Na druhé straně
Dívám se kolem sebe a vidím ženy v obchodech, vidím holky na ulici, jak si upravují culíček, jak sedí s nožkou přes nožku na lavičce, jak si vybírají v Lidlu punčochy nebo hezký dlouhý červený roláček. Jen na všechny ty krásné věci pohlédnu já, už mám výčitky a pocit, že mě někdo pozoruje. Nemohu se jich ani dotknout 🙁
Vidím, jak si dívky malují oční linky, jak se jim lesknou rty nebo jak se svými světle červenými nehty s kytičkami dotýkají klávesnice v práci. Vidím, jak mají hebké tváře a jak jim pramínky vlasů padají záměrně svůdně do čela. Cítím, jak voní, jak voní tenhle svět, ve kterém si můžete nechat narůst dlouhé vlásky (ach ty vaše vlasy!), ve kterém si můžete kupovat náušničky bez bodavých pohledů lidí kolem, ve kterém nastoupíte do autobusu a nikdo se za vámi neotáčí – možná jen pár kluků, protože se jim líbíte.
Poslouchám vaše hlasy, melodii vašich hlasů, způsob tvoření vět, všímám si vašich třpytivých prstýnků a náramků, obdivuji ty bílé tenisky k úzkým kalhotám, ty krátké černé bundičky, kabátky, kabelky, tašky crossbody…poslouchám ten rozkošný zvuk vašich podpatků venku na chodníku, když mě ráno budík probouzí a představuji si, jak vám ty kozačky nesmírně sluší.
Ta hladkost, ta vůně, ta ladnost chůze, ten vzpřímený postoj, ta něžnost, snaha být krásná… ta ženskost mě nepřestává fascinovat.
Na každé z vás! Na každé!
V práci v kanceláři i u linky, na ulici, v obchodě, na úřadě, v čekárně, na zastávce, za prosklenoou výlohou kadeřnictví… kde jsou vaše vlasy čechrány a ve vašich očích vidím tu radost, to nadšení… Prohlížím si vás ve frontě u pokladny, před přechodem u semaforu a vychutnávám si tu vaší ženskost plnými doušky. A nemyslím na nic jiného, než jaké by to bylo, být na vašem místě… mít tenhle normální život.
Dnes mi zase napsal jeden kluk, že mám moc hezké nové fotky, že ho přitahuju… Cítím se najednou tak žádoucí, tak ženská, tak šťastná. Je mi úplně jedno, jak vypadá. Chci slyšet, že se líbím, chci číst vzkazy od Lucky z Kutné Hory, která si píše s Terezou a ne s Tomem, která s Terezou řeší všechny holčičí záležitosti, která jí zve na kafe a která jí považuje za kamarádku. Svět, ve kterém Tom neexistuje a ani nikdy neexistoval. Nikdo o něm neví.
Dnes jsem konečně dostala termín k Hance. Na nejbližší možný termín – na leden v 10:30 :). Tereza by tam chtěla vkročit v celé své kráse, ale nemůže. Ty děsně mužně krátké vlasy, které za dva měsíce dorostou jen o dva centimetry budou pořád krátké :(, ty rysy budou pořád mužské a já si nechci na nic hrát, ale abych mohla jít bezstarostně mezi lidi, musím tam vejít. Poprvé, podruhé, potřetí… až do konce…
Tentokrát to nebudu tak hrotit. Prostě tomu nechám volný průběh. Ono se ukáže, jestli je to ta správná cesta.
Tentokrát to nebudu tak hrotit. Prostě tomu nechám volný průběh. Ono se ukáže, jestli je to ta správná cesta.
Nový rok – nový začátek. A bude to začátek hned několika věcí zároveň. Kromě toho, že konečně vkročím na cestu, na kterou Tereza čeká už tak dlouho, se taky pustím do podnikání 🙂
Zjistila jsem, že mě můj původně malý e-shop s vlasovou kosmetikou hrozně baví, že to ty holky opravdu kupují, jsou nadšené (včetně mě) a navíc se dozvím něco nového o vláskách a je úplně úžasné nebýt na nikom závislá. Ale hlavně – veškerý můj volný čas trávím už teď touhle mou druhou prací a mám toho tolik na práci, že nestíhám myslet na blbosti 🙂 Zaměstnávám mozek (pokud zrovna není neděle večer, kdy se mi stýská ještě celé pondělí). Nechávám vše plynout a snažím se. Je na čase to posunout do dalšího levelu 🙂 Podnikání i sebe. Je na čase se odpíchnout a sjet ten dlouhý kopec. Je jedno, jak rychle. Důležité je se odpíchnout. Pak už to jde samo. A už se na něj nahoru nikdy nevrátit…
Teď bych tu moc ráda napsala pár vět o slečně, která mě díky tomuhle blogu napsala zrovna ve chvíli těsně po operaci.
