• Přeměny

    Přeměny FtM (žena -> muž)

    Dneska jsem omylem při hledání nových videí zadala do youtube FTM (žena v muže) místo MTF (muž v ženu).
    A to co jsem našla bylo tak zajímavé, že jsem se rozhodla to sem dát také. I když je to přesný opak toho, o čem tu píšu, vlastně to s tím souvisí až moc…
    Je to smutné, jak chceme každý být zrovna tím druhým a nemůžeme si to jen vyměnit…
    Nejlepší jsou ty jejich fotografie, kde se chlubí chlupatýma nohama nebo hrudí 🙂 Oni bojují za to, aby tam ty chlupy měli, já zas proti tomu 🙂
    Trhá mi to srdce, jak tu něžnou dívčí krásu nechali proměnit v kluky. Ale na druhou stranu je moc dobře chápu…
    Oni zase řeší úplně jiné problémy (jak se zbavit prsou, za která se stydí a taky není snadné vymodelovat penis – musí se na to vzít odněkud kůže, většinou na hýždi)…
    Koukněte z jakých hezkých dívek se stali kluci:
    tyyyjo! 🙂
    a ještě jedno foto:
    Je to fascinující, jak jedno pohlaví vynakládá takové úsilí na vytvoření toho, co druhé pohlaví nenávidí 🙂
    A rada na závěr:

    Jak vytvořit realistické vousy:

    (z jemně nastříhaných vlasů)
  • otєrєzє.cz

    Coming Out Diaries (BBC Three)

    Britská televizní stanice BBC Three v lednu 2012 odvysílala svou tak trochu reality show a současně dokument Coming Out Diaries.
    Původně jsem tu o tom psát vyloženě nechtěla, protože ten pořad je v angličtině a nějaký šikovný angličan jeden díl (rozdělený do 4 částí) vložil na youtube, ale po skouknutí celého dílu mě něco napadlo. A co, o tom se s vámi tady podělím 🙂 Samotný pořad je podle mě dost originální a ještě žádná evropská televize něco podobného nikdy neodvysílala.
    Překlad oficiálního textu na stránkách BBC Three:
    Coming Out ​​Diaries sleduje konflikty a dilemata, jimž čelí tři mladí lidé při jejich cestě sdělování svých pocitů a svěřování o svém problému rodině a přátelům, že jsou gayové nebo transsexuálové.
    17-letá Natalie se narodila jako chlapec, ale nyní se chce oblékat a žít jako dívka. Její maminka Arlene se vzpamatovává z šoku a zjišťuje, že je velmi obtížné přijmout skutečnost, že její “syn” je nyní její “dcera”. Arlene nedovolí Natalie oblékat se doma jako děvče a stále jí oslovuje svým rodným chlapeckým jménem Kieran. Natalie může nosit ženské šaty daleko od domova, takže kdykoliv se dostane do města, na dámských veřejných toaletách se převlékne. Film sleduje její bitvu o přijetí a její maminka se pokusí ji pochopit.
    17-letá Tori má pocit, že byla ve škole šikanována za to, že lesbička. Chce se dostat ke svým novým přátelům na škole kosmetiček, ale po jejích předchozích zkušenostech se toho bojí. Je to ještě umocněno skutečností, že v kosmetické škole jsou všechny procedury intimní a ona se obává, že ostatní holky nebudou chtít, aby si na nich nacvičovala kosmetické procedury.
    19-letý Jamie nikdy neřekl svým spolužákům na univerzitě, že se narodil jako dívka. Je šťastný, když je přijat jako jeden z chlapců a je nadšený, že poprvé nikdo neodhalil jeho tajemství. Ale na druhou stranu má Jamie celou dobu starost, že podvádí své spolužáky a uvažuje o coming outu, aby se zbavil pocitu, že žije ve lži.


