• otєrєzє.cz

    Ošklivá a krásná

    Cestou od kouzelného Olbersdorfského jezera na německé straně Lužických hor, kam jsem si jela jen odpoledne odpočinout ke šplouchajícím vlnkám, k pískání labuťích mláďátek a štíhlým rybičkám v průzračné vodě, naskakovala mi potom v autě husí kůže na rukách, i když bylo horko. Představovala jsem si totiž samé příjemné věci, které by mě mohly s Majom čekat.
    Mám ho plnou hlavu.
    Ale v zápětí jsem si své sny zakázala, ačkoli to obvykle nedělám.
    Nejprve jsem si ten klid, slunce a stříbrné odlesky od hladiny užívala, ale pak jsem začala cítit, že jsem jakožto osamocená žena toulající se po pláži divná. Kdybych měla aspoň psa. A já jediná jsem tam byla opravdu sama. Jako vždy.
    Popisovala jsem Majovi, jak je to tam hezké, že sem vezmu v sobotu Kačenku. Ta malá šedivá labuťátka ke mě pořád plavala, pískala a chtěla něco do zobáčku, ale maminka je chránila a vždycky udělala to své “ga ga ga” (nebo něco podobného, tohle dělá husa, já vím). Byly tak roztomilé, rozčepejřené a pak kolem nich proplula kachní rodinka. Táta vpředu, šest minikachniček uprostřed a mamča vzadu. Dokonalá formace.
    Bavila jsem se.
    Ale jenom chvíli.
    Po dvou hodinách jsem v autě ve zpětném zrcátku zjistila, že jsem v koncích a nevím, jak dál.
    Majo – v tuto chvíli bezstarostný, šťastný a spokojený muž plánující naše první setkání netuší, že to první setkání (pokud k němu vůbec dojde) může být současně i posledním. Ne, že bych ho pustila k vodě já. Ale on mě. Ani bych se nedivila, protože jsem v autě ztratila veškeré iluze o tom, že se mu můžu líbit, sebevědomí mi spadlo do neskutečné hloubky a jako jediné řešení jsem vymyslela posunout čas o rok dopředu. Ale jen u mě. Pokud možno teď hned.
    Jinak nepomůže nic a on takovou dobu jen těžko počká.
    Teď ve mě vidí ženu, líbím se mu, myslí si, jak dokonalá už jsem (ačkoli ví, v jaké fázi se nacházím).
    Ale až k tomu prvnímu fyzickému kontaktu dojde, nemůžu obstát. Možná pokud se od něj budu držet tak pět metrů.
    Sednu si k jinému stolu a budu na něj mrkat.
    Půjdu na protější straně ulice a budu na něj mávat.
    V kině si sednu na opačnou stranu řady, a když mě půjde vyprovodit domů (jak pořád sním o opření o vchodové dveře), zůstane daleko ode mě.
    Jo, to je taky dobrý plán. :/
    Přestože jsou dny, kdy si připadám jako supermodelka, ten dnešní je přesným opakem a já stojím před volbou, zda mu připravit zklamání na prvním rande mou účastí nebo ještě dříve mým odmítnutím. Nechci ani jedno. Chci, aby to pokračovalo.
    Nechápu, jak můžu přemýšlet o tom, že to vzdám 🙁
    Takže to nevzdám!
    Prostě se s ním normálně domluvím, ať se do ničeho nenutí. Hold mu vezmu jeho iluze, že ta slečna na fotkách jsem sice já a ta slečna z webkamery jsem taky sice já, ale… ta slečna, co tu teď stojí před ním já nejsem… Cooo?
    Dnes jsem mu chtěla poslat svojí fotku (selfie) s pozadím toho romantického jezera.
    Šíleně foukal vítr, takže jsem byla neustále rozcuchaná, pak začalo svítit slunce a já se křenila tak příšerně, že jediné krásné záběry zůstávaly vždycky v pozadí za mnou (jo, ty byly super).
    Udělala jsem těch fotek mraky, ale ani na jedné jsem se nelíbila, tak jsem z toho začala být smutná a řekla si, že to zkusím aspoň v autě, kde tolik nefouká a nemusím koukat proti sluníčku. Čert to vem, že v pozadí budou disky druhého auta a křoví místo stříbrných vlnek hladiny, kterou čeří vítr.
    Neúspěch přicházel jeden za druhým a nebyla fotka, kterou bych mu mohla poslat. Žádná neprošla mojí cenzurou, až pak nakonec jedna ano. Tu jsem mu poslala na mobil s pozdravem z Německa, aby věděl, že na něj myslím.
    Přála bych si být jako jakákoliv jiná žena, která vezme mobil, vyfotí se a pošle fotku. Nemusí jich udělat sto.
    To mě tak totálně rozhodilo, že už nejméně stopadesát let z tohohle bytu nevylezu a shniju radši tady.
    (Mimochodem o žádné MMS ode mě se nezmiňoval (že by třeba řekl: “Děkuji ti za tu krásnou fotku!” (hmm, to jo), takže buď mu nepřišla nebo jsem prostě prošla jako obvykle a nebo si na ní nevzpomněl. Každopádně kdyby mu přišla a já na ní byla ošklivá tak, jak si dnes připadám, tak mám stoprocentní jistotu, že by mi to řekl. Ale nejsem blbá, abych mu posílala ošklivou fotku. To snad nedělá nikdo.)
    Teď si těch sto fotek od jezera prohlížím v počítači a nejsou tak hrozné, jak jsem je viděla před pár hodinami… (Ale jo, jsou hrozné. I když by mohly být horší.)
    Ty křenící se jsou nejstrašnější.
    Když jsem ale dojela nakonec té hrůzy, čekalo tam na mě překvapení, o kterém jsem ani nevěděla – medvídek Kačenky, kterého před týdnem fotila v postýlce… Rozbrečelo mě to. Ještě že si pro ní zítra jedu.
    Viděla jsem jí dnes šťastnou na balkóně s babičkou v domě, kolem kterého pravidelně při cestách do Žitavy projíždím. Ale nesmím tam ani přibrzdit. Přitom bych jí tolik chtěla obejmout…
    Těžko ho připravím na situaci, kterou neočekává – tzn. to, že mám stále některé pitomé mužské znaky, které nějakým pro mě naprosto záhadným a nepochopitelným způsobem ani na fotkách ani na webkameře nevidí a stejně tak je ještě více nepochopitelnějším způsobem nevidím ani já, tak proč teď zrovna ano?
    Ani ten ohryzek si uříznout nestihnu, i když mě dnes k MUDr. Chrobokovi milá sestřička objednala na konzultaci místo za 1-2 měsíce, jak je obvyklé, už na příští týden! To je prostě paráda! 🙂 Ptala jsem se jí, čím to, že tak brzo a ona mi řekla, že mě tam prostě dá.
    Kéž bych takové štěstí měla pořád.
    Ale nejde jen o ohryzek (i když ten mi pije krev).
    Dnes jsem se sama sobě po návratu od jezera přestala v autě líbit, vykašlala jsem se na nákup k večeři, protože jsem si neustále opakovala, jak takhle ošklivá a nedokonalá můžu jít vůbec mezi lidi a jak jsem tam mohla vůbec jít včera, před týdnem, před měsícem? Nejsem divná? Já, která říkala, že jako muž v dámském nikdy mezi lidi nepůjdu.
    Majo je úžasný.
    Nabídl mi skype s webkamerou a já to riskla.
    Vyšlo to.
    Ještě teď mi vypráví o tom, jak jsem se mu na té webce líbila a těší se, až mě zase uvidí. Protože tam viděl ženu. Nikoho jiného!
    Já tam taky viděla ženu! Jinak bych to neriskla.
    Jenže dneska tam ženu nevidím.
    Doprčic to je tak nelogické.
    Znamená to, že ani on by ji ve mě dnes neviděl nebo jí nevidím jen já?
    Tím, jak jsem se dnes špatně odpoledne viděla, jsem okamžitě do okolí začala vysílat negativní signály a lidé mi to vraceli svými pohledy. Proto jsem už ani nešla nakoupit a stejně nemám ani chuť k jídlu a potřebuju ještě shodit 1 kg, aby mi zmizel ten minifaldík na břiše.
    Moment. Je 18:15 – jdu volat Majovi, má přestávku. Aspoň budu mít lepší náladu, až budu dokončovat tenhle článek.
    Už si určitě maže rohlík paštikou a já mu do toho skočím…
    Nebudu mu kazit den svými náladami. Budu dělat, že mi nic není. Ještě by se vyptával a moc bych se do toho zamotala. Přesvědčovat někoho – koukni, jak hodně jsem ženská, zatímco to není pravda – je dnes nad mé síly, ačkoli jsou dny, kdy si myslím, že to tak je.
    * * * * *
    za půl hodiny
    * * * * *
    Aach, Majo. Miluju, když vytáčím tvé číslo a ty se na mě usměješ z displeje telefonu. Nechtěla bych, aby to byl jediný úsměv, který na tobě za celý život uvidím 🙁
    Někdy není na škodu nutit se nemít špatnou náladu, protože ten pokus o to mít dobrou vás okamžitě tou dobrou nakazí 🙂
    Má nějaké starosti v práci, tak jsem si ho vyslechla a bylo mi hezky, že si má komu postěžovat. Jeho starosti byly najednou důležitější, než ty moje dnešní s tím, jak jsem ošklivá. Večer se ještě uslyšíme a začíná mu 14denní dovolená, takže bude v euforii, kterou jsem zažívala před necelými 14 dny já, zatímco teď mě již opustila.
    Hlavně, že jsem dnes už nechtěla jít mezi lidi. Po pondělním laseru to prostě ještě není úplně ok a to mě taky ničí 🙁
    Hned po Majovi mi volala mamka, že přivezli jablka a bude dělat džem, takže musím pro želírovací cukr. Ještě teď, jinak se ta jablka do zítra zkazí, protože jsou padaná (a nádherně voňavá!). To zas bude dobrota 🙂
    Jablkům samozřejmě nesmím udělat, aby do rána shnila, protože by mi jich přišlo líto a maminky taky.
    Takže další přemáhání – jet mezi lidi a ještě k tomu ošklivá :/ No nějak to tam v rychlosti proběhnu a budu dál vrhat své vražedné pohledy. 🙂
    A to jsem měla mít původně zítra první rande s Majom!
    Ještě, že jsem mu dala tu “facku” a on si místo toho naplánoval hned v pátek ráno odjezd za strejdou do jižních Čech, aby tam “vypnul”, jak říká.
    Já vypnout nechci. Jsem zapnutá a napnutá.
    Ale v případě prvního rande si nevěřím a to mě teď trápí ze všeho nejvíc.
    Co chci 5 měsíců na HRT a u prvního kluka?
    Co asi.
    To, co všechny ženy.
    A spousta z nich to také nemá nebo stále hledá.
    Akorát u mě to hledání vypadá v průměru tak na 100 let. :/
    * * * * *
    za hodinu
    * * * * *
    Nechápu se!!!
    Z bytu jsem odcházela ošklivá a vrátila se krásná!
    A to jsem jela jen koupit mamce želírovací cukr.
    Co to je?
    Když jsem vyšla ven, měla jsem vztek a nechtělo se mi mezi lidi. Ani do té šišky na silnici jsem nemohla kopnout, protože holky v balerínkách prostě do věcí na silnici nekopou :).
    Tak jsem nasedla do auta, vzala od mamky kratší seznam s nákupem a šla pátrat, kde je v Kauflandu želírovací cukr (jelikož mezi cukry ho nenajdete). (Našla jsem ho u alkoholu, ale to je teď vedlejší :).
    Potřebovala jsem si koupit černý čaj. Bez něj nemůžu existovat.
    Věděla jsem, kde ho najdu, ale našla jsem tam taky nějakou paní, kterou znám od vidění.
    “Mladá paní, myslíte, že tenhle černý čaj bude moc černý?”
    (Jůůů! Paní si chce povídat a říká mi paní. 🙂
    Dívám se na obsah čaje v jednom sáčku 1,75 g a ujišťuji jí, že ano, že bude hodně černý, protože je to Pickwick Ranní a Ranní je proto, aby vás postavil na nohy, víte?
    “No tak to já si vezmu ten černý s citrónem, ten tak černý nebude, ne?”
    “Nebude, ten citrón se tam tak hezky rozplyne v hrníčku.”
    A pokračovala: “Víte který je ještě dobrý? Kdybyste tu někde viděla Pickwick Zelené jablko s vanilkou…”
    Začala ho hledat.
    Tak jsem hledala s ní.
    Narazila na Pickwick Mango se zázvorem.
    “Jééé zázvor, ten miluju!”, říkám.
    “No a vidíte? Je skoro vyprodaný! Ten je totiž úžasný. Určitě si ho vemte, abyste ho aspoň ochutnala.”
    A následoval asi desetiminutový rozhovor o čajích, kdy jsem byla oslovována “mladá paní” a byla zřejmě považována za znalkyni, zatímco já za ní považovala tu paní.
    Mango se zázvorem skončil v mém vozíku taky.
    Paní byla moc milá a rozesmála mě.
    Celou dobu jsem se pak culila a zjistila, že svět není vůbec tak černý, jak vypadá a že ti lidé kolem na mě nezírají, neciví, neokřikují.
    Začalo mi zase stoupat sebevědomí. Ale raketově 🙂
    Začala jsem být zase šťastná, jako před pár hodinami a přemýšlela o tom, proč jsem měla tak divný úlet s tou mojí náladou.
    A přišla jsem na to, že je to tím, že mi na Majovi záleží. Že je tak důležitý, že mám přirozeně strach, abych o něj nepřišla. Ten strach si nechávám pro sebe a navíc on mi přitom nedává sebemenší důvod se bát. Zatím je to přesně naopak – říká mi, ať mu volám – klidně o každé přestávce v práci, že mě chce slyšet, vylévá si u mě srdíčko se starostmi na lince a pak vtipkuje.
    Nastoupila jsem do výtahu, ve kterém máme obrovské zrcadlo a už jsem nebyla ošklivá.
    Najednou jsem byla zase krásná!
    🙂
    Ale jedno ponaučení bych si z toho vzala (už jsem ho tu kdysi zmiňovala): Choďte mezi lidi! Vždycky se objeví někdo, kdo vám to sebevědomí zvedne. Nezničí, jak předpokládáte.
    Říkala jsem si: “Kéž bych v tom Kauflandu něco zažila, co mi zvedne náladu. Někoho potkala!”.
    Ovšem je mi jasné, že paní, pro kterou je černý čaj moc černý mě vidí jinak, než muž, který touží po ženě.
    I tak to nic nemění na tom, že je všechno při starém a prosím, ten začátek tohoto článku se snažte tak nějak ignorovat ano?
    Děkuji.
    Jdu si udělat čaj Pickwick Mango se zázvorem 🙂
  • otєrєzє.cz

