otєrєzє.cz

I’m so happy

I’m so happy, happy, happy, happyyyy…. tahle písnička od Pharrella Williamse (proč ti Američané musí pořád všude zdvojovat ta písmenka? Akorát si tím přidělávají práci 🙂 mi už trochu leze na nervy (zkuste si ten jeho celý text přezpívat do češtiny – tohle by žádný český textař do světa nevypustil!). To nic ale nemění na tom, že si to pořád zpívám, protože jsem happy happy happy…
Řekla jsem to nahlas i v pátek na angličtině. Protože se nás každého učitel ptal, jak se máme. Nedokážu to v sobě držet.
Jsem druhý den v práci namalovaná komplet v holčičích věcech a vstávala jsem kvůli tomu už ve 3:30! Jo, jsem blázen. Jenže já se ve 3:30 probudila a už jsem nemohla usnout. Tolik jsem se těšila, jak se ráno namaluju a přemýšlela, co si vezmu zase jiného na sebe, protože MŮŽU! Ale spánek je samozřejmě důležitý – i na krásu… takže večer nejspíš zase brzo odpadnu :/
Tahle svoboda je ale tak fantastická!!! Jsem zase v té své euforii. A ke všemu v práci! Zvláštní 🙂 O to je to hezčí – protože ještě před pár dny to bylo poslední místo, kde jsem ubíjela tu svojí touhu, kde jsem ze sebe dělala něco, co nejsem… A přitom nebyl důvod. Nikomu nevadí, že mám namalované oči, že jsem komplet v dámském. Nikdo to neřeší. Všichni se mnou komunikují úplně normálně, nemá to vliv na funkci 🙂 To jen já se celá vznáším a těším se na moment, kdy budu i správně oslovována úplně všemi.
 
Zrovna dnes nastoupil nový zaměstnanec, tak jsem byla zvědavá, jak mu budu představena. Ale kolega, který ho provázel se tomu diplomaticky vyhnul. Zatímco ostatní oddělení představoval po jménech a funkcích, nás tři představil jako „nákup“ a hotovo. To mám za to, že jsem teď „obojí“ 🙂
 
Dívám se do zrcadla a vidím tam ženu. Líbí se mi 🙂 To ona se směje na celý svět a je šťastná. Možná si všichni myslí, že utekla z Bohnic, ale nemůže si pomoct 🙂 Je tu mezi lidmi, chodí mezi nimi, mluví s nimi, má namalované oči a bílé krásně holčičí tenisky, sedí tu s nožkou přes nožku u počítače, ke kterému kdysi nastoupil někdo jiný, kdo neexistuje a ani nikdy neexistoval.
 
1. duben. Takový hezký den!
Doufám, že to nebyl apríl, ale právě jsem dostala prodloužení smlouvy. A skáču tu radostí ještě kvůli něčemu – prý nebude problém udělat mi visačku, kterou tu musíme všichni nosit, už s novým dívčím jménem (ne s tím neutrálním, které mám jen provizorně, ale s Terezou!). Ta naše personalistka je úžasná. 🙂 Vysvětlila jsem jí, že by to pro mě, ale hlavně pro ostatní, bylo jednodušší.
Přišla jsem tam k ní v celé své „kráse“, hned si i s kolegyní všimly mých očí a usmívaly se: „Koukám, jak už se nám měníte! Máte namalované oči…“ To jsem ale hned zapovídala dotazy o tom, kde všude v práci bude teď figurovat mé neutrální jméno.
 
Stará a nová – právě jsem dostala visačku 🙂 Samozřejmě si jí hned připínám na sebe 🙂
Tak a teď jsem Tereza i tady v práci, protože to tu mám napsané!!! 🙂
 
 
Čím to, že mi tenhle den přijde tak barevný, voňavý a veselý?
 
Hned ráno byla neočekávaná porada. Bývá obvykle ve čtvrtek.
Pro mě to byl trochu šok, protože dnes jsem si namalovala oči zase výrazně (že to jde hodně poznat – protože se mi to tak líbí – no jak by taky ne, když tu je v práci Tereza :), ale na poradě jsem takhle ještě nebyla.
Když jsem před rokem nastoupila a zúčastňovala se těchto porad, řešila jsem, jak se tu asi všichni budou tvářit, až tu budu sedět s dlouhými vlasy, s náušničkami komplet v dámském… Nedovedla jsem si to představit, měla jsem obrovský strach.
Tenhle všudypřítomný strach, který máme všechny, než uděláme ten první krok, má ale jednu zvláštní vlastnost.
Čím víc se k jednotlivým překážkám přibližujeme, tím se ten strach zmenšuje a jakmile stojíme před nimi, už žádný strach není.
A takto přeskáčeme hezky krůček po krůčku všechny (domnělé) překážky. Nejvíce se bojíme na začátku, protože nevíme, co nás čeká, jak bude reagovat okolí, jak to všechno zvládneme… Ale všechno je potom jinak. Jednodušší.
 
Můj strach z reakcí kolegů na společných velkých poradách, kde sedí jednatel, ředitel, všichni vedoucí a kolegové z mé kanceláře a všichni na sebe koukáme, byl úplně zbytečný.
 
Teď je vše tak přirozené, jednoduché a plynulé… Na poradách se přeci řeší pracovní věci. Nikdo tam neřeší mé namalované oči, mojí identitu. (I když si tam jeden kolega kdysi rýpnul, když si všiml mých nabarvených vlasů a prohlásil: „Á, tady chce být někdo mladý.“ 🙂
To už věděl jen ředitel a jednatel pravý důvod, ale on ne. Teď už ho ví tenhle kolega taky a mlčí. 🙂
 
Tím, že to všichni vědí, se totiž vše vysvětluje. Nikomu už nepřijdete divní. (Tedy někomu jo, ale takový člověk bude mít problém pořád – hlavně sám se sebou). A každý očekává, že přijdete namalovaná a oblečená jako žena, protože vy přeci jste žena!
Tak strašně ráda si na to tady zvykám – že už je konec skrývání. Konec lhaní. Ostatním i sobě.
Navěky věků.
 
A má to ještě jednu výhodu, které si teď užívám. Nikdo neřeší, že mám prsa! Dokonce je to žádoucí! Tyjo! 🙂
 
Už mám na sobě dvě a půl hodiny novou visačku a nemůžu se jí vynadívat. Mám takovou radost. Vypadá to tak hezky 🙂 Celé to jméno a ten ženský tvar mé profese.
Zkoušela jsem se náhodou i kvůli vám v práci vyfotit, ale dost dobře to nejde. 🙁 Fotili jste jste se v práci? 🙂
 
Někdy mám pocit, že nejsem v přeměně já, ale celý svět kolem mě 🙂

9 Comments

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.