otєrєzє.cz

Kdo jsou ti lidé?

29. 12. 2014 / 18:28 / 105 Comments
Když jsem dnes kontrolovala obrazové materiály na tomto blogu, došlo mi, proč na mě v srpnu v Hradci Králové v parku křičeli dva kluci ta ošklivá slova. Tehdy jsem to tak těžce nesla.
Teď mi to přijde legrační. Jak si každý měsíc myslím, že „teď už je můj vzhled přijatelný“ a když se na ty fotky podívám potom zpětně, je to hrůza.
 
Každým okamžikem dochází k nenápadné nepostřehnutelné změně, která je najednou za měsíc větší a za rok úplně velká, ale jinak ji nevidíme.
 
To ale vůbec nevadí, protože důležité je, že se to děje. Proměna. Přeměna. Je jedno, jak tomu kdo říká.
 
My samy nejsme objektivní. Nejsme soudné a ani být nemůžeme. Proto se opíráme o to, jak se k nám chová neznámé okolí. To je asi jediné objektivní měřítko.
 
Tím, jak jsem se probírala některými staršími články jsem narazila na myšenky, se kterými už se vůbec neztotožňuji. Až jsem se některých věcí i lekla! „Tohle jsem vážně řekla já?“ 🙂
Přirozeně se některé mé názory vyvinuly jiným směrem v závislosti na tom, co jsem pochopila, čím jsem prošla a jaké lidi jsem potkala.
Dochází tedy i k přeměně názorů a našich myšlenek. O to přesně jde – něco pochopit, něco přijmout, něco ze svého života opustit a přivítat nové. A stále se posouvat.
 
Po včerejším rozhovoru se Slečnou X jsem přičichla k životu po přeměně. Po ukončené přeměně. A nemůžu na to přestat myslet, protože jsme si popovídaly jako dvě dlouholeté kamarádky, které před sebou nemají tajemství. Byl to jiný rozhovor než s holkama po přeměně uprostřed skupinky u Hanky nebo o kterém se dočítám v časopisech.
 
Ač mám určité představy o tom, co se změní a co ne a jaké to bude už nejezdit do Prahy, nehnat se za tím cílem po F v občance a souladu těla s duší, protože všeho už bude dosaženo, není to konec. Je to začátek!
 
Ptala jsem se Slečny X, zda o svém „problému“ nějak detailně za ty roky s přítelem mluvili.
Ač o tom věděl, nikdy se na to neptal. Dělali, jakoby to dole tam nebylo. Proč to taky řešit a vracet se k tomu? Beztak je to věc, která jednou pomine. Ta jizva se zahojí. Doslova i obrazně.
 
Tudy vede cesta k citlivému sebevědomému ješitnému mužskému srdci…
 
Méně (mluvení) je někdy více.
 
 
V poslední době narážím na holky, které mají zajímavý problém.
Pohybují se na tak vysokých pracovních pozicích, že není žádoucí, aby tam jednou nakráčely hezky v kostýmku jako upravená žena – manažerka – a zůstaly dál autoritou pro ostatní, jako dosud. Vzorem mužských vlastností a kvalit!
 
Uf. Tohle je na mě silné kafe, ale musela bych to stejně řešit. Nedokázala bych dál nosit tu masku. Navíc by mi to komplikovalo situaci v tom, že bych nikdy nesplnila podmínku jednoho roku v ženské roli a tím bych se nikdy nedostala do Motola k operaci. Musela bych proto (jako to volí ony) zvolit Srbsko nebo Thajsko, zaplatit si to a paradoxně se tak odebrat na operaci mimo EU, přestože se provádí i u nás.
 
Nemůžu v tom najít logiku. (Což u mě nehrozí, že bych někdy našla, ale jaký význam má odepřít operaci někomu, kdo si za ní dojede jinam o kousek dál?)
Jasně, že nikdo nechce být zodpovědný za stav takového člověka.
 
Za dobu existence tohoto blogu jsem měla tu čest poznat top managerky, vysoce postavené představitele armády, vysoce postavené představitele politických stran – ti všichni zůstávají v práci v mužských rolích, někteří již roky na HRT. Přicházejí každé ráno s dlouhými vlasy nebo s mikádem, s gelovými nehty, ale jako muži.
 
Jsou to pořád ještě muži?
 
Mluví o autoritě, jakou pro ostatní jsou. O vzoru, kterým jsou pro ostatní. O mužském vzoru. Perfektním dokonalém muži!
 
A tenhle dokonalý muž se má najednou rozpadnout a stát se z něj křehká žena?
 
To je paráda!
 
