Čarování za soumraku (2. část)
Představme si, že po něčem opravdu moc toužíme. (To zrovna v našem případě není tak úplně těžké.) Ale taky si představme, že všechno můžeme mít vyřčením jednoho kouzelného zaklínadla, protože máme tu moc. Hned.
Potřebuju nové boty.
Čáry máry boty.
A jsou tu boty. Fakt pěkný. Páskový, podpatek tak akorát. Přesně tyhle už hledám v obchodech roky. 🙂 Mám jich totiž málo – jen dvanáct párů na léto. Ale sousedka jich má víc, jak jsem si všimla.
Chci mít krásné ženské tělo.
Čáry máry krásné ženské tělo.
A máme krásné ženské tělo. Žádné faldíky. Žádné plastiky. Žádné extra hormony. Protože si stačí přát hormony mít a moje hypofýza je sama začne produkovat. Chci být fakt pěkná ženská. Chci být pořád mladá. Vyhraju Miss Universe, ale já chci víc. Nestačí mi být nejkrásnější žena na planetě, tak co s tím? (Proč chci být ale vlastně pořád krásná???)
Potřebuju být za minutu v Praze.
Čáry máry do Prahy.
A jsem na Staromáku. Trochu vykulená. Ještě jsem se totiž nestihla učesat, ale dobrý. Stačí si totiž jen přát, abych byla učesaná. Ani na oběd nemusím, rovnou si přeju, abych byla najedená. Naco se zdržovat jídlem? A proč bych vlastně někam chodila, když si můžu přát, aby všechno přišlo za mnou?
Mít všechno, co chceme, během chvilky. Překážky by přestaly existovat. Cíle by přestaly existovat. Naše sny a přání by přestaly existovat… a s nimi i radost z jejich splnění. Všeho hojnost a dostatek. Přemíra.
Sakra to mě nebaví. 😀 Většinu nechci mít hned. Chci si to zasloužit a vážit si toho, že to mám, protože ta hodnota toho je právě v tom, že to nemůže mít každý a že to nejde hned. A taky, že něco dokážu. Chci být jedinečná svým vlastním způsobem, na kterém se budu podílet já sama. Ne tím, že můžu mít všechno teď hned jen tak. Má to svůj smysl, že věci se dějí v tom správném okamžiku a schůdky k vysněným cílům je potřeba projít postupně úplně všechny. Chci si zasadit pecku, sama ji zalévat, protože bez mé pomoci by z ní nový život nevznikl, a pak se dívat, jak ten strom roste. Nechci mít dítě lousknutím prstu. Chci ho počít a porodit a pak se rok vůbec nevyspat, ale být šťastná, že jsem dala někomu život a jeho tatínka udělala šťastným taky, protože jsme rodina.
Vím vím, my chceme přeci alespoň to jedno. Mít tělo, které jsme měli mít už od narození. Nic jiného bychom si nepřáli. Něco, co většina lidí kolem nás považuje za absolutní běžnou standardní věc, která ani nestojí za povšimnutí. A my bychom kvůli tomu udělali cokoliv, protože to nemáme.
Ale není 15. století. Je 21. Tak na co čekáme? 🙂
Krása života nespočívá v tom, že dostaneme všechno hned, ale že o to usilujeme a ono se nám to podaří.
Čarodějka ze severu
Dnes je 30. dubna – Filipojakubská noc. Den k čarování jako stvořený. A taky je to úplně přesně rok, co jsem zkusila poprvé v životě čarovat. Výsledek byl naprosto impozantní, nečekaný a následky tohoto mého filipojakubského čarování si nesu dodnes. Chtěně. 🙂
Pamatuju si ten den naprosto přesně. Včetně všech vůní a pocitů z toho večera, který byl pro mě silným zážitkem. Přišla jsem z práce natěšená, bylo krásně teplo, takže jsem na sebe navlékla své černobarevné čarovné šaty, abych aspoň trošku jako čarodějka vypadala, a odjela svým fusionkem 40 km na jeden mnou záměrně vybraný kopec, který se mi už dlouho líbil a cítila jsem, že je to ten pravý. Na kopec proto, abych byla blíž přírodním živlům a duchům, které jsem pokorně ke splnění svých přání poprosila o pomoc.
Tohle jsem já. Pokouším své vlastní hranice. Překvapuju samu sebe, co dokážu a kam až mé vlastní síly mohou jít. Vrhám se do věcí, které se mi uhnízdí v hlavě a nepouštím se jich, dokud to alespoň nezkusím. I kdyby mi celý svět říkal, že to nedokážu. Stejně, jako s přeměnou, do které jsem se zakousla a už nepustila… Že prý budu terčem posměchu, že nikdy nenajdu partnera, že nebudu šťastná, že nebudu mít orgasmus… Aha.
Pro některé lidi jsem se v tento den zbláznila. Třeba pro sestru nebo kamarádku Aničku.
Pro paní bylinkářku z voňavého obchůdku, u které jsem vloni 30. dubna byla narychlo dokoupit poslední bylinky potřebné k čarování, jsem byla čarodějka. Když jsem jí diktovala, co všechno potřebuju, asi u páté položky mě zastavila a povídá: „Poslechněte, že vy jdete dnes čarovat?“ 🙂
No jo. Poznala to. Jak by taky ne. Pro mě ta chvíle byla ale o to víc vzrušující, protože to bylo moje čarodějnické „poprvé“.