To mě samozřejmě nadchlo a její slova taky, protože já miluju tu autentičnost, sílu toho nadšení, všechny ty čerstvé pocity a sny a cíle, které vlastně nejsou cílem, ale teprve začátkem čehosi krásného. Co lepšího jsem si mohla teď zrovna v téhle mé situaci přát?
Každý člověk nás navždy ovlivní. I třeba prodavačka rohlíků, kterou vidíme jen jednou v životě. Navždy!
Nechala jsem si od ní poslat i fotky. Před a po.
Tolik jí to sluší!!!
To, co jsem si až dosud jen představovala, najednou cítím tak silně skrz její slova. Cítím tu neuvěřitelnou radost ze života a štěstí, že už je na druhé straně…
Andrejka mi poslala dopis, který psala v den, kdy jí brali krev na autotransfuzi před operací. A protože sem smím dát některé její myšlenky, moc ráda to udělám.
Zpověď v jednom z posledních dní. Něco, co už navždy končí. Co už se nikdy (naštěstí) nebude opakovat. Protože teď je konečně všechno tak, jak má být… ve světě, kde je všechno vpořádku.
Ahojky hezký večer,
úmyslně nepíši jméno, protože sama v tuto chvilku nevím, komu tento email odešlu. Včera mi brali poprvé krev na autotransfuzi, sestřičky a doktorky ke mne byly více než milé, vůbec jsem to nečekala. Úplně cizí lidé a přesto ve chvilkách nerviků dokáží človíčka uklidnit. Byly laskavé, něžné, s přívětivým hláskem mne konejšily, bože jestli všichni budou alespoň z půlky takoví, nemám z nemocnice strach..
Ležím tu na postýlce a přemýšlím, myslím na celý svůj život, život macha, výsadkáře, kriminalisty…..prostě na tu celou přetvářku co ve mne byla, vždy když jsem něco dokázala a všichni jen kroutili hlavami, a pak jsem přišla domů a po zamčení všech zámků si zkoušela rtěnku…a klepala se, kdo vlastně jsem, zrůda? Úchyl? Těch pocitů je asi milion a nedokáži je tu všechny popsat, jen mi stékají slzy po tvářích. Bože už to nechci zažít a nezažiji….nezažiji pocit kdy nemůžu řídit, kdy nemůžu sníst oběd v restauraci, protože je mi na zvracení, nezažiji pocit kdy nemohu jít po chodníku, protože mám dojem že se pozvracím a pomočím….nezažiji pocit že nevystojím frontu jen proto, že mám na čele nápis „jsem jiná“…, už nezažiji pocit kdy se mi dívka odevzdává a očekává něco, co nemohu splnit… jsem taková, jaká jsem a nehodlám to měnit. A je mi úplně jedno, kdo si se mnou odmítne sednout na kávu, protože kdo se mne straní toho k životu nepotřebuji. A u věty typu „můžeš bejt vděčná, že se s Tebou vůbec bavím“ mám chuť těmto všem takovým rozkopat xycht…
Ležím tu a přemítám, kdo vůbec jsem, co jsem komu udělala, nebo proč mi to osud udělal. Kašlu na to, nevěřím v osud, víru, prostě se to děje, jsem teď jaká jsem, konečně svá, nemusím nic skrývat, mohu být svobodná a to je víc než tisíc kamarádů. Mohu řídit znovu Bandita, jíst v restauraci, jít nakupovat do hypernovy, bavit se bez přetvářky s kýmkoliv. Jsou to obyčejné věci, co zažívá každý z okolí, a co každý ani nevnímá, protože je bere jako samozřejmost. A já nekoumám nad tím proč, jen nad tím, že takto mohu žít.
Pitomé slovíčko žít….kdo žije normálně, nemá ani zdání co to obnáší, nespočítám mrtvé co jsem měla na výjezdu, ale vím, že takto neskončím. Neobhajuji své chování, jen objasňuji. Nebudu soudit jiné, protože kdo jsem já, abych mohla? Ale důrazně trvám na tom, aby jiní nesoudili mne…kdo jsou oni že mohou?
Jsem Andrea a už se za to dávno nestydím a už mi to dávno nepřijde divné, a hlavně už asi rok vím, že takto opět normálně funguji… Jsem Andrea a budu taková už na pořád, a vlezte mi všichni komu se hnusím na záda, kašlu na Vás a to z vysoka. Jsem Andrea a kráčím si svým životem, jsem Andrea a buďto mne takovou berte nebo si smažte moje číslo.