    FFS a prokleté Adamovo jablko

    Thyreoplastika (angl. tracheal shave) – snesení prominence chrupavky štítné, neboli odstranění Adamova jablka.
    Trochu jsem začala plašit 🙂
    Ačkoli mi v únoru MUDr. Weiss endokrinolog s tím jeho milým úsměvem při promačkání ohryzku a krku sděloval, že je jen mírně dominující a nepovažuje za důležité její seříznutí, já to při pohledu z profilu prostě vidím jinak 🙂 (Jak jinak taky – věčně nespokojená 🙂
    Začala jsem se trochu víc prohlížet, protože chci být přeci pro svého Maja co nejhezčí a nejženštější dovedu. Ohryzek neschovám, nespolknu, nezamáčknu a šátek kolem krku v létě nechci. Je mi jedno, že je jen mírně prominující.
    Úkon hradí zdravotní pojišťovna a za dva dny jsem s malou náplastí na krku doma.
    Na společném sezení jsem si všimla, že jedna slečna má na krku čerstvou jizvu. Už to mě přimělo o tom přemýšlet.
    Takže jsem dnes napsala MUDr. Chrobokovi do FN v Hradci Králové e-mail s dotazy, na které do tří minut odpověděl, ať se zítra objednám k ústní konzultaci do jeho poradny.
    Kontakt navázán.
    Až doteď všechno s thyreoplastikou probíhalo rychlostí světla. 🙂
    Řekla jsem si: Paráda! Bude výlet do Hradce 🙂
    Ptala jsem se ale hned celá natěšená Lindy (kterou vyhodil), jak dlouho jí trvalo, než se k němu dostala od objednání.
    Napsala mi, že 1-2 měsíce :/
    Vzhledem k tomu, že k seříznutí ohryzku se dostanu taky tak za 1-2 měsíce od konzultace, vypadá to tedy na takový malý vánoční dárek. Uf. Veselé vánoce!
    Tak to do prvního rande zřejmě nestihnu :/
    (Počkáš na mě, Majo, prosím?)
    (Nemyslím s tím prvním rande. S tím nečekej ani minutu! 🙂
    (Pozn. – nakonec mě sestřička objednala na konzultaci k MUDr. Chrobokovi do Hradce už za týden! Jupí! Takže žádný vánoční dárek. Mikulášská nadílka! 🙂
    Protože jsem si o tom ale hledala nějaké informace, narazila jsem na moc povedené FFS (feminizační operace obličeje – nejen transsexuálních osob), které byly provedeny na jedné klinice v USA. (Čili článek pro Šárku 🙂
    Některé změny pro mě byly naprosto nepochopitelné. Takže se tu o ně prostě musím podělit 🙂
    Taky si říkáte – to jsou tytéž osoby? 🙂
    Levé foto je 1 den před FFS, pravé foto 1 rok po FFS.
    (U TS osob kromě FFS měla na konečný vzhled také vliv minimálně roční HRT.)
    1.
    2.
    3.
    4.
    5.
    6.
    7.
    8.
    9.
    10.
    11.
    Dobře, tohle je o penězích, ale já netvrdím, že ne. Důležité je vědět, že vždycky to nějak jde.
    (Č. 10 – kdo tvrdí, že MtF nad 50 let nemají šanci? 🙂
    Vždycky mě zajímalo, jak zní hlas u FtM po několika měsících na testosteronu. Ne vždy dojde k úplné mutaci, ale mladičký Benton Sorensen z Kanady natočil srovnávací video z úryvků svých videí a posun z holčičího k 100% klučičímu hlasu je tam tedy opravdu značný:
    Po kliknutí se spustí youtube video
    Takový hezký obrázek s jeho slečnou.
    A já už tu zase hypnotizuju hodiny do chvíle, kdy Majo půjde z práce místo se mnou za ruku, s mým hlasem na uchu 🙂
    Stejně na něj jednou taky takhle skočím! 😀
  • otєrєzє.cz

    Ve dvě v noci

    Budou dvě hodiny v noci.
    Ještě před dvěma lety to byla doba, kdy jsem dokončovala své složité nedokonalé dlouhotrvající zkrášlovací práce na sobě, snažila se zakrýt všudypřítomné černé vousy, které prosvítaly i po důkladném oholení a pod make-upem, který téměř nekryl a vyrážela ven v sukni, podpatkách a paruce, abych si aspoň na chvíli ukradla kousek té ženskosti ze života, ve kterém jsem jí měla tak málo, ale chtěla jí tak moc.
    Takhle pozdě proto, aby mě vidělo co nejméně lidí, ale já měla radost, že se můžu procházet městem jako kterákoliv “normální” žena.
    Bez ohledu na strach, že se mi může něco stát. Ta touha po svobodě byla silnější.
    Kdykoliv kolem mě někdo prošel, otáčela jsem tvář nebo jí skrývala pod pramínky vlasů paruky, přestože byla tma a lidské postavy osvětlovaly jen pouliční lampy. Pokud pršelo, tím lépe, aspoň jsem mohla svou tvář skrýt pod deštník.
    A jak se mi pak nechtělo zpátky! Klidně bych byla schopná prochodit městem celou noc, být co nejdéle (do svítání) konečně jistým způsobem “ženou” a pak v těch věcech klidně i usnout, jen abych je nemusela svlékat, odličovat se a vkročit zase do světa, který jsem nenáviděla.
    Tahle beznadějná doba je už ale navždy pryč.
    Dnes, ve dvě hodiny v noci, končí Tereza neplánovaný 3,5hodinový rozhovor s jedním milým klukem, od kterého dostala tolik pozitivních signálů, že z toho asi neusne. A pokud ano, tak to bude jeden z nejspokojenějších spánků za poslední měsíce.
    Tenhle pocit, kdy po mě touží muž, říká mi to do telefonu a přesvědčuje mě, abych uvěřila, že minulost je minulost, ale on se dívá jen dopředu, a že chce zase vidět tu “krásnou černovlasou hnědoočku”, co jí poznal před pár dny, mi chyběl.
    Je nový, nepoznaný, sladký, nenabažitelný.
    Stejně jako on.
    Snad to nebyl jen sen!
    Co pro nás může být větším štěstím, než když nás někdo bere a chce jako jakoukoliv jinou biologickou ženu i přesto, že jsem mu vrazila tu neskutečnou facku o mé minulosti?
    Prosil mě, ať už hlavně žádné facky nedávám a také vyslovil přání, aby tohle bylo to poslední nemilé překvapení, které jsem mu připravila.
    A to jsem mu slíbit mohla.
    Teď už zbývá jen poslední krůček a tím je opravdové fyzické setkání, na kterém to buď všechno ztroskotá nebo … ne. 🙂
    Dobrou noc, ty můj anděli strážný.
    Dobrou noc, všechny spřízněné duše.
    A dobrou noc, můj milý zachránče.
    Ještě nemáme vyhráno, ale pořád v tebe věřím.
  • otєrєzє.cz