Zaculila jsem se a nadšeně jsem jí všechno řekla. Chtěla, abych se tu pak zastavila a řekla jí, jak to celé dopadlo. Teď si uvědomuju, že jsem tam ještě nebyla, takže bych to ráda napravila.
Měla jsem připravené čtyři na sobě nezávislé, některé poměrně složité a časově náročné rituály, které jsem vyčetla na zaručeně důvěryhodných čarodějnických serverech po celé naší kouzelné planetě. 🙂 Čtyři, jako že aby to byla čtyřnásobná jistota, protože jeden rituál mi přišel málo. Když už, tak ať je ten chlap pořádnej! 🙂 Když se tak dívám na papír se všemi sepsanými požadavky a vlastnostmi, které má můj budoucí partner mít, tak to sedí do posledního. Až si teď někdy říkám, že jsem tam toho mohla napsat víc. 🙂 No, neměla bych být tak vybíravá. Jsem ráda za poklad, který mám.
Všechny ty pozitivní konstelace popisované v předchozí 1. části mi dávaly obrovskou nikdy příště už neopakovanou čarovnou moc a naději soustředěnou do dnešní Filipojakubské noci umocněné ještě navíc speciálními směsi z čarovného býlí… Nakonec ani tak nevadilo, že jsem je nesbírala já osobně při úplňku za ranního kuropění, což prý zvyšuje účinek. Kouzelné moci jsem kolem sebe nashromáždila už totiž až až. 🙂
Tuhle jedinečnou chvíli jsem tedy nemohla propásnout. Byla jsem z toho všeho pěkně napnutá a samotnou mě zajímalo, jak to vlastně dopadne. Tolik jsem věřila v pozitivní výsledek svého bláznění na kopci, že jsem se na svého budoucího partnera začala neskutečně těšit. Jinak já jsem absolutně fyzikální člověk, který si všechno odůvodňuje fyzikálními jevy, nevěří obvykle na kouzla, v Boha, ani ve „vyšší sílu“. Nejvíc věřím sama v sebe. Takže se nepohybuji v duchovní sféře, ale jako pravá býčice stojím na zemi a strkám růžky, kam nemám. Jenže když už jsem po té lásce opravdu tak toužila, tohle mi přišlo zajímavé. Proč to vlastně nezkusit? Co když to jde přičarovat si lásku? A čím víc jsem tomu věřila, tím moje síla rostla. Stejně, jako před lety s přeměnou.
Hlavním cílem bylo sice přičarovat si svého pana pravého, rozhodla jsem se ale nebýt sobecká a kromě kouzel lásky jsem taky do svého programu zahrnula kouzla zdraví. Kouzla na majetek a peníze jsem vynechala, protože jsem je nepotřebovala. V to odpoledne jsem v rychlosti oslovila všechny mé přátele a rodinu s dotazem, zda nepotřebují taky přičarovat lásku nebo zdraví. Že jdu dnes čarovat, tak bych to vzala při jednom a přimluvila bych se za všechny, kdo budou chtít. Přání a jméno každého jsem si napsala na papír, který se stal později součástí rituálů na kopci. Těšilo mě, že mi všichni tak věřili. Neodvážili se pro jistotu zpochybnit můj záměr. Co kdyby to náhodou vyšlo?
Jediná ségra a Anička se mi posmívaly, žádné přání mi nenapsaly, takže jsem jejich obecnou přímluvu ze seznamu na papíru škrtla. Ne, opravdu nepotřebuju zavolat Chocholouška. Dostala jsem ale asi dvacet různých žádostí o přání od přátel, za která se mám přimluvit. Nejkrásnější na nich bylo, že drtivou většinu z nich si nikdo nepřál pro sebe. Přáli si zdraví pro své dědečky, maminky nebo zvířecí kamarády. Všechna tato chtěná přání jsem si zapsala a vyrazila.
Ironií osudu je, že jak ségru, tak Aničku během měsíce opustili jejich partneři. (Za to jsem ale nemohla já :), i když mě to fakt moc mrzelo, ale prostě Chocholoušek je Chocholoušek, nedalo se nic dělat. 🙂 To je zkrátka ta vaše vyšší moc.
Zato u mě se děly věci!
Jedinečný nezalesněný vršek v Českém středohoří se ukázal být naprosto dokonalým místem pro přičarování lásky. Slunce pomalu zapadalo, a tak dlouhé stíny kopců a stromů do daleké krajiny tvořily hezké obrazy vtisklé do žlutě kvetoucích polí řepky. Byla jsem ve svém živlu.
Strávila jsem tam na tom kopečku úplně sama přes tři hodiny a kromě mého dobrého pocitu z čarování to byl taky pěkný balzám na duši, jak jsem tam tak stála obklopená přírodou. Jak konkrétně probíhaly jednotlivé rituály tu popisovat nebudu, protože jde o celkem nezajímavý sáhodlouhý seznam postupů a zaklínadel, nad kterými si většina lidí poklepe na čelo. A taky si myslím, že ani tak nejde o to, jakým způsobem si přejeme, ale co a kdy si přejeme.
Cítila jsem tu obrovskou sílu, kterou najednou mám. Jakobych v tu chvíli dokázala cokoliv. Úplně mě to pohltilo! Přesně takhle jsem to chtěla.
