• otєrєzє.cz

    Vliv chirurgické změny pohlaví na činnost mozku

    Velmi záhy po mé velké operaci před rokem v Motole jsem si na sobě všimla jedné zvláštní věci. Zatímco do operace jsem si myslela, jak už se nemohu cítit lépe, neboť nějaké fyzické odříznutí čehosi na mém těle nemůže mít přeci vliv na mou duši (jsem přeci žena i tak, beztak to dole nevnímám a zapomínám na to, můj mozek teď navíc funguje na základě chemických reakcí díky dodávaným ženským hormonům a vysílá tak ty správné signály do celého mého těla, čímž způsobuje, že reaguje naprosto stejně, jako kterékoliv jiné ženské tělo), přišlo překvapení: věčný celoživotní nesoulad mezi mou duší a tělem byl najednou pryč a to mému mozku způsobilo úlevu, kterou jsem nečekala. Jakoby s fyzickým odříznutím přebývající tkáně došlo k odříznutí i posledního břemene, které jsem si nesla ve své hlavě. Najednou to ze mě spadlo, odletělo to úplně poslední trápení a v ten moment zaklaplo všechno dohromady, ozubená kola v mé hlavě se roztočila a začalo vše konečně fungovat tak, jak má. Velmi příjemný pocit. Velmi milý důkaz, jak fyzično ovlivňuje naše duchovno.
     
    Samozřejmě jsem to už dál neřešila. Teď je to pro mě hotová ukončená věc. Ale shodou okolností, aniž bych jí hledala, před oči mi přilétla studie, zda má chirurgická změna pohlaví vliv na mozek. Jak by mohla? 🙂 Je to jen chirurgický řez…
     
     
    Má chirurgická změna pohlaví vliv na změny v mozku u MtF transsexuálů?
     
    Italská studie University of Torino, Urologická klinika a Neurofyziologické oddělení, 2014.
    (J Sex Med 2014;11:311-315)
     
    Navzdory široce přijímaným biologickým teoriím, etiopatogeneze (soubor příčin vedoucích ke vzniku nemoci) genderové dysforie zůstává z velké části nejasná. Několik studií prokázalo existenci pohlaví (gender) v mozkové oblasti. Konkrétně v limbickém systému, jako je stria terminalis, preoptic nucleus (POA) v hypothalamu či amygdale. Pohlavní dimorfismus je popsán v makroskopických i mikroskopických strukturách. Muži a ženy se liší zpracováváním kognitivních a emočních podnětů.
    K posouzení kognitivních funkcí mozku pomocí neurofyziologických metod lze použít metodu „event-related potential analysis“ (ERP) – analýzu událostí souvisejících se vlnou P300. P300 vlna je centro-parietální pozitivní výchylka v lidském ERP, která se vyskytuje asi 300 milisekund (250-500 ms) po vzniku podnětu. Tyto výchylky se nazývají jako „kognitivní vlny“.
     
    Několik vědců sledovalo MtF transsexuály a provedlo na nich neurofyziologickou studii.
     
    Navržena byla prospektivní studie případů a kontrol 15 MtF transsexuálů s průměrným věkem 35 let spolu s 20 zdravými heterosexuálními dobrovolníky (10 mužů a 10 žen). Všichni podstoupili emocionální test ERP.
     
    Kognitivně-emocionální test ERP spočíval ve sledování obrázků získaných ze systému IAPS (International Affective Picture System). Šedesát obrázků rozdělených do dvou sérií s pozitivní/neutrální a negativní/neutrální valencí (intenzitou) byly zobrazovány náhodně.
    Poté byla sledována vlna P300, její amplituda a latence, která byla srovnána před a po chirurgické změně pohlaví (SRS) u transsexuálů spolu s kontrolní skupinkou netranssexuálních osob.
     
    Vlna P300 u vzorku žen byla vykazována s větší latencí, amplitudou i rozsahem ve srovnání se vzorkem mužů u příjemných i nepříjemných snímků.
     
    Všechny tyto parametry vlny P300 u MtF transsexuálů po chirurgické změně pohlaví byly také zvýšené jak u reakcí na pozitivní tak negativní podněty.
     
    Tyto silnější reakce jsou považovány za typicky ženský rys. To může být interpretováno jako vyšší schopností reagovat na
    příjemné a nepříjemné podněty u MtF transsexuálů, u kterých dojde k aktivaci ženských mozkových funkcí právě po chirurgické změně pohlaví.
     
    Modifikace vlny P300 v pooperačním období u MtF transsexuálů mohou být spojeny s biologickými úpravami mozkové činnosti, ale také pooperační psychickou pohodou těchto pacientů.
    Závěr: Podle našich předběžných výsledků MtF transsexuálové podstupující chirurgickou změnu pohlaví včetně feminizace zevního genitálu mají tendenci ke vzniku ženských mozkových funkcí. Podle našeho názoru tyto výsledky zvýrazňují také blahodárné účinky SRS, která umožňuje pacientům reagovat na operaci genitálu touto „mozkovou feminizací“. Tyto dva efekty totiž řeší typický konflikt této poruchy: rozpor mezi duší a tělem.
    Nicméně protože pohlavní disforie má velmi nízkou incidenci, tento závěr musí být ověřen prostřednictvím prospektivní studie s větším množstvím vzorků jiných specializovaných center.
     
    University of Torino, Italy: Luigi Rolle, MD, PhD, Marco Falcone, MD, Sergio Vighetti, PhD, Carlo Ceruti, MD, PhD, Omidreza Sedigh, MD, Massimiliano Timpano, MD, Maria Teresa Molo, MD, Lorys Castelli, PhD, Mirko Preto, MD, Paolo Gontero, MD, and Bruno Frea, MD, PhD.
     
     
     
    128-node HydroCel Geodesic Sensor Net
    síťka používaná v elektroencefalografii (EEG) pro sledování aktivity mozku
     
     
    Ukázkový zápis z EEG se zobrazenou vlnou P300
     
     
    Analýza vln P300 se využívá také například u detektorů lži.
     
     
    Myslím si, že chirurgická změna pohlaví je přirozeným zakončením přeměny každé MtF ženy, a že lidé, kteří jí nikdy tímto způsobem nedokončí, nenajdou ve své duši úplný klid, ale pouze (nebo pro mnohé alespoň) částečný, neboť největší síla tohoto kroku spočívá právě v dokonalém zničení věčného trýznivého konfliktu duše s tělem. Tento chirurgický řez se tak stává i pomyslným řezem v mozku a posledním dílkem do skládačky, jejíž výsledkem je žena. Což je mozaikou rozmanitou, barevnou, emotivní, půvabnou a fascinující tak, jako všechny mozaiky z chrámů celého světa dohromady. Je mi radostí a ctí být tady. Konečně doma, konečně tady mezi námi děvčaty. Ne tehdy, ne předtím. Teprve teď.
     
    Ženství není samozřejmost.
    Ženství je dar.
  • otєrєzє.cz

    Ženy v travesti show

    Travestité – jsou zmalovaní jako velikonoční vajíčka a nechtějí přijít o své biologické pohlaví.
    To druhé sice dosud platilo, ale je tu jedna výjimka. Takový jako bonus na české umělecké scéně 🙂
     
    Že si nedám pokoj s tím vyjadřováním mých názorů. Koho to zajímá?
    Nejdřív tvrdím, že ženy nemají penis a teď zas tohle.
     
     
    Ano, opravdu si myslím, že travesti show, ve které účinkuje osoba po kompletní změně pohlaví z muže na ženu, není travesti show.
     
    Je to podvod na diváky, když ženy předstírají, že ženami nejsou a že je jen hrají.
     
    Možná někomu přijde zábavné, když žena oblečená za Ilonu Csákovou zpívá její písničky na playback a kroutí se u toho jako Robocop.
     
    Mně ne.
     
    (To už jsem kdysi viděla v televizi v Caruso show nebo v DO-RE-MI a stačilo mi to 🙂
     
    Jo ahá, tak ty nejsi travesťák, ty jsi transsexuál. Jo ahááá, tak takhle vypadají transsexuálové… (Jasně. Díky. To nám moc pomáhá.)
     
     
    Možná je to úplně nový začínající druh zábavy, kde ženy předstírají, že jsou travestité. Je to pro mě asi tak logické, jako projít přeměnou female-to-female (FtF – což je samozřejmě nesmysl).
     
    Jaká je motivace pro ženu účinkovat v travesti show?
    Přeci nepřijdu o takové rito, když už mám pipinu? Namluvíme lidem, že si na ženu pořád jen hraju, ať nemusím na pracák. A hele, travesťák nebo transsexuál, vždyť je to jedno. Lidi to stejně neumí rozlišit.
     
    Pak potkám kamarádku a ta mi říká: „Jednou jsem se zúčastnila travesti show a musím říct, že se mi to líbilo, chlapi převlečený za zpěvačky s výborně okopírovanými pohyby.“
     
    🙂
     
    Jo, tak si to užij.
    Ona ta jedna z nich ale chlap není, víš. Promiň. Ona je žena.
     
     
    Proč by to vlastně mělo najednou přestat být zábavné?
     
    To já nevím. Já na travesti show nikdy nebyla, nikdy jsem je nepochopila a nikdy jsem se k nim nehlásila. (Já jsem ale zaujatá. Vždycky mi přišlo líto, že si někdo dělá legraci z něčeho, kvůli čemu jiní uvěznění v cizích tělech trpí. Přišlo mi to dokonce smutné).
    Nevím ani, co zábavného je na jakékoliv travesti show, kde si chlapi hrají na ženské, natož kde si ženské hrají na ženské.
     
    Možná je to dobrovolně zvolený životní styl. Však spousta biologických žen účinkuje v travesti show, ne?! 😉
     
    Jak těžké je pro ženu udělat ze sebe travestitu?
    Zkoušela jste to už některá? 🙂
     
    Absurdní.
     
    Ale proč vlastně nejít na show, kde ženy hrají travestity, že?
     
    Pak ale nechci slyšet, jak se vám na těch „chlapech v sukních“ líbilo, jak jsou ženské a dokonalé, když to jsou ženské.
    (I když mně se taky líbí na chlapovi, když je chlapský a dokonalý muž :).
     
    Hele, to jablko je krásně červené a kulaté. A chutná jako jablko! No páni. To by člověk neřekl, že jablko bude chutnat a vypadat jako jablko. To jsou dneska věci 🙂
  • otєrєzє.cz

    Užitečné vynálezy pro ženy

    Těžko říct, proč se níže uvedené vynálezy neujaly 🙂
     
    Modelka zkoušející si spirálovou elektrickou podprsenku na „20. Mezinárodní výstavě vynálezů“ v Bruselu 13. března 1971. Designér původem z Belgie sliboval díky nošení této podprsenky zvětšení a zpevnění poprsí. Výrobek byl zhotoven tak, aby ho ženy mohly nosit kdykoliv, třeba při práci, jak předvádí modelka.
     
    Na co plastickou operaci zvětšující poprsí? Stačí nafukovací podprsenka Très Secrète (Velmi tajné). U.S. patent, listopad 1951.
     
     
    Tahle pumpa je depilační přístroj, který mi spálí chlupy? (Jsem si v první chvíli myslela :).
    Ne, není. To je „Sun-Tan rozstřikovač roztoku na opalování“.
    Modelka Betty Dutterová předvádí nový Sun-Tan rozstřikovač na Výročním shromáždění výrobců automatů v Chicagu 19. ledna 1949. Za desetník si můžete během 30 sekund vybavit své tělo postřikem na opalování. Jeden postřik vydrží celý den a na pokožce nezanechává žádné stopy. Vhodné pro bazény, pláže a tenisové kurty.
     
