otєrєzє.cz

Dezinfekce mozku od vzpomínek

Když ležím vedle své spící osmileté dcery a dívám se na její jemné vlásky, na její dlouhé řasy a její krásné dětské rty, jsou to chvíle, kdy mi nic nechybí, ale občas mi do hlavy vlétne to, čemu se říká vzpomínky.
Díky stavu, ve kterém se teď právě nacházím, jsem šťastná, ale je tu něco, co mi dokáže rozhodit náladu během mžiku, protože vzpomínky přichází z ničeho nic. Najednou tu jsou a jsou živé, jakoby ani vzpomínkami nebyly.
V takových chvílích mě napadá, jak výhodné je mít zlé a špatné vzpomínky, protože člověk automaticky v mysli uchovává v mysli to hezké a na to hrůzostrašné zapomíná. Dobré a hezké vzpomínky je fajn tvořit, protože to v tu chvíli znamená, že člověk je šťastný. Jinak by nevznikly. A v tu chvíli jsem si tehdy před lety říkala: “To je krása, já jsem tak šťastná. Právě teď tvoříme vzpomínky. Spolu, my dva. A ty nám už nikdo nevezme.”
Bohužel.
Kéž by se dala má hlava vypláchnout dezinfekčním roztokem, který by všechny hezké vzpomínky zničil. Jsou spíše přítěží, než příjemným způsobem jak se zamyslet nad svou minulostí. Nepotřebuji je. V takových chvílích je mi z toho jen smutno, protože 12 let dostávám a dávám pravidelně pusu po probuzení, před usnutím, můžu se přitisknout kdykoliv chci. Kdykoliv! Takový přepych a luxus! A tenkrát taková samozřejmost, které jsem si přesto vážila a uvědomovala si tu jedinečnost toho, co mám. To štěstí.
Teď mám jiný druh štěstí a pocit, jakoby mi ten nejbližší zemřel. Jenže s tím rozdílem, že zemřel jen pro mě. Není tu nikdo, kdo by se mnou ten pocit sdílel, jelikož pro ostatní nezemřel, což je dobře a což mě také uklidňuje, ale je to velmi podobné. To prudké a násilné vytržení z něčeho, co člověk buduje leta a staví v domnění, že tyhle základy už jsou pevné, ty se jen tak nezboří a osud mu v tom dává za pravdu, protože přichází chvíle, které ty základy několikrát prověří. Až jednou se zboří… a ptak se ptám, jak se to mohlo stát? Ale tady bychom viníka hledali těžko, vinu nenese nikdo.
Vím, že nemá smysl přemýšlet ve smyslu “kdybych to” a “kdyby tamto”. Určitou výhodu má v určitých případech ten, kdo hezké vzpomínky nemá.
I když jak se to vezme.
Pokud budujeme vztah a jdeme do něj, jdeme do něj s tím, že bude na celý život. Alespoň já to tak mám. Dávám do toho všechno, protože vím, že žiju jen jednou a nemá smysl se neustále něčeho bát, že něco ztratím, že se něco nepovede… Nikdy nikoho nemáme jistého, ale nač se tím trápit?
Pokud bych měla vztah, ve kterém bych byla stále dokola podváděna, nemilována, ponižována a já nevím co ještě, bylo by to teď pro mě snažší.
Vždyť já už teď nemám ani šanci vybudovat dlouhodobý vztah. Nemám na to čas, protože můj život je minimálně v polovině a budovala jsem ho v domnění, že bude trvat věčně. Nikdo jiný nemůže se mnou dalších 12 let budovat vztah. A pokud ano, už to bude jen jeden, protože nikoho dalšího (dalších 12 let) nestihnu. Tak to bych si měla sakra rozmyslet, kdo tím člověkem bude…
V tom je ten velký rozdíl ošklivých a hezkých vzpomínek. Hezké jsou fajn klidně celý život, ale jen za určitých podmínek. Jinak jsou nesmírnou přítěží, neustále se vracejí a objevují, neustále lezou do snů, ve kterých já běžím s otevřenou náručí a dostává se mi jen zpražení. Pokaždé stejný scénář.
Přála bych si mít ošklivé vzpomínky, na které bych zapomněla.
Nebo nové hezké, které by zadupaly ty staré. Myslím v souvislosti s partnerem. Protože jinak je můj život vždy o stupeň jasnější, svobodnější a lépe se mi dýchá.
To si ale jen člověk myslí, že ty staré hezké může zničit. Nemůže. Jen na to mohou být dva, když se zrovna objeví a pak je každý splín takhle maličký.