    Data byla (téměř) zpracována

    Ráno jsem si krátila čekání na neočekávatelné (jak jsem si to nazvala) psaním článku o nepotřebnosti samců při rozmnožování u některých živočišných druhů.
    To se sem teď ale vůůůbec nehodí 🙂
    Ve 13 h. jsem odcházela k mamce na oběd. Připadala jsem si ošklivá, napuchlá po laseru, poslední malý černý ostrůvek vousů pod bradou po spálených vousech šlo jen ztěží zamaskovat i make-upem s nejvyšší kryvostí v galaxii, byla jsem otrávená, smutná, ale přesto jsem pořád věřila, že třeba ta zpráva přijde, že už se nebudu muset aspoň trápit. Ať napíše, že mě nechce, ale hlavně ať už konečně něco napíše! Já vím, že potřebuje čas, ale jak dlouho to může trvat? 🙁
    Když jsem šla od auta k mamce, viděla mě z okna ségry dcerka s kamarádkou a jak jsem k nim vešla, tak mi ségra říká: “Ona tě Anička viděla a hned říkala: “co tady chce ta paní?”” 🙂 Tohle mě umí potěšit vždycky 🙂
    A to jsem se neoblékla vůbec tak, jak bych chtěla do 29stupňového vedra, ale jen rychle do riflí, tenisek a fialové košile. Ale nehty už mám zase namalované. Párkrát jsem jela na laser vousatá v metru s nalakovanými nehty, ale nedělá mi to dobře, takže včera na jeden den jen bezbarvým lakem. Beztak byly dlouhé… Navíc včera to v metru byla opravdu krize. Zalezla jsem si (jako vždy) do rohu ke dveřím a obrátila se ke všem zády, ale tahle děsná linka nabírá lidi jednou na jedné straně, podruhé zase na druhé (“vystupujte vpravo po směru jízdy”), takže je jedno, kde se zašívám. Všude a odevšad na mě civěli. V odraze jsem pozorovala lidi kolem sebe i sebe samotnou a kochala se svojí postavou (která vůbec nestojí za řeč, ale proti té Tomově je to tak krásný rozdíl 🙂 Ani prsa zamaskovat jaksi nejdou a nehodlám si dělat nějakou klučičí bandáž. Vytahaná trička už taky nemám. No takže vousatá jsem přitahovala dost pozornost (ne takovou, jako Conchita Wurst, i když k tomu nebylo daleko) a když jsem čekala na hlavním nádraží, až přestane ten liják venku, sedla jsem si tam na jedno vyvíšené místo, když se ke mně šoural nějaký bezdomovec. Takže jsem se zase zvedla a šla čekat ke dveřím. Nemíním tu nikoho přesvědčovat o smyslu sociálky. Všude bylo ale milión lidí, nešlo se někam uklidit a tak jsem čekala v tom davu, protože na to, až přestane ten liják, čekali všichni. Kdyby aspoň někteří tak necivěli! Vyloženě blbý pohled snesu, ale ten neodtrhnutelný, nekonečný pohled, který já přetínám svým zuřivým pohledem, kterým říkám: “co je?” a ono pořád nic, tak to jsem nevydržela a vlítla ven do toho lijáku. Je to jen minutu chůze od nádraží, tak jsem to s papírovou taštičkou s kotětem hrajícím si s klubíčkem, uvnitř které byly dárečky pro miminko, co se narodí na podzim mojí sestřičce z Laser klinik, prostě riskla a přišla trochu zmoklá, ale měla jsem klid.
    Depilační sestřička je vlastně moc důležitý člověk v procesu přeměny, takže se dobře rozmyslete, kde se rozhodnete ty své černočerné vytrvalé potvory trvale zničit.
    Depilační sestřička je jediný člověk, ke kterému chodím nenamalovaná, bez náušnic a ještě k tomu s narostlými vousy, což je nesmírně degradující. Obzvlášť v době, kdy už se všude pohybujete jako žena. Ale jí to nevadí, ona s tím počítá, respektuje vaši identitu a ještě je na vás milá a něžně vám hladí tvář, když vám po ní (nechtěně) ukápne slzička.
    Budete jí vídat 8-12 měsíců, někdy i déle a nejlepší na tom celém je, že ona jediná vás většinou uvidí jen jednou za 6 týdnů a tak se vám (jako mě posledně) může stát, že k ní přijdete a ač se sobě nelíbíte ani trošku, uvítá vás slovy: “Jéé, to je vždycky za těch 6 týdnů taková změna!” 🙂
    Musela jsem dnes ještě na poštu mezi lidi a to je druhý den po laseru vždycky problém. Alespoň pro mě. Z dálky to jde, ale zblízka je vidět struktura spálených vousů i přes make-up místo toho, aby pleť byla krásně žensky hlaďoučká :/
    Jenže…
    🙂
    Teď je mi to všechno úplně jedno 🙂
    Data byla zpracována! 🙂
    Dívám se už doma do zrcadla a buší mi srdce jako o závod. Najednou se už zase vidím krásná 🙂 Nemůžu se zbavit úsměvu na tváři a nemůžu se dočkat večera. A možná i pátku.
    Ve 13:25 mi totiž přišla ta nejočekávanější zpráva, o které jsem byla přesvědčená, že přijít musí! Nemusela být vyloženě pro mě pozitivní, ale hlavně ať už je prosím jakákoliv.
    Nesedělo mi na něm, že by se nevyjádřil. Asi potřeboval opravdu čas… A teď se mi chce štěstím brečet.
    Čekala jsem na ní dva dny – ve dne v noci. Budila jsem se, jestli náhodou nepíše. A pořád nic. Tolik jsem si přála, aby napsal. Ať už napíše – třeba cokoliv!
    Ráno se mi zdál sen, že mi napsal sms: “Teri, děkuji ti za téma k zamyšlení a uvidíme se v pátek!”
    Jenže já tu sms v mobilu nenašla, takže to byl opravdu jen sen.
    Ale tahle sen není!!!
    Vím, že si od toho ještě nesmím nic slibovat, ale napsal mi, ať mu večer o přestávce do práce zavolám, a že se nemám čeho bát. Připojil smajlík 🙂 (pro mě v tu chvíli nejhezčí úsměv na světě, který mi tak chyběl).
    Tak snad jsem to dekódovala správně 🙂
    Vím, že si nesmím hned malovat svatbu. Ale s touhle radostí je to tak těžké 🙂 Musím se uklidnit. Už teď jsem nervózní z toho, co bude, ale tak šťastná!
    Kéž by to opravdu vstřebal a jen se o to třeba stále nepokoušel (i když je to dlouhý proces a já mu v tom maximálně pomůžu). Jen musel udělat ten krok a on ho udělal!
    Nemůžu se na nic soustředit 🙂
    A jestli mi řekne, že v pátek chce opravdu přijet, tak budu asi bulet do rána a celou noc si budu zkoušet šaty, které si vezmu, bez ohledu na to, jestli bude lejt nebo padat sníh :).
    Já už se totiž vidím, jak ke mně jde, jak mi dává kytičku (mojí první kytičku od muže! Jestli to udělá, tak se asi rozbrečím na místě, protože o tom tolik sním), jak mi dává pusu, jak mě bere za ruku…
    Chci si užít tyhle chvilky, i kdyby neměly trvat dlouho a já měla o to štěstí zase přijít.
    Tolik jsem se bála.
    I když byl teprve první a po něm by přišli jiní.
    Ať už to dopadne jakkoli, nějak se začít musí. A tohle tak trošku jako začátek vypadá, i když bych to nerada zakřikla 🙂
    Netuším, jak tohle dopadne, třeba budu zase za týden brečet, ale je to tak nesmírně napínavé, vzrušující, krásné a těším se na večer, až uslyším jeho hlas.
    Tak já se tedy nebojím, jak mi píše, abych se nebála 🙂
    Měla jsem ho po té sms samou radostí sto chutí obejmout a úplně umuchlat.
    Tu záplavu endorfinů fakt nepobírám 🙂
    —————–
    19:20
    Data byla zpracována, ale ještě ne kompletně.
    Ještě stále jsou zpracovávána, protože na to opravdu pouhé dva dny nestačí (ačkoli bych chtěla výsledek teď hned).
    Hezky jsme si před chvilkou popovídali. Bylo to tak příjemné konečně slyšet jeho hlas a vědět, že můžeme pokračovat v téměř všem, v čem jsme začali a už se tolik netrápit. Říkal mi, že se trápil i on a prosil mě ještě o čas, který mu samozřejmě dám, takže musím být trpělivá, netlačit, ale nevzdát to. Ptal se na spoustu věcí kolem přeměny a kolem ženského těla po přeměně. I na to, v jaké jsem fázi (což mi zrovna do not nehraje). (Tak nemůžu za to, že vstoupil do mého života zrovna teď!) Ptal se na ostatní holky, na jejich vztahy, partnery. Zajímalo ho to. Přemýšlí o tom.
    Vzala jsem mu tím celou přestávku na svačinu v práci, takže si u mě pak dal rohlík s paštikou 🙂 To měla být jako večeře. Jak ráda bych ho tu měla a nakrmila ho něčím lepším…
    Obdivuji i tak jeho odvahu. Spoléhám na ní a vážím si jí a tak tiše doufám, že v téhle obrovské konkurenci jiných biologických žen, které kolem sebe má a se kterými nemusí řešit to, co se mnou, se jen tak nevzdá.
    Nakonec to vlastně rozdýchat nemusí, ale aspoň se snaží.
    Na své první rande musím však ještě počkat. To páteční se nekoná, protože místo toho odjíždí na týden do jižních Čech popřemýšlet. Takhle se rozhodl schválně a já to musím respektovat.
    Slíbil mi, že budeme v kontaktu, protože k té osobě, co viděl na obrazovce, co s ní mluvil a co jí poznal, cítí stále to samé a nedokáže to v sobě zabít. (Cítila jsem, že je to silné a spoléhala jsem na to, že to bude důvod, proč to nevzdá.)
    Ale ta osoba na obrazovce, co jí tak rád viděl, jsem přeci pořád já a nikdo jiný!
    Otázkou je, na co časem přijde, až zhodnotí všechna pro a proti.
    Až se o svou starost podělí s nějakým jiným mužem a ten ho hezky vyvede z míry, co že je to za hrůzu, že vůbec uvažuje o vztahu se mnou?
    Zatím mou minulost nechce moc řešit, protože ho bolí. To je ta fáze, kdy si to lidé kolem nás nechtějí připustit.
    Těší mě na tom to, že všechny jeho city ke mě jsou tak silné, jako k jakékoliv jiné ženě. Že se mě nechce vzdát a tak to zkouší vstřebat. Snaží se o to.
    Vrazila jsem mu nedobrovolně dýku do zad a moc mě mrzí, že už zase kvůli mé vlastní pitomé poruše identity trpí někdo jiný, než já 🙁
    Hned po něm mi volal operátor, ke kterému budu přecházet a ačkoli jsem u něj vyplnila žádost pod mým starým mužským jménem (protože na něj mám smlouvu u původního operátora a nehodlám jim nahlašovat to nové dočasné, protože to nepovažuji za důležité), hned mě do telefonu oslovoval v ženském rodě, aniž bych se představila svým ženským jménem 🙂
    Hned mě ten ženský rod totiž zaujal a pohladil do ouška 🙂
    Tak se ho ptám: “Pod jakým jménem jsem u vás vyplnila tu žádost?”
    Mám tady: “Tomáš Novák”
    Faaaajn 🙂
    No takže jsem mu to musela vysvělit. Naštěstí ho to moc nezajímalo. Šel profesionálně jen po aktuálních údajích a neřešil ani mužské rodné číslo ve spojení s oslovením “paní” před jménem. S tím neměl problém. Prostě paní.
    A jde to.
    Nedávno jsem přišla k mamce do bytu a ségra říká: “Hele, jaký má vysoký hlas už!” 🙂 Nějak jsem si to ani neuvědomila. To bylo totiž těsně po hodině skypování s ním. (To byly ještě ty krásné bezstarostné chvilky, kdy nám nechybělo vůbec nic a všechno se zdálo být tak perfektní.)
    V televizi je reportáž o českém fenoménu – tanečních. Už několik měsíců přemýšlím o tom, že se na jeden takový kurz pro dospělé jednou přihlásím. Podruhé, ale tentokrát ne jako muž a už neuteču po třetí lekci, protože mi bylo v tom saku a na mužské straně neveselo. Cítila jsem podvědomě, že tohle není to, co mám dělat. Tolik jsem záviděla té druhé straně. Chci být taky krásná, jako ony!
    Samozřejmě bych tam šla po nějaké delší době, až bude po všem a až si budu moct dovolit bez problémů vyjít bez obav na tak velkou společenskou akci v krátkých šatech, načesaná a namalovaná tak, jak jsem si to celý život přála. Na svůj maturitní ples jako dívka už nikdy přijít nemůžu, ale do tanečních ano. A ještě kdyby k tomu byl po mém boku nějaký partner…? 😉
    Letím do sprchy a těšit se na chvíli, až půjde můj milý z práce (měla bych mu vymyslet nějaké jméno tady pro blog), abych mu před spaním ještě zavolala. (To byl jeho nápad, po kterém jsem já bleskurychle chňapla 🙂
    Můj milý, který netuší, že tu o něm takhle veřejně básním 🙂
    Potřebujeme se slyšet… Nejsem v tom sama.
    Je tu se mnou člověk, který je muž, jenž neměl o lidech jako jsem já ještě před pár dny ani ponětí.
    Neutekl, i když jste mi říkali, že uteče.
    A i kdyby to jednou stejně vzdal, tohle bylo přeci od něj moc hezké. Za jeho odvahu a odhodlání nevzdát to má ode mě velký obdiv.
    Vlastně jsem si lepší scénář nemohla přát. Nemohla jsem přeci čekat, že řekne hned ano a já se vždycky snažím věřit, že to dopadne dobře.
    Vím, že to zvládne.
    Je to můj hrdina.
  • otєrєzє.cz

