otєrєzє.cz

První školní den očima transsexuálního rodiče

1. 9. 2014 / 23:31 / 16 Comments
Toto je můj subjektivní pohled na české školství, konkrétní školu, reakce rodičů, dětí a učitelů mýma očima na moji přítomnost v průběhu přeměny (6 měsíců HRT) během vstupu mé dcerky do 1. třídy základní školy první školní den roku 2014.
 
Jednoduše řečeno, chtěla jsem být u toho, až Kačenka půjde poprvé do školy. (Který rodič by to nechtěl?) Ačkoli jsem se během dne cítila jako lehce vyloučená, jsem stejný rodič, jako Kačenky maminka.
 
Ráno jsem přijela před školu o trochu dřív, abych Kačenku nepropásla. Jasně, že jsem řešila to, jak vypadám, ale ráno jsem se před zrcadlem zhodnotila jako „ucházející“ a s úsměvem vyšla ven. Vlastně neexistuje ráno, které bych si neužívala 🙂
 
Před školou mě neřešil nikdo. Jen jsem si celá natěšená čekala na Kačenku a když přišla, krásně se usmívala, zatímco ex se tvářila jako kdybych byla vrah. (Až jsem si v některých chvílích říkala, že tohle je ten člověk, který kvůli mě kdysi jásal? Běžel za mnou v únorovém dešti? Se kterým jsme budovali náš domov, do kterého jsme celí šťastní přivezli Kačenku?)
 
O jejím partnerovi se nebudu zmiňovat, protože jeho přítomnost nehraje v celé mé přeměně žádnou roli. (Kromě toho, že jsem si myslela, že ex bude díky němu šťastná, že přijde na jiné myšlenky a trochu se uklidní. Jenže ono to žádaný efekt nepřineslo, jak jsem posléze zjistila. Tak snad ho přinese očekávané miminko).
On partner ex vlastně pro mě neexistuje, protože se do hovorů se mnou od mého full-time 8.4. nezapojuje, neřeší konflikty vyvolávané jeho novou partnerkou mezi mnou a jí a zásadně nemá na věc týkající se mě žádný názor. To je jistota. Někdy bych určitý druh opory potřebovala, protože cítím, že spravedlnost je na mé straně, ale tu od něj (jakožto od partnera ex) nemohu čekat, i kdyby v jeho hlavě stokrát věděl, že mám pravdu. A tak si musím vždycky s ex poradit sama.
 
Vlastně jsem šla do školy jen kvůli Kačence. To ona byl jediný důvod, proč tam jsem. Čekala jsem kyselé pohledy ex a taky mě nezklamaly.
 
Kačenka mě ještě před školou spontánně chytla za ruku a šly jsme dovnitř. Ex s partnerem za námi. Na schodech ve školní budově slyším: „Kačenko, snad jdeš s námi, ne?“
Klasická otázka, kterou slýchávám pokaždé, když jsme někde společně (např. na kontrole s Kačenkou v Motole) a Kačenka mě chytne za ruku a táhne dopředu.
Protože nechci hrotit situaci, řeknu Kačence, ať jde taky s maminkou, aby si jí užila a pustím jí.
Ex je pak spokojená.
 
Byla jsem trochu nervózní. Za Kačenku i za sebe. Věděla jsem, že třída prvňáčků bude plná rodičů a jejich příbuzných, což dohromady jen dospělých čítalo zhruba 50 osob. Znamenalo to, že tak jako tak budu muset stát vedle některých z nich velmi blízko a pokud budou chtít, mohou si mě i prohlížet (i z profilu, což je pohled, který nemám ráda a který si jednou ráda nechám změnit).
Kačenka byla tak roztomilá! Byla jsem z ní nadšená. Tolik jí to slušelo a byla to už najednou moje velká holčička, co jde do školy. Žádná školka.
Když jsem Kačenku fotila, do jedné fotky mi vklouzla i ex. Okamžitě mi stropila ve třídě scénu, že tu fotku musím vymazat a tak jsem vzala foťák, postavila jí ho před oči a tu fotku prostě smazala. Hned jsem si udělala novou bez ní 🙂
Nehlásila jsem se k nim. Cítila jsem, že o to nestojí. Jen jsem se ex zeptala na pár věcí a šla na druhou stranu třídy. Mezi vtipné tatínky, kteří mě bavili svými průpovídkami a usměvavé maminky, kterým občas (včetně mě) ukápla slza.
 