Nakonec jsem si na vršku „hrála“ až do úplného soumraku, kdy mi došlo, že už bych asi měla jít domů, protože auto mám dole na polní cestě a musím se k němu ještě prodrat podél vzrostlé kukuřice úplně po tmě, z čehož jsem měla pěkně nahnáno. Nedaleko byla totiž jedna malebná vesnice a tak jsem se trochu bála, že by mě tu s mými čarovnými světýlky mohl někdo spatřit a vydat se sem. V horším případě na mě zavolat hasiče nebo toho obávaného Chocholouška. 🙂 To byl celkem adrenalin.
Rychle jsem nasedla do auta, bylo už celkem chladno, a jela jsem taková moc spokojená a napjatá domů.
Přivezla jsem si dva sáčky s očarovanými bylinkami na zdraví a lásku, ze kterých jsem pak odsypávala dalším potřebným, ale taky jistotu, že teď se začnou dít věci…
Po čtrnácti dnech, kdy jsem strašně pozorně vnímala všechny muže, které jsem kde potkala, jsem si uvědomila, že ten pravý asi těžko jen tak z ničeho nic zazvoní u dveří mého bytu a řekne: „Ahoj, já jsem ten pravý a chci s tebou strávit zbytek života, protože jsem tvoje spřízněná duše, kterou sis přičarovala“. Došlo mi, že teď, kdy jsem udělala nejvíc, co jsem mohla, kdy je mi nakloněno úplně všechno a byla jsem si stoprocentně jistá, že to přijde, by bylo dobré tomu jít aspoň malilinko naproti. A tak jsem si, sice s nechutí, ale odhodlaně, podala stručný, ale ne tak úplně tradiční inzerát na takové malé ne moc známé seznamce a čekala. Říkala jsem si, že je úplně jedno, jaký ten můj krok naproti bude. Že ten pravý tak jako tak přijde.
Odpovědí mi přišlo dost, ale jedna mezi nimi vyčnívala. Byla psána krásnou poetickou češtinou (Honza má totiž vystudovanou filozofickou fakultu) a já se po jejím dočtení přistihla, že se usmívám. Odepsala jsem hned a začala konverzace, která do dnešního dne neskončila… 🙂
Později mi Honza řekl, že onu první větu v odpovědi pro mě vymýšlel dlouho, protože přeci tak výjimečné ženě, jako jsem já, nemůže odepsat jen tak něco obyčejného. 🙂 Tak to mu teda vyšlo.
Vloni 21. května, tedy přesně 21 dní od mého čarování, mi od něj přišla první odpověď a za pár dní za mnou přijel. Vyzvedl mě v práci, šli jsme na procházku k rybníkům, všude voněly rozkvetlé lípy. Pod jednou z nich mě zastavil, utrhl jeden kvítek a vložil mi ho do vlasů za ucho spolu s vlasy, které upravil. Já to takhle s vlasy za ucho nemám moc ráda, ale bylo to tak krásný. Ujel mu (chtěně) poslední vlak a tak jsem ho odvezla autem domů 50 km já, kde mě pozval k sobě, chvilku jsme si ještě povídali a já pak odjela. Já odjela! Ale v tu chvíli mi to nepřišlo vůbec divné. On totiž nenaléhal, respektoval mě a přitom mi dával dostatečně najevo, že se mu líbím. To s tím respektováním jsem do té doby od žádného muže neznala. Moje kamarádka Anetka mi vždycky říkala, kde beru ty chlapy, že kdykoliv řeknu „ne“, oni si to stejně udělají po svém a nerespektují mě. Že jí v životě respektovali vždycky všichni. Nejspíš jsem nebyla dostatečně důrazná. To já vím, že jsem měkká, což je pak snadno zneužitelné. Ale ne mužem, který to se mnou myslí vážně. Ten toho nezneužije nikdy právě proto, že zná mé slabé stránky. V tom je ten rozdíl.
Všechno se odehrávalo tak nějak přirozeně, nenuceně, bez mých výčitek i podezřívání, že na mě něco hraje, jako ti předchozí. Najednou to bylo jiné. Úplně jiné… I když ho stálo ještě mnoho úsilí přesvědčit mě, že já jsem právě ta nejkrásnější a nejúžasnější, kterou hledal a pak jsem taky já musela ještě odhodit všechna ta břímě minulosti spojená s nízkým sebevědomím, které mi s příchodem Honzy ale raketově rostlo. Tak, jak roste všem zamilovaným, když narazí na spřízněnou duši, která se otevře a vzájemně se přijme se vším všudy. Taková vnitřní úleva najednou přišla.
Přijel znovu a začal přijíždět častěji (denně) nebo jsem k němu občas přijela i já. Po pár týdnech si koupil krásný auto, ale chtěl, abych s ním jezdila já, protože jsem to svoje musela prodat a žádné jsem neměla. Sám pak jezdil vlakem a já ho v jeho autě vyzvedávala na nádraží. (To děláme vlastně občas do dneška. 🙂
Konečně jsem cítila, že je tu muž, který mě posouvá dál, kterého si vážím a jeho spolehlivost i gentlemantství je pro mě do této chvíle nepoznané. První muž, kterému se podařilo přesvědčit mě, že jsem krásná i přes mé nedostatky a první muž, u kterého jsem se zbavila svých obav, co bude, až se dozví tu zprávu o mé minulosti. Ale k tomu jsme museli teprve dojít.