No jasně, píše tenhle mail, aby si obhájila své chování, aby nám napsala, že takto je to pro ni normální……. Chyba lávky milí příjemci a příjemkyně….píšu tenhle mail, aby jste věděli alespoň trošku, proč jsem do toho šla, proč jsem nechtěla být v řadě a proč mi nevadilo vystoupit, neobhajuji se, nepřiznávám se, jen oznamuji.
Neuvěřitelná terapie…..vztek k okolí ze mne vyprchal, a stačí napsat jen pár vět. Strach ze mne vyprchal a stačí napsat jen pár vět. Smutek ze ztráty rodiny ze mne vyprchal a stačí napsat jen pár vět. Tak važte si toho normálního a všedního co máte, protože jiní o to normální bojují.
S pozdravem Andrea
Původně jsem chtěla vytáhnout jen pár myšlenek, ale ono je to hezké takhle celé pohromadě. Ty věty a odstavce k sobě patří.
Važte si toho normálního a všedního co máte, protože jiní o to normální bojují.
Tisíckrát jsem si říkala, jaké to je těsně před tím – před tím posledním okamžikem jako muž – a pak už jen žena. Na co v takovou chvíli asi člověk myslí?
A tady to Andrejka přesně vystihla.
Po osmi dnech jsem šla domů. Zjistila jsem, že nemám nic na sebe 🙂
Koupila jsem si nové přiléhavé mini šatičky, bude plesová sezóna!
Tolik se těším v létě na koupaliště, do aquaparku!
Na matrice mi teď přidělí nové (ženské) rodné číslo.
Andrejka je normální holka.
Přemýšlím o tom, který život je vlastně jednodušší.
Až doteď jsem si myslela, že ten, který žiju, i když si něco nalhávám a trápím se. Protože nemusím nic řešit.
Ale není to tak.
Jednodušší je to „potom“. Protože to vidím.
Jen ten okamžik mezi dvěma životy je to nejtěžší. Protože kdyby to bylo snadné, bylo by to příliš jednoduché a nevážili bychom si toho.
Bez boje není vítězství.
Už nevím, jak jinak se vyhecovat a podpořit 🙂
Dnes byl u mě v práci pán, který prodává některé komponenty do naší výroby domluvit se na dalších dodávkách. Po revoluci založil firmu, která se stala dceřinnou společností Siemens a moc hezky mi o tom vyprávěl. Přistihla jsem se, že to nebyl Tom, kdo se mu díval do očí, ale Tereza. S celou svou otevřeností, ženskostí a zájmem o „velkého“ muže. Chtěla jsem to být já, kdo mu uvaří a přinese kávu. Stejně jako před lety ve firmě, kde jsem byla asistentkou ředitele a směla jsem jí uvařit a přinést důležité návštěvě – to jsem si vždycky užívala! Jen nějaký ten hezký kostýmek mi chyběl 🙁 Vždycky jsem měla štěstí (až na jednu výjimku) na holčičí zaměstnání 🙂
Ten pán mi řekl, že měl dvě možnosti. Buď zůstat v klidu ve svém obýváku a nemít nervy nebo to risknout a nechat si doslova na zahradu přivézt 16 kamiónů zboží, které ho mohlo se splátkou sto tisíc měsíčně a zastaveným majetkem celé své rodiny položit.
Bez odvahy to nejde.
Za každým velkým úspěchem stojí někdo, kdo musel kdysi udělat odvážné rozhodnutí.
Zůstaňme v klidu v obýváku u televize a nemějme nervy.
Nebo si nechme přivézt 16 kamiónu na zahradu 🙂
To je výzva.
Pro vás pro všechny, kteří o tom jen přemýšlíte. (O čemkoliv. Ne jen o přeměně. Máte-li nějaký sen, zkuste ho uskutečnit!) Máte milión důvodů, proč do toho nejít.
Stejně, jako jsem si těch milión důvodů vytvořila vloni já a říkala si, jak si to užívám, když nemusím nic řešit. Jak všechny ty řeči kolem identit, orientací a nejrůznějších úchylek (jo, použiju tohle slovo, protože oni ho taky používají) mohu přejít bez povšimnutí a myslet si o tom své.
Tohle není ta lepší varianta.
Tu lepší máte ve svých rukách. JEN VE SVÝCH RUKÁCH.
Někdo říká „V RUKOU“, což je také správně, protože oba tvary jsou možné, ale já skloňuji slovo ruka podle vzoru ŽENA.
Kéž bych byla taky podle vzoru ŽENA…
(Proč já nejsem schopná jít spát někdy v nějakou normální hodinu??? :))