    Please wait

    To byla zase noc. :/
    Nemohl to pochopit a já to zase nebyla schopná dlouho říct narovinu, ale už jsem k ránu chtěla ukončit to trápení.
    Ani po nějakém naznačování na to člověk není schopen přijít. Byla to samozřejmě ta úplně nejposlednější možnost, kterou je člověk vůbec schopen ve své hlavě si představit, natož přijmout.
    Šla jsem na to přes Hanku. Neznal jí. To je naprosto normální u člověka, který o něčem takovém slyšel jen okrajově: “Už jsem o tom kdysi někde četl, že existují lidé, kteří se cítí být v jiném těle.”
    Teď přišel proces schvalování, u kterého mi nezbývá nic jiného, než čekat.
    Hodiny, dny, týdny.
    Nemusím se taky dočkat nikdy.
    Do poslední chvíle všechno vypadalo tak hezky.
    Děkuju ti za těch pár dní štěstí,
    za to, jak jsi o mě do poslední (nebo spíš předposlední) chvíle bojoval,
    za ty nejhezčí chvilky za poslední dva roky,
    za sny, které jsem si začala snít,
    za tvůj úsměv, který si nechám v paměti uložený na vždycky.
    Je zvláštní, jak samotný fakt, že žena byla (nebo je) ve špatném těle dokáže ovlivnit skutečnost, která byla na první pohled tak jasná.
    On ve mě viděl ženu.
    Já jsem já.
    Neskrývala jsem se. Neměla jsem masku. Všechny mé pocity byly skutečné, má slova byla skutečná, mé pohledy, úsměvy, doteky přes obrazovku.
    To, co viděl, jsem byla taky já.
    Chtěl mě. Chtěl tu ženu, na kterou se díval a já toho muže, na kterého jsem se dívala.
    A teď najednou už to nemám být já?
    Nic se na mě přeci nezměnilo…
    Neopouštěj mě, prosím.
    To říkám v bitvě, která je už vlastně několik hodin dávno prohraná.
  • otєrєzє.cz

    Ten první

    Půl jedenácté večer.
    Měla bych balit balíky.
    Měla bych jít do sprchy.
    Měla bych si přelakovat nehty.
    Měla bych se konečně navečeřet a udělat si nový čaj, když v tom z rána plave s takovým nadšením moucha. To má z té své nenabažitelnosti!
    Nemůžu z toho vůbec nic.
    Jsem přikovaná.
    K němu.
    Venku jeden hrom za druhým, samé blesky a liják. Ještě před chvílí bylo tohle město nejteplejším městem v ČR.
    Ale svět venku je jaksi mimo mé vnímání.
    Jsem teď v pohádce, která mě každou minutu pokládá otázku: Co mám udělat, aby neskončila?
    Je mi smutno a jsem šťastná zároveň.
    Nechávám ho ještě jeden večer, noc i ráno žít v bláhové nevědomosti, nechávám ho cítit se šťastně, spokojeně oddychovat, když usne a mít sny o nás dvou.
    Pro něj jsem žena. Líbím se mu jako žena. Tolik si od toho slibuje! A tolik bych se chtěla bezstarostně těšit na pátek.
    A mně je tu do breku.
    Neřeším už totiž jen KDY mu to říct, ale taky JAK mu to říct?
    “Víš, já jsem táta Kačenky!” nebo “Ještě mám pindíka, ale brzo ho mít nebudu” 🙁
    Vůbec nejsem na tuhle situaci připravená (ono na ní ani připravit nejde) a tak mi nezbývá než se nadechnout a jít do toho. Někdy.
    Měla bych asi brzy, protože celý dychtivý mi před chvílí oznámil, že v pátek dopoledne přijede.
    Já jsem ale dychtivá taky, takže jsem ho celá šťastná zasypávala úsměvy a nadšením, a když jsme se na skypu rozloučili, začalo mi být tak smutno, že místo všech svých povinností sedím u počítače a píšeme si ještě, protože toužím po jeho objetí, po jeho dotecích, po jeho přítomnosti a chci slyšet: “Já tě nikdy neopustím. Pro mě jsi tou nejhezčí ženou na světě a chci tě takovou, jaká jsi.”
    Nic mu nenaznačuji. Nemám na to odvahu ani sílu teď to udělat.
    Jen jsem se ho zeptala, co mám udělat, aby ta pohádka nikdy neskončila:
    “to nieje rozprávka, ale skutočnosť a tak to aj ostane”
    “a nikdy to neskončí, vieš veľmi dobre, že každý vzťah má aj svoje chyby, nijaký vzťah nieje dokonalý, ale keď sa dvaja majú radi a sa milujú, tak sa všetko vyrieši a stále budem tu pre teba či budeš mať nejaký problém, budeš sa musieť vyrozprávať, som tu pre teba ako partner, tak isto aj kamarát”
    Hmm. Chyby…
    Chyba byla, že jsem se narodila do mužského těla.
    Jeho zprávy jsem si zkopírovala do počítače, aby mi zůstaly, až mi je přestane psát.
    Mám z něj tak zamotanou hlavu, že přemýšlím, zda to byl dobrý nápad pustit ho do svého života. Ale on do něj vešel úplně spontánně sám. Najednou tu byl a já se tomu nebránila, protože se tomu nedalo bránit a nebylo proč bránit.
    On je ten první, kde ta chemie mezi mužem a ženou funguje téměř na 100 % i z očí do očí! Vidí mě několik hodin denně ze vzdálenosti 50 cm. Teď už chybí jen ten pátek, jeho objetí, jeho vůně, jeho dech, co cítím na své tváři.
    Začátkem příštího týdne mě čeká 6. laser.
    Není ale téměř co spalovat. Mám z toho radost. Snad to tak už zůstane a zase to nenaroste jako na 5. laser. A tak mám o starost méně.
    Mám dvě možnosti:
    Buď ho v pátek nechám přijet nebo mu to řeknu dřív.
    Pokud mu to řeknu, už ve mě ale neuvidí tu ženu!
    Jenže já jsem žena a chci, aby mě bral jako ženu. Tak, jako mě bere teď. Aby jeho odhodlání udělat mě šťastnou neskončilo a já mohla být tou ženou, která ho šťastnou udělá.
    Jak moc je taková skutečnost o naší minulosti pro muže přijatelná?
    Vím, že je to individuální a těžko se to odhaduje u každého z nich.
    Hanka mi říkala, že se setkala s muži (partnery MtF dívek, které k ní chodily), u kterých by tu pozitivní reakci nikdy nečekala. Pak jsou také muži, u kterých by pozitivní reakci čekala, ale ta nepřišla. Čím to asi je? Co má vliv na jejich konečné rozhodnutí? Výchova? Společnost? Parta? Charakter? Osobnost?
    Na to tu teď nepřijdu a navíc nemám čas dělat si všelijaké analýzy.
    Už jsem do toho skočila a nemůžu vyskočit.
    Pokud bych to chtěla bezdůvodně udělat, ještě víc bych posílala jeho touhu zjistit, co za tím vězí a jen tak by se svého cíle nevzdal.
    Tenhle článek je výjimečný tím, že ho píšu v době, kdy nemám věšteckou kouli a tak nevím, jak to všechno dopadne, zatímco za pár dní bude stačit nalistovat o pár článků dopředu a tam to všechno bude.
    Tohle prožívám úplně poprvé, bez zkušeností, nepřipravená a bez sebevědomí. Ale s takovou touhou a nadšením!
    Trápí mě, že raním jeho city a trápí mě, že mu vůbec musím sdělovat něco tak neakceptovatelného, jako je fakt, že jsem se narodila v mužském těle.
    Jak to slovo “v mužském” nesnáším! 🙁
    Chtěla bych se teď k němu schoulit, poslouchat déšť a povídat si o budoucnosti tak, jak chce vyprávět i on mně. Ale být už ženou od narození a nemít v hlavě tenhle strach, který je pro mě nový.
    Místo toho se tu snažím uklidnit psaním a i když bych měla být šťastná (což jsem), krade mi má minulost to štěstí po velkých kouscích, aniž bych chtěla a aniž bych to dokázala ovlivnit.
    Neměla bych nad tím asi tak přemýšlet.
    Jenže to já neumím.
    Záleží mi na tom.
    On je ten první.
    Tak proč nemůže být i poslední? 🙁
    Svým způsobem mohu tohle trápení ukončit (a zahájit jiné) teď hned.
    Ale až tak silná nejsem.
    Ještě chviličku prosíííím. Aspoň kraťoučkou. Nechte mi to štěstí…
  • Přeměny