Všechno bylo tak úžasné, zbývalo jen ještě překonat jednu velmi těžkou překážku, kterou jiné ženy na této planetě překonávat nikdy nemusí a tak se jejich vztah s mužem už od tohoto bodu může krásně rozvíjet dál a rozkvétat v lásku, jak má. Randění, společné výlety, vzájemné poznávání sebe i rodiny, do které vnáší nový partner svěží vítr a nakonec rodina vlastní, těhotenství, děti… Žádná z nich nemusí vymýšlet větu typu: „Hele, překousl bys, kdybych se původně narodila do chlapského těla?“ (Tak z mého pohledu by mi to bylo jedno. Důležité je, co je teď. Proč je to pro někoho důležité?)
Tu jednoduchost jsem všem ženám vždycky nesmírně záviděla. Na to mě ale napadlo, že která jiná žena má na začátku vztahu takovou jistotu, že ji partner přijímá takovou, jaká je? My tak vlastně hned na začátku filtrujeme muže na opravdu ty pravé, nepokrytecké a milující. Protože „předtím jsem tě miloval, ale teď, co jsi řekla, žes byla chlap, tak už tě nemiluju“, není pro mě láska. My jsme pořád my. V tuto chvíli jsme se nezměnily. Nezměnila se ani naše láska, ani naše tělo se srdcem. Tak co se teda najednou tak změnilo, že to tak brutálně mění situaci? Může za to snad chlapská ješitnost? Nebo je to lenost? Na co si komplikovat život s námi, když jim zato nestojíme a mohou se vrhnout na ženu, se kterou by tohle řešit nikdy nemuseli.
Zkušenosti s odmítnutím při navazování vztahů máme všichni. Líbilo se mi, co udělala začínající zpěvačka Mila Jam. V jednom z jejích posledních videoklipů je její herecký partner rozmazán k nepoznání, což ale nebyl původní záměr.
Mila potřebovala natočit videoklip k písni „Like the Last Time“, která vypráví o pocitu zamilovanosti. Když se ale najatý herec po natáčení dozvěděl, že je Mila transžena, odmítl mít s projektem cokoli společného. Mila nechtěla celý klip zahodit, a tak se rozhodla pro symbolické řešení a obraz svého fiktivního partnera nechala v postprodukci rozmazat.
Jak sama říká, s podobným odmítnutím má zkušenosti, ale tenhle případ byl jiný.
„Ve svém osobním životě se s tím potýkám už roky. Tohle byl ale placený herec. To, že jsem trans, by vůbec nemělo být relevantní. Chtěla jsem, aby HRÁL mého partnera, ne aby BYL můj partner. Jak křehká musí být jeho maskulinita, když ho i takhle jednoduchá věc ohrožuje?„
Z videoklipu je tak nakonec poselství o tom, že pro translidi je někdy cesta za láskou obzvlášť komplikovaná.
„Ta píseň je o bezstarostné, jednoduché lásce, ale klip samotný nakonec ukazuje, jak těžko dosažitelná může taková láska být pro dívku, jako jsem já. Video je ale důležité – je to důkaz, že všechno ustojíme.„
(Další informace i samotné video je v článku na webu Billboard.)
Takový muž nechce mě, ale ani já bych takového muže nikdy nechtěla, takže je to vzájemné. Nechtěla bych takového muže ani kdybych se do ženského těla už narodila a on by nikdy tuhle překážku řešit nemusel. Takže si je takhle pěkně vyfiltrujeme.
Rozhodně jsem proti říkat věci o mé minulosti na začátku vztahu. Není to potřeba. Nepotřebuju, aby všichni aktéři z mých neúspěšných pokusů o vztah věděli zrovna tohle. Jenže tady to začalo být vážné a taky vzhledem k tomu, že mám dceru, díky které nelze minulost moc dlouho tajit, jsem usoudila, že by bylo vhodné, aby to zrovna tenhle muž věděl. Protože si myslím, že životní partner by to vědět měl a chtěla jsem to i proto, že já bych taky chtěla vědět, čím si můj partner v minulosti prošel. Ne, že bych se k tomu chtěla vracet nebo se v tom nějak šťourat, ale prostě tu informaci vzít na vědomí a jít dál. A taky je to vlastně takový důkaz obrovské důvěry, když mu to řeknu. Tak nějak jsem si to představovala.
Když jsem měla jistotu, že naše pouto začíná být silné a taky v intimní oblasti je to moc hezké, začala jsem přemýšlet, co s tím a trochu mě to trápilo. Líbilo se mi, když mi tvrdil, že je přesvědčený, že jsme pro sebe předurčeni, takže ví, že k sobě musíme pasovat i v intimní oblasti fyzicky, i když jsem poprvé měla obrovské obavy a strach, že budeme „nekompatibilní“. A to i přesto, že jsem měla lednovou zkušenost s Martinem, díky které jsem zjistila, že to může být i hezké a rozhodně velmi kompatibilní.
To jsem ještě nevěděla, že přijde muž, se kterým to bude ještě lepší…
Jednou v sobotu jsme si tak povídali u mě doma v kuchyni a jen tak meziřečí pronesl, že ze mě cítí něco, co mu potřebuju říct a trápí ho to, protože nesnese, když mi nemůže pomoct. Řekla jsem mu, že má pravdu, ale stále přemýšlím, jak mu to říct. Že je to něco z minulosti. Cítil to už ze mě pár dní a prý doma přemýšel. Protože ze mě to lezlo jak z chlupaté deky (nebo spíš nelezlo vůbec), chtěl mi pomoct a tak mi začal vyjmenovávat věci (dlouhý seznam věcí), které by on sám v pohodě překousl a s čím by neměl problém. Jakože jsem třeba byla dřív šlapka nebo brala drogy. 🙂 A ták.