Děti neměly šanci mě řešit. Byly vystresované a nervózní, ale naštěstí paní učitelka byla tak profesionální, milá, usměvavá a hodná, že se jí rychle podařilo děti uklidnit a přivodit dobrou náladu. Tu přivodila i nám rodičům svými komentáři ke každému z dětí, které si k ní šlo pro medaili od krtečka.
 
Cítila jsem, že mě paní vedle mě svými pohledy možná řeší. Člověk totiž cítí opakované neodtrhnutelné pohledy. Zřejmě jsem se ale dostala do splečnosti rodičů, kteří spíše než předsudky prociťují jiné pocity k osobám, jako jsme my. A pokud budou takové i jejich děti, budu jen ráda.
Většina z rodičů mě absolutně neřešila. Jen ta paní, která tam byla se svojí dcerou (tedy babička s maminkou některé slečny z řad nových školáčků) určitým nenápadným způsobem ano. Vycítila jsem to. Nemluvila o mně, jen jsem to cítila z jejích pohledů a pohledů její dcery.
Když jsme totiž byli po 20 minutách vykázáni na chodbu, aby naše dětičky byly poprvé ve třídě samy (protože už jsou velké a šikovné), stála jsem na konci chodby a vnímala pohledy každého z rodičů.
Pro většinu z nich jsem byla maminka.
Pro tuto paní s dcerou jsem byla asi něco jiného (přemýšlela jsem, jak je možné, že se tak liší vnímání lidí), ale necítila jsem, že by to byl problém. Pro mě i pro ně. Cítila jsem spíše jejich zvědavost a také očekávání, které dítě ke mě patří.
 
Jakmile zazvonilo na přestávku, děti přiběhly a Kačenka míjejíc maminku skočila kolem krku mě 🙂 Dá mi vždycky TOLIK lásky!
Byla jsem štěstím bez sebe. Usmívala jsem se, hladila jí, ptala se jí, jak se jí ve třídě líbilo a jak se jí líbila paní učitelka a Kačenka mi nadšeně odpovídala. Prý už se tak těší, až zítra zase půjde do školy. 🙂
Ex s partnerem si zatím povídali s jinými rodiči a čekali, až se rozloučím.
Všimla jsem si, jak ta paní s dcerou stojí opodál a obě se na mě s rozzářeným úsměvem culí. Takový velký srdečný upřímný úsměv. Dojalo je stejně jako mě, jak mi Kačenka skočila kolem krku. A myslím, že jejich pohled nebyl vůbec plný předsudků, ale spíš pochopení a povzbuzení.
Takové pohledy jsem do své „kolekce pohledů“ ještě zařazené neměla.
Nenapadlo mě, že všechny podezřívavé pohledy mohou být špatné. Automaticky jsem předpokládala, že každý, kdo mě odhalí, se na mě dívá skrz prsty a je mu ze mě špatně. Ale tady to očividně bylo jinak.
V tu chvíli ze mě všechno spadlo a zůstala jsem na pár vteřin ve světě, ve kterém jsem jen já a Kačenka.
 
Když jsem stála na chodbě a čekala s ostatními rodiči na dětičky, ex s partnerem se vítali s některými rodiči a ti se zase vítali s jinými rodiči.
I já si je pamatuji. Znala jsem je ze školky.
Ale nemohla jsem říct „dobrý den“, protože mě nepoznávali.
Pochopila jsem to z jejich pohledů. Pozdravili bychom se už dávno předtím.
 