     
    Konečně se, holky, můžeme sprchovat neodlíčené se super účesem, ani náušnice není nutné sundat a po osprchování můžeme rovnou pokračovat v párty nebo se rovnou odebrat na ples v opeře 🙂
     
     
    Zde poutavá reklama v novinách na tento výrobek:
     
    Reklama dále uvádí, že tato koupací čapka je vhodná pro ženy, které se chtějí sprchovat s make-upem. Těžko říct, co je k tomu v roce 1970 vedlo.
     
     
     
    Zatracené podprsenky! Nikdo mi v nich nevidí moje bradavky 🙁
    Leda že bych použila podprsenku s bradavkami, tzv. „braless-look-bra“, neboli „bezpodprsenkově vypadající podprsenku“.
     
    K dostání byla v béžové, bílé a černé a tehdy v roce 1970 stála 2000 amerických dolarů (nějak moc ne? Našla jsem, že v roce 1970 bylo 1000 dolarů totéž jako dnešních 5603 dolarů). Dodací lhůta 4-6 týdnů. Zřejmě byl o ní velký zájem a tak se muselo čekat, než na zájemkyně dojde řada 😀
     
     
     
    Chránič tváře do sněhových bouří. K dostání v Montrealu v Kanadě v r. 1939.
     
     
    Dřevěné plavky. Měly umožnit snadnější plavání. Hoquiam, Washington, USA, 1929
     
     
    První vibrátor byl poháněn parou a ke svému provozu potřeboval uhlí. Občas motor vychrlil oblak černého kouře a celkově byl přístroj velmi hlučný. Žena raději počkala, až bude v okolí úplně sama. Pokud to kdy vůbec některá používala… 🙂 A jestli ano, musel to být tedy velmi intenzivní zážitek.
     
     
    Nebo můžeme ženě koupit tento (bezdrátový!) vibrátor a můžeme si jím namasírovat třeba… záda nebo chodidla 🙂
     
     
     
    Pro muže nebo pro ženy, tady je to jedno. Geniální RECTOROTOR s lubrikačními otvory na špičce. Vhodný pro každého už od 15 let! 🙂
     
     
     
    Následující není vysloveně vynález, ale jen leták na colu. Jenže trochu divný… takové letáky byly tehdy běžné. Vy ještě nedáváte svému batoleti colu???
     
    „Pro lepší začátek života, začněte s kolou co nejdříve!“
     
    Leták nabádající maminky, aby dávaly svým dětem pít kolu. Dodává jim totiž potřebné množství cukru, povzbuzuje osobnost a prosazuje aktivní životní styl.
     
    „Jak brzo je příliš brzo? Nikdy ne dost. Laboratorní testy za posledních několik let dokazují, že děti, které začaly pít kolu během časných ranních fází vývoje mají mnohem vyšší šanci na získání přijetí a „zapadnutí“ během těchto nepříjemných předpubertálních a pubertálních let. Takže udělejte si laskavost. Udělejte vašemu dítěti laskavost. Zaveďte jim striktní denní režim s těmito limonádami a ostatními sladkými sycenými nápoji právě teď. Doživotní štěstí garantováno.“
     
     
    Na závěr návod, jak nosit pánskou košili:
     
     
    Jo, to bude ono 😉
  • otєrєzє.cz

    Jsem hnusná v metru

    Tak jsem se zase jednou náhodně poskládala mezi ostatní cestující v metru a dívám se na svůj obraz v okně. Zatímco jsou dny, kdy mívávám i opačný názor, dnes jem hnusná, jsem hnusná, jsem hnusná. To jsem dnes hnusná. A budu se mračit. Nemám náladu na nic ani na nikoho, nechce se mi nic. Chce se mi na sebe vypláznout jazyk, ale dívám se, jak nejsem sama, kdo pozoruje lidi v odrazu okenní tabule.
     
    V moment mého nejhlubšího přesvědčení, jak jsem hnusná, otočí se na mě sympatický usměvavý muž s úžasným strništěm a psíma očima s velmi velmi žádostivým pohledem: „Slečno, můžu se vás na něco zeptat?“
     
    Ježiši. Tak na tebe mám tak náladu. To sis teda vybral moment. Ale jsi roztomilej, tak povídej. (Pomyslela jsem si).
     
    „Ano?“
    Úplně mě přerušil z mého sebetrýznění 🙂
    „Nevíte, kde ve Veleslavíně najdu nádraží? Potřebuju se dostat do Kladna.“
     
    Už zase asi budím dojem, že jsem informační kancelář. Já nejsem Pražanda! Naposledy mě na Andělu oslovila vyděšená cikánka, kde že je to nádraží, ze kterého se jezdí do Teplic. To jsem shodou okolností věděla, protože jsem si vzpomněla na autobusy, které jsem na svém nádraží míjela a měly vpředu nápis „Praha – Teplice“.
    „Do Teplic? Tady je Anděl, paní. To musíte do Holešovic. Takže se pěkně vraťte, nasedněte znovu na metro a jeďte do Holešovic. Jste vystoupila nějak brzo.“
    Určitě mě chtěla okrást. Nikdo, kdo jede do Teplic, nevystoupí v metru na Andělu!
    Nedávno jsem četla, že zloději a násilníci si svou oběť nejprve otestují a podle toho se potom rozhodnou, zda zaútočit. Čím hnusnější a nepřístupnější potencionální oběť je, tím má prý větší šanci, že nebude napadena. (Neplatí to vždy. Moje kolegyňka kdysi ráno při cestě do práce vyzkoušela veškeré možné způsoby, jak se násilníka zbavit, včetně fingovaného hovoru v telefonu, ten jí byl ale z ruky vytržen a s ním i kabelka, o kterou se rvala, přičemž byla poškrábána a musela na HIV test, protože násilník byl známý HIV pozitivní feťák…)
     
    Navzdory tomu, jak ráda bych byla oslovena třeba v obchodě u rohlíků nějakým sympatickým mužem (všichni mnou oslovení muži uvedli, že by nikdy ženu u rohlíků neoslovili, ale mně by zrovna náhodou upadl rohlík…oh), u VŠECH lidí, kteří mě oslovují, automaticky předpokládám, že mi chtějí ublížit, že chtějí peníze nebo že mě chtějí okrást a tak si velmi pevně držím své věci, kontroluji, zda jsem dostatečně mezi lidmi a odmítám s nimi vést další rozhovory. Vím, že k boji se můžu připravovat vždycky, ale fyzicky se prostě silnému chlapovi ubránit nedokážu.
     
    Tak jsem automaticky přistupovala i k onomu mladíkovi, co jede do Kladna. I kdyby nasadil seberoztomilejší obličej, nikdy nikomu nevěřím (což je nevýhoda pro ty, kteří to myslí dobře, ale tak to v našem světě chodí, že kvůli gaunerům na to doplácí ti hodní).
     
    Nasadila jsem svůj obranný mechanismus a místo toho, aby se stíhal ptát on, začala jsem ho bombardovat otázkami, abych zjistila, co má za lubem. Podle vzoru „poznej svého nepřítele“.
    „A kam jedete? Domů? Kde pracujete? A jak vám platí? Co tam děláte? Máte na autobus?“ (už zase se ve mně projevily pečovatelské sklony, ach jo). A on mi tak ochotně odpovídal…
     
    Chudák zašmátral v baťohu a místo kapesníčku nahmatal toaletní papír, do kterého se vysmrkal. Takový ten obyčejný šedivý hnusný. Smrkal a já na něj pořád mluvila, což nemohl slyšet. Myslím, že pokud mi chtěl ublížit, že ho to přešlo. Chtěla jsem mu věnovat kapesníček, když jsem viděla, jak se mu ten slabý toaleťák u nosu trhá… Chtěla jsem mu říct: „Neboj, rýmička přejde, bude zase dobře. Pojď, uvařím ti horký čaj se zázvorem.“
     
    On mi ale nejspíš nechtěl ublížit.
     
    „Vy taky vystupujete na Veleslavíně?“, ptá se mě.
    Smůla hochu, tos neodhadl.
    „Ne, já jedu dál. A nashle. Koukejte Veleslavín – už vystupujete.“
     
    Prakticky jsem ho nepustila ke slovu.
    Kdyby si stihl říct o číslo, tak mu ho dám, proč ne, ale nic by z toho nebylo, protože každý, kdo bydlí dva bilióny kilometrů ode mě, je pro mě z hlediska dlouhodobého vztahu nezajímavý.
     
    Zajímavé, na jak krátkou dobu se někteří lidé objevují v našich životech a téměř vždy se jim povede do našeho života něco přinést.
     
    Vystoupil na Veleslavíně, já pokračovala dál a už jsem si přestala říkat, že jsem hnusná. Nějak mě ta chuť říkat si to přešla. 🙂
     
    Já vím, že nejsem krásná. Je dobré občas si říct, že jsem hnusná. Buďme hnusní. 🙂 Jen si to nesmíme říkat stále dokola. Nikdo není tak hnusný, jak se vidí.
     
    Můžeme si o sobě myslet co chceme, ale jsme takoví, jaké nás vidí okolí.
  • Genderový marketing

    Čipsy only for boys a lepidlo pro holky

    Po jogurtu, papírových kapesníčkách, balzámu na rty jen pro muže a Lady Lipton čaje pro ženy se mi zase tak nějak nahromadily další genderové výrobky do rubriky genderový marketing.
     
    Na první mě upozornil Alex a přijde mi, že tentokrát je pro mě rozdělení na „only for girls“ a „only for boys“ trochu nelogické (což je možná záměr) a zbytečné.
     
    Jde o čipsy Pom-bär:
    Ahoj, já jsem medvídek jenom pro holky s příchutí sladká paprika.
    Ahoj, já jsem medvídek jenom pro kluky s příchutí wild paprika.
     
    Takže tu máme úplně stejné bramborové čipsy, oboje s paprikovou příchutí, ale jedny jsou pro holky, druhé pro kluky. POUZE pro kluky. Pozor, aby některá z dívek omylem nesáhla do modrého pytlíku! 🙂
     
    Tyto čipsy se objevily poprvé jako novinka v květnu 2015 i v našich supermarketech (např. Penny).
     
     
    Kluci mají ale smůlu, když budou chtít vyrobit přáníčko mamince k MDŽ. Musí použít nějaké unisex lepidlo. Lepidlo Pritt Just 4 Girls je totiž jen pro holky. Proč? Protože lepí růžově. Přesněji řečeno, když jím potřeme bílý papír, udělá růžovou stopu (jak se uvádí v oficiální reklamě).
     
     
    Modré stopy po lepidle pro kluky firma Pritt ještě nevymyslela. Nejspíš takové lepidlo kluci ani nepotřebují.
    Holky si k růžovému lepidlu mohou pořídit ještě izolepu a fixy:
     
       
     
     
    A kdo by měl růžové barvy málo, může si pořídit růžový globus:
     
     
    Modrá barva moří už je totiž trochu fádní a okoukaná. Slečny mají moře zásadně růžové!
     
     
    No konečně! Tím starým (dobrým) chlapským kladívkem s retro dřevěnou rukojetí se prostě nedá zatloukat.
     
    Kladívko pro ženy.
     
    Důležité u špuntů do uší je rozhodně také to, zda jsou unisex nebo pro ženy.
     
    Unisex šedivé, pro ženy… růžové! Překvápko. Oboje poskytují útlum 32 dB, ale ženská díra v uchu potřebuje růžovou barvu.
     
