Ani žena, ani muž - O Tereze a o Tomovi

Přemýšlela jsem, o co všechno přišla manželka.

O člověka, který se jí hnusí.

A to je všechno! To ostatní jí zůstalo.

A o co jsem přišla já…?

…už jsem tu o tom psala mockrát. Nezbylo mi prakticky nic. To nejdůležitější, co jsem měla (tedy ty, které miluji), už nemám a nemůžu si na to zvyknout. Ten stesk je prostě nekonečný, ač se ho snažím zahánět činnostmi jako jsou výlety (zatím jen jeden :/) nebo hraní celý den s dcerkou mé sestry, která je u mamky na návštěvě, když má ty prázdniny. To mi pomáhá zaměstnat mozek, ale stejně se tam vkrádají myšlenky a vzpomínky, které tam nechci. Ono totiž když 12 let něco děláte a pak to najednou nemáte, tak vám zcela přirozeně vždycky bude něco připomínat cokoliv z těchto 12ti let… to prostě nejde to obejít nebo se tomu vyhnout. Během 12ti let bylo vaší součástí téměř všechno!

A přišla jsem ještě na něco.

Jsem sama a trápí mě to.

Nečekala jsem, že to začne tak brzy, ale prostě neumím být sama.

Jenže pokud se budu chtít seznámit s ženou jako Tom, pak nemám šanci, neboť nejsem muž. Tedy takový, jakého každá žena chce a potřebuje. Nemohu jít do vztahu, aniž bych jí to o sobě neřekla… a to uteče každá.

A pokud se budu chtít seznámit s ženou jako Tereza, pak také nemám šanci, protože nejsem ani žena!

Ani žena, ani muž…

Kde to tedy jsem? A hlavně kdo jsem?

Prostě na lásku můžu zapomenout.

Včera mě oslovila jedna slečna… ale oslovila Toma. A já jí musím odmítnout. Ačkoli mě to baví, ta chemie, to flirtování, ty naděje… Rozhodně jí nehodlám děsit něčím takovým, jako je stav mé identity…

Poprvé v životě se učím lhát, že (stručně řečeno) „nemám zájem“. (A moc mi to nejde a to je problém.) Že ani nesmím mít zájem. A nezajít příliš daleko, aby to pak nebylo opět komplikované tak, že se z toho dalo jen těžko vycouvat, ačkoli z toho vlastně couvat nechci, protože mé city jsou pokaždé stejné a skutečné, ať jsem Tom nebo Tereza…

A to mě fakt trápí.

A napadá mě, jak to dopadne, až budu žena… Budu žena? Už vidím, jak oslovuji jiné ženy… :/ To je podle mě předem prohraný boj.

Já vím, Leni i Anežko, že vy na to máte jiný názor, že tady někde chodí někdo, kdo chce a potřebuje moji lásku, ale já to opět tak nevidím. A to mě tíží u srdce, protože ač získám něco, po čem toužím celý život a naplňuje mě to a tím je Tereza, ztratím ten druhý smysl života a tím je láska. Chvíli se mi daří věřit vašim slovům, že mě láska čeká, ale pak tu víru ztrácím…

A nejhorší je, že to nemohu vyřešit teď.

Myslela jsem si, že by existoval někdo, kdo mě bude mít rád takovou, jaká jsem. Jaká jsem už teď a jaká budu potom, protože to budu pořád já.

Ale vždyť já vůbec nevím, jak se takový člověk hledá!

Navíc když si představíte, jak těžké je najít „normálního“ partnera… kolik inzerátů musíte projít, kolik si jich musíte podat, kolik odpovědí musíte odmítnout…

Všude je někdo, kdo hledá lásku, ale nikdo nechce někoho, kdo není ani žena, ani muž.

Takové rubriky ani nikde neexistují.

Čím víc dosahuji svého cíle, tím více jsem osamělá a vzdaluji se šanci na lásku…

4 Comments