otєrєzє.cz

Minulosti se nezbavím

Teď jsem přišla z města.
Je tam vedro na padnutí.
Měla jsem fakt náladu pod psa a třískala dveřma u auta, přičemž za to vůbec nemohlo a teď mě to mrzí.
Ale všichni lidi mi byli ukradení, takže jsem si tak trochu rázným krokem vkročila na poštu, kde jsem chtěla výpis z rejstříku trestů a tam to samozřejmě vždycky trvá, tak jsem si začala číst ty jejich letáky a ta paní (co na to vůbec nevypadala) se se mnou dala do řeči 🙂 Tak jsme si postěžovaly na to, jak je Česká pošta přehlcená všemi možnými blbostmi, co teď prodávají a musí to všem nutit na přepážkách… jako třeba pojištění, účet, noviny, Balík do ruky… to už mě vážně štve – já tam chodím několik let, ale až za poslední měsíce mi vždycky vnutí Balík do ruky. Já jim neustále opakuji, že Balík do ruky je o 40 Kč dražší než cenný balík a trvám na svém. A oni se na mě jen usmějí a řeknou, že to takhle musí nabízet každému… To zas někdo něco vymyslel! Minule jsem jí poučovala, jaké rozměry má mít doporučený balíček. Chtěla mi ho poslat jako cenný, ale já trvala na svém. Pořád to na vás všude zkouší! 🙂 Ale mě je jich líto. Oni tam už vážně dělají kde co… půjčky, pracák, vodafone…můžete si tam koupit i silonky! 🙂 Na poště! Tyyyjo! Ale abych tam mohla platit kartou, to ne! :/
No dobře no. Jenže jak ta paní s úsměvem na mě hovořila, tak jsem se na ní taky usmívala a tím ze mě spadla většina té mé naštvanosti z dnešního dne.
Pak jsem vlezla do Kauflandu pro Milku, protože je za 11,90 Kč a donesla jsem jí tomu výbornému úředníkovi ve spořitelně, který mi zrušil nezrušitelné pojištění mého úvěru a ušetřil mi tak za celou dobu splácení 6 tisíc!
Zase jsem nechápala, že ještě někde existují tak ochotní lidé 🙂 On se usmíval, hned věděl kdo jsem, od pohledu sympaťák 🙂 Tak jsme si začali povídat. Probrali jsme vedro, že půjde večer k vodě, že už tu dělá rok, ale že teda práce nic moc 🙂 To je jasný. On nebyl ta ovce, kterou všichni zaměstnavatelé tak potřebují! 😀 Tak se ho ptám, jestli tu nezná Aničku… tak to prý ne (to byla moc milá úřednice ze spořitelny, která měla právě to štěstí, že se mnou v minulosti nikdy nezačala chodit, i když to hodně jiskřilo).
Takže ze spořitelny jsem odcházela taky nadšená, ale pořád to nebylo ono.
Ve starém ještě neprodaném bytě jsem měla dopis. Manželka mi napsala e-mail, že “mám ve schránce nějaký dopis”.
Tak vy si pak pořád říkáte, co to může být, když nic nečekáte. Ona mi nemohla napsat, že je to ze soudu odročení kvůli malé, protože původní zářijový termín nemůže (jede do Prahy na operaci), tak to předsunuli na 29.8. To je tam, jak jsem původně vůbec jít nechtěla, když se vším souhlasím, ale manželka říkala, ať tam aspoň přijdu a jenom řeknu, že se vším souhlasím a můžu jít. Tak teda jo. Já tam přijdu a řeknu: “Já se vším souhlasím. Nashle.” 🙂 Nemám zájem tam setrvávat a cokoliv řešit.
Akorát jí nechápu, proč mi nic neříká.
Před pár dny mi napsala, že s malou na víkend někam odjíždí, ať si s ní nic neplánuju.
Proč nemůže napsat kam!
Protože se jí hnusím, já vím.
Takže jsem šla do našeho starého bytečku a zase tam na mě všechno padlo. Ty pocity byly stejné, jakobych byla v bytě někoho, kdo zemřel. Prostě jsem to tak cítila. Ta vanička, nočníček, samolepky na dveřích, tapety, které jsme tam s manželkou vesele lepili, pomalované skříně v pokojíčku, ty zdi, které zažily ty největší okamžiky štěstí, radosti a taky trápení, které nakonec vždycky skončilo… až na to poslední.Nejde se těm pocitům ubránit. To bych tam nesměla chodit.
Zalila jsem na balkóně stromek avokáda a lehla si do svojí postele… měla jsem slzy v očích a jak jsem v noci málo spala, tak jsem na hodinku usnula. Nikdo za mnou nepřišel do postele, ani ta naše kočička, co už je naštěstí odstěhovaná k manželce. Všechno je pryč… Manželce jsem připravila na chodbu malý otáčecí větráček, na který se malá pořád ptá a těší se na něj, takže si ho odtamtud vezme “domů”.