    Po pravdě… ty růžové se mi líbí víc 🙂 Já bych si je určitě koupila, kdybych si směla vybrat. Protože já jsem zákazník, který si vybírá, tak proč nemít růžový špunt v uchu?
     
     
    To bych ale neudělala u digitálního teploměru, kde „ženský“ růžový stojí téměř 2x více, než ten samý, ale „mužský“ modrý:
     
     
     
    A poslední obrázek dokazuje, jak důležité je vytvářet zdravé sebevědomí už od útlého dětství 🙂
     
    Dívky: „Nesnáším svá stehna.“
    Chlapci: „Jsem super!“
     
    Heeee… jsem supeeeer… joooo! Jsem chlap!
     
    Představila jsem si, jak nějaká babička, co neumí anglicky, koupí svému maličkému vnoučkovi chlapečkovi to fialové tričko a on bude všude chodit a říkat „Nesnáším svá stehna!“ 🙂
    Tuto větu jsem z úst muže ještě nikdy neslyšela.
    Čím to asi bude?
    A jsme zase u té krásy…
     
     
    ————————–
    15.10.2017:
     
    Tuhle náplň do ostřikovačů „for woman“ jsem objevila dnes a musela jsem jí tu mít! 🙂
  • otєrєzє.cz

    Krása má větší moc než cokoliv jiného

    Před pěti lety, v době před přeměnou, jsem se chvíli živila tím, že jsem tvořila webové stránky malým živnostníkům. Bylo mi jich líto. Že podnikají a nemají ani webovou vizitku a já jí mám hotovou za půl dne. Klienti se dali vyhledat snadno. Navíc jsem se opravdu snažila. Byla jsem na všechno sama a docela se mi dařilo. Získala jsem totiž nějakým záhadným způsobem pár zajímavých zákazníků, z nichž jeden byl úplně nej, protože mě zaměstnával hned několika zakázkami najednou a to v té době bylo naší záchranou rodinné kasy.
     
    Ten nej zákazník byla velmi krásná, opravdu taková ta „100% pure woman“, upravená, čistá, voňavá, ženská, velmi velmi velmi ženská. Stejně – jak „jinak“ se jedná s lidmi, kteří jsou krásní… Kolik ústupků jim dokážeme dát narozdíl od těch, kteří mají prostě tu smůlu, že hezcí nejsou. Jak rádi vyhledáváme jejich společnost kochajíce se jejich zjevem, zatímco uvnitř nás vůbec, ale vůbec, nezajímají.
     
    Několikrát (mnohokrát) jsem musela zatnout zuby a vyslechnout její požadavky, domlouvat se s ní, co vlastně chce a trpělivě vždy vyslechnout i historky z jejího života. Ona mohla volat kdykoliv.
     
    Také toho často využívala. Já měla tehdy ještě rodinu a snažila se jí uživit a tak se tyto její rozmary prostě tolerovaly. Kdykoliv volala, manželka kulila oči v sloup.
    Zatímco paní klientce někdo nadělil krásu a to opravdu nad míru a dechberoucí, s chytrostí už na ní nezbylo a tak to byl často boj. To mi ovšem až tak nevadí. Dokážu se přizpůsobit. A můj zákazník, můj pán. Paní si navíc vymýšlela nové a nové projekty, asi se nudila, protože byla manželkou velmi bohatého a známého podnikatele v severních Čechách a já tak měla možnost vyslechnout různé pikantnosti z jejich rodinného života. Z toho intimního mě naštěstí (nebo bohužel) vynechala.
     
    Nikdy bych takto o svých zákaznících nemluvila, vždycky si vážím každého zákazníka, byť si vymyslí, že chce třeba růžového slona s vrtulí, ale ona už není můj zákazník. Já totiž nemám zákazníka ani jednoho. Všichni jsou zákazníci pana Nováka, tedy mě před přeměnou, který už neexistuje. Jsem v situaci, kdy všichni chtějí služby mého předchůdce, ale já je musím přesvědčit, že já jsem stejně dobrá, jako byl on. Nebo tedy nemusím. Moc se mi do toho ani nechce, protože se tímhle už neživím a nebaví mě to.
     
    Po čase, když jsem všechny projekty ukončila a paní si už nic nového nedokázala vymyslet, odmlčela se.
     
    Bude to pět let a dnes telefon a na displeji její číslo…
     
    Nezvedla jsem to.
    Nebyla jsem na tu situaci absolutně připravená. Že se pořád najdou lidé a situace, které nás dokáží překvapit v souvislosti s tím, co máme za sebou.
     
    Nemůžu jí říct: „Jé dobrý den paní Schmidtová! Jak se máte? A co manžel? To jsem ráda, že se zase ozýváte.“
     
    V práci mi historky o tom, jak pan Novák odešel bůhví kam, nic o něm nevím a já sedím místo něj a nemám s ním nic společného, vždycky procházely.
     
    Jenže tady byl pan Novák vždycky sám sobě zaměstnancem a tohle telefonní číslo bylo jeho. Těžko teď vysvětlím, jak se dostalo do ruky mně… jeho sestře? Komu vlastně? A ona (já, co jako nejsem já) umí dělat svou práci fakt tak, jako to uměl on? Nemůžu říct, že ho neznám, když mám jeho číslo. Rozhodně nechci nic vysvětlovat. Jednoduchá jasná informace, která klienta uspokojí. Hlavně se do toho moc nezamotat. A tak celá ta klientela, kterou jsem si vybudovala kdysi ještě jako někdo jiný, se musí vybudovat znovu. Ok. To beru. Počítala jsem s tím. Něco za něco.
     
    Teď ale není čas na vysvětlování. To nikoho nezajímá.
     
    Mám strach. Že se prokecnu. Že budu vědět jakýkoliv detail o jejích bývalých zakázkách, které znám do podrobna, protože to byly moje „děti“, ale musím dělat, že nevím vůbec nic. Musím se znovu ptát na tytéž věci, které už dávno vím.
    Zajímavá situace.
    Nejspíš paní zpátky ani nezavolám.
     
    Ale k čemu jsem se chtěla dostat.
     
    Dnes mi došla jedna moc hezká věc.
     
    Chtěla bych být moc moc moc moc blbá.
     
    Tak blbá, že bych neřešila vůbec nic, jen bych si tak blbla se svýma hadříkama ve svém e-shopu, dělala klientkám barevné gelové nehty a vracela se do obrovského luxusního domu k manželovi, který si mě vybral právě proto (a zřejmě jen proto), že jsem krásná, čímž mě zajistil na celý můj život. Co by mi chybělo? I tu lásku bych měla, peníze bych měla, domov bych měla, chlapa, kterému by stačilo občas skočit s ním do postele.
     
    A já bych si to užívala. Navíc chlapi mají rádi blbé holky, i v posteli. To jsem někde četla a chápu to, protože jim do ničeho nekecají a pěkně pokorně poslouchají a dělají, co jejich živitel řekne. Ale protože jsem jeho rozmazlované koťátko, zaškemrám a hle, tu nové auto, tu dovolená na Seychelách, tu prostory pro své nové podnikání, abych se nenudila, protože nemám totiž žádné starosti, peníze nejsou problém a tak si stále něco vymýšlím a je mi fajn.
     
    Jak já bych chtěla být blbá a krásná.
     
    To by mi k životu stačilo.
     
    Neodsuzuji tedy tyto slečny a paní. Jen jim tiše závidím. Dělají, co mohou a jde jim to. Většinou ale nedělají vůbec nic. Stačí, že jsou krásné a lidé se na ně rádi dívají. Krása jim sama otevírá dveře.
     
    Krása má větší moc než všechno vědění nebo moudrost. Než cokoliv jiného.
     
    Ještě mě nikdo nepřesvědčil, že to tak není. Za tento názor bych kdysi všechny holky profackovala, ale teď to vidím jinak.
     
    Pak by to tedy znamenalo: ženy, buďme krásné, ale blbé a svět bude fajn.
     
    Opravdu bych to brala…
     
    Ilustrační obrázek ne příliš vzdálený reálné kráse mé (bývalé) klientky
     
  • otєrєzє.cz

    Sloučeniny

    Úplnou náhodnou shodou okolností tento můj článek navazuje na ten předchozí o bakalářské práci na téma Dokaž, že jsi muž, ve které autor dochází mimo jiné k závěru, že narozdíl od vnitřní identity, se kterou se rodíme, tu vnější identitu vytváří naše okolí, reakce s ním, to tato společnost dělá z nás teprve muže či ženy tak, jak nás vidí právě oni a jak chceme, aby to tak bylo. Je to vzájemná spolupráce nás a jich a výsledkem je jasná vnější identita. To, jak jsme identifikováni.
     
    Vracím se navečer vlakem domů. Už dlouho jsem si takhle neodpočinula. Pořád jen řídím a ve vlaku člověk vypne, i kdyby nechtěl. Jak tam tak za oknem běhají ty stromy a domy… a pak dlouho nic, jen hnědá pole. Vlak je svými projevy docela dobrý hypnotizér.
    Pomalu se stmívá. Nikdo mě doma nečeká. Když pak vylezu z vlaku, mám pocit, že mi někdo vydezinfikoval mozek – a můžu začít nanovo zanášet ho svými myšlenkami a dál zamořovat 🙂
     
    Proti mně sedí krásná vyšší slečna s dlouhými vyčesanými vlasy, elegantně oblečená, všímám si, jak má namalované řasy. (Hm, být tak takhle krásná…)
    Chce si povídat. (Vážně?) Nevadí mi to, aspoň mi uteče cesta. Navíc jsem ráda mezi lidmi neosamocená, i když většinou nejsem první, kdo navazuje kontakt.
    „Jinak já jsem Káťa.“
    „Já Tereza, tak ahoj“, podáváme si ruce.
    Káťa má dcerku, která je zrovna v první třídě. Já mám zase Káťu, která je ve druhé třídě. Obě dcerky mají rády kuře na paprice. Teď koupili byt, který spolu s přítelem dali dohromady. Její přítel je moc šikovný, chudák je pořád v práci, ale vždycky se těší domů. Je s ní rád. Ne, jako ten předtím.
    Zdá se, že muži jsou nekonečné téma. Nevadí mi to. Pak si ke mně z ničeho nic přisedne blíž tak, aby nikdo nemohl slyšet, o čem si povídáme (neee, nepřijde polibek! :D), opře si ruce o stolek, já se k ní nakloním, abych jí slyšela, až cítím, jak voní a povídá mi tiše o tom, jaký byl předchozí vztah. Poslouchám jí, jak kdybychom byly dlouholeté kamarádky, hodnotím nahlas vlastnosti jejího bývalého partnera, se kterým má svojí dcerku a ani mi v tu chvíli nedochází, jak šťastná chvilka tohle pro mě je. Že tohle všechno poslouchám teď právě proto, že jsem žena. Jedinečnost téhle chvíle mi ale dojde až později.
     
    „A ty máš přítele?“, dostanu otázku.
    Pár odpovědí doslova protkaných vzájemnou empatií…
    „Ach jo, no to by se mi taky nelíbilo, kdyby mi jezdil za ex, to bych nesnesla…“, snaží se mě podpořit a dodává:
    „Já jsem teď konečně šťastná. Nechápu, jak jsem s bývalým mohla vlézt vůbec do postele, že jsme k sobě něco cítili.“
    Vlak se pomalu blíží domů, kde obě vystupujeme. Dvě maminky popovídaly si o svých dcerách, dvě přítelkyně o svých přítelích, dvě kuchařky o jídlech, která rády vaří…
     
    Takový ten běžný standardní rozhovor.
     
    Pro mě navíc k tomu ještě jedinečný.
     