Musela jsem se smát, ale současně mi bylo hrozně, protože jsem se bála, že to může být konec, který může být taky pěkně rychlý.
Tolik se snažil, až mi ho bylo líto.
Když asi hodinu povídal, co a jak, já byla naštvaná sama na sebe, na svoji minulost a na tuhle situaci, tak mezitím najednou v tom svém stále nekončícím seznamu všeho na světě, co je schopný přijmout, z ničeho nic vsunul: „Já už teda fakt nevím. Víš, já o tom doma hodně přemýšlel a myslím, že se skutečně nemáš čeho bát. Protože když se tak zamyslím, tak snad opravdu to jediný, co bych nepřekous by bylo, kdybys byla dřív muž. I kdybys někoho zabila, tak bych to snad skousnul, protože pro mě jsi úžasnou ženou, se kterou chci být… Tak to se nemáš čeho bát přeci.“ A pokračoval hned nadšeně ve výčtu dalších a dalších možností, které by překousl, u některých nahlas váhal, ale taky by je překousl, čímž mě měl jako uklidnit, takže myšlenka o tom, že bych mohla být kdysi mužem (jak to nazval), úplně zapadla. Ale ne ve mně.
Mně bylo strašně zle. Snažila jsem se dělat, jakože se netrefil, ale vydrželo mi to jen půl hodiny. Za tu půlhodinu toho ale vyjmenoval zase tolik, že se v tom úplně ztratil. Pak jsem musela utéct do ložnice, zavřít se tam a brečet. Nevěděla jsem, co mám dělat. Začala jsem se smiřovat s tím, že se blíží konec. 🙁 Ztratila jsem nad sebou úplně kontrolu a nebyla jsem schopná vymyslet žádné řešení. On mi vzal veškerou moji naději.
Snažil se mě přes dveře utěšovat, ale nedařilo se mu to, protože já si říkala, že když mi přeci řekl, že jediné, co by nepřekousl by bylo, kdybych dříve byla muž, tak jsem si řekla, že mu to prostě neřeknu. Ať raději odejde teď. Nepotřebuju, aby to věděl, když vím, že by tu skutečnost nepřekousl. Bylo by to přeci zbytečné mu to teď potvrdit. A toho jsem se držela zuby nehty, až jsem začala být velmi velmi důsledná a taky nepříjemná.
Po půl hodině jsem vylezla ubrečená z ložnice a věděla jsem, že tohle je konec. Řekla jsem mu kategoricky, ať si sbalí svůj baťůžek, věci a odjede. Že mu nemůžu říct proč, ale že tu informaci, kterou jsem mu chtěla říct, už zmínil.
Začal panikařit a vzpomínat, co řekl. Ale nemohl na to přijít. Pořád si všechno opakoval dokola, ale prostě na to nepřišel.
Vygradovalo to až k hádce.
Štvalo ho, že mu to nechci říct. Že mu nedávám ani šanci to překonat.
Ale já jsem už tu šanci ztratila, protože on mi ji před chvílí sám vzal… To bylo tak absurdní.
A to jsem mu taky začala říkat. Že není co bych mu řekla, protože on sám mi už potvrdil, že se mnou být nemůže.
Nepřišel na to a to ho pěkně štvalo.
Smutný a hodně naštvaný práskl dveřmi a odešel. Já za ním po minutě vylítla, ať tu aspoň přespí a jede domů až zítra ráno. Jako že si užiju jeho přítomnost ještě aspoň chvíli, i když už jsem ztratila svoji bezstarostnost.
Neodešel.
Stál tiše v mezipatře v chodbě a díval se z okna do rozkvetlých stromů zalitých sluncem.
Pohladila jsem ho a on mě. Řekl mi, že ta moje zarputilost a neústupnost ho vlastně přitahuje a nechce se mě vzdát.
Tak jsem ho pozvala zase nahoru k sobě do bytu a připravila se na to, že mu to tedy řeknu.
Byl to takový paradox! Doufala jsem v něco, co už dávno pohřbil. To je pro mě nulová šance, se kterou jsem do toho přesto šla.
Na druhou stranu mi nesmírně imponovalo, že si tuhle možnost nepřipouští. Že jsem pro něj žena, kterou moc chce. Jak to, že to na mně nepoznal? Občas mívám své „záchvaty nedostatečné ženskosti“, které on mi vždy trpělivě uzemní a dává najevo, že kdybych nebyla dostatečně ženská, nepřitahovala bych ho a nebyl by tu. A že měl Honza přede mnou opravdu hezké partnerky…
Rozhodla jsem se to udělat tak, že se zamknu v ložnici a pošlu mu z ní odkaz na messenger na jedno youtube video o přeměně dívky, která se mi líbila. On se na něj podívá sám v obýváku a bude na něm, zda odejde nebo ne. Že ho nebudu nutit tu zůstat. Od této chvíle nemusíme ani jeden z nás cokoliv říkat.
To byla příšerná chvíle. 🙁
Viděla jsem skrz prosklené dveře, jak místo z bytu přichází za mnou a prosí, ať otevřu.