Kromě mozku bych možná potřebovala vypláchnout i své srdce, ale hned tuhle myšlenku zase zavrhuji, protože v něm mám svojí dceru, která sice mé vzpomínky vyvolává, ale to je ten případ, kdy jsme na to dva a její smích mě během několika vteřin vrací tam, kde jsem nejšťastnější – sama sebou a s tím, koho miluji.
Ošklivé a hezké vzpomínky nesouvisí s přeměnou. Tyhle stavy může mít kdokoliv, kdo měl někoho rád a kdo byl zvyklý na vztah, ve kterém o sobě dva lidé navzájem věděli úplně nejvíc na světě. Někdy tak moc, že to ten vztah zničí. Ale někdo ho nezničí!
Někdy mě ale napadá, že to není ex, kdo mi chybí, ale jen ten pocit absence toho hezkého s ní.
Chybí mi to, jaká ex byla, jak jsme si povídaly a smály se před spaním, ta skutečnost, že jsem byla milována a mohla jsem někoho milovat, ta každodenní objetí a polibky a chození za ruce, plánování společné budoucnosti, výlety a sdílení těch nejtěžších chvil, když je člověku ouvej.
Potom mám pocit, že mi nechybí ona, ale chybí mi vlastně kdokoliv, kdo by mi byl schopný tohle dát.
V tuhle chvíli (ač by se jeden člověk, kterého mám moc ráda, rozkrájel) si nemyslím, že někdo takový, kdo mi může dát všechno, co jsem měla, existuje. Jak moc mám ustupovat svým v minulosti nastaveným hranicím, když vím, že tehdy to šlo, abych byla šťastná?
Hezké vzpomínky jsou na nic. Jen vytváří budoucí hranice a laťky, které se vždy nesnadno dosahují, protože mohou být nasazené až příliš vysoko a co teď? Když vím, jaké to bylo, chci přirozeně totéž.
Jsem šťastná, že se to povedlo aspoň ex.
Ona by byla šťastná, kdybych neexistovala.
Zajímalo by mě, jestli má také hezké vzpomínky.
Já to své štěstí našla taky, jenže tím se já právě teď jen dostávám do “normálnosti”, ve které jsou všichni ostatní a až nyní teprve přichází moment, kdy si mám začít budovat to své další štěstí. Tohle byl jen nezbytný krok k tomu, aby mě někdo miloval takovou, jaká jsem a já mohla žít bez masky. A takový vztah je pro mě jediný přijatelný.
Proto není nad čím zoufat.
Takyže nezoufám.
Jen se pozastavuji nad nebezpečností a otravností všech hezkých vzpomínek týkajících se mého předchozího 12letého vztahu. Prostě mě to tak najednou napadlo a protože je neděle večer a Kačenka je teprve chvilku doma u maminky, potřebovala jsem se z toho vypsat.
Dnes jsou to přesně tři roky, kdy jsem na Den matek řekla s pláčem mé mamince, co se se mnou děje…
Tři roky a stejně vím do posledního detailu, co měla moje žena na sobě, když jsem odcházela, kde ležela Kačenka, jaké měla pyžámko a jaké bylo počasí.
Ještě měla vlhké vlasy a bílou noční košili s drobnými modrými kvítky, kterou jsem na ní měla ráda a chtěla mě naposledy obejmout, ale já ucukla a zabouchla dveře.
Neumím si vysvětlit, proč je stále v mé hlavě a v mém srdci. Proč se mi z ničeho nic vybavují v naprosto neočekávaných chvílích různé momenty z předešlých patnácti let.
I když možná vím, čím to je.
Moc dobře si pamatuji dobu, než jsem se s mojí ženou potkala.
Doslova jsem trpěla nedostatkem lásky a když přišla v roce 2000 ona, rozdala bych se.
Trápila jsem se, že jsem sama, že nikoho nemám a toužila po tom, co mi ona dala. Do posledního. Včetně dcery, toho nejúžasnějšího človíčka na Zemi.
Teď jsem se prostě jen vrátila před rok 2000 a jsem si jistá, že jednou to zase přijde a hezké vzpomínky už nebudou mít možnost vyskočit ven.
Kdykoliv jedu od Toma, projíždím kolem domu, do kterého jsem vezla svoji ženu na česání na naší svatbu.
Já na ten den nechci myslet, ale stejně mi tam skočí. V naprosto pitomou chvíli, kdy jsem ještě v euforii z návštěvy u Toma a celou tu atmosféru, kterou ve mě Tom zanechal, úplně zkazí. Nenechávám si ji zkazit a jedu dál. Nic jiného mi totiž nezbývá. Než jít dál a nezastavovat.
A to byl také důvod, proč jsem šla do přeměny. Už jsem neměla co ztratit. Jen získat. A získat jsem toho mohla opravdu hodně, takže proč ne? 🙂
