otєrєzє.cz

V autodílně

Nedávno jsem náhodou zaslechla, jak se dvě MtF ženy baví o tom, jak jsou všechna videa o přeměnách na youtube idealizovaná.
Nemůžu přijít na to, co je na vlastních neretušovaných fotografiích dokumentující přeměnu idealizovaného. Co je tam odlišné od reality, když fotoaparát zachycuje právě reálný stav. Ty holky své fotky neupravují, aby byly krásné, jako modelky z časopisů. Je na nich hezké právě to, že jsou skutečné.
Jasně, že každý člověk má horší a lepší fotky. I já. A jasně, že ty horší fotky nikdo veřejně nevystavuje. Ale pořád jsme to my, kdo jsme na fotkách a nikdo jiný. Není to maska ani photoshop.
Neznám realističtější pohled na přeměnu, než jsou youtube videa, která jsou tu pro to, aby motivovala. Nebo potom osobní setkání s takovými děvčaty – to je ještě lepší 🙂
Před 2,5 lety motivovala tato videa mě. V roce 2012 jsem viděla takové video poprvé v životě a po jeho shlédnutí jsem:
1) brečela
2) nevěděla, co mám dělat
3) chtěla dokázat totéž
4) tři noci nespala a jen hledala další taková videa a přemýšlela o tom, kdo vlastně jsem. Nevěděla jsem, že to jde, ale teď (myšleno tehdy) jsem to viděla na vlastní oči.
Teď nejen že to vidím, ale prožívám totéž. A jsem přesně tam, kde jsem si vysnila být. Nikdo mě nedokázal zastavit a existovala (a existuje) jen jediná možnost.
Písmenko F v občance, hezké ženské jméno a detail mezi nohama už nemůže příliš změnit můj život od nynějšího. Už ho jen domaluje do ještě hezčích barev.
Že bych nepřiznala, kdybych byla nespokojená?
Já nevím 🙂
Já totiž nejsem nespokojená a nikdy jsem o tom ani takto nepřemýšlela, protože ani nepředpokládám, že nespokojená nebudu. Vím, že už to bude jen lepší (pokud to ještě lepší být může). Už teď mi chybí jen jediné tři věci: VAGÍNA, F v občance a partner. To třetí je už ale záležitost života jakékoliv jiné ženy, takže zbývají jen ty dvě první záležitosti, které už brzy budou vyřízené.
Nemyslím si, že se po operaci můj život změní už natolik, aby kvalitu mého života snížil.
Stejně jako teď redukce chrupavky štítné. Pár desítek minut na sále = lepší celý zbytek života.
Pro někoho banalita, pro mě velká věc, radost, nadšení.
To mi připomíná, že si mám dnes jít odlepit ten obvaz z krku, takže beru foťák 🙂
Třetí den od operace a mně to přijde jako měsíc.
Jizva je tenoučká asi jako od špičky špendlíku. Jen je to ještě trochu napuchlé a při polknutí cítím ještě slabě angínovou bolest, která je den ode dne slabší. Při doteku to ještě trošku bolí, ale nic strašného. Jakmile opadne ta napuchlost, tak budu schopná porovnat výsledek před a po. I když už teď tam nic ostrého (jako předtím) není. Takže zatím bez fotodokumentace.
Proč každý rozhovor s mužem po minutách, hodinách, dnech nebo dokonce teď v jednom případě po měsících skončí větou: “Nemáš nějakou fotku ve spodním prádle?” 🙂
No, já vím proč. Má v tom prsty ten jejich testosteron!!! Nemůžou za to.
Úplně náhodou fotku (asi dvacet) ve spodním prádle mám, protože… …jsem k tomu měla své důvody a k mému údivu se líbily, ale co bych to byla za člověka, že se budu rozesílat klukům jen tak v podprsence a kalhotkách? Co si jako myslí? 🙂 Ten jejich pud je kolikrát silnější než úcta k ženě. Všechno tou větou nakonec zkazí 🙁 I když ne tak úplně. Jen mají prostě “své dny”, kdy se těžko ovládají, když jejich tělem koluje mužský hormon. A fotkou ve spodním prádle se to ještě zhorší! 🙂
Včera jsem byla pracovně hned ráno odeslána do autodílny. Představovala jsem si to tak, že tam vejdu, bude tam jeden automechanik, se kterým se domluvím a pojedu…
🙂
Když jsem otevřela dveře a vešla na dílnu, sedělo a postávalo s kafíčkem u stolečku OSM mužů!
“A do prkýnka. Tak tohle budeš muset Terezo zvládnout, protože vycouvat nemůžeš.” 🙂
První, co mě napadlo bylo samozřejmě to, co se stane, když neprojdu!? Osm mužů a já – sama samotinká v jejich chlapském “revíru”. Co když to poznají na mé tváři? Na mém hlase?
Jenže všechno bylo jinak.
Jakmile viděli ženu, začali být děsně vtipní a měli neustálé (slušné) narážky.