A před chvilkou jsem dorazila sem k mojí mamce.
Jsem jí vděčná, že tu můžu bydlet. Ale necítím se tak samostatná. A nemám ty své jistoty, které potřebuji k životu.
Ale jak jsem přijela domů, koukla jsem na facebook – na ten svůj holčičí, ale taky starý klučičí, protože se mi na něm nedávno ozval Ikuro – to je ten kamarád z Japonska. Konečně! Od doby, co bylo to zemětřesení jsem o něm neměla žádné zprávy.
Jenže – místo odpovědi od Ikura tam bylo něco jiného 🙂
A díky tomu se teď culím od ucha k uchu.
Minulosti se nezbavíš.
NIKDY!
Byly to stovky, tisíce lidí, kteří vám vkročili do života a nikdy nevíte, kdy se někdo z nich zase objeví. To nemůžete ovlivnit. Každý i sebemenší nepatrný “dotek” toho jejich života s vaším zapříčinil, že už navždy jste nějakým způsobem spojeni a může to ovlivnit vaši budoucnost. A nejhezčí na tom je, že to nečekáte! 🙂
15. ledna (kdy jsem zoufalá ještě s manželkou nevěděla, co mám dělat) našla na facebooku mojí dávnou lásku ze střední v Lounech – Lindu… Tenkrát jsem jí napsala knihu. “Ráno patří ptákům” se jmenovala. Ta kniha byla takový jako románek 🙂 Ale o ní a o mě. První polovina podle skutečnosti a druhá polovina byla moje představa… Ovšem s trošku neveselým koncem. Nechala jsem si jí vytisknout a jela jsem do Třebenic (okr. Litoměřice), kde jeden starý pán strašně hezky vázal knihy a nechala jí svázat do kůže + potisknout titul na úvodní stranu. No vypadalo to hezky 🙂
Byl rok 1994, já celá vysmátá a bezstarostná po maturitě… A taky pořádně bláznivá jí poslala tu knihu domů poštou 🙂
A reakce? Žádná! Absolutně. Takže tady vidíte, jak jsem jí tenkrát zaujala 🙂
Byla to hrozně něžná a jemná blondýnka, na kterou jsem nikdy nezapomněla. To byl rok 1994.
No a teď je 2012 a tam vzkaz od ní 🙂
Prý čistila staré vzkazy a kouká, co to tam je za vzkaz z ledna!? 🙂 Jak ho prý mohla přehlédnout! 🙂 A pak napsala: “Řekla bych, že to jsem já. Důkazem je kniha v mojí knihovně!” :)) Já se přitom v tom prvním lednovém vzkazu o žádné knize nezmiňovala 🙂
Nooo… na hlavní fotce jí to moc sluší a drží tam malého prcka. Tak jsem jí napsala, že mám pětiletou slečnu 🙂 A takové ty věci, co se říkají, když se po 18ti letech s někým setkáte :))) Bože to je let! Od r. 1994 jsem v tom krásném královském městě nebyla a mrzí mě to. Budu se tam muset jet podívat.
Já si od toho samozřejmě nic neslibuju, ale tak mě to potěšilo 🙂
Nečekala jsem, že se můj život jednou zase “dotkne” toho jejího…
Minulosti se nezbavím.
To je to, co jsme dneska probíraly s Míšou.
Že když vidíme hezkou holku, chceme být na tu chvilku mužem…
U mě je to jediný moment, kdy mě opouští Tereza.
To chci ještě s Hankou v Praze probrat.
Jak říká Míša, jsem celá ona přes kopírák :)) Ale ona se na hormony dostala, já chci takyyy! 🙂 Ovšem ty zkušenosti nic moc. Jsem z toho všeho nějak zmatená.
Ale stejně se culím 🙂 A moc.
Je to jako když najdete ztracenou hračku… V tu chvíli jde všechno stranou a věnujete se jenom jí.
Výpočet pravděpodobnosti: Jaká je pravděpodobnost, že Linda bude lesba? 🙂
No – jelikož ignorovala mojí velkou snahu ze studentských let, tak by lesbou být mohla, jenže má prcka 🙂 I když to se taky nevylučuje. Ale vím, že měla partnera, protože jsem se na ní kdysi dávno ptala mého bývalého spolužáka – a že ten měl o holkách přehled! 🙂
Tyyjo jak mám být lesba, když mě oslovují holky jako Toma? :/ To mi to všechno fakt neulehčuje.
Takže výsledek výpočtu pravděpodobnosti je, že lesba nebude. Čímž mi zase klesají šance. A takhle to bude pořád… tedy dokud se nepodívám na tu zázračnou seznamku od Saši! 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.