    Život má svůj vlastní scénář

    TO JE TAK ÚŽASNÉ BÝT ŽENOU!!!
    Musela jsem to napsat.
    Jsou momenty, kdy nic jiného ani říct nemůžu, protože některé věci prožívám úplně poprvé – jako malá holka a zatímco bych měla být opravdu tou zkušenou zralou ženou, jsem puberťačka, co se to snaží regulovat, ale moc jí to nejde a tak se to učí a spolu s tím se učí být i trpělivá.
    Že ještě není čas pro prince?
    Vlastně nevím, jak to s tím pravým časem je. :/
    Nic jsem neplánovala, ale život si jede tak nějak podle svého vlastního scénáře 🙂 (To mě na něm baví). Ačkoli je spousta věcí jen v našich rukách, je tu další spousta věcí, které závisí na náhodě. (Protože v osud nevěřím). Prostě se probudíte, myslíte si, že ten den bude jako každý jiný a ono je všechno jinak.
    Včera jsem se nemohla dostat z té pochmurné nálady po vrácení Kačenky mamince. Nemohla jsem dostat do hlavy jakoukoliv jinou myšlenku, než na Kačenku. A už jsem to po pár hodinách nakonec vzdala. Ten týden s ní utekl jako nic. Vůbec to nebyl týden, ale tak dva tři dny. Nestačily mi.
    Večer jsem přemýšlela, jak zaměstnat mozek. Věděla jsem, že když si pustím nějaký trapný horror, že to kolikrát pomůže. Ale ty horrory byly fakt zrovna až moc trapné, takže nepomáhaly. Pirani mě nevzrušovaly, příšera z Himalájí, co žrala horolezce, byla ještě trapnější a aspoň trošku blbě se mi udělalo z (pardon) blijících oživlých mrtvol v márnici.
    Myšlenky v hlavě mi ale konečně trošku rozhýbal opravdu ošklivý brazilský film Andělé slunce o dětské prostituci na základě skutečných událostí. Něco tak odporného, špinavého, brutálního a smutného jsem dlouho neviděla. Asi tak po padesáti chlapech, kteří se na ní přes noc vystřídali, se dvanáctiletá slečna s pláčem ptá druhé slečny: “Co se jim na tom tak líbí? Vždyť to bolí? Cítím se tak špinavá.”
    Co se jim na tom tak líbí? Tu ženu to bolí. To dítě to bolí. Mě to bolí skrz obrazovku.
    To je zase ten testosteron. Příroda si krutě zajistila reprodukci bez ohledu na city. Protože kdyby ti muži nějaké city měli, nedošlo by k něčemu takovému a nemusel by být natočen tento film.
    Ale svůj účel – vyhnat stesk po Kačence z hlavy – to splnilo. Čím hnusnější film, tím lépe. Léčba šokem.
    Byly dvě hodiny, ale spánek s mokrýma očima stejně pořád nikde.
    A přitom stačilo tak málo…
    Jakoby to ti kluci věděli. Z ničeho nic zpráva. Ve dvě v noci. Tím to jen začlo.
    Tohle se mi stává pořád. Jakoby mě někdo pozoroval a když zjistí, že něco potřebuji, tak mi to dá. (Nefunguje to ale vždycky nebo možná ano, ale ne v případech, kdy není žádoucí, abych to dostala – jako např. aby se ke mě kdysi vrátila manželka. Tehdy jsem si myslela, že je to správné, ale teď vím, že správné bylo, aby se ke mě nevrátila).
    Jedna zpráva, druhá zpráva, už jsem začala být rozmazlována (je vidět, na co ti kluci v noci myslí, ale tentokrát to nebyly žádné nechutnosti). A pak z ničeho nic zpráva od kluka, který mi už párkrát napsal, ale až teď se rozepsal nějak víc… On snad opravdu vycítil, jak mi je.
    Ani nevím, jak se to stalo, že jsme ráno pokračovali a během dne už jsem to nemohla vydržet, tak jsem se jen koukla, jestli něco nenapsal…
    V jedno sobotní červencové odpoledne na posekaném trávníku leží na lehátku na zahradě své sestry na okraji Prahy jeden muž, který jinak bydlí 30 minut autem ode mě. (Nesnáším vztah na dálku, nemám sílu na ta loučení).
    Nerada si s někým volám a už vůbec ne přes skype s kamerou. Jsem spíš spisovatelka 🙂 Naposledy to bylo nedávno s mojí milou kamarádkou z východu (joj má to hezké v tom svém pokojíčku a měsíc nevybaleným kufrem (né, dělám si legraci :), ale to se nepočítá a pak před třemi lety při flirtech s klukama, po kterých jsem tolik prahla, ale nesměla jsem to dělat a při kterých jsem ale musela skrývat svou tvář, což bylo nepříjemné mně i jim.
    Když mi po pár hodinách psaní navrhl videohovor, zase se ve mě ozval ten rarášek, který mi říkal: “Po telefonu sis to už s hlasem vyzkoušela a prošla jsi. Taky ses tak bála – a vidíš! Vyšlo to. Teď máš jedinečnou možnost zkusit to poprvé i s obrazem! To už je skoro jako v reálu! Zkus to! Musíš to zkusit! Tak honem do toho!”
    Byla jsem připravená, že neprojdu. Měla jsem v úmyslu ze vzteku a smutku upéct bábovku (zaměstnat mozek). Zítra jdu k mamce na oběd a vzala bych jí s sebou 🙂 (Ale to jim neřeknu, že ta bábovka by byla vlastně smuteční 🙂
    Mělo to být 5 minut hovoru, ale byla z toho nakonec hodina. Prošla jsem!!! To jsem nečekala. Tolik jsem si nevěřila!
    Byla to tak krásná hodina, že bych jí nejradši vrátila zpátky a zase ho viděla, ale nemůžu být tak hrrr. (To jsem si ale hezky zaměstnala mozek 🙂
    Nešlo mi ale jen o to vyzkoušet si, zda projdu. I když to pro mě mělo samozřejmě taky velký význam. Ta kombinace obrazu úplně poprvé a hlasu. A vyšlo to! Šlo mi o to, aby ten kluk neutekl, protože se mi líbí. Aby mi zítra ráno zase napsal něco hezkého. Nevyužívám téhle situace jen pro svůj prospěch, abych si něco dokázala. Nemyslím to zle. A myslím to vážně. Každý člověk má své city, které nechci ranit, i když teď přichází část, která je těžká. Jakobych si nepřipouštěla, že jsem v nějaké mezifázi. Rozhodně mi to většina lidí nedává najevo a tak často (a ráda) zapomínám, že ještě nejsem na konci své cesty. Mívám pocit, že už tam jsem. I kdybych se v tento den měla zastavit a lepší už to nebylo, dalo by se s tím žít, ale s tím dole ne.
    Dívali jsme se na sebe a povídali celou hodinu, o které jsem si myslela, že je to tak deset minut. Ještě teď mě bolí pusa od toho, jak jsem se smála. Byla jsem ze začátku ale tak nervózní! Čtvrt hodiny před tím jsem se upravovala a nakrucovala před kamerou, abych se mu líbila. A pak to stejně bylo jedno, protože jsem s tou kamerou pohybovala, aby viděl i můj byt, nedomalovaný hrad Kačenky, jaké to tu mám a neřešila jsem už žádné hezké nebo hrozné úhly záběru. Jak jsem pochopila během hovoru i po hovoru z jeho vzkazů, neřešil to ani on.
    (117)
    Úplné detaily tu samozřejmě popisovat nebudu. (O sexu tu nikdo nemluví).
    “nechcem od teba si odpočinúť, ale pri tebe odpočívať”
    “velmi sa tesim na teba”
    “som spokojný lebo si píšem aj hovorím s krasnou a nadhernou zienkou”
    Sedím tu a nemůžu se pohnout. Zaznamenávám si ten silný zážitek plný nepoznaných emocí, jakobych se zamilovala a k tomu poprvé v životě. Dívám se zasněná z okna, poslouchám jeho oblíbenou pomalou zamilovanou písničku od Chinaski, kterou jsem si teď měla poslechnout “chci líbat tě na tvoje ústa, chci koupat se ve tvým smíchu…” a chce se mi brečet i křičet radostí zároveň. Proč se tak cítím? Proč nejsem schopná se na nic soustředit? Proč se nemůžu odlepit od jeho slov, která mi teď po hodině hovoru píše na monitor? Proč jim tak věřím? Proč mám výčitky, že něco tajím? 🙁
    A je to tady.
    Za prvé řeším Kačenku. (Ukázali jsme si fotky svých dětí). Řekl mi: “Krásná po mamince.” 🙂 Aaaach.
    Není běžné, když jí maminka nemá každý den, ale jen o víkendu jednou za 14 dní.
    Nevím, co na to říct. Budu muset s pravdou ven.
    Ptá se na partnera.
    Nechci lhát. Že ex není on, ale ona. A tak nelžu, ale současně ho neopravuji.
    Nechci už nikdy lhát.
    Nedávno jsem (i díky vám) přišla na to, že v 99 % případech rozhodně svoji minulost prozradit. Ale KDY? Teď NE!
    První pokus (před seznámením) už jsem prošvihla. A momentálně jsem v rozpoložení, ve kterém nejsem schopná něco takového říct.
    Před první schůzkou, jak to plánuje Linda?
    To je možná nejrozumnější.
    I když to bude bolet (mě určitě a jeho ještě víc).
    Ale nechodíme spolu rok. Je to pár dní, tak co?
    A tohle bude pořád dokola, než to jednou vyjde, ach jo.
    Desítky euforií, desítky šťastných čtyř očí a desítky neskousnutelných skutečností. Nebo ten scénář může být jiný? Může. Když to nezkusím, tak se to nedozvím.
    Beztak k tomu jednou dojde, ačkoli jsem to neplánovala zrovna teď.
    Jsem v sedmém nebi z dnešního zážitku, kdy jsem prošla přes skype poprvé s webkamerou bez jediné pochybnosti a navíc se mi povedlo ještě víc posílit tu vzájemnou touhu poznat se.
    Teď mě čeká rande.
    A na to tedy odvahu vážně nemám.
    Ale jedno rande už jsem nedávno zrušila a podruhé už to s tímhle klukem po dnešním zážitku asi zrušit nedokážu.
    Tak neprojdu no.
    Co chci 5 měsíců na HRT?
    Mám stejně jen dvě možnosti:
    Buď mu to ještě neříct a tím rande si dokázat, že projdu (v tom si ale tak nevěřím) nebo mu to o sobě říct a doufat, že se z toho stane vztah bez obav (pohádka a utopie?).
    Ono je to stejně jedno.
    Nadšení z dneška mi už nikdo nevezme a videohovor pro někoho běžnou záležitostí, pro mě jedinečným okamžikem, kdy mi byla tak neuvěřitelně krásným způsobem dokazována má ženskost, je v životě každého člověka první jen jednou. U některých vyvolených lidí je videohovor v životě první ale dvakrát ;). Jako spousta věcí. Je to jako znovu se narodit a zrychleně dospět do druhého života.
    Je třeba si to užít!
    A je pravda, že kolikrát za našimi neúspěchy nestojí žádná přeměna. Ale úplně jiné souvislosti, které nám brání v tom uskutečnit své sny o našich vysněných mužích stejně, jako brání ostatním ženám.
    Ale stejně pořád myslím na Kačenku. Na mojí princeznu, která mi tu chybí.
    Vidím jí, jak jdeme třeba z pekárny a z ničeho nic mi řekne: “Tobě to tak sluší! Tyhle kalhoty jsou moc hezké totiž a hodí se k tomu tričku,” nebo “To jsou hezké šaty” (po sobotním cirkuse na začátku naší dovolené, kdy mi ještě připadalo, že dovolená nikdy neskončí).
    A ještě něco zvláštního 🙂
    Dnes se mi na hlavní stránce na blog.cz podsunula nabídka s titulkem: “Kde to nejvíc žije? – Čtěte nejdiskutovanější články!”
    Tak mě zajímalo, kde to nejvíc žije…
    Nooo a kde to nejvíc žije ze všech blogů na blog.cz, kterých je už přes 1 milión? 🙂
    No jasně.
    Kde jinde že? 🙂
    Za posledních 7 dní – 1. místo:
    Za posledních 30 dní – 5. a 13. místo:
    Za to můžete vy! 🙂
    Jinak já o popularitu nestojím. Nepropaguji tenhle blog vůbec nikde a nechala jsem ho i vyřadit z katalogu blogů tady na blog.cz i z katalogu toplist.cz.
    Když už jsme u těch statistik zase, tak na youtube, které nepropaguji už vůbec a chystám se ho zrušit, bylo právě dosaženo přes 200.000 shlédnutí a necelých 1000 odběratelů. Nedávno jsem si je prohlížela 🙂 (ty odběratele). Někteří z nich jsou moc zajímaví.
    Zaujala mě ale i statistika shlédnutí v jednotlivých zemích:
    USA
    ČR
    Velká Británie
    Mexiko
    Německo
    Kde se tu dlouhodobě vzalo to Mexiko?
    Tak fajn.
    Je půl dvanácté, nemůžu spát, tak si tu tak píšu, koukám na statistiky a vlastně bych měla být v peřinách a psát svému milému “dobrou noc”, protože na to čeká. Tak já za ním letím 🙂
    Ale ještě než tam doletím, chtěla jsem si sem dát jednu přeměnu z Velké Británie.
    Christine
    Co se to s ní stalo za dva roky?
    Píše, že po 6 měsících jí začala růst prsa a pak přišla FFS (Facial Feminization Surgery) – tady tak často diskutovaná feminizační operace obličeje.
    Christine své transition video nemá, ale má videa, na kterých promlouvá k divákům youtube.
    Na jednom z prvních videí mužským hlasem, na posledních už ženským.
    Foto vlevo je focené v poslední den, kdy se Christine rozhodla přijít do práce jako muž.
    Co k tomu ještě říct?
    To je tak neuvěřitelný posun.
    Hormony z ní po roce a půl udělaly taky už moc hezkou slečnu, ale FFS jen přispěla k dokonalosti.
    Vždycky existuje nějaké řešení. (Ano, vždycky.)
    I když slečna třeba nemá vlasy.
    Takže hurá do peřin a já se jdu těšit, co mi pan scénárista Život vymyslí zase zítra 🙂
    Myslím to vážně, když říkám, že je tak úžasné být ženou!
  • otєrєzє.cz