Otevřela jsem, ale už mě neobejmul, což jsem chápala. Dohodli jsme se, že se sbalí, odjede domů a já ho nebudu kontaktovat do doby, než si to všechno nechá projít hlavou.
Potřeboval na to čas.
Na to, co jako jediné nedokáže překousnout, jak mi předtím tvrdil! :-/
Trvalo to tři předlouhé strašné dny, než napsal, že by mě rád zase viděl.
Přijel a řekl mi, že i přes to, že to teď ví, si nemůže pomoct, ale pořád ho přitahuju jako žena. Že je striktně heterosexuální, líbí se mu hezké ženy a tedy i já a moc. Jeho mozek mu tedy říká, že jsem žena. Že sice řekl, že s někým, kdo byl dřív mužem, by být nemohl, ale to ještě neznal mě. Jeho dosavadní představy o lidech, kteří prošli přeměnou, byly zkreslené a znal takové osoby jen z médií. Přesto ho zase z té druhé strany neustále vnitřní hlas hlodá, že žena nejsem. (Takhle to řekl.) Vždycky mu to tam do hlavy vlétlo jako takový rarášek a ten mi všechno kazil. Radil mu třeba, že by přeci bylo jednodušší to se mnou ukončit a mít jako partnerku ženu, která se jako žena narodila.
Na to jsem mu říkala svá moudra, z nichž jedno bylo asi nejdůležitější. Snažila jsem se mu prostě všemožně pomoct. Řekla jsem mu, že jsem ale mužem nikdy nebyla. Že podstata toho, že tu teď takhle stojím a moc po něm toužím je právě v tom, že jsem se už jako žena narodila. Není to žádná hra mužů, které už nebavilo být mužem. Ani kratochvíle, ani rozmar, ani sexuální úchylka nebo číslo z travesti show. Měl naprosto standardní zcestné povědomí o tom všem, jako většina populace.
A jelikož jsem byla už kompletně po přeměně, což bylo dobře, po intimní stránce vše fungovalo dobře (i díky jeho úžasné trpělivosti, se kterou mě přivedl někam, kde bych se toho ani sama nenadála) a stále jsme byli přitahováni navzájem, vypadalo to, že je to na dobré cestě. Jen to chce ten čas.
Ten čas nakonec trval asi měsíc. Sice mi to neříkal, ale já jsem to na něm vždycky poznala, když mu to v hlavě hlodalo.
Občas se zeptal na pár informací ohledně přeměny a minulosti, ale jen stručně, abychom do toho moc nezabředávali. On i já jsme věděli, že čím méně toho o tom všem bude vědět, tím lépe. Důležité je to, co je teď.
Po nějaké době našeho každodenního setkávání a společně strávených víkendů, včetně těch hezkých s Kačenkou, jsme moji minulost postupně přestali řešit úplně, stala se krásně irelevantní, takže teď po roce můžu s klidným svědomím říct, že cítím, že nebezpečí už je zažehnáno.
Po čase mě představil své rodině, za kterou jsem moc ráda, protože já tu svou už kromě Kačenky a sestry nemám, a začala jsem si nesmírně užívat tenhle čas jako partnerka po boku svého muže. Čas, o kterém se mi kdysi ani nesnilo. Že jednou budu chodit do rodiny mého partnera a nikdo z nich nebude o mé minulosti vědět. Že jeho babička bude vtipkovat, jestli náhodou nejsem těhotná, nebo když mi jednou nebylo moc dobře, strachovala se o mě, jestli nemám ty naše ženské problémy. Babi, díky! Nebo jak mi vždycky po delší době nenápadně kontroluješ, když se delší dobu nevidíme, jestli mi náhodou neroste bříško! 🙂 To je tak krásný. Kéž by mi růst mohlo…
Vždycky, když jsem u nich na návštěvě, tak si uvědomím, jak obrovské štěstí mám. Jaký kus cesty mám za sebou a jak je tohle všechno úžasné. Přeměna, touha po svém vlastním já a do toho ještě láska.
Můj Honza je přesně tím mužem, který tu teď má být, a tak žádná jakási moje nesmyslná domnělá intimní nekompatibilita nebo bůhvíjaká minulost nemůže naše pouto jen tak přetrhat.
Dramatický začátek našeho vztahu a strach o nalezenou lásku nakonec způsobil to, že tu lásku a vztah ještě více posílil.
Láska je opravdu největší silou ve vesmíru. Je to moc krásné. Najednou je všechno tak jednoduché. Žádné strachy, žádné skrývání. Nikdy v životě mi s nikým nebylo takhle hezky. Kdy jsem přijímána a milována taková, jaká jsem a nemusím si v hlavě každý den pokládat otázku „jaké by to bylo být Terezou?„.
Protože já jsem Tereza.
To je konec tohoto mého celoživotního trápení a začátek snů nových o společném bydlení, společné dovolené, která nás teď v květnu čeká a o cestě životem po boku muže, který by udělal cokoliv pro to, abych byla šťastná. Stejně jako já pro něj.
Jen jednu otázku si často pokládám: Jak mohu nevěřit svým čarodějnickým schopnostem, když se mi stalo tohle? 🙂
Někdy stojí za to udělat něco, co zní zpočátku jako úplná blbost. 🙂 Kdo ví, jak to dopadne, když to nezkusíme?
