Cesty

Každý chce někoho mít

Když nevyšla Kodaň a Lindsey Stirling, tak jsem se ještě v pátek po práci sebral a odjel do Prahy, do jiného světa, kde na Staroměstském náměstí parádně zazpíval Bobby McFerrin spolu s Českou filharmonií. Nad Prahou se táhly kouzelné mraky, byl první letní večer, nejkratší noc v roce a všude fůra lidí, kteří se tu zastavili stejně jako já a měli z toho všeho radost.
Český filharmonický orchestr Open Air – musím se dostat blíž
Bobby McFerrrin své Don’t Worry Be Happy nezazpíval,
ale jeho kouzelný hlas mi stejně zní v uších ještě teď a rozhodně jsem v tu chvíli happy byl.
Ochutnávka atmosféry pro vaše oči i uši…
Nejzajímavější na městech jsou lidé.
Láska je všude a někdy nás pohltí celé, ať jsme kdekoli…
…nebyla to tato dvojice, ale jiná…jedna z tisíců, které jsem míjel a které byly všude, jakoby bylo normální někoho mít (a taky že to normální je)… Prohlížel jsem si její řasy, její oči, její úsměv, uši, za kterými měla pramínky vlasů a culík, kterým šimrala svého milého, kdykoliv se k ní nahnul, aby si poslechl, co mu chce říct… Cítil jsem všechno tak, jakobych místo něj stál já. Jakoby mluvila ke mě, smála se na mě, jakobych jí bral kolem pasu a za ruku já a ona se ke mě tiskla. Byla tak blízko, že to tak i skutečně mohlo být, protože jsem slyšel melodii jejího hlasu, cítil její vůni a energii, kterou se obklopila. A vidím jí ještě teď, jakobych jí tu měl a už zase bylo normální na někoho myslet, s někým trávit čas po práci a vedle někoho uléhat.
Všechny ty kdysi úplně běžné a až moc nepochopitelně všední pocity se mi vyhrabaly odněkud z hloubky ven a zasáhly mě celého, až jsem se chvílemi nemohl soustředit na ty krásné zvuky všude kolem a ta atmosféra toho večera mě vrátila zase do “hry”, abych šel za svým cílem, abych příště na Ortel nelezl sám, abych příští rok tady stál už taky jako všichni ostatní s někým.
Na Karlově mostě jsem si za tmy sáhl na nejosahanější místo u Jana Nepomuckého a vyslovil přání. V rychlosti tak obecné, že se prostě musí splnit i přes fakt, že v r. 1996 na témže místě vyslovené přání nikdy splněné nebylo a nebude. Ale dvakrát smůlu s nesplněným přáním přece mít nemůžu… A vyzkoušet se musí všehno.
Všude je spousta milých hezkých dívek, které sice mají partnery, ale ty, co je nemají, tu nestojí jako já samy. Jsou nejspíš někde, kde čekají, až se objevím, až sem jednou vkročí se mnou. Tedy jedna z nich. Jedna z nich tu někde je a bude to s ní fajn, protože jsem viděl, že to jde a že láska existuje, protože je všude kolem. V metru, v pizzerii, na náměstí… nedá se přehlédnout. Jen se mi asi vyhýbá nebo chodím cestami, kudy nechodí.
Stokrát šlo říct kterékoliv neznámé dívce bez partnera, ale s kamarádkou: “Ahoj, jak se ti tu líbí?” A stokrát jsem se k tomu ani nenadechl a radši se díval, jak mraky plují a lidé žijí.
Každý chce někoho mít.
Nechápu ty, kteří tvrdí, že nikoho nechtějí (jako moje bývalá manželka). Nerozumím jí. Když vidím, jak je úžasné být dva! Proč o to nestojí?
Stále na prstě nenahmatávám prstýnek. Stále mívám strach, že jsem ho ztratil. Stále mívám strach, že jsem ztratil manželku. Ale nehodlám se tím nechat fackovat. Rozrážím ten strach a jdu Ti naproti. Nevím kudy, nevím jak, ale jednou tam dojdu. Přebíjím ten strach tím, že cítím lásku kolem. Že jsem jí nadosah. Že vím, že tu je.
Dnes Žitava voněla rozkvetlými lípami.
Ale jak to, že v Žitavě už rozkvetly a u nás pod balkónem ne?

One Comment

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.