    Kamera sleduje postupně osudy těchto tří mladých lidí, kteří si píší svůj deník a kteří bojují se svým problémem a snaží se s ním svěřit svým nejbližším.
    Nejsmutnější je asi případ Natalie, jejíž matka jí nedokáže nejprve vůbec přijmout, ale jak to dopadne nebudu prozrazovat 🙂
    Tak se mi to líbilo a tak mě to nadchlo, že jsem si řekla, že by bylo hezké, kdyby se tenhle pořad odvysílal i u nás. Nebo natočil v Česku!
    Takže jsem napsala do TV Prima , která má na podobné pořady “čuch” a která to umí moc hezky zpracovat. Myslím si totiž, že za prvé v naší zemi není žádná osvěta v téhle oblasti, lidé o tom vážně nic nevědí (přitom tu nejde o žádné odborné termíny, ale o lidskost, která vás chytne u srdce) a také je to napínavé od začátku do konce 🙂
    Neříkám, že to odvysílají nebo dokonce natočí, ale dneska mi přišla odpověď, že to posoudí útvar vlastní tvorby TV Prima.
    Je to něco nového, nepoznaného, jiného… A najednou by lidi viděli, že transsexuál není jen výstřední divný extravagantní člověk, který to všude rozhlašuje, ale také třeba obyčejný kluk, který má své starosti i slzy…
    Chápu, že ne každého to zajímá, ale kdyby si ten jeden díl (rozložený do čtyř částí) chtěl někdo prohlédnout a také poslechnout (v angličtině), najdete ho tady:
  • otєrєzє.cz

    Martin snílek (TV seriál pro děti)

    Martin snílek – francouzský animovaný seriál, ve kterém se školákovi Martinovi stává zvláštní nevysvětlitelná věc. Každé ráno se probudí jako někdo jiný. Jednou je literární postavou, jindy zase pohádkovým drakem. Tomu chlapci je 7.
    Dnes malá kouká na Planetu Yo a tam tenhle seriál běží.
    No a kýmpak asi myslíte, že se Martin stal dneska? 🙂
    Ten díl se jmenuje “Martin a hodina tance (12/26)”.
    Probudil se jako dívka. Oblékli ho do sukýnky, udělali mu dva culíky a šel do školy.
    Vůbec jsem nepochopila smysl toho dílu, asi to měla být jen legrace, ale bylo tam pár zajímavých okamžiků, které měly děti asi poučit o tom, že se má brát člověk takový, jaký je.
    Nejdřív se mu posmíval kamarád, který ho potkal první. Ale toho hned legrace přešla, protože je přeci jeho kamarád a vzal Martina vážně. Martin si počínal vůbec velmi sebejistě – choval se prostě jako dívka. Ale když přišel do školy, věděli už všichni, že je z něj dívka a kluci se mu začli smát.
    “No co, nemůže za to, že se dneska probudil jako holka!” bránily ho spolužačky.
    A tak šel Martin místo fotbalu na hodinu tance. A líbila se mu 🙂
    Panu řediteli se to ale nelíbilo a říkal, že takhle to nechat nemůže, aby byl Martin dívkou. Tohle tedy ne! 🙂
    Ale jiný učitel kouká na Martina u tabule skrz dveře a říká: “Naopak, takto bychom to měli nechat už napořád. Takhle připravený na hodiny vyučování Martin už dlouho nebyl…”
    Martin se okamžitě stává kamarádkou všech dívek, zatímco kluci ho ignorují.
    Na závěr ho jeho kamarádka poprosí, aby zašel za malou holčičkou, která je dlouho nemocná a ke které každý den chodila, aby si s ní hrála.
    Vůbec ho nepřekvapilo, že měla připravené panenky. Krásně si pohrály a když odcházela, tak mu ta holčička dala na památku krásnou panenku, kterou si Martin celou cestu domů mazlil…
    To se mi líbilo 🙂
    Malá se na nic neptala. Vůbec jí to nepřišlo divné. Že Martin je dívka v sukýnce a oslovují ho “Martine”.
    A ponaučení?
    Jsou lidé, kteří se vám budou smát vždycky. A jsou lidé, kteří vás vezmou za ruku.
    A kromě toho z toho vyplynulo, že holky se na vyučování připravují lépe než kluci :))))
    Škoda, že se zítra Martin zase probudí jako někdo jiný. Tahle role mu slušela 🙂
    Kéž bych se tak zítra probudila a bylo všechno hotové…
  • otєrєzє.cz