    Kdysi jsem si o něčem takovém jen snila a myslela si, že se mi to nikdy nesplní, protože to prostě nejde, ale mýlila jsem se. Jde to. Líbí se mi prožívat tyhle „obyčejné“ situace. Mám je tak ráda. Mám na nich ráda tu spontánnost a tu spontánní příslušnost k něžnému pohlaví, která už je takovou samozřejmostí, že si takové věci uvědomuji se zpožděním. Úplně nejhezčí roli ve spontánnosti v souvislosti s příslušností k něžnému pohlaví hrají ale muži, kteří o mé minulosti neví vůbec nic a ti heterosexuální to dostatečně ženě, která se jim líbí, dokazují, až se mi z té vášně kolena podlamují.
    Nechceš zůstat? Myslím jako napořád!
    Chtěla bych. Ale promiň, nejde to. Vždyť bydlíš dva bilióny kilometrů ode mě. 🙁

     

    Domů se vlakem vracela Tereza a nikdo už jí její splněný sen nemůže vzít, protože ho právě žije. Občas si to uvědomím až s odstupem, protože mou mysl už neovládá nepřekonatelný strach z civění spolucestujících, ale normální běžné záležitosti týkající se cesty, večeře, práce. To prostě nemá chybu! Jestli nějak vypadá štěstí, tak přesně takhle. V podobě krásné slečny, která si chce popovídat s holkou z vlaku, co sedí proti ní. 🙂 Nebo muže, který si mě bere, chce mě se vší tou nepřekonatelnou nepředstíratelnou chemií, jaká se jen dokáže mezi mužem a ženou vytvořit. Hotová chemická laboratoř, jejíž produktem je sloučenina… Chtěla bych se znovu do té laboratoře vloupat a tvořit další sloučeniny, slučovat a oddělovat a zase slučovat a oddělovat… až vznikne neodlučitelné.
     
     
    To lidé sami mi říkají, že už můžu být spokojená.
     
    V neděli běžela v televizi pohádka. Někdo si chtěl podmanit celý svět a tak řekl: „Zmrazím úplně všechny na téhle planetě a budu jim vládnout!“
    Sluha se ho zeptal: „Proč je chcete zmrazit?“
    „No protože pak bude jednodušší je ovládnout!“
    „Ale k čemu vám bude svět plný zmražených lidí?“
     
    …kdo z nás by si přál „zmrazit“ lidi na téhle planetě a tím zcela vymýtit homo- i transfobii? Prostě zmrazíme všechny lidi na světě a nikdo nás nebude urážet, srážet na kolena, říkat, že jsme transky nebo komentovat náš vzhled. Paráda! Tyjo. Můžeme si na sebe konečně vzít, co chceme. Můžeme se po světě pohybovat volně bez zábran. Jít naprosto kamkoli! Nikdo nám nic neřekne…
     
    …no právě.
    Nikdo nám nic neřekne.
    Žádné „Ahoj, já jsem Káťa. Probereme spolu ty naše chlapy jako dvě největší kámošky.“
    Nikdo nám v obchodě neřekne „paní“, žádný muž nám nepodrží dveře, nepozve nás na rande ani nedostaneme svou první růži z lásky, polibek, po kterém budeme mít odřenou bradu od jeho strniště, jak byl nekonečný a kolenapodlamující, nikdo nebude číst naše krásné ženské jméno nahlas mezi ostatními při vyhlašování vítězů skupinového výběrového řízení, nikdo nám už nedá růži na MDŽ a nepoví, že jsme žena. To si budeme muset říkat jen my samy tak, jako tomu bylo v naší mysli doposud, než jsme vysvobodily svoji duši a ukázaly světu své pravé já, než jsme rozkvetly do tohoto světa.
    Zbyde to jen na nás a po pravdě, to by mě vůbec, ale vůbec, nebavilo.
     
    Proto děkuji všem lidem téhle planety za to, že tu žijí se mnou a že mohu být mezi nimi na té správné straně.
     
    Je to něco, co mě činí dokonale šťastnou.
    Štěstí, které prožívám doma na gauči, když si lakuju nehty, je taky fajn, ale k dokonalému štěstí to nestačí.
    To proto jsem tak ráda mezi lidmi.
     
    „Tak ahoj, Káťo.“
    „Ahoj. Ráda jsem tě poznala, Terko.“
     
     
    Vypuštěno z mojí hlavy (tsssssss) (pozor, vypouštím):
     
    Pozdně večerní metro a lidé, co nesedí u zpráv, nevaří večeři, nekoupou děti, nečtou pohádku, neleží na gauči se svým milým, neleží ještě v posteli, ale z nějakého důvodu sedí v průvanu v pražském metru stejně, jako já…
     
    Bude deset večer. Položila mu hlavu na rameno a vzala ho za ruku. Začal ji hladit. Dívala se mu do očí. Pak se zvedli, dala si baťoh na obě ramena, vzal ji za ruku, vystoupili a šli domů, do tepla, do svých peřin usnout v objetí… To byl ale dlouhý den.
     
    Ukrutná nezvladatelná chuť na to zelené kulaté. A musela jsem kvůli tomu do Billy…
     
    Prosímtě, Marceli, proč mi ta ochranná fólie nad PINem nejde sloupnout? Ono se to pořád nějak trhá.
    Cože? Blondýno! To se stírá jako stírací los, víš…
     
     
    Dvě křehoučké kremrole tulily se k sobě,
    což se jen tak nevidí, v týhle divný době.
    My comming out: Yes, I am cremrole-friendly.
     
     
    „Vemte si s sebou něco, co vás charakterizuje.“
    – Aha, tak vy jste si nikdo s sebou nic nevzal. No dobře, tak tuhle hru hrát nebudem…
     
    Cesta do postele je dlouhá a složitá…
     
    Všechny cesty vedou domů…
     
    Trošku nám dnes zase napadl sníh. V našich zeměpisných šířkách trvá opravdu zima 9 měsíců. Pak porodí rok léto a je zase 9 měsíců těhotný. :-/
    Na to Monika poznamenala: „Jo, jen doufám, že letos porodí heterosexuální léto, to minulé bylo fakt moc teplé.“
    😀
  • otєrєzє.cz

    První povinností muže je nebýt ženou

    Motto: „První povinností muže je nebýt ženou“
    Robert Stoller
    „No. I třeba sem jí donutil, aby mi ho [smích] jako kouřila. Ale to… že sem ho měl připnutýho. A vona jako že jí to teda moc nebere, jako když je gumovej, jo, tak jako že nic necejtim, ale jsem prostě si rozsvítil a potřeboval jsem to vidět, no.“
    [autentická výpověď FtM muže]
    Když jsem v únoru poznala sympaťáka Marka (na obrázku je Aydian Dowling, ale Markovi to taky sluší ;), věděla jsem, že mi do života něco přinese. Marek totiž ještě jakožto student UJEP napsal bakalářskou práci na moc zajímavé téma: „Dokaž, že jsi muž. Transsexualita FtM.“ Já, hrozně zvědavá, toužila jsem si tuhle práci přečíst a teď se mi dostala do ruky, za což mu moc děkuji.


    Po kliknutí na náhled se zbrazí tato bakalářská práce (62 stran) ve formátu .pdf, takže si ji může přečíst úplně celou každý, koho zajímá, jako mě.

    Přesto jsem se rozhodla některé části vložit sem do článku. Práce je totiž založená na autentických výpovědích FtM kluků a ty jsou tak jedinečné, poutavé, zajímavé, vtipné, ale i smutné, že přibližně třetinu z nich uvádím i tady. Neexistuje nic, co bych četla radši – než skutečné příběhy skutečných lidí, jejich emoce, představy, sny a splnění těchto snů. Navíc mě vždycky zajímalo, jak to vlastně mají ti kluci… Měla jsem tu čest poznat jich během mé přeměny spoustu. A všem to opravdu slušelo. Zdá se, že tak nehysterčí, jako my holky, neřeší kde jakou kravinu a nervou jeden druhému vlasy (obrazně) jen proto, že jeden má jeden názor a druhý je proti. Nikdo nehovoří o zmrzačování, nikdo druhému FtM klukovi neříká „transko“… dokonce si ani neumím představit, že by se tak chovali. Vlastně jsem si to nedokázala kdysi představit ani u nás holek, ale přímo mě šokovalo, jak moc jsme proti sobě navzájem, zatímco bysme se měly podporovat a podávat si vzájemně ruce.

    „No jo, ženský. Klasika.“

    Je opravdu nechutné, co některé dokážou. A smutné.

    V Markově bakalářské práci jde o pohled přesně opačný, než jaký je blízký nám, MtF holkám, a přesto pocitově tak stejný.

    Za zmínku stojí kromě jiného i část 7.8 Dělá penis muže?

    Já už se tedy k tomuto tématu nechtěla vracet, mám toho plné zuby řešit takovou blbost, jenže Marek mi to téma tak trošku nechtěně podsunul, i pro mě to bylo překvapení a teď se mi prostě hodí do krámu 🙂

    Zabývá se toutéž myšlenkou, jakou jsem se zabývala v posledních dnech i tady já (protože mě k tomu donutily okolnosti, sama bych na takové téma ani nepřišla) a sklidila jsem za to (kromě velké neveřejné podpory) také kritiku, která podle mě není na místě, protože pokud Marek v souvislosti s analýzou rozhovorů s FtM kluky přichází na zcela důvodné zjištění, že:

    „Muži prostě mají penis, ženy ne. Je tedy nesmírně těžké být mužem bez penisu.“
    pak jednoduše platí i věta:

    „Ženy prostě nemají penis, muži ano. Je tedy nesmírně těžké být ženou s penisem.“

    Ona platila vždycky, jen tu někdo rozvířil debaty o tom, že to tak není. Nevím, co je na tom tak nepochopitelného a proč to vlastně řeším.

    Není možné, aby se mi tedy kdokoliv snažil namluvit, že je fajn být ženou s penisem, nebo že si CHCE nechat penis. Já mu to nevěřím. Nechce ho. Jen se snaží omluvit tohle své chování a najít si nějaký argument, proč ho (třeba z obavy z přiznání, že se bojí ho zbavit, protože se bojí operace, za což by se mu přeci nikdo nesmál) chce mít a potom tvrdí, že ho chce, že bude ta žena s penisem a je to takhle v pohodě. Ne není. „Ženy prostě nemají penis. Muži ano.“ Drtivá většina MtF holek si myslí totéž a není na tom nic špatného. Chtějí nemít penis a přejme jim to. Neznamená to, že jsou hned transfobní psychopatky. Chvíli jsem měla pocit, že snad chce někdo dokonce docílit toho, abychom si začaly myslet, že mít vagínu je pro ženu dokonce špatné. Ne, není to špatné. Je to dobré. Je dobré, když má žena vagínu. (Opravdu musím tohle psát?). Vagína je žádoucí. Je chtěná, potřebná, přirozená a naše. Chceme to tak. My.

    Přečtěte si autentické výpovědi FtM kluků, co o neexistenci penisu říkají, jak sice není důvodem k tomu, aby byly méně mužem (o tom tato diskuse není), ale jak popisují, jak moc jim chybí… jak potřebují tu „bouli“, kterou my nenávidíme a ani by je nenapadlo vykřikovat, jak je super, že mají vagínu a jak moc jí chtějí. Nechtějí. Muži nechtějí vagínu. Je to překvapující? Nepřijde mi.