To mě přivedlo na myšlenku, že člověk procházející přeměnou se dostává do určitého stupně vyloučení.
Ani ne tak ze společnosti jako takové, ale ze společnosti lidí, kteří ho znali. Jakobychom se opravdu znovu narodily a tím se dostávaly do situací, kdy si musíme všechny své známé znovu poznat, seznámit se s nimi a začít s nimi komunikovat. Svým způsobem je to ale z naší strany žádoucí, neboť do dokazuje, jak moc úspěšně naše přeměna probíhá, když nás nepoznávají lidé, kteří nás jinak v minulosti zdravili.
Cítila jsem tento pocit poprvé v červnu na městských slavnostech, kde kolem mě prošla starostka, ale vůbec neregistrovala, že jsem to já. Vždycky Toma pozdravila a prohodili spolu pár slov. (To, že paní starostka zdravila Toma první bych neřešila :).
Dnešek byl ale i z mého pohledu na přeměnu dost zajímavý.
Potkala jsem mojí bývalou kolegyni. Věděla jsem, že se zdravíme, že mě velmi dobře zná, ale minimálně tři roky jsme se neviděly.
Už už jsem si myslela, že mě zaregistruje, že se na mě zadívá, že bude přemýšlet, odkud mě zná, možná i pozdraví nebo se usměje… Ale ono nic. Pro ní jsem byla najednou nikdo. Skoukla, prošla a pokračovala. Žádné otáčení a přemýšlení, kdo to byl? (Jo, to je potěšující. Není to žádná katastrofa, ačkoli je mi líto, že nemohu říct: „Ahoj, jak se máš? Co je nového? Jak se tam všichni máte?“ atd. atd.) Chybí mi lidé, kteří znali Toma… To je oběť, kterou ale přijímám.
 
V neděli jsme šly s Kačenkou do cukrárny a z domu vyšla slečna se psem, která bývala kdysi (před ex) moje velmi dobrá kamarádka. Byla mi opravdu hodně blízká, trávily jsme spolu hodně času, řešily její problémy s klukama, blbly na diskotéce a dokonce jsme spolu měly jet na dovolenou (ale v tu dobu se objevila ex).
Vandu Tom potkával často, ptával se jí, jak jde život a měl radost, že jí vidí. I ona tu radost měla. Dokonce zhruba před dvěma lety proběhl pokus její sestry dát nás dohromady, ale (díky bohu) k tomu nedošlo.
Teď jsem jí ale minimálně rok neviděla. Až v neděli… Opět ten pocit: „Pozná mě? Pozdraví mě? Zadívá se na mě?“
Nic.
Absolutně žádná reakce.
Koukla na mě, potom na Kačenku a už byl její pohled zpátky na pejskovi, který měl radost, že je s paničkou venku. Prošla kolem nás tak blízko, že jsem musela být jednoznačně rozpoznatelná (pokud by mě dotyčný znal), ale jen prošla…
Schválně na takové lidi necivím. Dělám, že je taky neznám.
Žádné „jééé ahoj, jak se máš?“
Napadlo mě, že bych to řekla já 🙂
Ale to by bylo vysvětlování…
A tak to raději nechávám tak, jak to je.
Tereza chodí po ulicích města, potkává spoustu známých tváří, ale ona už pro ně známou tváří není.
Jsem jako nový přistěhovalec.
Cítím se stejně, jako kdybych tohle mé milované město opustila. Ačkoli lidé z Tomova života zmizeli, místa zůstala. A nejen lidé poutají nás k místům.
 
Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, jak moc se člověk změní, že ho známé tváře už nikdy nepozdraví.
 
Nedělám z toho žádnou tragédii. Jen se nad tím zamýšlím. A vlastně z toho mám radost, ačkoli je mi současně paradoxně trochu smutno z toho, že si nemohu popovídat s lidmi, které jsem měla ráda.
 
Tohle je ale to, po čem toužíme.
Začít od znova.
 