Nedokázala bych to zadržet.
Musela bych se buď vzdát své mužnosti a nakráčet tam v kostýmku nebo se vzdát své ženskosti a hrát si dále na mistra dokonalého.
Protože ale tvrdím, že NENÍ JINÉ CESTY, jsem si jistá, že bych tam v tom kostýmku prostě jednou nakráčela. Já nechci žít jako někdo někde mezi. Jednou jsem žena.
 
A protože si myslím, že se není čeho bát, vybrala jsem jeden krásný příklad:
 
Britská televizní společnost Channel 4 natočila sérii dokumentů o trangender osobách s názvem Patchwork.
Mezi nimi i díl s názvem Hannah a Mel zveřejněný před pár dny 19.12.2014.
 
Kapitánka Hannah Winterbourne (27 let) nastoupila do důstojnické školy v britské armádě ve věku 15 let. Nyní je Hannah velitelkou 100 vojáků. Je také nejvýše postaveným trans vojákem v Britské armádě. S tím, že podstoupí přeměnu v ženu přišla v době její služby v Německu. Byl to šok pro některé její kolegy, ale nebylo možné ji zadržet. Stala se teď zástupcem pro trans osoby v Britské armádě. Navzdory tomu, co někteří lidé o Britské armádě říkají, Hannah prohlašuje, že Britská armáda je fantastickým zaměstnavatelem pro trans vojáky.
 
Pomáhá jí Mel, která je nejmladším vojákem sloužícím v Britské armádě. Mel je také trans žena. Zatímco dříve v raných fázích své přeměny bojovala sama se sebou, než našla samu sebe, nyní říká, že její transsexualita nemá na práci vůbec vliv. Kromě pár občasných schůzek s lékaři.
 
Kapitánka Hannah
 
Hannah před přeměnou
 
Mel – nejmladší voják (vojanda) v Britské armádě
 
 
Víc informací o tom není třeba, i když se dají najít i detaily těchto dvou žen.
Podstatné je to, co dokázaly. Hannah i přes své vysoké postavení udělala to, co bylo nutné. Žádnou autoritu neztratila.
 
Obě mají tedy mužský hlas, ale to jim autoritu taky nesnižuje.
 
Tím jsem chtěla říct, že by transsexualita neměla mít vliv ani na autoritu, ani na vysoké postavení. Spíše noapak. Takový člověk se pak jeví v očích ostatní jako silný, odvážný a výjimečný.
 
Nemyslím si proto, že vysoké postavení je problém.
Dokonce ani kdyby to byl prezident. 🙂 Naopak – je to výzva! Takový člověk má jen jedinou možnost. Udělat to! A dát světu najevo, že se nebojí.
Kdyby se z mého nadřízeného stala žena, bude stále mým stejným nadřízeným. Nebo to snad někdo cítí jinak?
 
K té armádě a ženám v ní…
Jsou prostě ženy, které armáda baví.
Já je sice nechápu, ale je to jejich rozhodnutí.
Mám asi zažité tradiční pojetí muže a ženy, kdy muž bagruje, svařuje a kalí ocel, zatímco žena šije, vaří nebo se stará o děti v mateřské školce. Nikdy jsem nevykonávala žádné mužské zaměstnání, i školu mám vysloveně pro holky. A proč? No protože jsem chtěla, mohla a šlo to. Někteří zaměstnavatelé kvůli mě museli měnit své předpisy, které byly až dosud pouze v ženském rodě, ale najednou jsem se tam objevila já – ještě v mužském těle a tedy bylo nutné použít poprvé mužský rod. 🙂
 
U dvou zaměstnavatelů jsem byla prvním „mužem“, který byl na danou pozici přijat 🙂 Do mého příchodu byly mé předchůdkyně vždy jen ženy.
 
A bylo na mně, zda se o takové místo budu hlásit. Neměla jsem s tím problém. Jak jsem zjistila, těm zaměstnavatelům se líbila ta domnělá změna. A mně zase, že jsem ta místa získala.
 
 
Jedna věc je tedy být vysoce postavená s tím, že publicita je nutností, které se nevyhnu. Jsem-li poslankyně Polského sejmu, stejně do toho jdu, ale vím, že to všichni budou vědět. Nejen celé Polsko, ale celá Evropa minimálně.
Druhá věc je stát se mediálně známou transsexuální osobností dobrovolně.
 
Jací jsou takoví lidé? Co je k tomu vlastně vede, že jdou do té televize, poskytnou rozhovor, přijdou do školy a vypráví o sobě?
 
Taky ráda pomáhám, ale uvědomují si, jak tím navždy přicházejí o své soukromí? Jak jim to může ublížit?
 
Kdo jsou ti lidé? Copak oni se nechtějí zbavit toho „trans“ navěky?
 
 
A ještě si nechají na titulní stranu napsat „EX MEN“ – nápis jako Brno.
 