    Ještě není čas ani pro prince (ale bude :)

    Včera jsem konečně pochopila, v jaké fázi jsem.
    Ve fázi, kdy jsem sice identifikována správně, ale to až po důkladném prozkoumání mého dámského oděvu, které vyvrátí nejistotu a rozpaky nad zbytkem mého těla. Přijít ve vytahaných teplákách, jsem identifikována nesprávně.
    Moc tomu sice nerozumím, protože např. v ordinaci u foniatra plné lidí to bylo ok, v obchodech je to ok, v práci je to ok, na obchodním jednání je to ok, na dětském hřišti v Rajské zahradě je to ok a pak vyjedeme na Žižkovskou věž a … sice mě tam nikdo neidentifikoval nesprávně, ale cítila jsem, že to nebylo stoprocentní. (Má to být stoprocentní po 5 měsících HRT?) Cítila jsem to v těch pohledech. Nebo to tak nebylo? Igora Bareše jsem tam vedle sebe v tu chvíli neviděla, tak co to bylo za pohledy? Proč je tak zkoumám? Proč mi tak vadí? Proč z nich mám strach a je mi z nich smutno, když už ty lidi nikdy neuvidím? (Protože potvrzují (opravdu potvrzují?), že to není tak, jak bych si představovala.) Proč mě umí vykolejit pohled jediného člověka, zatímco ostatní jsou zase ok? Proč tam ten jeden je? Nic neřekl, byly to jen pohledy. Nechci takové lidi potkávat (to bohužel změnit nejde) a tak mi nezbývá, než změnit něco na sobě.
    Co mají tito lidé za problém?
    Dívám se tu do malého zrcadla, u kterého se každé ráno maluju a nevidím (nebo tam nechci vidět) Toma. Už dávno tam není. Ale oni mi říkají, že je. Nebo mi to neříkají? Co mi vlastně říkají? Že jsem divná? Že jsem divná žena?
    Pořád lepší, než být divný muž.
    Konečně jsem dospěla do fáze, o které jsem kdysi psala – že raději budu divná žena, co vypadá jako muž, než se každé ráno budit jako muž, co chce být ženou. A přeci nejsem spokojená?
    Ale ano. Vlastně jsem. Mohu toho tolik. Mohu jít v sukni na Žižkovskou věž nebo do cirkusu v letních šatech, vyřizovat pracovní poštu pod svým ženským jménem, používat ženský rod… Mám TÉMĚŘ všechny privilegia (i nedostatky) ženství.
    To ovšem může mít kde kdo. Teoreticky i kterýkoliv muž… :/
    Svým způsobem i tohle je pro mě ale úspěch, protože o to mi přeci jde a 5 měsíců na HRT si vlastně ani nemůžu víc přát, ale proč o tom píšu je to, že jsem si uvědomila, že tahle fáze rozhodně není tou správnou fází na hledání partnera.
    To, že mi píší kluci na internetu, že se jim líbím na fotkách neznamená, že totéž mě čeká ve skutečnosti.
    Je to sice divné, protože na těch fotkách jsem taky já, ale když jsem dnes létala s Kačenkou po Žižkovském vysílači plném lidí, nebyla jsem si jistá, jestli ty některé pohledy nebyly právě zkoumavé a podezřívavé, něco jako “sakra a to je co? Jo aha, ono to má sukni. Tak to bude asi žena, ale stejně se mi to nějak nezdá.” (Stejně tak si mohl říkat: “Ta má ale bílé neopálené nohy” nebo “Ach jak je krásná” 🙂 (tak ta poslední možnost je samozřejmě s pravděpodobností 0,0001 %).
    Silně pochybuji, že ty pohledy byly tytéž, které mají muži na mé fotky na internetu. Chtěla bych, aby je měli i ve skutečnosti.
    Proč to tak není, to si ještě neumím vysvětlit, ale nejspíš to bude tím, že fotky vybírám výhradně ty nejženštější, kdežto ve skutečnosti se ty střípky z minulosti ještě občas projeví a tak jsem se aspoň uklidnila a nehoním kluky na každém rohu a nepodnikám všechny kroky ke svému prvnímu rande, které (jak cítím) by nemělo šanci na úspěch, ač si to hodně přeji (a o to by to bylo horší). (Stejně to dlouho (nic nepodnikat) nevydržím.) A pak budu narážet na dno a zase narážet a narážet, až to vzdám nebo zase chvilku počkám v naději, že už je to lepší a že už ti kluci budou reagovat stejně, jako na internetu.
    Pořád lepší, než když jsem v minulosti na fotkách byla v paruce a když mělo dojít k opravdové schůzce, musela jsem říct “ne”, i když jsem nechtěla, protože to jsem zkrátka nebyla já a nebylo možné se sejít. (A pak tu hrála roli ještě jedna věc – já přece nejsem na muže! Jak by se mi proboha mohli líbit muži? 🙂 Rychle jsem podobné myšlenky na rande s mužem zaháněla.)
    Teď už to já jsem. (A nemusím nic zahánět). Ale přesto nejsem? Tak jsem nebo nejsem? Ale jo, jsem. Tak v čem je problém? Nevím, proč v metru jsem žádné pohledy nepřitahovala, zatímco na věži ano. Co to bylo za pohledy? Analyzovala jsem je správně? Zase ten strach. Je tu pořád. Vůbec si nejsem jistá, ačkoli jsem si jistější, než dřív. Takhle moc jistá jsem si ještě v životě nikdy nebyla. A přesto to nestačí.
    Ještě nepřišel čas pro princeznu (jak jsem pochopila už v jednom z předchozích článků). A tedy ani pro prince.
    Výlet s Kačenkou to byl krásný.
    Darovala Hance barevný obrázek, který možná brzo uvidíte vystavený v její ordinaci 🙂
    Pokaždé, když tam přijdu, se na mě bude usmívat její kouzelná princezna a připomene mi tenhle prázdninový den, kdy jsme byly spolu v Praze na výletě a kdy jsem si ani v nejmenším nepřipouštěla, že jí budu muset vůbec někdy vrátit zase mamince.
    Rozhovor se mnou a s Hankou byl moc milý, dětský, nevinný a z Kačenky odpovědí vyplynulo, že to má v hlavě srovnané.
    Hanka se mnou a s Kačenkou probírala, že tohle nebyla má volba. Že jsem zakletou princeznou. Ale to všechno už Káťa věděla.
    Pak mě Hanka potěšila tím, že dala kontakt na mě a na tento blog jedné slečně. O tom ale s kýmkoliv nerada mluvím, natož s Hankou.
    Fajn. Můj blog jako součást terapie 🙂 To abych se teď bála psát něco negativního 🙂 (Myslím, že to nehrozí.)
    Ačkoli tenhle článek začal tak negativně (protože bych chtěla víc, jako my všechny chceme víc a některé už jsme toho “víc” dosáhly a tolik bychom si přály být na jejich místech), vlastně z celkového pohledu to až tak strašné není.
    Jde jen o to být trpělivá (už zase).
    Kolikrát se ještě budu přesvědčovat, abych byla trpělivá? 🙂
    Já si na svého prince tedy budu muset ještě hodně dlouho počkat a jen si o něm potají před spaním snít. Tolik jich dnes kolem mě projíždělo v kolonách, v jejichž autech jsem se viděla, měla prsty zezadu v jeho vlasech při řízení nebo si pochutnávala na hamburgru, který jsme si před chvílí do auta koupili a těšila se, až přijedeme domů a budeme si spolu užívat letního večera…
    Dnes ráno z ničeho nic nakreslila Kačenka obrázek, na kterém jsem byla já.
    Udělal mi ohromnou radost, protože byl první, na kterém jsem v sukni 🙂
  • otєrєzє.cz