 
Z dětí i rodičů jsem tedy měla dobrý pocit. Všichni vypadali jako rozumní lidé a jsem moc zvědavá, jací budou noví Kačenky spolužáci, až o nich bude vyprávět.
 
Když všichni rodiče s dětičkami odešli, ještě jsem vklouzla do chodby, kde se paní učitelka domlouvala s učitelkami z vedlejších tříd na dalším programu a čekala jsem, až se domluví, že to bude ideální příležitost si s ní promluvit o mně, což byl dnes druhý nejdůležitější úkol (po tom prvním, kterým bylo doprovodit Kačenku) a o kterém musím informovat příští týden Hanku (že tento krok proběhl).
 
Jak jsem si mohla všimnout, Kačenka dostala zrovna tu nejhezčí, nejusměvavější, nejpříjemnější a nejveselejší paní učitelku ze všech učitelek prvních tříd. Měla jsem radost, protože zrovna takovou jsem sobě i Kačence přála.
 
Samou trémou jsem se zapomněla představit. Vzala mě do prázdné třídy, zeptala se „která vy jste“ a poslouchala. 🙂
Měla jsem připravené, že řeknu, že Kačenka má teď vlastně dvě maminky. A tak jsem také začla. Že jsem druhá maminka Kačenky, která seděla tamhle.
Stále poslouchala.
Vysvětlila jsem jí, že Kačenky biologická maminka má teď partnera, se kterým žijí. Že já, teď její druhá maminka, jsem vlastně její biologický otec (což mi z úst moc nešlo, ale musela jsem to pro pochopení situace takhle podat). Popsala jsem Kačenky chápání celé věci, jak je bezstarostné a přirozené a nastínila situaci, že si pro ní takto přijdu do třídy, kde mě obejme se slovy: „Tatínku!“. Narážela jsem na reakce dětí.
 
Paní učitelka se velmi mile usmála a přišla poměrně nečekaná reakce:
„No to je úžasné! Ještě nikdy jsem neměla školáčka, který má dvě maminky!“ 🙂
Začaly otázky. Zda Kačenka byla u mé přeměny už od začátku, jak to přijala atd.
Myslela si, že už mám po přeměně 🙂
Ujistila mě, že takto malé děti většinou tyto věci přijímají dobře. Že to mohou jedině potom řešit jejich rodiče, až se o tom doma zmíní. Slíbila mi, že dá na Kačenku v této souvislosti pozor a bude-li třeba (dojde-li k nějakému konfliktu), vysvětlí jim to.
Její nadšení mě uchvátilo. Nečekala jsem ho 🙂
 
Uf.
Tohle přesně jsem potřebovala slyšet. Nechci, aby mému děťátku někdo ubližoval.
I když vím, že není v silách paní učitelky být vždycky všude. Rozhodně je to ale teď na několik let pro Kačenku ten nejdůležitější člověk na škole. A jsem moc ráda, že tím člověkem je zrovna ona.
 
Podaly jsme si ruce a s úsměvem jsme se rozloučily.
Měla jsem ze všeho dobrý pocit.
 
Tím pádem se můj pohled na tuto školu a školství jako takové zase o velký kus vylepšil.
Věděla jsem od Hanky, že spolupráce se školami se v posledních letech dost zlepšuje.
Věděla jsem to i od MtF holek a FtM kluků, kteří školy ještě navštěvují a od kterých mi dnes chodily úžasné zprávy o tom, že ve třídnici budou poprvé zapsáni podle nového jména (ne neutrálního, ale budoucího!).
Tohle jsou fantastické reakce učitelů, studentů a zástupců škol, kteří takto maximálně vychází vstříc lidem, pro které takové věci znamenají neuvěřitelně moc. Je konec trápení.
 
Takže milé školy. Ode mě máte zatím pochvalu 🙂 Nesetkala jsem se zatím s jedinou negativní reakcí nebo nepřijetím.
 
