otєrєzє.cz

Každý svět má své záhady

Mělo to být z části obchodní jednání, z části schůzka s někým, koho už jsem chtěla dlouho poznat a paní chtěla zase poznat mě, protože se známe jen pracovně, každá za počítačem nebo telefonem, ale nikdy jsme se neviděly. Ostatně tak to bývá, že ani nemůžeme osobně poznat všechny naše obchodní partnery. To bych ani nečekala, ale jednou mi z ničeho nic přistál v poště takový milý e-mail o tom, jak dobře se se mnou komunikuje (to tak potěší!) a který nebyl ani tak pracovní, jako spíš pozvánkou na oběd: “Až pojedete kolem, stavte se. Já vás zvu. Moc ráda bych vás poznala!” (S paní si vykáme).
Dnes jsem zrovna jela kolem 🙂
Už několik týdnů mi vrtalo hlavou, zda chce paní poznat Terezu jako ženu nebo Terezu jako transsexuální ženu. To se mi občas stává, že ten, kdo zná moji minulost, je nadšený (stejně jako já) a protože se mu nedostává odpovědí na některé otázky, ptá se. To mi samozřejmě nevadí, i když mám raději tu první variantu sejít se “jako žena” a ne “jako transsexuální žena”. V tom je totiž obrovský rozdíl.
Protože jsem věděla, že obchodní zástupce, pod kterého tato paní spadá, mě zná osobně (z doby přibližně 2 měsíců od začátku RLT), a protože jsem věděla, že komunikuje také s naším ředitelem, nevěděla jsem na sto procent, zda to paní ví nebo ne. Předpokládala jsem (neboť v té době to ještě bylo senzací a ne celkem nudnou informací jako dnes), že to tento obchodní zástupce od ředitele ví a že to i řekl své podřízené, se kterou komunikuji a ta (jak psala) by mě ráda poznala. Že to je ten důvod, proč mě chce poznat. (Ne, to nebyl ten důvod. To jen já automaticky vždycky předpokládám, že tu nejde o obyčejné setkání dvou kolegyň :).
S tím, že bude výslech, jsem se také dnes sešla a předpokládala jsem, že přijdou otázky na přeměnu, na transsexualitu, na operaci…a podobné otázky, které jsou vždy stejné.
Jenže když si mě ta sympatická milá paní vyzvedávala, že mě zavede autem k nim do firmy, odkud se vydáme na oběd a poté na exkurzi do jejich firmy, rozhovor se začal odvíjet úplně jinak, než jsem čekala.
Mám ráda schůzky s lidmi, pro které jsem “odjakživa paní Nováková” a nikdo jiný. Při takových schůzkách mám v podstatě jen dvě možnosti: Buď si to užít jako žena nebo se neustále hlídat a být nervózní z toho, že to na mně někdo pozná. U mužů je situace podstatně snažší, protože muž často nemyslí hlavou (někdy to může být pro ženu i příjemné), což ovlivňuje jeho pozorovací talent, zatímco ženy jsou vnímavé, důvěřují své intuici a rychleji odhalí to, co muž odhaluje třeba týdny. (Tím nechci muže podceňovat, ale testosteron prostě tak jako tak vládne jejich těly, ať chtějí nebo ne a ovlivňuje úplně všechno. (Ale tak to má být)).
Že nás každý automaticky podezřívá? Ne, takhle to nefunguje. Lidé běžně nepředpokládají, že člověk prochází nebo prošel změnou pohlaví. To je takové sci-fi, se kterým drtivá většina nikdy osobně nepřišla do styku, že je to až ta úplně nejposlednější možnost, kterou by byli schopni si připustit a tak když už se jim něco nezdá, zhodnotí danou osobu třeba jako mužnou ženu, divného člověka nebo prostě akceptují ženu takovou, jaká je (pokud vůbec přemýšlí nad tím, že se jim něco nezdá, což se obvykle odehrává především a jedině v naší hlavě). Je to opravdu tak, že na co v tu chvíli myslíme, to se stane, protože na sebe přitahujeme pozornost tím, jak na to myslíme a jak tyto myšlenky ovlivňují naše chování. Budu-li očekávat, že to na mě někdo pozná a budu-li se toho bát, budu z toho nervózní a nedokážu se uvolnit a nemyslet na to, pak to opravdu pozná, protože vyšlu signály, že něco není vpořádku.
Je třeba vyslat jasné signály, že je vše v naprostém pořádku! 🙂
To bych řekla, že je základ. Dost těžký a nutný pořádně trénovat, ale jednou se k tomu dá dostat.
A to je o té sebedůvěře, o které jsem psala v předchozím článku.
