Co to máš za lak na nehty?
Čtu manželce příbalový leták z léku, který mi dala doktorka na ruce, až zase půjdu vyřízená z práce.
Do toho se manželka zeptá: „Co to máš za lak na nehty? Že je tak vidět?“
(Chci jí říct: Mám úplně úžasný Rimmel Lycra Pro – takový světlounce narůžovělý – vydrží až 10 dní, aniž by se odlupoval! – když jím přetřu nehty jednou, není skoro vidět, ale dala jsem si dvě vrstvy právě proto, aby vidět byl, aby to vypadalo hezky čistě a upraveně.)
„O tom se s tebou nebudu bavit.“, snažím se vyhnout hádce.
„Já jsem si toho všimla u mamky!“ (dnes u mojí tchýně)
„To je moje věc!“ říkám na obranu.
„Jenže mě to vadí!“ odpovídá manželka.
Stydí se za mě.
Jdu k počítači pustit si hudbu do uší.
Na svoje nehty jsem se od včerejška, kdy je mám nalakované, koukla nadšeně aspoň stokrát. Nemůžu se jich vynadívat. A to ještě neví, že si chci obarvit vlasy a propíchnout obě uši. 🙂 Samozřejmě, že jsem nečekala obdiv nebo nadšení 🙂 Je to normální reakce.
Ale já si nemůžu pomoct.
Nedokážu to odlakovat.
Jsem na ty nehty pyšná. Dělají mi radost.
Cítím, že když si je odmítnu odlakovat, že vznikne další důvod k hádce. Nechci se hádat.
Dnes jsem se několikrát pokoušela o normální rozhovor. Snažila jsem se s úsměvem promluvit na manželku. Byla jsem vždy odseknuta a rozzlobeně „nakopnuta“. Ani druhý pokus teď večer nevyšel. Nemůžu na ní mluvit. Už zase má sluchátka. Jak je vidět, ani nechce, abych na ní mluvila…
Manželka tedy vypíná napínavý krimi film v televizi, na který jsem koukala, když jsem si četla ten příbalový leták, a pouští si do uší taky hudbu. Kvůli tomu jsem neviděla první vraždu toho sériového vraha! 🙂
Píšu tenhle článek a jdu si sednout zpátky do křesla, kde zase zapnu televizi. Asi. Nebo půjdu spát, bude půlnoc. Ale ještě chci dopít zelený čaj Teekane s echinaceou a kardamonem. Nádherně voní…