Když se nad tím tak zamyslím, ani jsem třeba nečekala, že ještě před operací získám vůbec nějaké zkušenosti s muži. A už vůbec ne takové. Nečekala jsem vlastně velkou spoustu věcí, které mě naprosto nadchly a dostaly do stavů, které mi dávaly jasně najevo, že tohle je to nejlepší rozhodnutí mého života. I za cenu neustálého otravování hezkými vzpomínkami, které ale jen co se objeví, zaplácnu jako komára a je to.
Trochu mám pocit, že můj zaměstnavatel ztrácí trpělivost s mými neustálými návštěvami doktorů. Je mi velmi nepříjemné mu pořád oznamovat mé absence, i když se vždy snažím všechnu práci dodělat přesčasy a o čtvrtině návštěv doktorů ani neví, protože jsem je směřovala na odpoledne po práci, když to šlo. Teď to totiž vrcholí a květen bude úplně nabitý, přičemž poprvé za 2,5 roku minimálně na 14 dní úplně zmizím (ve skutečnosti budu hned jakmile to půjde zadarmo z lásky nevím k čemu pracovat připojená z pracovního notebooku, ať už budu kdekoliv a pod vlivem čehokoliv a budu mít v hlavě vodiče, obaly a nedodržování potvrzených termínů, které musím řešit neustále. Ale je také docela možné, že jakmile ucítím, že míra nespokojenosti mého zaměstnavatele s mými návštěvami lékařů překročí určitou úroveň, spadne také míra mé odhodlanosti za každou cenu být svému zaměstnavateli loajální a potřebná a konečně pochopím, že zadarmo pracovat je sice fajn, ale smlouvu mi za to za odměnu stejně neprodlouží a s novými doklady přichází čas a výborná příležitost přijít tam, kde jsem a budu jen Tereza a ne “ta nebo ten, ze kterého se Tereza stala”, jako jsem tady (ač musím k mé přeměně výjimečný přístup mého zaměstnavatele a kolegů vyzdvihnout)).
Na tuhle myšlenku mě ale přivedl sám zaměstnavatel, když se mnou jednou prodloužení smlouvy řešil. Neměla jsem v úmyslu cokoliv měnit. A také návštěva firmy vzdálené 90 km pár dní poté, ve které jsem “přičichla” k životu, kde nikdo nic o mé minulosti neví a to bylo velmi příjemné překvapení.
Ač se ke mně nikdo nechoval špatně nebo s předsudky, je velký rozdíl pracovat ve firmě, kde to každý ví a tam, kde to neví nikdo (a kde je šance, že se to ani nikdo nedozví).
Tohle je budoucnost, která je ve hvězdách a závisí na tom, kdo mi vstoupí do života, jak se k tomu všemu postaví Tom, o kterém ještě není nic rozhodnuto, i když má ke mně velmi blízko, ale hlavně to záleží na mně!
Všechno od prvního okamžiku, co jsem se rozhodla to udělat, záleželo na mně a všechno souviselo s tím, jaká jsem a také s mými rozhodnutími, bez kterých bych byla… kde? 🙂
To je mi úplně jedno kde.
Důležité je, kde jsem teď.
Venku dokonale modrá obloha, sluníčko zapadá až za hodinu, do ložnice mi začínají prosvítat oranžové paprsky skrz žaluzie, Kačenku už určitě sprchuje maminka ve vaně (dneska byla mamince v květinářství vybrat sama kytičku, přízdobu i mašli) a tak nezbývá, než jít taky do vany a těšit se z toho, že je květen. Že už je květen 2015.
A mé vzpomínky – ty ať klidně občas vykukují. Aspoň mi připomínají to, co jednou mohu zase mít s někým jiným a vždycky je fajn mít nějaké sny, za kterými si jdeme.
Tenhle můj jeden největší už bude za chvíli celý převyprávěný.
Jéé, on to nebyl sen 🙂

3 komentáře

  • L

    Littleone

    Hezký květnový den, Terezko:) Už pomalu proplouváme květnem, týjo, to to ale letí! Mám pocit, jako by pořád byl začátek roku a ona se vlastně kvapem blíží polovina…

  • T

    Tereza

    [1]: Kdyby to šlo, tak to taky dělám jinak, ale bohužel k těm doktorům prostě musím, jinak to nejde a taky z toho nejsem nadšená (z pohledu zaměstnavatele). (Z mého pohledu z toho nadšená jsem, ale ne ve vztahu k zaměstnavateli :). Takže celkově když to shrnu, mi to vlastně tu radost z toho všeho tak trošku kazí 🙂

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.