    Bod zlomu

    Někde jsem četla, že přijetí je normální reakce.
    A pak tam taky psali, že pokud vás někdo nepřijme, může mu trvat přibližně 2 měsíce, než se s tím srovná.
    Je to dva měsíce a několik dní od mého coming outu (včetně mého záměru operace pohlaví, což jsem jí při mých dřívějších přiznáních neřekla) manželce, která to nepřijala a každý den mi připomínala, jak se jí to hnusí, měla vztek a snažila se mě co nejdříve zbavit.
    Včera se ale stalo něco, co jsem nečekala…
    U mé manželky nastal bod zlomu.
    Ještě odpoledne, když přišla z práce, jsme se dohadovali o řešení s bytem.
    Večer jsem přišla z koupelny, začla jsem si dělat čaj a ona za mnou přišla do kuchyně a z ničeho nic mě se slzami v očích objala…
    Začala jsem taky bulet.
    Řekla mi, že mi nic nevyčítá, že jsme se přeci měli rádi a že všechno musíme vyřešit v klidu i kvůli malé. Že se nemůžu zlobit ani já, protože mě má v očích jako někoho jiného, koho si vzala…
    Najednou ze mě spadla ta strašná tíha, kterou jsem si nesla přes dva měsíce na srdci. Nespadla úplně všechna, protože každý rozvod bolí a tady je nevyhnutelný, ale moje vlastní manželka mě přijala!
    Budu se snažit jí do doby než se odstěhuji první moc netrápit svým vzhledem, protože je mi jí taky líto.
    Je zvláštní, jak psychika funguje. Že nikdo nevydrží být naštvaný věčně. Jednou se to musí zlomit!

    A tím chci podpořit vás ostatní, pokud se někdy budete trápit tím, že vás někdo, koho milujete, odmítá nebo nepřijímá, že to nemůže trvat napořád. Že se to jednou zlomí.

    Normální reakce je přijetí!
    Nečekám od manželky žádnou podporu a ani jí nechci. Stačí mi, že mě začala chápat. A že se konečně můžeme na všem normálně domluvit.
    Jsem šťastná, že mě včera objala. Na tu chvíli jsem čekala strašně dlouho… už skoro třičtvrtě roku od chvíle, kdy mi v autě na tom parkovišti řekla, že už dál nemůže… V ten moment mi bylo jasné, že jsem jí ztratila. A začaly dlouhé týdny mlčení, neřešení všeho a tam nastal bod zlomu u mě.
    Najednou víte, že je konec. A že nemůžete najít dalšího člověka, se kterým byste šli životem, aniž by věděl, kdo ve skutečnosti jste. Tajit to zase další desítky let? Prožívat to samé trápení? A tak jsem se po přečtení všech možných studií a pocitů lidí v podobné situaci našla… Došlo mi, kdo jsem. A došlo mi, že s tím musím něco udělat. Zlomilo se to a nemůžete to zastavit. Přirozený vývoj, který nemůžete ani ovlivnit. To je ta správná cesta. A taky jediná. Nenastala-li by teď, nastala by za rok, za pět let…možná za deset… kdo ví? Ale teď mám ještě šanci prožít druhou půlku života taková, jaká jsem… bez skrývání, bez všudypřítomného studu, bez lhaní všem i sama sobě…
  • otєrєzє.cz

    Tereza jede pro jogurty :)