Naše společné foto bych moc ráda přiložila, ale nejde to. Tak to foto jenom popíšu: 🙂 Jsem na něm vysmátá, natahuju ruce po Honzovi a ten se zase natahuje po mně. U toho se moc hezky směje, za námi je rozmazaná silueta jednoho zámku, sedmikrásky v trávě, modrá obloha a vítr mi poněkud rozverně nechává rozlétnout pár pramínků mých černých vlasů do prostoru kolem mě. Okamžik, o kterém jsem se kdysi neodvážila ani snít, o kterém jsem si myslela, že na něj nemám nikdy nárok nebo že ho nikdy nemohu dosáhnout, tu teď je skutečný v celé své kráse.
Čáry máry, ať jste taky šťastní.
8 Comments
bluemoon
Já si myslím, že v celkovém pohledu je ten obrázek o translidech v médiích trochu pozitivní až neutrální a nevzbuzuje to špatný dojem, že bychom byli nějak nepřizpůsobiví a špatní. Ty navíc máš talent na psaní a dceři se také příkladově věnuješ, jak můžeš, že bys mohla být příkladem těm tradičním rodinám. Sice jsou některá témata, která nám dělají vrásky, jenomže za ty přímo nemůžeme a ty jsou z větší míry spojené hlavně se stigmatizací a předsudky. Přestože nejsou pro nás kolikrát moc příznivé, pořád je lepší o nich psát a mluvit, než je odsouvat stranou a dál je tabuizovat, jakože se nám tohle neděje. Jenomže pořád nás to neposouvá do té kategorie těch na okraji společnosti. Ne vážně nejsme exhibicionisté nebo sexuální predátoři a to co píšeš je typický příklad zakořeněných předsudků během pár desítek let života jednoho chlapa. Už několikrát jsem přemýšlela o tom, jak tohle může vzniknout. Přesně tohle: „Tohle překousnu, s tímhle se smířím, na tohle mi dej čas, ale jen aby ses nenarodila jinak, to bych teda nedal.“ Vždyť ta prevalence v populaci je tak nízká, že nás lidi běžně přehlížejí a nemají šanci si na nás udělat obrázek. Vždyť koho Češi nesnáší? Muslimy a Romy. Přesto pro někoho je horší, když projdeš přeměnou, než kdyby jsi partnerovi řekla, že máš početnou romskou rodinu, která vás bude ob týden navštěvovat. A co za tím stojí? Když se podívám na vyspělé země, tak i ty mají určitou míru diskriminace a xenofóbie, to nepochybně, ale běžní lidé mají buď kladný postoj, protože mají nějakou zkušenost s menšinami, avšak drtivá většina z nich má ke svým menšinám neutrální postoj, který si vytváří až vůči konkrétním lidem. Několikrát jsem tomu byla svědkem ve Francii a tady vás lidi neodsuzují za to, kdo jste. Častokrát jsem slyšela od místních, že je to i dobře, že je společnost rozmanitá. A opravdu nikdy bych nevěřila, že si s 25letou černoškou popovídám o pečení lépe než s tradiční xenofóbní českou babkou. A po nějaké době, kdy zjistíte, že jsou opravdu všichni normální, tak s tím lze jen pouze souhlasit, že to má víc přínos převažující nad těmi negativními zkušenostmi. Co jsem se tak bavila s transholkama z Equinoxu(místní organizace něco jako Transparent), tak i ve Francii existuje diskriminace transgender lidí, ale co jsem pochopila tak narozdíl od Čechů většinou nepramení ze stigmatizace a předsudků, ale spíše z neznalosti a potřeby si ulehčit práci, protože Francouzi trochu víc překombinovali svůj sociální systém a na své menšiny moc nemyslí, ale zase o to větší mají možnosti místní organinzace, které fungují jako koordinátoři. Na druhou stranu Češi měli dlouhé období normalizace a to i té personální, hodně se vžilo to, že pro ně je víc člověk ten, který odpovídá nějakým normativním zažitým standardům a možná asi zde se pak o to víc umocňují stigmata provázející menšiny jako např. duševní onemocnění. Ještě to bude nějako dobu trvat, než si všichni zvyknou na to, že jsme stejní lidé jako oni.
Klára
Příjemný májový večer, Terezko.:-) Oba Tvé články přišly ve správný čas a věřím, že padly na úrodnou půdu. Občas v životě bloudím, nebo ztrácím naději a jsem ráda, když přijde povzbudivý signál zvenčí, který mi připomene, že sny lze skutečně splnit (pak si zpravidla i vybavím, že se mi to už nejednou podařilo). Líbilo se mi vyprávění o prvotních seznámeních s muži, poznání, na co si dát pozor, i to, že jsi všechny situace zvládla na výtečnou. Nejvíc mě pochopitelně potěšil vývoj po čarování. Procházím prvními měsíci RLT a občas mě přepadnou pesimistické myšlenky, že se můj život jen více zkomplikoval – vypravení se z domu zabírá mnohem více času, počasí se mění rychleji, než stíhám nakupovat oblečení a když se podívám do zrcadla, ptám se sama sebe, kde jsem nechala soudnost a proč jsem se do celého procesu vůbec pouštěla. Na druhou stranu mě potěší, když o mě lidé na ulici mluví jako o ženě, rozvozce nákupů z Tesca si udrží pozitivní vyzařování a komunikativní náladu až do svého odjezdu a vrátný i přes nepříliš přesvědčivé ujišťování opustí své okénko a vydá se za mnou, aby zajistil, že skutečně naleznu cílové dveře. Stejně jako dříve Ty, ovšem prožívám silnou touhu po vztahu (proto článek tak pěkně zapadl) a cítím se často velmi osaměle. Vzhledem k tomu, že je má orientace na ženy, přemítám, zda jsem se měla do tranzice pouštět. Celkem jsem se vytáhla (182 cm), mám větší ruce, nohu, skoro žádné boky (děsím se léta)… Na chvíli mě povzbudila Tvá zmínka, že většina skvělých mužů je rozebraná – stále si věřím a jsem přesvědčená, že bych ze sebe dokázala v původní roli vykřesat to nejlepší a vidím svou konkurenční výhodu (pravděpodobně zcela mylně) v tom, že neuvažuji jako běžný (a ve skutečnosti ani nejsem) muž. Navíc jsem asi nevypadala úplně špatně. Pochopitelně bych se musela přenést přes to, že mám tělo (především některé části), ke kterému cítím neuvěřitelný odpor. Závěr vyprávění mě namotivoval pokračovat. Doufám, že brzy začnu vnímat více pozitiv, než negativ. Děkuji.