    Dvě otázky

    Měla bych dvě otázky:
    1.
    MtF potřebují odmužňovací (Androcur) a zženšťovací (Estrimax) pilulku.
    FtM potřebují jen zmužňovací, ale odženšťovací ne.
    Jak to?
    2.
    Říkali nám, že mužský hlas vzniká mutací v období puberty.
    Poslouchali jste někdy některé děti v mateřské školce nebo na základní škole?
    Už ve věku 6-10 let se hlas chlapců liší od hlasů dívek.
    Jak to?
    3.
    Né, třetí otázku nemám.
    Spíš jsem se chtěla podělit o včerejší zážitek.
    Byly jsme s Kačenkou v cirkuse. V tom horku kolem 30 stupňů jsem neváhala ani chvilku a vzala si své nové modré letní šaty. A ještě předtím jsme sjely do Deichmanna pro sandálky na klínku. (Prodavačky otázku: “Pokud budete něco potřebovat, mladá paní, neváhejte se zeptat,” už ani nebudu komentovat :). Ačkoli mě to pořád dokola umí udělat radost.
    Po cirkuse jsme šly pro pažitku do nedalekého obchodu, protože Kačenka si na dnešek poručila řízky a bez pažitky to prostě není ono 🙂
    Stála jsem ve frontě u pokladny a najednou jsem si všimla, jak po mě všichni pokukují.
    Dva kluci přede mnou se pořád usmívali, rodinka u vedlejší pokladny si pořád něco šuškala a usmívali se taky.
    Začala jsem být pěkně nervózní, nejistá, smutná a chtělo se mi utéct.
    Sice mi to nesedělo, protože kdykoliv jsem se koukla na svůj odraz, prostě jsem tam toho muže neviděla. Byla jsem si tím tak jistá a nechápala, proč jsem neprošla. Ale ty pohledy tolika lidí mě přesvědčily, že si ještě nemůžu být tak jistá. Možná ty šaty tolik přitahují pozornost? Už mi ani nešlo se na lidi kolem mě usmívat, jak to někdy dělám a přála jsem si co nejdřív vypadnout a zalézt někam hluboko do jeskyně. Na jednoho podezřívavého člověka sílu mám, ale když jich je kolem mě tolik (dá se říct všichni – (pomooc, všichni se proti mě spikli!)), mám problém. Kromě pokladní. Ta byla v pohodě. (Uf, aspoň někdo.)
    Když jsem se blížila k pokladně, koukla jsem se na pána za mnou. A to byl ten “problém”. 🙂
    Byl to herec Igor Bareš se svojí rodinkou. Mají tu nedaleko chalupu a vzal holky do cirkusu. Všimla jsem si ho tam.
    🙂
    Ti dva kluci toho herce pozdravili a on jim úplně v pohodě odpověděl svým “ahoj kluci” 🙂
    A najednou mi došlo, že ty pohledy nebyly směřované na mě, ale na něj! Že to šuškání bylo o něm, ne o mně. Že můj mozek vytvořil pseudostrach, který začal úspěšně ničit mé sebevědomí.
    Stála jsem půl metru vedle osobnosti, která byla centrem pozornosti a propadala zbytečné panice, která mě celou úplně ovládla a byla jsem z ní v koncích.
    Kolikrát se mě i vám asi podobná situace může stát denně na ulici, v obchodě, v tramvaji?
    Kolikrát denně dochází v našich hlavách k takovým omylům?
    To máme z toho, že se pořád bojíme.
    I když si myslíme, že už se bát nemusíme.
  • otєrєzє.cz