    V Markově práci pak vypráví, jak jim jejich milované manželky pomáhají vytvořit iluzi boule, když jdou plavat a radí, jakou ponožku si do plavek dát… to je až dojemné. Jak kluci chtějí (cituji: „Mam potřebu…aby to vypadalo realisticky„) a nemůžou a my (některé z nás – kdo to vlastně je?) můžeme, ale nechceme. Opravdu nechcete?

    Jakou velkou máme proti nim výhodu, že můžeme mít to, co k ženě patří, zatímco oni o svou mužnost ve formě penisu musí tvrdě bojovat několika operacemi, pokud se k tomu vůbec odhodlají z důvodu nejistých výsledků.

    Nemůžu si pomoct. Ještě žádná žena na světě mě nepřesvědčila, že penis jí přináší užitek (kromě porna) nebo je ráda, že ho má a nejspíš se to ani žádné ženě nikdy nepodaří.

    Abych ale nebyla tak radikální (to je stejně absurdní, že já jsem radikální, když tvrdím, že ženy penis nemají a v pohodě má být ten, který tvrdí, že mají), chci říct, že si tam mějte klidně tři ocasy, když se budete cítit lépe. Žít a nechat žít. Je to každého volba, ale každý si pak neseme svou vlastní zodpovědnost k tomu, jak nás vnímá tato společnost, po které bych já tedy nikdy nechtěla, aby od ní penisy dostaly přívlastek „ženské“. Je to oxymóron a vždycky bude a né, nemrzí mě to.

    Motto, které jsem použila i jako název článku, je myšlenkou celé této Markovy práce.

    Pro představu zde je obsah:

    ÚVOD 1
    1 Identita (a uznání) 2
    2 Pohlaví a gender, jádrová pohlavní identita a genderová identita 5
    3 Mužská identita 9
    3.1 Mužská dentita v kontextu transsexuality FtM 10
    4 Moje identita 11
    5 Narátoři – výběr a etika 12
    6 Příběh životního příběhu 13
    7 Analýza a interpretace získaného materiálu 15
    7.1 Holka nebo kluk? 16
    7.2 „Odborníci“ 22
    7.3 Vysvětlování 24
    7.4 Mužské jméno a mužský rod 26
    7.5 Doklady a byrokracie 29
    7.6 Co by (ne)měl muž znát, mít, umět, dělat…? 31
    7.7 Šaty dělaj člověka 34
    7.8 Dělá penis muže? 36
    7.9 Muži močí vestoje 39
    7.10 Tělo 41
    7.11 „Minulost“ 45
    7.12 Setrvačnost identity 49
    7.13 Vztahy a sex 50
    7.14 Pánské toalety, šatny, sprchy 52
    7.15 Mimo podezření 54
    7.16 Nic nedokazuju 54
    7.17 Lhaní, zastírání a mystifikace 55
    8 Hledání souvislostí 57
    ZÁVĚR 58
    DOSLOV 60

    Hezká témata si Marek vybral.

    Nechť jsou Markovy závěry a myšlenky vodítkem k pochopení transsexuality našimi blízkými, ale také širokou veřejností a dokonce si troufám říct i FtM kluky a MtF holkami v začátcích, kteří hledají odpovědi a pro které mohou být některé citace i jakýmsi povzbuzením nebo přiblížením, co všechno (dobrého) je čeká, a že na tomto světě nejsou se svým trápením jediní.

    Mnou nekomentované citace z bakalářské práce:

    To, kdo (nebo kým) jsem, není určeno/určováno (jen) mnou samým, ale (především) mým vztahem k druhým, respektive vztahem, jenž ke mně zaujímají druzí. Dalo by se tudíž říci i, že sám nejsem nikým, někým se stávám pouze (a jedině) ve vztahu k druhému, neboť identita jako taková je sociálně konstruována (a také sociálně udržována).

    Identita se utváří během sociálních procesů. Jakmile je utvořena, je udržována, obměňována, dokonce i přebudovávána sociálními vztahy (Berger, Luckmann 1999: 170-171).

    Identitu tedy nejenže nemůžeme vybudovat sami – potřebujeme společnost, aby nás v ní uznala; zároveň ani není ničím pevným a stálým, něčím daným, ale naopak je (znovu)utvářena a modifikována po celý náš život.

    Ona „vnitřní“ pohlavní identita je zde zcela jednoznačně chápána jako daná a neměnná (tj. vrozená; proto jsem se zde také nakonec nijak nezabýval jednotlivými teoriemi jejího možného vzniku). A problematizována je pouze ona identita „vnější“, tedy ta, jež je vytvářena na základě uznání (neuznání) druhých.

    Již na samém počátku, kdy jsem teprve formuloval téma své budoucí bakalářské práce a směr, jímž by se měla ubírat, jsem jednoznačně věděl, že jako metodu k získání kvalitativních dat použiji rozhovor (interview), a to konkrétně rozhovor narativní.

    Výsledkem tak je celkem sedm životních příběhů, z nichž nejkratší (myšleno a měřeno samozřejmě délkou získaného audiozáznamu, nikoli reálnou délkou života narátora!) je dlouhý necelých padesát minut, nejdelší pak bezmála tři hodiny. Celková délka záznamu přesahuje deset a půl hodiny.

    No hele, já nevim… já bych začal asi tím… jako… když si vzpomenu na ty úplně první chvíle… nebo takový jako momenty… nebo jakoby životní scény… co si pamatuješ – úplně ty nejranější. Tak jsem nemusel dokazovat vůbec nic… ani sám sobě [!]… ani nikomu. Protože mi připadalo jako… ano… já jsem kluk… ten mrňavej chlapeček. (…) Je fakt, že teda moje méno, který jsem měl, jako nekorespondovalo s tím, že jsem chlapeček [smích]… ale zvláštní na tom bylo, že jsem to méno vůbec neřešil. Absolutně vůbec. […] A zároveň mi do toho taky samozřejmě vyvstává to, jak mě máma upozorňuje nebo jak mi vysvětluje, že to takhle není. A to je jako takovej nějakej první boj. A ten boj s tou mámou v tomhle… já sem tomu nějak jako vůbec neporozuměl. Já sem vůbec nepochopil, proč vona furt mi tvrdí něco, co já jsem jasně věděl – úplně jako neoddiskutovatelně – že to takhle je, tak máma mi říkala, že to takhle není. A já jsem to jako nemoh pochopit. Vůbec. Prostě.

    Pohlavní identita nebo spíše jakýsi vnitřní pocit vlastního já tak na samém počátku pravděpodobně jaksi (a priori) předstihuje ono uvědomění si svého (biologického) pohlaví, a tedy i genderu, jež je s ním do značné míry neoddělitelně spjat.

    Už asi od tří let jsem se bouřil proti holčičímu oblečení. A hrál jsem si radši s autama nebo se stavebnicí, než s panenkama. Tehdy jsem tomu ale nepřikládal nijak velkej význam. Vlastně dost pochybuju, že sem nad tim vůbec nějak přemejšlel nebo pozastavoval. Myslim, že tehdy jsem sám sebe jako kluka vnímal, a tak mi to přišlo úplně normální.

    No a takže v těch osmi už určitě jo, dřív nevim, to si nepamatuju, třeba měl jsem panenky, ale ty vždycky klečely vyrovnaný pod tim pod oknem, nahatý normálně jsem je.. svlečený a to a hrál jsem si pak s nečim jinym.

    Hmm. No a když se vrátim do toho dětství, tak tam… sem si uvědomoval, že vlastně od malička se mi líbily takový ty klučičí hračky klasický… autíčka… a prostě. Chtěl jsem samopal takovej ten prostě [smích]. A jako rodiče ne jako, že by mě v tom nějak aktivně podporovali, ale prostě vyhověli mě prostě, jo, že třeba mi ten samopal koupili. A… prostě takový ty klučičí hry jako na indiány… a luk a šíp. Jo, že když jsem… potom si pamatuju, jak jsem dostal jednou k vánocům panenku [smích], tak jsem chvilku koukal, jo, jako co se děje, a pak jsem řekl, že panenka půjde spinkat, takhle jsem ji šoupnul pod postel a… už tam zůstala [smích].

    Avšak tělo, coby primární zdroj informace o pohlaví, je v případě transsexuality pro druhé, pro okolí, natolik významným a určujícím faktem, že navzdory tomu, že jsou dítětem používány zcela jasné a jednoznačné (dalo by se říci oboustranně srozumitelné) prostředky (strategie) k vyjádření sebe sama, své (pohlavní) identity, nebývá jim druhými (především a zejména těmi blízkými) správně porozuměno:

    Přesto se mi při vzpomínce na tyhle prázdniny vybavuje jedna věc, která mě od tý doby tak jako trochu trápila. Vlastně víc než trochu. Bratránci chodili čůrat za králíkárnu, ke staré hrušni a na kadibudku chodili jen na velkou… a já tam musel pokaždý. Kůli tý… no, drobný fyzický odlišnosti, která mezi nimi a mnou byla a která mi do tý doby nikdy nepřišla nijak zvlášť důležitá, jo. Zkoušel jsem jít taky párkrát k hrušni, ale moc to nešlo… jako nějak to nebylo ono. A ostatní se mi samozřejmě smáli, že jo. Když se to dozvěděla babička, tak jim vynadala… a mně se snažila vysvětlit, že holčičky přece ke stromu nechoděj. Její vysvětlení mě ale moc neuspokojilo… spíš jako dost zmátlo… A pamatuju se, že jsem se pak ještě strašně dlouho zabýval myšlenkou, jak to udělat, abych moh taky čůrat vestoje, a teda jako být kluk.

    Nicméně i přes toto poměrně zásadní vzájemné nedorozumění jsou si obě strany (většinou) tak nějak vědomy toho, že někde je chyba, že něco je špatně a současně (obě strany) jaksi doufají, že se to časem samo spraví:

    A pak teda jako pochopíš… nebo to si jako nevybavuju přesně jako kdy mi jako došlo, že jako s tím pindíkem tam je nějakej jako problém… a kde jako je. Furt jsem jako očekával, že jako naroste… nebo že někde eště… nevim, že se někde zdržel a že nevyrost, jak měl… takže jak ti prostě narostou vlasy nebo druhý zuby, tak jsem jako vočekával… no, a to se samozřejmě nedělo…

    A taky si pamatuju, že mi všichni vždycky říkali… anebo to možná spíš říkali sami sobě, těžko říct… no, že z toho prostě časem vyrostu… a třeba babička mi… tak mi vyprávěla, jak teta taky jako malá nechtěla nosit sukně a tak…

    Za povšimnutí rovněž stojí situace, v nichž je pohlavní identita rozpoznána správně, neboť ti, jimž se podařilo (správně) dešifrovat vysílané signály, jsou (zpravidla) lidé cizí. Zajímavá je pak i reakce blízkých (jsou-li těmto situacím přítomni), kteří okamžitě tuto (z jejich úhlu pohledu špatně) přiřazenou identitu popřou (správně rozpoznaná identita je v poslední citaci jaksi popřena i samotným transsexuálem, tato citace se svou povahou vztahuje právě už i k oné nepatřičnosti, jíž se zabývám dále):

    Což znamená, že jako teda si vždycky musíš prostě… eee vymlátit z rodičů tu hokejku nějakym způsobem, že jo, protože brácha jí dostane automaticky, protože je kluk. Ale ty prostě musíš vždycky najít nějakej jako pádnej argument, proč chceš taky hokejku, že jo.