Když jsem jim měla nechat telefon na sebe a chtěla diktovat pevnou linku, protože pracovní mobil nemám, tak se jich půlka vzepřela, že to tedy ne, že chtějí na mě mobil. Tak jsem podlehla a dala jim své soukromé číslo na mobil. Těch průpovídek! 🙂 Ale vlastně mi začaly dělat dobře, protože jsem byla obklopená samými muži, ke všemu někteří z nich byli i sympatičtí a všichni měli veselou náladu, takže mě rozesmívali. Já jsem se na ně zase culila a když mi povídali o nějakých odborných termínech z automechaniky, tak jsem samozřejmě (doopravdy) netušila, o čem mluví a mile rádi mi to vysvětlovali. Dozvěděla jsem se, že Comax je speciální autosklo, které se nikdy nerozpadne. Jeden z nich mi to totiž názorně na jednom autoskle předvedl, když do něj skočil! (Vau!) 🙂
Odešla jsem s tím, že to bude hotové za dvě hodiny a čekala, až mi zavolají.
Mezitím jsem začala mít strach, že si to ti kluci mezi sebou řekli, že stačilo, aby jeden z nich měl sebemenší podezření a už tu domněnku mohl mezi ostatní hezky rozfoukat.
Ale když jsem tam po dvou hodinách přijela, nic takového se nestalo. Otevírali mi dveře a jeden z nich opravoval auto tak nešikovně, že se kolem něj dalo jen stěží projít, ale při procházení oběma směry jsem si vyslechla: “Paní je štíhlounká, ta se tam vejde!” (Jak jsem zjistila, když muž řekne: “Ty jsi ale štíhlounká”, myslím tím něco úplně jiného ve smyslu: “Tebe bych si nejradši chytil a…”) Jen to vždycky zaobalí do téhle skryté věty. 🙂
Jeden z nich chtěl na mě číslo.
Nekomentovala jsem to.
A celá veselá jsem odjela.
Líbilo se mi, jak se mohli přetrhnout, aby mi každý z nich vyhověl 🙂 Ta pozornost! 🙂 V takových chvílích se ani nedá cítit jinak, než extrémně žensky. A ten pocit byl moc příjemný, protože to oni mi říkali to, co jsem chtěla slyšet. Můj strach z odhalení byl zbytečný. Lidé mě denně překvapují. Proto mám ráda ten kontakt s nimi.
Na angličtině z ničeho nic kolegyňka přešla na téma, že nemá vůbec čas sama na sebe, protože má rodinu a tak si posteskla, že v příštím životě chce být chlap! “Budu mít spoustu holek, nohy na stole a užívat si!” 🙂
Rozpoutala se menší diskuse a lektor (Australan) několikrát za sebou opakoval: “Ne, já bych si nedokázal představit, že jsem žena! Nikdy! To musí být strašné!” :).
V tom se kolegyňka obrátila na mě a zeptala se: “Že jo, Terez? Chtěla bys být taky v příštím životě chlapem?”
🙂
Ale pak si to uvědomila: “Jo, tebe se na tohle vlastně ptát nemůžu!” 🙂
Já bych tedy v příštím životě nechtěla být chlapem, pokud do toho můžu mluvit 🙂
Diskuse nad tím, čí život je jednodušší, by se dala vést hodiny nebo dokonce i dny. Proto jí tu nebudu ani zahajovat, protože mi nejde o jednoduchost života, ale o to, abych byla na správné straně, což si většina lidí ani neuvědomuje, že je a bere to jako samozřejmost. Kéž bych to už taky brala jako samozřejmost, ale zatím je to příliš cenný poklad, abych nad tím jen mávla rukou. Vážím si toho, co mám a užívám, jak jen mohu.
Nedávno jsem byla u zubařky na preventivní kontrole. Naposledy jsem tam byla před půl rokem, tedy někdy v květnu. Vzhledem k tomu, že od 8. dubna vystupuji všude jako žena, tak to nebylo ještě nijak slavné, ale snažila jsem se 🙂 No a teď už to byl trochu rozdíl 🙂 Paní zubařka mi odkryla dásně a říká: “No tedy, Terezko! Vidíte tu změnu, jak máte najednou zdravé dásně? Ale já vím, čím to je. Vy prostě chcete být krásná. Ono to s tím všechno souvisí, viďte?”
🙂
To jsou detaily, které si ani neuvědomuji, ale dokazuje to, že přeměna nejsou jen hormony a “ono se to zatím udělá samo”. Něco sice ano, ale je ještě spousta věcí, které máme ve svých rukách a které můžeme změnit, pokud chceme. Nejdůležitější je motivace. A může být větší než ta, že budeme krásné? 🙂 (Já vím, že je to povrchní, říct to takhle, ale už Fifková ve své knize píše, že MtF se vyznačují tím, že “chtějí být krásné”, kdežto “FtM” úspěšní. To jsou ženy a muži.). A pokud mohu přispět jakkoli k tomu, aby třeba mé zuby vypadaly lépe, pak to udělám, protože bych musela být naprosté pako, kdybych to neudělala, když můžu.
Za chvilku přijde pán odečíst vodoměry.
Je to (stejně jako vloni) můj bývalý švagr – tedy jedna ze dvou osob, kteří (spolu s mojí ex) nikdy nestrávili to, co se se mnou děje. Rok mě neviděl. Není mi vůbec příjemné pustit ho do svého bytu nebo se s ním jakkoli bavit. Navíc když vím, jak ubližuje mé sestře (jeho bývalé ženě). Ale musím. A tak se těším 🙂 S klidem a úsměvem ve tváři mu otevřu a o vodoměrech s ním proberu cokoliv 🙂
Já nikdy nebudu a nechci být ta, co se skrývá.

12 komentářů

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.