 
Když jsem se vracela domů, čekalo na mě malé překvapení. Zadní i přední vchodové dveře v mém vchodě byly vyměněny a na dveřích byl nápis: „Všichni, kdo přišli pozdě a nemají klíč od nových dveří si jeji mohou vyzvednout u předsedy SVJ.“
 
Hm tak fajn, ale jak se mám dostat dovnitř pro ten klíč?
 
Zazvonila jsem na předsedu.
Ozvala se jeho manželka – starší, ale milá paní.
„Dobrý den, tady Nováková. Koukám, že máme nové dveře, mohla byste mě prosím pustit dovnitř a já bych se u vás zastavila pro nový klíč?“
Asi jsem paní trošku vykolejila tím, že jsem se představila jako Nováková, přestože jsem s ní už o tom jednou mluvila. Tehdy se docela vyptávala 🙂
„Ano, jistě, dám vám klíče, zastavte se.“
A nic. Ticho. Žádný bzučák, který by mi otevřel dveře.
Už jsem se chystala zazvonit znovu, když se za mnou objevil chlapec v montérkách, který na mě hned s úsměvem spustil: „Vy jste si ještě nevyzvedla klíč, žejo?“, a snažil se najít svůj náhradní, ale nenašel ho, tak mě poslal do vedlejšího vchodu, kde jsem proklouzla do toho našeho a vyjela výtahem k bytu pana předsedy.
Tam už byly otevřené dveře dokořán a paní manželka mě netrpělivě očekávala…
„Teda Terezko, vám to slušíííííí!“ 🙂
(Ježiši, mě asi omejou :).
„Jak víte, že se takhle jmenuju? Teď mám teprve neutrální jméno…“
„To je přeci jasné, že jste Terezka. Teri – Tereza,“ a usmála se.
Těch lichotek prohodila tolik, že jsem nevěděla, co dřív.
V jedné ruce jsem držela hromadu letáků, klíče, deštník a druhou jsem si měla podržet listinu s podpisem o převzetí nových klíčů a podepsat se. To jsem nakonec nějak zvládla, ale za neustálého vyptávání, jak se mi daří, jak na to reaguje Kačenka a zase, že mi to moc sluší…
 
Tohle mě vždycky tak potěší.
 
Lidé nám dokáží vrazit dýku do zad. Ale lidé nás také dokáží povznést vysoko, což někdy opravdu potřebujeme.
Vím, že tohle jsou lidé, kteří ví, jaká je má minulost. I tak je jejich reakce ale milá a rozhodně si troufám říci, že to, co si myslí manželka předsedy, je nepsaný diktát pro všechny ostatní sousedky v důchodovém věku 🙂 Zatím to ale tak vypadá i v praxi, když je potkám. Většina z nich se se mnou baví naprosto přirozeně.
 
A tak jsem dnes byla moc šťastná, protože moje zlatíčko bylo poprvé ve škole, já byla u toho, zasypala mě láskyplnými doteky a objetími, domluvila jsem se s paní učitelkou a setkala se s tolika milými lidmi, že samou radostí (a nejen tím) dnes neusnu.
Život je fascinující sled událostí, které nečekaně prožíváme každý den a díky nimž do našich životů vstupují lidé, kteří nám mohou přinést radost, štěstí nebo jen pouhý úsměv. Třeba z toho, že se na nás někdo usměje v metru. Usměje, ne posmívá.
 
Mohl být dnešní den vůbec ideálnější?
I zamračené pohledy mé ex jsem čekala a jsou tak přirozené, jak jen mohou být.
Snad jen na příští slavnostní událost ve třídě Kačenky přijdu už v sukni nebo šatech, jako polovina všech maminek 🙂
Myslím na mou Kačenku a na radost, kterou mi dnes někteří lidé udělali.
Děkuji vám.
Chtěla bych vás potkat i zítra…
A budovat si tak svět svých nových přátel a známých, které mohu bez starostí na ulici pozdravit a zeptat se: „Jak se máš?“.
A na vás, staré Tomovy známé tiše míjejíc v ulicích města, nikdy nezapomenu.

16 Comments

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.