    Já to sem musím napsat, protože mám radost.
    Jela jsem pro jogurty Hollandia 500 g do Kauflandu za 9.90 Kč 🙂 No a byly už vyprodané, to je jasný, ale jak jsem jela kolem Deichmanna, přemýšlela jsem, jestli najdu dost odvahy tam zajít… věděla jsem, že tam mají výprodej balerínek za 249 Kč, protože jsem na ně koukala na netu a ověřovala si dostupnost i na téhle prodejně.
    Ty balerínky co mám jsou o číslo menší a nemůžu je nosit dlouho, tak jsem chtěla koupit č. 41 – nějaké černé, decentní… s co nejvíc vykrojeným nártem… tak představa by byla…
    Když jsem vyšla z Kauflandu, tak strašně jsem toužila je mít, že jsem tam prostě zašla. Byla tam zrovna tlupa mladých, kde holky kupovaly boty a kluci jim je hodnotili. Takže jsem se mezi nimi proplétala a hledala balerínky za 249 Kč.
    Byly zase hned u vchodu – já to vždycky přehlédnu a prolezu tam kde co, abych se zase vrátila zpátky 🙂 A koukám, že tam žádné hezké za 249 Kč nemají, ale za 449 Kč ano – a hned troje! Tak a teď velikosti…
    Ty jedny měly velikost 42, ale to už jsem nechtěla, tam bych plavala, když v tom nosím jenom silonky nebo silonové ponožky a navíc nechci, aby ta bota vypadala fakt obrovsky… ale u těch nejhezčích byla i velikost 41! Ty musím mít! 🙂
    Jenže ta krabice byla až úplně na dně a na ní sloupec asi 8 krabic a navrchu vystavená bota. Bylo to dost těžké a tak jsem začala tahat tu poslední krabici – opatrně, aby to nespadlo … jenže jak to vytahujete, tak ono se to pomalu naklání dozadu… a ono to nespadlo, ono se to přímo zřítilo – a rovnou na výlohu!!! 🙂
    Ufff. Polilo mě horko. Noo tak teď už to musím dodělat a musím to nějak elegantně zvládnout a okecat.
    Zrovna když potřebuju, abych na sebe nepoutala pozornost!
    Mladý si mě nevšímali, jenom paní, co zrovna vešla a chtěla vyloženě taky baleríny, stála a koukala, co tam vyvádím. Jsem jí nic neřekla, rychle to poskládala zpátky a běžela k prodavačkám na pult – tam stály dvě a ta jedna se na mě tak divně dívá a říká té druhé: “No dobrý, tak teď už to můžu jít dodělat.” Asi ze mě měly divadlo. Nebo jsem jim byla nejspíš úplně ukradená 🙂 Ale vždycky cítím pohledy úplně všech, přitom na mě nekoukají. A to jsem vždycky koukala ještě do krabice a kochala se těma botičkama… 🙂
    No a u pokladny zase to obvyklé: “To není pro měěě!!!!” 🙂 Jenom to ne proboha! :))) Ale sama od sebe to nikomu nevnucuju, jenomže prodavačka mi nabídla takové kožené vložky, aby se v balerínách nepotily tolik nohy, že je to i příjemnější a stojí 99 Kč. No tak říkám právě, že to není pro mě a takové ty řeči, ale pak jsem si uvědomila, že ty baleríny (jestli mi padnou) budu mít na sobě klidně i třeba celý den… že už to není jen na nošení po doma jako doteď 🙂 A co bych pro svoje nožičky neudělala že? 🙂
    Takže Tereza šla nakoupit jogurty a místo nich přinesla botičky! 🙂
    A má z toho šílenou radost!
    Jako pokaždé, když se jí povede něco nakoupit 🙂
    Něco, co vy kupujete běžně, ale pro mě je to třetí světová. Když mě se nechtělo čekat, až se mnou zase půjde sestra nebo někdo jiný… ta touha mít je byla silnější 🙂
    A tady jsou:
    (no prostě normální baleríny no 🙂 Ale pro mě ty nejúžasnější na světě! :))
  • otєrєzє.cz

