, začalo nevázané veselí. Nevadí mi to. Hodně jsem se nasmála a fakt odreagovala od všech těch starostí, protože mí kolegové jsou fajn (přesto bych mezi ně nerada tahala své soukromí, což jsem nedělala nikdy a nikde a nehodlám to měnit).
Jeden kolega šel za doktora. Měl kolem krku stetoskop.
Ta hezká kolegyně převlečená za muže mě pozvala k nim, tak jsem si tam sedla a vedla nějakou konverzaci, ale pak vzala ten stetoskop a čekala jsem, že začne poslouchat přes svetr a tričko, ale ona mě chňapla za “výstřih” u svetru a stáhla ho dolů…
Měla jsem pod ním fialovou košilku s černou kraječkou kolem dokola…
Rychle jsem jí vzala za ruku a stáhla si svetr zpátky, protože na nás všichni koukali.
Netuším, co kdo viděl. Teď už je to stejně jedno.
Tereza mě pronásleduje všude.
Dává mi najevo, že chce ven. Už se nechce skrývat.
Přála bych si, aby nastal konečně ten bod zlomu. Cítím, jak se k němu blížím.
A zítra do podkrkonoší pojede Tereza. Je mi jedno, jak moc bude vypadat dokonale žensky. Nemám jinou možnost. Vyčítala bych si, že jsem to neudělala, že jsem jí nepustila dál, když jsem mohla. Budu strachy bez sebe, ale nesmím to na sobě dát znát.
Budu se sebevědomím úplně na dně, ale musím vystupovat sebevědomě.
Teď půjdu spát a vstanu dřív. Budu mít ráno asi 4 hodiny na to, abych ze sebe udělala maximální ženu. To, co jsem schopná. Zbytek už zmůžou jen hormony, doktoři a plastičtí chirurgové a ty teď nemám.
Když mohli být všichni lidé naprosto v pohodě při pohledu na kolegu v ženském převlečení, proč by nebyli zítra i ti, kteří mě potkají? Vůbec netuší, že se zítra několika z nich budu dívat do očí, že je budu míjet v těsné blízkosti a budu z toho strašně vyděšená. Natož si zajít do kavárny a popovídat s Andrejkou.
Ta touha je ale silnější, než strach, který mě sráží.
Chci, aby se to zlomilo.
Už konečně teď.
I když ne v místě, kde bydlím, ale pro začátek tam daleko…
Vůbec nevím, co si vezmu na sebe. (Rozhodně zatím ne sukni, i když bych ráda, ale nechci poutat pozornost). Anetka mi zítra ráno nabídla pomoc při líčení (prostřednictvím fotek přes net). Ještě si musím stihnout nalakovat nehty. Usmyslela jsem si totiž francouzskou manikúru! 🙂 Budu toho mít dost. Bojím se, aby mi ty čtyři hodiny vůbec stačily a jaký bude nakonec výsledek……?
Je dost pravděpodobné, že zítra touhle dobou budu buď nejšťastnější člověk na světě nebo budu nešťastná z toho, jak jsem neschopná ovládnout svůj strach. Jsou jen tyhle dvě možnosti.
Je docela možné, že to teď budu já, kdo bude obrazně stát v té frontě u stánku na grilovaná kuřata a uteču před upřenými pohledy všech lidí přede mnou, jako ta “nedokonale ženská”, ale přesto hezká slečna v sukni u našeho Kauflandu vloni v létě…
(A vůbec – jestli tohle čteš, tak se koukej ozvat! 🙂 Kdo tu má o Tobě pořád psát a nevědět, kdo jsi? 🙂
————
7:15 ráno
Postavila jsem se k tomu špatně. S negativním přístupem své sebevědomí nebudu mít dobré nikdy a tak svůj přístup změním a užiju si tu dnešní maximální ženskost. I všechno, co s tím souvisí. Protože ta radost, se kterou jsem se kromě strachu dnes probudila je tak silná, že přebije i ty nejhorší noční můry…
Tak vzhůru do mého ženského světa. Cítím, jak Tereza úplně rozkvétá…

2 komentáře

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.