Tereza
[2] Ahoj Klárko, já už jsem se dnes chystala zaklapnout notebook a jít zase dělat něco jiného, ale Tvůj komentář ve mně zanechal tak intenzivní pocity. Cítím najednou úplně otisk z mé dřívější doby a taky emoce, které jsem tehdy měla. Nikdy (opravdu nikdy předtím, než jsem přišla na to, že to tak není) jsem si nemyslela, že najdu partnera. Na začátku přeměny jsem si dokonce myslela, že tím partnerem bude žena, protože se mi líbily ženy (když nepočítám mé „randění“ s muži přes internet, které bych nezvládla realizovat v reálu, i když jsem chtěla) a tak jsem si pokládala stejnou otázku, jako Ty: Jak těžké to teď bude najít lásku? Měla jsem vůbec chodit do přeměny, když jako „muž“ můžu najít partnerku hned, ale jako žena? Už takhle mám komplikovaný život přeměnou a ještě řešit tohle… To, že tak nějak samovolně začali do mého života vcházet muži a ono se mi to začalo líbit, mi přišlo vhod, ale uklidním Tě – i jako žena máš stále šance na lásku, stejně jako holky, které znám z dob, kdy jsem s nimi chodívávala k Hance. Na každého tu někdo čeká. Je mi líto, že se teď takhle cítíš. Pamatuji si, jak jsem v prvních měsících RLT bojovala každé ráno s ukrutnou myšlenkou na zjednodušení mého života tím, že budu vypadat přijatelně jako chlap, zatímco kolik šancí na klidný život budu mít jako rádoby žena? Jenže pokaždé jsem nakonec dospěla k myšlence, že já už nemám jinou možnost. Dost bylo trápení a ničení vztahů s mými partnerkami tím, že já nejsem já. Dnes za tyhle mé myšlenkové pochody děkuji. Teď a tady můžu s radostí říct, že můj život je nesrovnatelně lepší. To, že jsem našla i lásku je bonus, který jsem na začátku přeměny ani neočekávala. Však kdo by chtěl takovou zrůdičku, jako jsem já? Všechno je jinak. Dějí se věci, které si na začátku neumíme ani představit… 🙂 Moc ráda bych Tě podpořila. Hezky píšeš i přemýšlíš. Negativní myšlenky k tomu všemu patří, ale ty pozitivní taky. Přeji Ti, abys svou nejtěžší část své cesty zvládla na jedničku. A držím palce, abys měla taky štěstí na lidi, které na té cestě potkáš.
Universum
[1] Ten můj Francouz to věděl od začátku, to že jsem trans, když za mnou poprvé přišel, neměl s tím vůbec problém. S čím však má nepřekonatelný problém? Odmítá a nedokáže mít se mnou sex po SRS. A tak 5 let, kvůli srs operaci, nemáme sex. Přesto žijeme spolu. Jsme spolu jako kámoši, ale rozhodně to není vztah mezi ženou a mužem, po kterém jsem toužila, ten to rozhodně není. Kdo má velký problém s trans ženami je populace českých mužů. Proto cizinci z některých států jsou záchranou pro české trans ženy. A kdo nese vinu na zprzněném vztahu dvou lidí bez sexu? Sexuologové v Česku ! – kteří vyžadují podminěné kastrace / SRS operace po trans lidech!
bluemoon
[2] a [3] většina skvělých mužů není rozebraná…spíš záleží na tom, kolik ti je a co očekáváš. Například v mém věku to je tak, že ty skvělí muži jsou už po prvních rozvodech a jsou zase volní 😀 Chce to jen hledat a být otevřená novým možnostem a ono to přijde samo. Ale je pravda, že dřív potkáš nějakého gentlemana než boháče 😀 Ale i to není k zahození.
Eliška Liška
Hezké. Tak ať to vydrží.
A.
I nezávisle na tom, kým jsme se narodili, řešíme takovéhle věci z minulosti, které nás dnes ovlivňují nebo by je alespoň partner měl vědět, protože jsou zásadní součást minulosti. A bojíme se, jestli to protějšek ustojí…
A.
[4] To je dost výstižně řečeno. Ve svých necelých třiceti si ještě furt nepřipadám příliš stará pro pětadvacetileté kluky a současně už na mě vybývají ti zase-svobodní rozvedení čtyřicátníci 🙂