    Manželka organizuje

    Jen chvíli se raduju, jak se všechno neřešitelné řeší a uklidňuju se, že budu mít dcerku blízko, když přijde z práce manželka a řekne, že se s někým radila (ona se vždycky s někým radí) a že je lepší tenhle byt prodat a odstěhuje se s malou do vedlejšího města 9 km odsud.
    Naše původní dohoda je najednou minulost.
    Nechtěla jsem, aby malá měnila prostředí, svůj milovaný pokojíček, aby neměla stres při stěhování a vysvětlování, proč musí pryč a nehledě na to, že pokud se tenhle byt prodá, tak ani jeden z nás si z toho nový nekoupí… 🙁 protože každý bude mít jen půlku peněz a to je málo.
    Chtěla jsem všechno přepsat na malou, aby byla zajištěná, až dospěje, aby měla i tenhle byt.
    Ale manželka chce platit o tisícovku menší nájem a tím mít možnost malé kupovat víc věcí a taky nedojíždět, protože v tom druhém městě malá chodí do školky… Prostě z pohledu manželky je to výhodné na 100 %, to je jasné. Kdybych byla v její kůži, taky s tím přijdu…
    Jenže já jsem ve své kůži. A z mého pohledu je to zbytečnost.
    Řekla jsem jí cenu, pod kterou tenhle nádherný byt s výhledem na tři strany, vzdušný a slunný, prodávat nechci.
    Myslela jsem, že jí stačí, když vypadnu z bytu, když mě tu neuvidí. Ale ona chce prý začít znovu žít svůj život… a když už znovu, tak se vším všudy…
    Chápu jí, ale nadšená z toho nejsem, že malou nebudu mít 10 minut chůze, ale 20 minut jízdy autem nebo 30 minut busem. Že se ona ani v budoucnu nemůže prostě sebrat a jít za tátou… 🙁 Na nic jiného nekoukám, zajímá mě jen ona, když se rozhoduji, jak budu žít… (samozřejmě v souvislosti s tím, co mě čeká, co nedokážu ovlivnit)
    Zatímco manželka kouká na sebe. Prostě to tak cítím, i když to tak možná není…
    Ale je fakt, že aspoň nějaké závěry jsem z ní dostala. Ono totiž pořád se něco domnívat a předpokládat je sice hezké, ale když mi nikdy nic neřekne…? Když si se mnou (jak říká) nechce dopisovat a odepisovat na (pro mě) důležité otázky? Pak se tu můžu fakt pořád jenom dokola domnívat. Moc ráda jí dám prostor se vyjádřit. Ale ona nechce. To je pak těžký. :/
    Prostě už zase všechno organizuje.
    Říkala, že můžu pro malou do školky, když se domluvíme a vzít si jí k sobě… takže to beru. A budu jí brát na výlety, i s mamkou už to máme naplánované, protože auto by mi mohlo zůstat… a manželka si chce koupit jiné…
  • otєrєzє.cz

    Nový pocit

    Zase další nový dosud nepoznaný pocit 🙂
    Začínají mě šimrat mé vlastní přerůstající vlasy do ucha! :)))
    Já si říkala, co to je 🙂 Už včera mě to lechtalo.
    Takhle přerostlé jsem je totiž ještě nikdy v životě neměla 🙂
    Těším se, jak budou vypadat za půl roku! 🙂
    A za rok, za dva!!!
    To už bude i na pořádný culík a ofinky a pramínky vlasů do tváře rozverně spadlé… 🙂
  • otєrєzє.cz

    Jak si poradíme ženy jako my? (Janičky zážitek :)