    No, to bylo takový divný, no. Ne, byl sem… Voni mi vždycky řikali traverzo, no. Takže ty děcka fakt asi něco věděly, ty jo. Já si to ale nepřipouštěl. Na táborech mě vždycky takhle zlobily. Prostě sem se votočil a viděl jsem, jak na mě koukaj a ptaj se těch vedoucích – ‚A je to kluk nebo holka?‘. Prostě, že ty děcka to ve mě viděly už dřív, ty jo, já jsem ale vůbec nebyl schopnej to nějak pojmout. To bylo vždycky prostě. Vždycky jsem byl takovej někdo mezi. To bylo… takový strašně zvláštní. A pak i třeba ty… já nevim když sem byl jako vedoucí někde, tak prostě stejně na mě koukali divně. Sem byl… prostě… eště v tý ženský roli, tak stejně prostě mě nebrali vůbec. A řešili to ty děcka mezi sebou. Řešili to a řikali prostě… tou traverzou, to mi došlo až pak pozdějc, že to… nevim, proč sem dostal takovouhle divnou přezdívku, ale prostě… A babochlap, to bylo přesně to vono. Fakt dobrá přezdívka, no. Ale tim si fakt uvědomuju, že sem musel dřív už takhle na ty lidi působit. Jako že sem někde mezi těma pohlavíma.

    A zároveň jakoby se časem ona počáteční jistota toho, kým člověk ve skutečnosti je, v důsledku nepřijetí a nepotvrzení této identity druhými, jaksi oslabila, ba téměř vytratila:

    Hele, jako, ale tak to viděli furt. Že jo, vždycky jsem prostě jako slyšel takový – ‚A ty seš kluk nebo holka?‘. No, ale tak co mu na to máš říct? Že jo, sám nevíš, kdo seš. No, všichni ti řikaj, že seš holka, ale ty vnitřně cejtíš, že jako asi nebudeš holka, protože prostě… jak vypadá holka a jak se chová holka, tak prostě to je stav, kterej je tobě úplně cizí, jo.

    Já sem se cejtil tak jako trapně, ale jinak sem jako nikomu nic neřikal. Nebo. Ani tý mámě. Ale tak vnitřně to ve mně ale tak vřelo… nebo jako.

    K tomu, aby se tedy vůbec něco mohlo změnit, aby mohl být transsexuál konečně sám sebou a aby bylo (nebo přinejmenším mohlo být) to, jak se navenek chová, druhými správně chápáno a interpretováno, je skutečně potřeba „problém“ nejprve pojmenovat, přiřadit mu určitý význam, rámec. Do té doby se veškeré snahy dokázat kým je naprosto míjí účinkem. Další potíž je pak v tom, že ona cesta k vlastnímu poznání (jsem transsexuál) nebývá zrovna nejkratší a samotné přiznání (comming out), je pak vlastně jakýmsi krokem do neznáma:

    (Protože je autentických výpovědí mnoho,
    celý článek se zobrazí po kliknutí zde na „celý článek“ nebo
    je k dispozici bakalářská práce v původním znění ke stažení v úvodu článku.)

    Nevěděl jsem, jak překonat ten propastný rozdíl mezi skutečnou realitou a tou, kterou jsem si vysnil. Věděl jsem, že chci být kluk… a věděl jsem, že takhle dlouho nevydržím. Jenže jakási vnitřní autocenzura mi bránila v tom, abych se komukoli svěřil. Nešlo ani tak o strach z reakce okolí, jako o to, přiznat si to sám sobě… přijmout věci takové, jaké jsou.

    Transsexualita, totiž lépe řečeno diagnóza Transsexualita, je zvláštní a výjimečná i tím, že jí (jejím stanovením) ono dokazování vlastně vůbec nekončí – naopak začíná. Za normálních okolností (u většiny ostatních poruch, nemocí, diagnóz) představuje stanovení diagnózy jakýsi konečný bod. U Transsexuality bod počáteční, výchozí (to kým transsexuál ve skutečnosti – bez ohledu na biologické a genetické dispozice – je, bude muset svému okolí nejprve dokázat). Navíc ani stanovení diagnózy sexuologem vždy neznamená, že budou druzí transsexuála v jeho (nové) identitě podporovat nebo alespoň přinejmenším respektovat.

    Zároveň je také třeba občas vysvětlit, jak se věci mají někomu, kdo onu původní identitu vlastně vůbec nezná (obvykle se jedná o lidi a vztahy velmi blízké, v podstatě intimní; v jiných než v takovýchto vztazích pak transsexuálové svou minulost, minulou identitu zpravidla neodhalují a naopak ji zastírají či tají).

    Tito cizí lidé, jimž transsexuál sděluje (důvěrné) informace o své osobní identitě jsou (jak patrno právě z výše uvedené citace) poměrně pečlivě vybíráni, neboť jsou vlastně aktivně zapojováni do procesu utváření nové mužské identity (transsexuála FtM).

    Velmi využívanou strategií, s jejíž pomocí diskreditovatelní snižují svá rizika, je rozdělit svět na jednu velkou skupinu, jíž neřeknou nic, a druhou malou, jíž řeknou vše a na jejíž pomoc pak spoléhají (Goffman 2003: 112).

    Neutrální jméno znamená vlastně první formální změnu, jíž je (nebo spíše může být) vyjadřována nová identita. Změnu, která je sice především změnou úřední, nicméně pro transsexuála představuje poměrně významný mezník a umožňuje mu snáze vystupovat v preferované pohlavní roli. Oficiální ustanovení neutrálního jména také znamená jakési formální odpoutání se od identity a jména minulého, je tedy vlastně především významným předělem psychologickým.
    O významu jména, coby součásti osobní identity jedince, se (sice v poněkud odlišné, nicméně analogicky podobné situaci) zmiňuje ostatně i Goffman.

    Značnou všeobecnou pozornost budí snahy […] osob o získání osobní identity, jež není ve skutečnosti jejich „vlastní“, nebo o zbavení se té, jež byla původně jejich. […] V konkrétních případech jde většinou o osobní jméno, jež je asi nejpoužívanějším věšákem na identitu a současně se dá asi nejsnáze falšovat (Goffman 2003: 72).

    V běžném (neformálním) styku (s rodinou, přáteli, blízkými a vůbec se všemi, kdo jsou o (probíhajícím) procesu přeměny pohlaví obeznámeni a vlastně i s těmi, kteří s ním obeznámeni nejsou) je však obvykle používáno jméno budoucí, finální (které je ovšem možno formálně/právně užívat až po úřední změně pohlaví).

    Nebo já jsem takhle dělal autoškolu a prostě si mysleli, že jsem kluk, tak si řikám ‚ha, dobrý‘. A ještě… ještě jsem nebyl. Protože hmm, ježiš, to mi bylo, asi mi bylo sedmnáct nebo tak, víš co, to bylo těsně před tou operací a oficiálně jsem prostě měl ještě F, že jo. A to a von dycky [instruktor v autoškole]: No, musíš nastartovat, to cejtíš na kulkách, že jo jak se to klepe, a když se to klepe na těch kulkách, tak to tak potom zařadíš. Cejtíš to?‘ ‚Jojojo, cejtim, no.‘

    Dělá penis muže?

    Hmm. Jako… může se to zdát jako takový jako taková drobnost, jo, že prostě to nepotřebuješ k životu, ale prostě… Jako denně, denně si tim jako vlastně připomínáš, že to je prostě jinak, jo. Místo tím, aby sis to pokaždý jako utvrdil jako, že… seš jako ten chlap, tak prostě [smích]. Nevim, trošku to sráží zpátky, prostě no.

    No, jako je to bráno asi jako společností nebo celkově jako hlavní znak mužství. V podstatě. Když se řekne mužství, tak… tak si všichni představí to péro, že jo. Takže tim to je daný prostě, no [smích]. Že to je… důležitý.

    A spousta z nich jako… to nechtěla přijmout nebo až po operaci. ‚Až ho budeš mít, tak jo‘.

    Penis, symbol všemocnosti (love machine) či naprosté slabosti (Moraviův hrdina), je metonymií muže a také jeho vtíravým pánem. Tato partie vládne celku, protože ho definuje (Badinter 2005: 134; kurz. původní).

    Přítomnost či nepřítomnost penisu je tak (pro transsexuála FtM) otázkou a problémem poměrně zásadním (třebaže ‚by se mohly stát i horší věci‘, např. mít rakovinu).

    Tělo je zdroj primární identity a pohlaví velmi záhy upřednostněnou zónou zájmu, stojící na samém počátku pohlavně rozlišené identity (Badinter 2005: 47).

    Je tak vcelku logické, že i (právě) pro transsexuála FtM je penis při vytváření a dokazování jeho mužské identity do značné míry nepostradatelným a to i přesto, že:

    K pocitu mužství nestačí být XY a mít fungující penis. Někdo se naopak může cítit mužem navzdory některým anomáliím či dysfunkcím. […] Jsou známé případy chlapců, kteří získali mužskou identitu navzdory absenci penisu (Badinter 2005: 47-48).

    Prostě ten pocit, že tam něco je mezi těma… i to vlastně, že jo, když se člověk vysvleče do trenek… tak prostě, kdybych tam neměl nic, nebo prostě jenom jenom třeba nějakou vycpávku, tak… prostě by byl daleko nepříjemnější, než… než teďka, když prostě je tam ten kus toho masa, když to řeknu takhle, no. I vlastně… no že jako se cítim asi potom…. jako potom, no jistějš, no. Jako podvědomě prostě jako, že jako tam vopravdu patřim, jo. Mezi mezi ty muže, jo.

    V tý době sem třeba byl ještě sám, že sem neměl partnerku, když jsem vlastně šel na tu operaci, na tu plastiku penisu. Takže jsem neřešil vlastně ani, co to bude jako… znamenat pro tu partnerku potencionální. Ale bylo to pro mě důležitý, no. […] Důležitá součást prostě, no. Tady v tý přeměně.

    Takže mý očekávání to splnilo, no. Prostě aby tam furt něco bylo. Kdyby náhodou přišel [syn manželky] do koupelny, ať si tam můžu dát ruce, kdyby cokoliv, kdyby mě zavřeli, jo, nedejbože, tak to, tak prostě koho napadne, že že je něco dole, že jo. Eště si necham dodělat koule a… bude to v pohodě.

    Ale pro mě je třeba jakoby to důležitý, vypadat tak jako… co se týče jakoby ve vztahu k ostatním mužům, mam potřebu…aby to vypadalo realisticky.

    Tak jako takhlenc. Jako prostě sere mě, že tam nemam jako penis, a třeba prostě v partnerskym životě, tak prostě jako mi tam bude chybět. Štve mě, že tam, že ho tam nemam. Tak jako to mě fakt rozčiluje, ale zase si řikám, no tak dobrý, tak prostě nemam penis, ale furt lepší, než prostě mít třeba rakovinu. Že prostě si řikam, že na tom nejsem zase tak špatně. A… no jako rozčiluje mě to strašně moc. Ale tak jako můžou se stát i horší věci.

    Z uvedených citací je zřejmé, že penis je důležitý jak pro transsexuála FtM samotného, tak pro druhé (je to zřejmě jakýsi ukazatel toho, jestli (už) je muž), ve vztahu k nim. Transsexuál si je totiž svého handicapu vědom, ať už o něm druzí vědí či nikoli (a zde nejde jenom o penis, ale jaksi o samotný fakt, že je tím, kým je – transsexuálem).

    Ona touha a potřeba transsexuála FtM mít penis (nebo přinejmenším vytvořit dojem, že má penis) je tak z tohoto úhlu pohledu vlastně především způsobem, jak zabránit tomu, aby byl odhalen rozpor mezi oběma identitami (skutečnou a virtuální), způsobem, jak zamaskovat odlišnost:

    A teď… a i třeba sem řikal jako kterou ponožku si mam dát do slipů a tak, když sme šli plavat a todle ‚Ukaž, dej si takdle…jo to je dobrý'[radila manželka] nebo vem si větší nebo menší, jo nebo prostě něco.