Vysílala jsem signály, že je vše v naprostém pořádku, ale stále čekala, kdy přijde otázka typu: “Můžu se vás na něco zeptat?” nebo “Nebude vám vadit, když budu mít jednu otázku?”. Tyhle otázky se dnes nekonaly. (A není mi to ani trochu líto).
Seděly jsme v příjemné stylové restauraci 30-tých let Charleston v centru Prahy, v podlaze byla pod tlustým sklem hladomorna, ve které ležel přikovaný kostlivec a my si nad ním dávaly ty nejlepší pochoutky 🙂
Trvalo to jen pár minut, abych zjistila, že tady jsem jen a pouze “paní Nováková”, nikoliv osoba procházející přeměnou. V ten moment jsem ale lehce znejistila, protože o to víc jsem se bála, aby mi tento sladký dokonalý stav něco nezkazilo. Abych já něco nezkazila. (Jak bych mohla? :).
Jeden číšník byl černoch. Vzpomněla jsem si, jak cestou do Prahy v rádiu říkali, že tvůrce filmové série s Jamesem Bondem byl obviněn z rasismu, protože prohlásil, že James Bond by měl být Angličan. Ne černoch. Jak je vidět, lidé budou neustále řešit věci, které se jich netýkají a snažit se k tomu nějak vyjadřovat.
Proč by Sněhurka nemohla být černoška, Červená Karkulka Japonka a Krakonoš Indián? 🙂
To, že tady nejsem jako transsexuální žena, ale žena mi došlo v momentě, kdy jsme začaly probírat děti a svěření do péče otci a matce. (To je pro mě velmi těžce zvládnutelné téma, protože v očích všech jsem matka, která nemá v péči svou dceru. Co jsem to proboha za matku? 🙁 Vždycky dodávám, že to nebylo mé rozhodnutí a kdybych mohla, mám dcerku v péči já. Velmi těžko se to vysvětluje a pravý důvod (že já jsem vlastně otec) jsem prozrazovat nechtěla. To raději budu za krkavčí matku, i když rozumný člověk pochopí, že svou dceru miluji, i když jí mám jen jednou za 14 dní o víkendu a až bude starší, rozhodne se sama, s kým a kdy chce být).
Zkritizovaly jsme totiž chlapy, kteří nejsou schopni se o své děti starat a jakmile si vysoudí střídavou péči, tak se během týdne o ty děti stejně stará babička a otec je s nimi až o víkendu. K čemu to potom je? Ale všichni chlapi naštěstí nejsou takoví.
Mluvily jsme o porodu (bála jsem se, že dostanu otázky, na které bych nechtěla odpovídat, protože bych musela lhát, což nikdy nechci, ačkoli o tom vím všechno), o dětech, o rodině, o manželích 🙂 Kdyby paní nemusela do práce, seděly bychom tam asi do večera.
Po výborném obědě jsme dostaly chuť na kafe, ale dostala jsem nabídku na caffé latte, které se dělá u nich v práci s dovětkem, že věděla, že latéčko neodmítnu, protože ho mají rády všechny ženy 🙂 Joo trefa! 🙂
Došly jsme do krásné moderní budovy s jezírky s kameny ve vstupní hale, kde jsem začala být postupně představována jednotlivým kolegům vracejícím se z časově neomezeného oběda a udržovala s nimi potom ve výtahu konverzaci 🙂 “Tamhle na té stezce za okny si chodívám zaběhat.” “Po práci?” “Ne, někdy místo oběda.” “Cože? Já chci takyyyy…” “Tak se sem odstěhujte!” (Hm, nejste první, kdo mi to říká).
No k divení toho bylo víc 🙂
Na zíravé a podezřívavé pohledy jsem dost citlivá, ale tady už jsem opravdu mohla zahodit všechny své obavy. Přesto jsem byla ostražitá, ale věděla jsem, že to nesmím přehánět, protože ona ta sebedůvěra je opravdu potřeba. Četla jsem, že existují dva extrémy sebedůvěry: přehnaně vysoká a přehnaně nízká. (To víme všichni).
Zatímco nízká sebedůvěra je katastrofa, přehnaně vysoká až tak katastrofální není. Pro okolí je sice takový člověk “namachrovaný frajírek”, ale takový člověk většinou snadno dosáhne svých cílů a pro něj osobně (jeho ego a osobní pocit) je mnohem lepší tato varianta, než mít sebevědomí nízké. Vyplatí se mít sebevědomí. Hlavně jakékoliv.
To neznamená, že budu automaticky všechno přehánět, ta hranice mezi zdravým sebevědomím a přehnaným není až tak vidět, ale důležité je nespadnout dolů. To je to nejpodstatnější.