Vlevo účastnice britské reality show My transsexual summer, vpravo Tara Wells, která měla údajně svést manželka Báry Basikové, což se prý nepotvrdilo.
 
Tara Wells není transsexuálka, ale ráda bych tu k tomu něco řekla.
To je přesně ten problém, který má tahle společnost a ten v ní ještě dlouho bude.
Jde o zmatek mezi termíny transvestita a transsexuál. Dvě naprosto odlišné věci, které jsou bohužel neustále motány dohromady a dokonce (vlastně i záměrně) samotnými novináři.
 
Zatímco se na deseti serverech dočtete o „transsexuálce jménem Tara Wells“, na jednom zjistíte, že Tara Wells není transsexuálka, ale transvestita.
 
Však jo, vždyť je to totéž, že?
No není.
 
Tohle je asi marný boj.
 
Ale – kdo jsme potom my – transsexuální ženy v očích veřejnosti?
 
Já vám to řeknu.
My samy se známe, ale kým jsme pro tuto společnost?
(Té to ani nemusím vysvětlovat, protože ta má v hlavě jasno. Jakmile vyslovím slovo transsexuál, hned jsem „transka“ (myšleno přímým překladem chlap, co se obléká do šatů a maluje), „chudák“, „muž v dámském“, „chlap s penisem“, „chlap s vousama, co si na něco hraje“, „ubohý travestita“, „jooo, to jsou ty, jak se převléknou a pak zpívají na playback“… ano… to víš že jo.).
 
Pro tuto společnost jsme úplně všechny transsexuální ženy TOTO:
 
 
U všech těchto osob byl titulek obsahující slovo „transsexuál“.
 
JSTE NORMÁLNÍ, HOLKY? Nevadí vám, že vás takhle vidí celý svět? A vy se necháte ještě točit na díly! Nebo za to mohou peníze? Ráda bych poznala vaše úmysly.
 
Nechtěla jsem těmto osobám ublížit. Ale bylo to jejich rozhodnutí, ke kterému já bych se nikdy nedobrala.
Jen přemýšlím, proč tito lidé tak nadšeně veřejně reprezentují transsexualitu, zatímco ty krásné ženy stojí v tichosti opodál, takže je nikdo nikdy neuvidí? Copak nemají kousek soudnosti?
 
V tom případě (a to si řekla asi většina) nechci být reprezentantkou těchto transsexuálních žen.
To slovo „trans“ vyhodím ze svého života hned, jak se dobelhám z Motola domů.
 
Byla jednou jedna škola. A protože v okruhu několika desítek kilometrů nebyl žádný transsexuál, než ten jeden jediný, požádala ho ta škola, zda by nepřišel na přednášku. Byla to transsexuální žena. Ta škola přirozeně nevěděla, jak takový transsexuál vlastně může vypadat, zda tenhle je správným příkladem pro ostatní děti. Ale transsexuál jako transsexuál. Tak co.
Pokud byl v té škole jeden jediný žák, který přemýšlí o své identitě, mohl se na příštích dvacet třicet let po takové diskusi zaseknout, jako jsem se zasekla já v r. 2005, když jsem viděla dokument o holkách od Hanky Fifkové.
 
Tím nechci ty holky urážet. Ony jsou samy se sebou spokojené, dosáhly cíle, ale ať se pak nediví, že je lidé i po deseti letech v supermarketu oslovují v souvislosti s transsexualitou. Zbláznila bych se. Ta představa je pro mě tak strašná, že se mi chce někam utéct, ale naštěstí takovou chybu, jako udělali ony, neudělám.
 
Média mají vždy tendenci udělat z toho senzaci. Je jim jedno, co ten člověk cítí. Potřebují z té transsexuální ženy i kousek toho muže. Takže jí natočíme, jak hezky opravuje auto, jak se holí (!) nebo jak mluví krásným hlubokým hlasem, ať je krásně vidět, že je to pořád chlap!
 
Který muž (nebo člověk) tohle může skousnout?
 
Pak zastavím pod oknem Páji, kterému chci zamávat, on ale sejde dolů a já se bojím, že jakmile vyslovím to slovo „transsexualita“, že dostane zatmění před očima a promítnou se mu tyto obrázky nahoře.
Nedivím se mu. Nemůže za to.
Proto už vím, že takhle ne.
 
Je opravdu důležité se včas od všeho odpoutat a už to nechat u ledu, nepřipomínat to, nemluvit o tom, nechlubit se tím (byť to spoustu lidí fascinuje, což je na jednu stranu dobré).
To vše co nejdříve to jde.
 
To proto jsem od včerejška, kdy jsem si tohle uvědomila, tak nesvá.
Potřebuji už jít. Potřebuji už žít.
A taky že jdu! 🙂
 

105 Comments

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.