    Takže kdybych chtěl říct, že se převlíknem nebo pudem plavat, tak já se na to musim připravit. Takže to je pitomý. Potom v autě to samý, máš nějaký kalhoty, že jo, a zezadu je na tebe vidět – nemusí nikdo koukat – ale já mam takovej pocit, prostě mam to tam rovný, že jo. Anebo deš a máš nějaký blbý kalhoty a zrovna se ti promáčknou dovnitř, víš nebo prostě, no. A taky taky to I. [manželka] řikala, že všichni chlapi nemaj bouli. Ale prostě já jí potřebuju. Jo. [smích]

    Muži prostě mají penis, ženy ne. Je tedy nesmírně těžké být mužem bez penisu.

    Muži močí ve stoje

    Jo jo. Jsou to prostě strašně prekérní situace. Já si pamatuju, jak jsem tenkrát jel vod H. [sexuoložky] ze skupiny… ee… k nám prostě, domu. Jel jsem autobusem a vono jenom z Florence z Prahy prostě na Dejvickou to nabralo třičtvtě hodiny zpoždění, jo. Takže to, co to normálně jede řekněme dvacet minut, tak už to jelo přes hodinu. A já, když jsme projeli prostě kolem Ruzyně, kolem letiště, už jsme byli jako na tý výpadovce prostě ven, tak já už jsem potřeboval strašně chcát. Ale strašně. Už jsem prostě přemejšlel, že i vystoupim jak to tam někde prostě… začíná… já nevim, co to tam… na Divoký Šárce, jak to tam jede, že prostě vystoupim a pojedu jinym autobusem, jo. Řeknu prostě, řeknu mu [řidiči], že teda vystoupim, jestli by mi nevrátil aspoň nějaký peníze. Ale prostě řikám, no já už nemam peníze, ani na autobus. Takže sem, jel sem, jel sem, a pak už jsem zjistil, že to nevydržim. A seděl jsem vzadu v autobuse, šel jsem prostě přes celej autobus jako říct panu řidiči, že prostě fakt potřebuju chcát, ale jako brutálně, že to nevydržim, jako do nejbližší stanice ani nikam, že prostě musí zastavit. On se na mě tak jako kouk, já tam tak jako… podíval se na mě, že asi si řikal, no tak, to nevydrží. A už jsem jakoby vyp- [nedokončeno, vypadal], už mě jakoby to okolí bralo jako že kl- [nedokončeno, kluka] chlapa, no jenže pak… se… jako teď. Ten autobus měl zpoždění už jakoby třičtvrtě hodiny už jenom v tý Praze, teď ty lidi byli nasraný, že prostě teď to staví. A teď já jenom s hrůzou v očích jsem sledoval, jak jako míjíme nějaký křovíčka, co tam jsou. Pak tam byl jeden strom, druhej strom, pak už tam byly jenom ty ty tele- sloupy toho vysokýho napětí . A von teda zastavuje prostě do toho pruhu a tam nic nebylo. Tam byl prostě asi patnáct metrů prostě vod tý krajnice byl ten sloup toho vysokýho vedení a vokolo bylo takový jako křoví, jako ani ne moc vysoký, to bylo tak takhle vysoký [ukazuje rukou zhruba do výše 1 m], takový ne moc jako hustý. … A já řikám, ‚ty vole, tak jako co budu dělat‘. Jako teď, hlavně už jako haló, že ‚co se děje‘, celej autobus, ‚proč jako…‘ [šuškání] ‚Někdo stojí vepředu, je mu asi špatně…‘ Nebo prostě něco. […] Ne ne ne, naštěstí nikdo nevystoupil. Zaplať pánbůh. Ten řidič prostě řek, ‚tak dělej, tak běž‘. Tak si řikam, ty vole, tak jako co. Takže sem to tam jakoby… tak zkoumal jsem asi… minutu… strašně dlouhou dobu, jesi jakoby z poza toho křoví je něco vidět. Kalhoty jsem měl prostě až jakoby u kotníků. A musel jsem se vychcat jakoby na stojáka, protože… samozřejmě pravá půlka autobusu všichni prostě koukali, co se jako děje, jo, že jo. Já řikám tak tadyto prostě to sou situace, který nechci zažít. Už jakoby nikdy. A kvůli tomu jakoby tadyto sem řešil. Že to bylo vo tom jakoby do- dokázat jakoby… vychčiješ se prostě… ve stoje, tak seš teda jako chlap, no. Ale katastrofa.

    Vytvoření penisu a močové trubice představují zpravidla dva oddělené (náročné) chirurgické zákroky, nejprve je vytvořen penis a následně (nejdříve však za šest měsíců, obvykle později) je dodatečně vytvořena močová trubice (vytvoření močové trubice umožňující močit vestoje je navíc obvykle provázeno komplikacemi a vyžaduje – často i více – reoperací. Některé chirurgické přístupy vytvoření močové trubice uvnitř penisu (ani) neumožňují. Stejně tak ani většina (cenově) dostupných protéz neumožňuje močit ve stoje.

    Reálné možnosti současné medicíny jsou zřejmě také jedním z určujících aspektů, proč se velká část transsexuálů FtM rozhodne faloplastiku (nakonec) nepodstoupit:

    Tak ale víš co, s tim… s tim bych stejně nebyl vo moc víc chlap než teď. (…) A taky stejně… stejně, abych se… aby ses udělal, abys moh dosáhnout orgasmu, tak ti tam to původní… stejně musej zčásti nechat, tak co.

    Hmm a je teda pravda, že vlastně my na tý cestě jakoby od toho kym sme byli, po to, kym sme teď v podstatě ošetřujeme jenom jenom tu schránku. Že vevnitř zůstáváme hodně stejný. My v podstatě jakoby jenom upravujeme fasádu. Protože tady, to znamená v hlavě, a tady [duše], to je furt stejný.

    Minulost

    Pak sou lidi, hele, to je třeba situace. Šli jsme s dětma z baráku [dětského domova] do S. do cirkusu. Nenapadne tě, že někoho potkáš. Samozřejmě, stál tam ten, takovej blbeček, v tom červenym tom, jak nosej ty cirkusáci. A… on tak na mě… jako, že se známe, že jo, a jak se jmenuju, ale už tam to původní méno a to, že sme spolu byli v děcáku. Já měl chuť ho tam úplně zmlátit, protože děti na baráku to samozřejmě neví a mysme to zahráli tak jako že… že si mě s někym splet. A já jsem taky řikal: ‚Hele, já tě vůbec neznam‘. Prostě: ‚Ty sis mě s někym splet. Tak prostě drž hubu a hleď si svý práce. A eště jednou něco něco takhle cekneš a to a rozmlátim ti kokos‘. Protože… ty jo a furt a desetkrát to zopakoval a my sme nevědeli, kam s vočima, že jo. Já už jak jsem ho viděl, tak so řikam ‚do prdele K.‘. No a eště takovejdle jednoduchej, že jo, člověk. A začne tam na tebe takhle hulákat. A teď já fousatej, že jo, a držim se za ruku s mojí manželkou. No. A to dyť to by nás shodil.

    Neví no. Ani nechci, aby to věděli. Protože já bych se z toho posral. Protože kdokoli to může, třeba ne voni [rodiče manželky], jo voni sou takový hodný, ale stejně. Mi příde jo, že to pak degraduje. Jo že, jak to ví, tak stejně potom, i když třeba ti nic neřeknou, tak vo tobě přemejšlej nějak… A to je, to je takhle se všim… Že ti někdo něco řekne, a ty dokoavaď to vo tom člověku nevíš, tak se na to nezaměřuješ, a pak stačí cokoli.

    Přechylování minulosti

    Velmi zajímavým jevem provázejícím minulost a nakládání s ní je pak fakt, že minulost je v průběhu utváření nové identity jaksi modifikována nebo spíše přechylována (tentokráte ovšem ve významu opačném, než v němž bývá pojem přechylování užíván obvykle). Transsexuál FtM nejenže o sobě mluví jako o muži (v mužském rodě) od okamžiku, kdy začíná svou novou (mužskou) identitu utvářet a žít, ale také tehdy, hovoří-li o své minulosti (a to i přesto, že tato jeho minulost byla vlastně žita a prožívána ještě prostřednictvím a skrze identitu minulou – ženskou). Ještě zajímavější pak je, že takto (přechýleně) o jeho minulosti postupně (tak jak je jeho nová identita budována a upevňována) začínají mluvit i další (blízcí) lidé (kteří jeho minulou identitu znají), dokonce i jeho rodiče.

    Vztahy a sex

    Teď? To je… to je snad poprvý, co je to takový, takový jako normální, takový přirozený, protože sem se vždycky styděl a strašně dlouho to trvalo. Tady to taky trvalo, ale ne takovou dobu, jo protože… To bylo, že sem na sebe nenechal šáhnout a teď už cokoliv, ale protože I. [manželka] je jiná. To spíš si myslim, že to dělaj… vždycky to udělá ten protějšek, že když ti dá takovou tu jisotou, že prostě seš chlap. Koukám dolu a vidim, že seš chlap.

    Potom – na sex. No, na sex, když si vezmeš, že ta faloplastika z Brna, tak že tam buď tam můžou dát pumpičku, tak takovejch peněz já nemam, jo. My sme rádi, že máme takhle věci na splátky, natož abych šetřil na nějakou kravinu. Přitom, když si vezmeš, tak každá věc má nějakou životnost. A ty lidi, já nevim, jesi počítaj s tim, že to budou mít do smrti, vono se jim to za pět let vysere, určitě na to bude dva roky záruka [ironický posměšek] a možná může se stát, ten třetí rok se ti to vysere, a ty budeš chodit kvůli tomu na další operace. To je zbytečný. Nebo jak to je s tim svalem, jo, že takhle si budeš držet nohu a takhle budeš šukat. Anebo nebo… vydržej pár vteřin.

    Ale taky sem řikal, že koupíme Jesenku a už sme několikrát koupili, ale já sem jí dřív sežral [smích]… Vona je taková bílá a to, a já sem jako jí řikal [manželce], jesi jako by mi to dělala nějak pusou nebo tak a že bych jí todle nastříkal do pusy, že jí to bude jako chutnat, že jo, ale že bych si rozsvítil a podíval se, jak to vypadá [smích]. Že to má na puse, no. A tak sme právě řešili jesi Jesenku anebo tu druhou… já nevim, jak se to menuje… Piknik. No. A jedno trošku pálí a vždycky sme koupili to, co pálí, takže sme řikali až bude to… to dobrý, to sladký, tak jo, tak, že si to můžu zkusit. Anebo že… že dolu, víš, a tak, prostě mně se to tam líbí, no. Takže to tam prostě, já to tam potřebuju, vona ne.

    No. I třeba sem jí donutil, aby mi ho [smích] jako kouřila. Ale to… že sem ho měl připnutýho. A vona jako že jí to teda moc nebere, jako když je gumovej, jo, tak jako že nic necejtim, ale jsem prostě si rozsvítil a potřeboval jsem to vidět, no.

    Nic nedokazuju

    Tato kapitola by se také mohla jmenovat Na nic si nehraju nebo Nezměnil jsem se. V určité fázi (formálního) procesu přeměny pohlaví, respektive utváření mužské identity, přestávají transsexuálové FtM prostě komukoli cokoli jakkoli dokazovat (jsou jednoduše sami sebou).