    Musím se s vámi podělit o jeden zážitek mé kamarádky Janičky z východních Čech, které prožívá podobné trable se životem jako já, ale jak je vidět, občas jsou ty zážitky i úsměvné 🙂
    Jak si poradí ženy jako jsme my?
    Vyrazila jsem si sama na nákupy, hezky ustrojená a nalíčená.
    Jela jsem autem do Baumaxu, kde jsem potřebovala jít nakoupit.
    Po úspěšném nákupu jsem se vracela ke svému autu, které jsem zanechala na parkovišti
    a všimla jsem si, že mám prázdné kolo u auta.
    Přemýšlela jsem jakým způsobem si tedy vyměním píchlé kolo u auta za rezervu.
    Když mám na sobě minisukni! A jaké pozice u toho asi budu zaujímat, aby mi nelezly tanga při ohýbáni se ke kolu z pod sukně. Nechtěla jsem být nápadná a taky aby to nebudilo zbytečně pozornost na kolemjdoucí.
    Není běžné, aby si ženská sama vyměnila kolo u auta.
    Při výměně píchlé pneumatiky -kola, za rezervu jsem se potila jak nejvíce to šlo. Ne z toho, že je to těžké, nebo že bych to neuměla, ale z toho, že čím víc jsem chtěla být jako tichá myška, tak díky mé krátké minisukni, lesklým silonkám a vysokým kozačkám jsem u tohoto netradičního servisu pro ženy hodně vynikla. Kolemjdoucí chlapi se svými drahými manželkami se nápadně usmívali a z jejich připomínek, které si muži neodpustili jsem se jim prakticky hodně líbila jak jsem šikovná a jak si umím sama vyměnit i kolo u auta.
    Ti kteří byli odvážnější tak těm svým drahým polovičkám taky uštědřili připomínku například…
    no…. tak se podívej jak je šikovná, jak si umí poradit a ty furt jen na kde co voláš Karlé …
    potřebuji tohle a udělej tamto….
    A jejich drahé polovičky? reakce různé… jedna že to nemá zapotřebí, aby se takhle ztrapnila.
    Druhá zase, že jí by se to nikdy nestalo nějaký ten defekt.
    Nečekala jsem takovou situaci a jsem ráda že jsem to zvládla a poradila si sama za sebe tak, abych mohla odjet domů.
  • Přeměny

    Nové přeměny a dopis Aničky své rodině

    Tak tu máme další dvě nová videa o přeměnách na youtube a na konci článku ještě něco navíc:

    Anna (USA)

    Jeden moc hezký otevřený dopis rodině a přátelům:
    “Otevřený dopis…
    mým rodičům a rodině…
    Neznáte mě…
    Mysleli jste si, že celý Váš život v celá rodině po dlouhou dobu…
    …byl Michael Váš syn.
    Jsem Vaše dcera.
    Skrývala jsem se před Vámi všemi i před sebou.
    Skrývala jsem se s bolestí, že nemám to správné tělo,
    s ostudou a vinou, že o tom lžu
    všem kolem mě.
    A za to se Vám opravdu omlouvám.
    Měli byste vědět, že jsem strávila mnoho let…
    zkoušením být dokonalým synem…
    dokonalým “mužem”…
    dokonalým manželem…
    dokonalým tátou…
    Ale jak roky plynuly, skrývajíc ten fakt, že jsem ženou,
    začalo vše být nekonečným mučením…
    tak nesnesitelným…
    …že jsem nesčetněkrát
    zkoušela vše ukončit
    a vše opustit,
    protože nikdy nebudu moci být tím, kým ve skutečnosti jsem.
    A pak už jsem věděla, že se musím změnit
    a stát se ženou, kterou ve skutečnosti jsem.
    A tak začala moje přeměna.
    Přišla jsem na to, jaké to je
    žít,
    cítit se naživu,
    a konečně
    se stát úplným člověkem.
    Nemohu předstírat, že jsem něco nebo někdo, co nejsem.
    Ale stávám se ženou,
    kterou jsem chtěla být.
    A ačkoli jsem teď šťastnější,
    část mého života mi stále chybí…
    …a tou částí jste Vy.
    To je moje naděje a modlitba,
    že mě přijmete jako svou vlastní,
    jako svou vlastní dceru.
    Ale je to vpořádku, pokud ne.
    Na to nemám co jiného říct,
    než že to způsobí velké prázdno v mém životě,
    prostě to tak bude.
    Ale i pokud na mě zanevřete,
    mé srdce
    bude pro Vás
    otevřené.
    S láskou,
    Anna.
    Celý tento text v tomto videu jsem poslala mé rodině.”
    No a Anička píše:

    “Můj otec mi na email odpověděl. Nepřijal mě. Bolí to více než cokoliv, s čím jsem v minulosti měla zkušenost. Mám spoustu nezodpovězených otázek.
    Nevím, jestli bych to zvládla, kdyby tu nebyla Renee. Děkuji jí z celého svého srdce.”
    …a tak mu poslala tuto odpověď:
    “Otázky z bolavého srdce
    11. března 2012
    Táta odpověděl na můj dopis…
    “Toto nemohu schválit.”
    “Nemohu tě přijmout.”
    Plakala jsem…
    Cítila jsem se, jakoby mé srdce bylo probodáno skrz na skrz kolíkem…
    Nebude teď se mnou mluvit…
    Nebude zvedat mé telefony…
    ale…
    musím se ho zeptat…
    potřebuji to vědět…
    Přijal bys mě, kdybych byla autistou?
    A co kdybych měla Downův syndrom?
    Pokud bych měla roztroušenou sklerózu
    nebo kdybych se narodila slepá?
    Tak proč nemůžeš přijmout toto?
    Bylo by vše přijatelnější, kdybych…
    odešla z Tvého života
    v neutichajících bolestech?
    Do Bellevue?
    Nebo kdybych se pokusila ještě jednou…
    tohle všechno ukončit?
    Co když se mi to tentokrát povede?
    Tak proč se mě na to ptáš?
    Jsi můj táta a já tě miluji.
    Ale tohle pro tebe nemohu udělat.
    Truchlím za tuhle ztrátu.
    Za ztrátu mé rodiny.
    A ačkoli se cítím osamělá, právě teď nejsem sama.
    Jsem mezi přáteli,
    kteří dávají pozor
    na mě i mezi sebou.
    Přátelé,
    na které dávám pozor i já.
    Jdu dál.
    Dostanu se z toho…
    myslím.
    Chvíli to potrvá,
    ale budu žít
    pro sebe a pro ty,
    jejichž životů
    se mohu dotknout.”
    Omlouvám se, že všechno tak prožívám a dávám sem kde co, ale dotýká se to mě i mého srdce a pomáhá mi to zvládat mé vlastní pocity, ve kterých se občas plácám i já sama…
    To co cítí Anna vůči svému otci, cítím já teď vůči své manželce, i když u té je to těžší, protože rodičem zůstáváme celý život ať chceme nebo ne, partnerem zůstávat nemusíme…
  • otєrєzє.cz