    O nadšeném foniatrovi

    Už zase jsem unešená!
    Já prostě nejsem schopná neradovat se. (A proč bych to jako měla dělat? Celý život se snažíme vymyslet, jak to udělat, abychom byli šťastní a když jsme šťastní, máme se brzdit, abychom tolik šťastní nebyli? Snad jen proto, abychom si nenamleli, až poletíme zpátky na zem? Nesmyslný přístup tohleto. Tohle nikdy nepřijmu za svojí filozofii.)
    Ředitel nás pustil dřív domů. Začíná nám totiž 14denní celozávodní dovolená, při které se bude malovat a dělat nové podlahy, takže jsme museli odstěhovat všechen nábytek na jednu stranu a u toho nemohou být puštěné počítače, tak bysme tam akorát seděli a koukali a mluvili o tom, jak bysme chtěli jít domů :).
    Tedy – já nic nestěhovala 🙂 Nosila jsem lehčí věci, protože ty těžší odtáhli kluci.
    Líbilo se mi, když kolegyně volala na kolegy: “Potřebujeme nějakého chlapa!” :)Jelikož v kanceláři zrovna žádný nebyl 🙂
    Já se nebráním tahání těžších věcí, ale dneska jsem zápolila i s kancelářskou židlí, kterou jsem dávala nahoru na stůl. Kolegyňka na mě kouká a říká: “Ale já ti zrovna nemůžu pomoct, Terez”. Držela krabici. Z jejího výrazu jsem pochopila, že má strach, aby mi ta židle nevyklouzla.
    “To zvládnu!”
    Už některé svaly hezky ubývají. Ale nebudu toho zneužívat. (Jen po mě už konečně nikdo nechce, abych s mýma úzkýma rukama nosila 50 kg skříně, jako jsem to musela dělat dva roky v obchodě, ve kterém jsem pracovala a tahat takové skříně z kamiónu 10 hodin vkuse (v ruce!) si tak akorát koleduje o průšvih).
    Tím, že nás ředitel pustil domů dřív, mám možnost napsat tu ještě než pojedu pro Kačenku článek.
    Musím se totiž s něčím pochlubit 🙂
    Po první hodině hlasové terapie v Praze mi p. Huťa řekl, ať si dojdu na foniatrii, kde mi zjistí, zda mám hlasivky zdravé a vpořádku, aby s nimi mohl pracovat.
    Objednala jsem se tedy u nás na foniatrii – jediné, kterou jsem na internetu našla – sestřičce jsem se představila jako Tereza Nováková, ale při objednávání jsem jí řekla, že mám jiné (podobné) dočasné jméno, pod kterým jsem u své pojišťovny. Jenže když jsem jí ho začala diktovat, tak v půlce řekla: “Tak končíme. Tohle je na mě moc složité. Nechávám si tu napsané Tereza Nováková.” 🙂
    Neprotestovala jsem. Byla jsem ráda. A líbilo se mi to potom i v čekárně, protože jsem věděla, že mě bude volat rovnou jako paní Nováková (ne Nováků).
    Měla jsem tam být dnes v 8:45. Přičemž v 9:30 mi v práci naplánovali tu studentku ekonomie, která se přišla podívat na elektronickou aukci, která zrovna od 10 h. probíhala a já byla její administrátor. Takže jsem to měla tak trošku na honem a raději přišla do čekárny o 20 minut dříve.
    V čekárně byly dvě starší paní, pak přišla maminka s chlapečkem a pak ještě jeden starší pár.
    Byla jsem úplně v klidu. Ale současně mi bušilo srdce RADOSTÍ, jak mě nikdo neřeší. Žádné civění, žádné podezřívavé pohledy.
    Tak tohle jsem si fakt užívala.
    Lidé se v ordinacích obvykle dost nudí, takže zkoumají okolí včetně ostatních lidí.
    Jenže já necítila žádné negativní reakce. Žádné pohledy. Byla jsem pravděpodobně nezajímavá, jako všichni ostatní navzájem 🙂 Ale zase nerada bych si moc fandila. To taky není dobré.
    Vyšla sestřička a vyjmenovala jména všech sedících kromě mě. Představila jsem se jako Nováková – hned věděla – vzala si kartičku pojišťovny, ale tam bylo “Nováků”, tak jsem jí poprosila, jestli bych jí mohla vysvětlit situaci a zavřela za sebou dveře. Jenže skrz ty dveře šlo slyšet dost nahlas, co si tam s ostatními povídají (“jéé pane doktoreeee helejtee, dostali jsme med!” :), což jsem zjistila při čekání v čekárně, takže jsem mluvila obecně a řekla jsem jí, že jméno na kartičce pojišťovny je jen dočasné, to ať použijí při vykazování úkonů mé pojišťovně, ale ať mě normálně oslovuje Nováková a víc jsem jí nevysvětlovala. Sedla jsem si zpátky do čekárny.
    Asi za tři minuty mě volá: “Paní Nováková, pojďte.” (Mé jméno v ženském tvaru je jedno z nejhezčích slov, jaké mohu slyšet. A to i během dne třeba v práci, kdy jsem takhle oslovována kolegy nebo dodavateli do telefonů nebo v e-mailech). Buď Terezo nebo paní Nováková.
    Vzala jsem si kartičku a šla k doktorovi, kterému ještě sestřička vysvětlila, že v počítači jsem Nováků, zatímco mi má říkat Nováková 🙂 (ta je hodná).
    A teď to přišlo.
    Pan doktor nebyl vůbec starý a mrzutý, jak jsem si ho představovala. Byl to krásný, sympatický, veselý, usměvavý a hezky vonící chlap! Nemohla jsem z něho odtrhnout oči 🙂
    Říkám mu, že jsem začala v Praze chodit na hlasovou terapii, kde po mě chtějí vyšetření, zda mám hlasivky vpořádku, aby se mohlo pokračovat.
    On se na mě tak podíval, usmál a řekl: “Jaké hlasové terapie? Teď vám nerozumím.”
    Vysvětlila jsem mu, že u mě probíhá přeměna (lékařům to fakt říkat asi budu 🙂 na ženu. (On mě rovnou identifikoval jako ženu 🙂
    Podíval se znovu a říká: “Vážně? A vy tedy ještě nemáte po přeměně? (jakobych měla mít? – To mi lichotilo). Navíc mně přijde, že váš hlas je ženský. Co s ním chcete ještě dělat?”
    To mě tak potěšilo, že jsem se na něj už začala culit a zeptala se svým: “Jooo? Myslíte?” 🙂
    On se toho hned chytl: “No ano, třeba teď to vaše “joo?”, to bylo vyloženě žensky i s tou intonací na konci. Takovou tou ženskou kličkou.” 🙂
    Sebevědomí mi začalo vzrůstat raketovou rychlostí.
    Vzal malé zrcátko na dlouhé tyčce, vysterilizoval ho, na jazyk mi položil hadřík a šup ke hlasivkám: “Řekněte éééééé”.
    No nebylo to moc příjemné mluvit s tyčí v krku, ale bylo to hned hotové.
    Ale on pokračovat: “Já bych se na nějaké hlasové terapie vykašlal. Vy máte krásně sytý ženský hlas.”
    Oponovala jsem, že bych chtěla dokonalejší.
    “Joo to bysme chtěli všichni mít všechno dokonalé. Váš hlas bych zařadil do kategorie, jako třeba Aneta Langerová. Vemte si, že ona má krásný hlas.”
    A kouká mi na ohryzek: “Plánujete operaci hlasivek nebo ohryzku?”
    “Ne, jen si chci nechat seříznout ohryzek. Dělají to v Hradci…” “Ano, znám, p. doktor Chrobok. Pozdravujte ho ode mě!” 🙂
    A zase ten úsměv.
    Byla jsem z něj tak vedle.
    Jedna z nejhezčích lékařských zpráv, jaké jsem kdy dostala. Obvykle sem lékařské zprávy nedávám, ale tahle tím slovem “ženský” a “ve správné poloze” přesahuje mé očekávání. Myslela jsem, že to bude jen banální prohlídka mých hlasivek, že tam strčí zrcátko nebo kameru, napíše “hlasivky ok” a jdu.
    Tohle ale asi p. Huťa nechce slyšet. Nepotřebuje, abych měla ženský hlas.
    I přesto p. Huťu (který je pedagog) vnímám právě jako pedagoga, který umí s hlasem pracovat. I když jsem teď na vážkách, ke kterému z těch dvou specialistů se mám přiklonit. Navíc k Huťovi mě váže i zvědavost 🙂 Jenže dneškem jsem ztratila tu hlavní motivaci 🙂
    Dneškem jsem se zbavila některých dalších zbytečných obav.
    Můj pan primář foniatr mi ukázal přístroj na měření frekvence hlasu, který tam má taky, kdybych jako chtěla někdy v budoucnu ještě přijít (což bych tedy chtěla, ale zapomněla jsem se s ním na tom domluvit). On se tím přístrojem vyloženě chlubil 🙂 Padl mi hned do oka! 🙂 (Ten foniatr :).
    Nevím, jestli jsem ho nakazila tím nadšením já nebo on mě, ale když si to tak vezmu, mám vlastně neuvěřitelné štěstí i na lékaře. Všichni jsou tak milí! Tenhle mě ale navíc připravil příjemné překvapení.
    Celou dobu se na mě tak hezky usmíval a popovídali jsme si krátce o lékařích v Praze, o přeměně, o operacích hlasivek, kdy se někdy k hlasivkám vkládá implantát, který je zvedne výš (což jsem nevěděla).
    Probrali jsme i hlasové terapie u p. Huti.
    Říkal, že u mě jsou to vyhozené peníze.
    Nedávno jsem tu dávala video, na kterém jsem poprvé promluvila.
    Ptal se mě, jestli se natáčím. Že bych měla, abych slyšela, jak krásně sytě žensky to zní 🙂 Jak artikuluji 🙂
    “Ano, nahrávám se, ale chtěla bych ten hlas mít ještě dokonalejší.” 🙂
    Můj hlas mi nepřipadá tak ženský, jak o něm pan foniatr mluví.
    Nejsem spokojená, ale když nad tím tak přemýšlím, říká mi to kolegyňka (která se zapřísáhla, že mi vytloukne z hlavy, pokud se rozhodnu pro operaci hlasivek), říkali jste mi to i někteří z vás (zatímco někteří z vás mi říkali, že to tak jednoznačně ženské není), ale teď je mi to všechno jedno.
    Lékař specialista mi řekl svůj názor a ten se mi líbí 🙂
    Všimla jsem si, že Huťa se nikdy k barvě mého hlasu nevyjadřuje. Jen řekl, že nepatří mezi hluboké. Ale neřekl, že jde o hlas mužský nebo ženský. Chce s ním pracovat, ať je jakýkoliv. I kdybych byla biologická žena, jde s ním pracovat. Však také většina jeho klientů nechodí za Huťou kvůli změně výšky hlasu, ale kvůli tomu, aby se naučili mluvit.
    Mám stejně podezření, že potřebuje, abych tam chodila a nosila mu honoráře 🙂
    Takže teď přemýšlím o tom, že hlasovou terapii nedokončím. (Ten foniatr mi to neměl říkat :).
    Běžela jsem rychle do práce, kde za chvilku dorazila moc hezká mladá slečna s neuvěřitelně modrýma očima (to byly čočky) v modrých šatech s krásně udělanými červenobílými nehty. Už jsem nezáviděla, jako dřív, tu její ženskost, kterou já nemohu mít. Cítila jsem se tak šťastná a přirozená, že za pár minut jsem přestala řešit svůj vzhled a chovala se normálně bez jakýchkoliv obav.
    Žádná negativní reakce po celou dobu. Normálně jsme si povídaly (i o mimopracovních věcech – kde studuje, že chodí na brigádu na čtyřsměnný provoz (netušila jsem, že existuje) atd.) Normálně se ptala, já odpovídala a po hodině jsme se rozloučily.
    Zase tu píšu o normálních věcech, o kterých biologické holky nepíší, já vím 🙂 Jenže já musím. Protože tyhle “normální” ženské zážitky mi dělají radost. Zvykám si na ně a jednou budou opravdu každodenní záležitostí, ale teď se jich nemůžu nabažit, protože jsem na začátku. Jsou plné splněného očekávání a splněných snů, které si sníme celý život.
    Ano, ony holky opravdu do svých blogů nepíší: “Dnes jsem byla v šatech nakupovat a nikdo na mě necivěl.” Protože žena v šatech je běžná záležitost, která nikoho nezajímá (když nepočítám chlapy z úplně jiného důvodu :).
    Do toho euforie ze včerejších šatiček a jsem zase na vrcholu blaha 🙂
    Sedím tu ve svých bílých kalhotách, které mi kolegyňky pořád tak chválí, v mentolovém tričku s kytičkama a náušničkama ve stejných barvách, venku je léto, sluníčko, za půl hodinky jedu vyzvednout Kačenku, sjedeme pro lístky do cirkusu, který jsem jí slíbila, v pondělí na výlet do Prahy, pouštím si tu veselé písničky a mám neuvěřitelnou radost ze života.
    Ze života, který jsem chtěla ukončit. Ze života, který ztrácel smysl a který byl prázdný, nezvladatelný a plný smutku.
    Jak to, že se to tak změnilo?
    To všechno už je minulostí, protože jsem svůj život vzala do svých rukou a rozhodla se s tím něco udělat.
    A krok po kroku, které se stávají snažšími a snažšími, se dostávám tam, kde mohu s klidem říct, že už jsem 4 měsíce šťastná jako nikdy v životě.
    Moc bych si přála ještě někdy vidět mého foniatra :).