    Tim, že sem si prostě sice prošel změnou pohlaví, tak to neznamená, že se člověk jako změní úplně. Což si někteý lidi myslej, že támhle ti něco vodfiknou a ty jo.

    Já si myslim, že to je jakoby cíl. Že poznáš, že seš na konci tý cesty odněkud někam, když seš konečně sám sebou a nemusíš řešit, jesi teď v týdle situaci se zachováš takhle a pak takhle. Chováš se úplně normálně a neřešíš to, jestli voni to budou vnímat jesi seš holka nebo kluk. Prostě seš to, co seš. A je to přirozený.

    Lhaní, zastírání, mystifikace

    Minulost (a tedy ani přítomnost) není přiznána, ani pouze popřena (tajena), je cíleně (nikoli však jako celek, nýbrž pouze určité její relevantní části, úseky, fragmenty) nahrazena/nahrazována minulostí novou (jinou, alternativní).

    Ne, ale to mě spíš přivedlo na to, že jednou sem někde, nějakym nedopatřenim nebo… s jednou kamarádkou, která má malý čtyrletý děcko a řiká mi teda strejdo, ale nějak děcko prostě za mnou zaběhlo na záchod, ty jo. A řiká: ‚Hele, strejda ho nemá!‘ [smích] Řikam si, ‚ty vole‘. A maminka pak řekla: ‚No, to víš, strejda si s nim moc hrál a on mu upad.‘ [smích] No, takže… takže to bylo dobrý. Takže budu muset všude řikat, že mi jedině upad, jako… že sem si s nim moc hrál, a že mi upad.

    Taky se mi stalo, že sem byl třeba u doktora a oni mi dělali ultrazvuk ledvin. A von na mě: ‚A varlata nebolí?‘ A já: ‚Ne, nebolí.‘ Hehe, a přijde mi to blbý. [smích]

    Tak spousta z nás řiká: ‚Ty vole, mě mrznou koule‘ a [smích]. Že člověk jakoby vlastně fakt… kecá, no.

    ZÁVĚR

    Paradoxní a zajímavé je, že z právního hlediska je úřední změna pohlaví u transsexuálů FtM – úřední mužská identita – podmíněna pouze ztrátou reprodukční schopnosti (tj. chirurgickým zákrokem, který nikterak nemění fyzický vzhled člověka), tedy není pro ni naprosto relevantí, zda člověk má/nemá prsa či penis.

    Podařilo se mi tedy identifikovat celkem šest strategií, jimiž transsexuálové FtM dokazují, že jsou skutečně muži:
    1. Vypadat jako muž
    2. Dělat věci (chovat se) jako muž
    3. Vysvětlování
    4. Úřední změna pohlaví
    5. Lhaní, zastírání a mystifikace
    6. Popírání či zatajování minulosti

    Nejzásadnější problém a překážku při budování mužské identity představují pro transsexuály – zcela logicky – viditelné rozdíly (mezi mužem a ženou). Ve chvíli, kdy jsou však tyto rozdíly (úspěšně) odstraněny (či skryty), přestává být pro transsexuály FtM potřeba „dokazovat kým jsem“ aktuální.

    —————————

    A co vy?
    Přechylujete už svoji minulost?
    A co vaši blízcí? 🙂

    K zážitku s hokejkou, který jeden z kluků popisuje, že jí chtěl, zatímco brácha jí měl automaticky, jsem si vzpomněla na svůj zážitek s hokejkou: Pamatuji si, jak jsem si hokejku napsala k ježíškovi, když mi bylo asi dvanáct. Přesně si ale pamatuji proč. Ne proto, že jsem jí chtěla. Proto, aby si rodiče náhodou nemysleli, že nechci být kluk. Tolik jsem se bála jakéhokoliv podezření.
    Dostala jsem jí, nikdy jsem si s ní nehrála. Jen jsem měla dobrý pocit, že si myslí, že je to ok, když já, jakože jejich syn, chci hokejku. A byla jsem spokojená, jak dobře jsem to zařídila, aby to nepoznali.

  • Básničky

    Básnička: Rozvlněná stínohra

    Uklízela jsem. Likvidovala jsem minulost, která měla být navždy uložená v papírové podobě zamilovaných přáníček a dopisů. Nedokázala jsem jí zničit celou, na zbytek potřebuji najít další energii a sílu, ale našla jsem básničku, kterou jsem hledala několik let. Patřila mé ženě, ze které jsem byla v roce 2000 nadšená a fascinovaná její krásou a ženskostí, po které jsem já jen toužila:
     
     
    Rozvlněná stínohra
     
    Dva kulaté zázraky zmizely ve tmě…
    a tvé tělo zahalené do stínů
    prokreslené tuhou ospalé lampy
    čaruje a tiskne své tvary do mě…
    Nejtajemnější kontura ve vesmíru
    oblá jak oseté pole.
     
    Komu patříš ty? A komu patřím já?
    Noc je zvukem, který vzdychá!
    Safírový písek z mých doteků rozdrcený na prášek
    zrnko po zrnku nechávám lehce stékat
    hlubinami tvého údolí
    do proudu řeky rozkoše.
     
    Plnými doušky číše mých smyslů
    výraznou vůní pramínků tvých vlasů plním.
    Tvé rty na sklence s vínem
    tečou v barvách až do moře mého.
    Všecko se slévá, všecko už plním…
    …fantaskním obrazem nepopsatelného!
     
  • otєrєzє.cz

    Tehdy a poté

    „Terko, jaké to mají chlapi? Ty to přeci musíš vědět.“
     
    Ženská zvědavost.
     
    Inu, proč to neříct, jak to vidím já. I když co já ještě mám tak komu co vyprávět? Všechno je za mnou. A stejně to každý prožívá různě.
    Přesto bych měla ještě něco na srdci.
    Ano, něco o tom, jaké to mají chlapi, vím, ale…
     
    …stalo se to pro mě hrozně složité si to představit. Já vím, že jsem to měla… jenže už to nemám, najednou se to odstřihlo nejen fyzicky, ale v tentýž moment i psychicky. Je to něco, co si myslím, že holky s nedokončenou přeměnou nikdy nepocítí. Opravdu to teď tak vnímám. To nemyslím jako výčitku, ale pocit, který nikdy mít nebudou, i když mi budou tvrdit, že jsou ženou. Ano jsou. Já vím, že ano. Taky jsem to říkala a byla jsem jí, takže jim to věřím. Přesto je to teď jiné. Ani jsem nečekala, že to bude až tak jiné, že se toho tolik změní, že to bude tak intenzivní a hezké.

     

    Snažila jsem se vybavit si, jaké to je mít penis, jenže ono mi to nešlo a nejde. Nešlo mi do hlavy, proč bych si to měla vůbec vybavovat? A vyslovovat nesmyslné věty typu „měla jsem penis“. Co když jsem ho nikdy neměla? A pokud ano, bylo to tam navíc a teď to tam není, teď je to ve své nejpřirozenější podobě a stejně, jako jsme se předtím jen domnívaly, jaké to bude, až budeme mít vagínu a neuměly si to představit, se teď jen domnívám, jaké to je mít tam penis.


    Cožpak si to jde představit? Jen si to zkuste!
     
    Jsem-li vyzvána, snažím se na to vzpomenout, ale nejde to. Strašně rychle to zmizelo z mých vzpomínek a nechybí mi to. Já už si ty pocity prostě nepamatuju. Snažila jsem se i vzpomenout, jaké to bylo, když jsem se třeba oblékala, sprchovala a bylo to tam… Já nevím. Prostě nevím! Nejde to si vzpomenout. Jakobych ho nikdy neměla. A jsem přesvědčená o tom, že to tak bylo, protože tomu teď vůbec nic nenasvědčuje, že to bylo někdy jinak. Není to jen fyzické odstřihnutí, nejde jen o šmik šmik a hotovo… má to mnohem hlubší význam, který mě mile překvapil a tak nemůžu uspokojit ty, kteří se dotazují na to, jaké to bylo předtím. Jediné pocity, které mám, jsou pocity, které zažívám se svojí vagínou a klitorisem 🙂 A ty jsou moc krásné už jen tím, že tam jsou. Jen samotná existence toho všeho je tak přirozená, že mám sto chutí vždycky odpovědět: „Já nevím, jaké to bylo, protože to tam nikdy nebylo, jsem přeci žena, jak by to tam mohlo být?“
    Najednou mi tam nic nepřekáží a najednou tam vidím to, co tam být má. Pochopila jsem, že tohle nebyl jen řez skalpelem…

     

    Myslela jsem si, že se na to, jak to fungovalo předtím, zapomenout nedá, ale je to všecko jinak. Velmi rychle se člověk sžije s něčím, co je mu přirozené a patří to k němu. Stejně tak, jako se člověk nedokázal sžít s něčím, co tam být nemělo. Alespoň u mě ne.

     
    Tuhle jsem si tak v neděli odpoledne sedla a vzpomněla jsem si, jak hektické kdysi byly tyhle volné dny a jak klidné jsou teď. Jak obyčejně nedělní jsou ty neděle, přesně tak, jak nedělní a obyčejné, až krásně obyčejné, mají být.
     
     
    To v takové chvíle nejvíc cítím to vysvobození. Tehdy jsem každou možnou chvilku věnovala v hlavě představám, kdy budu zase sama a kdy si budu zase moct alespoň na chviličku „ukrást“ alespoň maličký kousíček ženskosti. Ty myšlenky člověka dokázaly úplně pohltit a leptat jako žíravina, byly všude se mnou, úplně všude a vždycky, a pak, když konečně přišla chvilka jen pro mě, byla zcela využita do poslední vteřiny… řekla bych dokonce do mínusu a pak jsem s hlavou plnou výčitek musela utíkat, abych stíhala přijít tam, kde jsem měla být. K tomu se přidávaly ještě výčitky, že nejsem s někým, koho miluji a komu bych chtěla věnovat víc času. A strach, že jsem si špatně odlíčila oči. Radši jsem si je odřela a vydrhla v té překotné rychlosti do ruda, než aby někdo zahlédl kousíček černé linky kolem očí. Na to nesměl nikdo přijít. Nikdy. Jak hloupě a pošetile chovala jsem se tehdy.
    Takové vzácné chvilky osamocenosti bývávaly tak jednou za týden na dvě hodinky. Velmi málo na to, aby duše měla klid. Potřebovala víc. Mnohem víc. Potřebovala věčnost. Začala se stávat nenasytnou a vlastně nepotřebovala víc, potřebovala všechno! To Tereza potřebovala už konečně ven, jinak by jí snad vybuchla hlava nebo chtěla, aby jí vybuchla a přišlo ticho…
     
    Najednou je tohle neustálé nekonečné nutkání, běhání, úmorné přeskakování mezi dvěma světy (hlavně vracení se do toho nesprávného) a kradení ženských chvilek pryč. V hlavě se uvolnilo obrovské množství prostoru, spadl ten největší celoživotní balvan a nastal klid, radost, nadšení a štěstí. Přišla i energie a chuť žít, která tehdy byla velmi vzácná. Přišlo neustálé nekonečné štěstí. A odešlo trýznění duše. Že mě to nenapadlo dřív to udělat? Byla jsem ošklivé červivé jablko, které čekalo, až spadne, muselo čekat, muselo dozrát a přezrát a pak má jablůňka mohla zase vykvést a ukázat světu jablka nová krásná červená a sladká.
     
    Jaké to tedy mají chlapi?
    Já nevím.
    Nikdy jsem chlap nebyla. Měla jsem jen kus jeho těla.
     
    Tak to je moje porovnání
     
    Nemusí to mít každý jako já.
     
    Ale já to tak mám.