Paní se mnou oběhla všechny kanceláře, šly jsme spolu na toalety s nakreslenou paní v sukýnce na dveřích (ono už je to naprosto normální, ale přesto z toho mám vždycky radost :), upravila si čerstvě “vyfénované” vlasy zcela nepřípustným směrem díky vichru venku, zavtipkovala jsem, jak jsem ráda, že tady nepotřebuji elektronickou kartu ke vstupu a začaly jsme připravovat latéčko. Tedy já jen stála a pokračovala v nekonečném a nepřetržitém dialogu s tou milou paní, který započal před 1,5 hodinou a rozhodně nebylo jasné, kdy skončí.
Trochu jsem začala mít výčitky, že paní zdržuji od práce a tak jsem se trošku snažila příliš jí svou přítomností pracovní činnost nekomplikovat, ale to nešlo 🙂 V kanceláři byly totiž ještě dvě kolegyně, které byly také milé a tak jsme se dostaly k tématům, která bych dnes rozhodně nečekala, jako například to, že si jeden jejich kolega oholil knír, řešil se důvod a přešlo se k manželovi jedné kolegyně, která nemá ráda vousy ani knírky a tak ho nutí každý den se holit. Nejvíc mě dostala otázka, se kterou si nikdo nevěděl rady: “Jak rychle vlastně rostou vousy?”
Ne že bych to nevěděla, ale rozhodně jsem se k odpovědi nehlásila a tak tato otázka zůstala tou největší záhadou tohoto dne 🙂 Jsem přeci žena. Nevím a nemůžu vědět, jak rychle rostou vousy! 🙂 To je jako kdyby muži mezi sebou probírali, jak často musí žena na barvení odrostů.
Každý svět má své záhady 🙂
Už dávno předtím jsem toužila tyhle záhady poodhalit a taky jsem to dělala, ale to byl jen malý nepatrný kousíček z toho obrovského koláče, kterého se konečně mohu najíst dosytosti.
Do firmy jsem pozvaná znovu, bylo to tak příjemné setkání, že mám chuť se tam stavit příště zas (snad jen na chviličku a ne na tři hodiny, jako dnes) a pozdravit ty milé “kolegyně”.
Je nepopsatelně krásné (všem biologickým ženám naprosto přirozené a obyčejné), když jsem někde součástí ženského kolektivu, který neví nic o mé minulosti a cítím, jak by žádný muž neměl ani šanci dostat se k podobným diskusím. Ty se totiž odehrávají úplně v jiném duchu. To je rozdíl mezi komunikací ženy s mužem a ženy se ženou. Nemůžu (a ani nechci) to brát jako samozřejmost, ačkoli to jednou bude úplně obyčejným zážitkem. Chci si to vychutnávat a taky si to vychutnávám. Každého takového okamžiku, který je pro mě ještě pořád moc vzácný na to, abych o něm prohlásila, že je obyčejný.
Ještě pořád mě tyhle věci dokáží nadchnout a ani trochu se mi potom nechce domů. Do světa, kde pro některé lidi jsem “transsexuální žena”. A pak mě napadá, jaké by to asi bylo začít někde znovu? Někde, kde mě nezná vůbec nikdo. Někde, kde bych existovala už “jen” jako žena…? Tak, jak po tom téměř všechny toužíme.
Vždycky říkám, nač utíkat? Ale ono to má své výhody. Přestože nemám problém s lidmi, kteří znají mou minulost a oni většnou nemají problém se mnou. Nejčastějšími reakcemi je zájem, nadšení nebo “je mi to jedno”.
Kdykoliv zjistím, že já jsem já i pro ostatní a ti netuší, co se v mém životě odehrávalo ještě před rokem a půl, je to pro mě tím nejšťastnějším okamžikem, který bych chtěla prožívat denně. (Což některé jedince dovede náležitě rozčílit :). Jak ten pocit popsat? To se mi zaleje srdce takovým příjemným šimravým horkem, které bych právě nazvala štěstím. Málokdy má člověk v životě možnost cítit něco takového.
Moc bych teď chtěla zpětnou reakci všech, které jsem dnes poznala. Ony jsou tam tři. Tři ženy. Řeknou si všechno.
Ale nikdy se nikoho na takovou věc samozřejmě nezeptám. A tak můžu jen spoléhat na svůj pohled, na svou intuici a empatii. Uvidíme, zda přijde ještě otázka: “Můžu se vás na něco zeptat?”. Protože i já se mohu mýlit. Opravdu 🙂 To se bohužel stává i lidem, kteří si věří 🙂 I když…

…někdy se sama divím, jak je všechno tak jednoduché.

Jen to počasí asi nikdy nepochopím 🙂
Tuhle předpověď na dnešek bych byla schopná vymyslet taky.
Já mám ale rozhodně jasno! 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.