    Domov je tam, kde se cítíme doma

    Je pondělí ráno.
    Chladne mi ještě čaj, tak mám chvilku čas napsat sem své včerejší pocity.
    Vždycky, když si myslím, že situace nemá řešení, tak se pokaždé nějaké objeví.
    Nechápu to, ale jsem šťastná.
    Celou noc na neděli, kdy jsem věděla, že se musím rozhodnout, zda chci do Ústí nebo ne tak daleko od dcerky, jsem se budila. V pět ráno jsem napsala smsku manželce (která spala u tchýně po oslavě) s otázkou, zda by tohle všechno bylo stejné (ta potřeba vyhodit mě z její blízkosti), kdyby neexistoval tenhle “problém” s Terezou… Jsem přesvědčená, že by to dopadlo stejně, ale neodpověděla mi.
    Když ráno v neděli přijely, tak jsem se jí na to zeptala, proč mi neodpověděla, že to je pro mě důležité a řekla mi, že si se mnou přece nebude dopisovat. A na to mi jen řekla, že nesnesu, abych byla na vině já. Zase na mě vyjela, že už má na mě alergii, když vidí ty moje namalovaný oči… (nebyly namalovaný, ale odlíčený, snažila jsem se… ale už jsem tu o tom psala, že bych chtěla vidět jí, jak si dokonale stoprocentně odlíčí oči tak, aby tam nebyl ani nepatrný náznak obarvené řasy nebo zbytek po lince… ty zbytky tam nevidím ani já! Ale řasy zůstávají prostě trošku tmavší… nemůžu za to a po pravdě, kašlu na to už 🙂
    Takže zase dohady, výčitky, zvýšený hlas… byla jsem pod tlakem, snažila jsem se vyřešit problém s bydlením tak, abych mohla být pořád s malou. A tak jsem se manželky zeptala, jestli je pravda, že jí stačí, když nebudu jenom v tomhle bytě. A řekla, že jo. No tak jsem jí řekla, že je tedy jedno, jestli budu bydlet v Ústí nebo tady. A ona hned obrátila, že je pro mě lepší to Ústí, že tam nebudu muset potkávat nikoho, koho znám a podobné domněnky…
    …koukala jsem na ní nechápavě a řekla jí, že já nemám problém s tím, že budu někoho potkávat! Že ten problém má akorát ona. A hned mi předhodila, jak se to nebude líbit malé, jak se za mě bude stydět atd.
    Marně jí vysvětluju, že děti s tím problém nemají. Že milují jejich rodiče, ať jsou kýmkoliv, pokud jim ten rodič tu lásku dává dál. Nikdy bych malou neopustila – natož proto, že já jsem pořád já, jen chci být tím já ještě víc než kdy předtím…
    To nemohla unést. Ten fakt, že budu tady. Že mě může potkat.
    A po celou dobu měla v očích výraz, jaký jsem za těch 12 let u ní nikdy neviděla. Zděšení.
    Vždycky se těším, když přijdou domů, ale hned ve dveřích je mi vpálen do očí tenhle výraz.
    Tak strašně se jí hnusím…
    Ale pohádky ještě není konec…
    V neděli ráno jsme jeli (já, maminka a dcerka) autem dát na hrob babičce kytičku do Klášterce nad Ohří a taky navštívit tetu – maminky sestru, která tam žije. Teta už o mně všechno ví, protože jí to mamka samozřejmě musela prozradit po telefonu 🙂
    Mimochodem není občas na škodu navštívit hřbitov a uvědomit si, že člověk se tu pořád za něčím plahočí, rozčiluje se, trápí se a přitom život jsou jen dva datumy…
    Sednu v neděli do auta a maminka – ten můj další anděl strážný – mě “vytrhla trn z paty”!
    Nechci to tu ještě psát, abych to nezakřikla, ale pokud vyjde to, co maminka vymyslela, tak bych bydlela asi 10 minut chůze od mého původního bytu! A měla bych celý byt sama pro sebe. A manželka by se uklidnila (já tím pádem taky 🙂 a hlavně malá by byla ráda, že už nikdo nezvyšuje hlas a bavíme se normálně. Takže jsem té moc hodné paní do Ústí zavolala, že můj zájem o podnájem ruším, ať se tedy nezlobí…
    Ale co mě teda potěšilo bylo i to, že když jsme se u tety loučily, tak mi řekla: “Tak ahoj, Terezko! A ať ti to všechno vyjde! Uvidíš, že to bude dobrý!” Mamka celá nadšená z Terezky chtěla, bych tam tetě ukázala aspoň jednu mojí fotku, co mám v mobilu (tu v červené mikině, co mám i tady :).
    Tohle mě tak těší!!!
    Tak držte palce, ať to s tím bytečkem vyjde!
    A děkuju ještě Monice, která mě držela při mých těžkých myšlenkách na Ústí a přivedla mě taky na to, že domov je tam, kde se cítíme doma, kde máme své přátele a rodinu… Je to náš život a je na nás, jaký si ho zařídíme. Stěhovat se do Ústí jen proto, že tam (levné) podnájmy jsou a tady ne a jen proto, že jeden jediný člověk na světě mě nechce tady potkávat je nesmysl. Miluju svou dcerku a vynasnažím se být jí stále tím nejlepším tátou. Ať budu vypadat jak budu vypadat…