Můj první lak
Nevím proč (vlastně vím proč – dívala jsem se zrovna do malého zrcátka, co mám opřené o stůl v práci, abych viděla, kdo za mnou vchází a kochala jsem se zase svými lesklými nehty :), ale najednou jsem si vzpomněla, jak jsem šla kupovat svůj první vlastní lak na nehty! 🙂
Bylo to tak kolem roku 2004, našla jsem si na internetu, že existuje bezbarvý vyživující lak na nehty a prodává se v lékárnách.
O pauze na oběd jsem běžela hned do první lékárny, byla strašně vynervovaná a měla jako vždy úplně zbytečný strach, za mnou fronta lidí a říkám paní lékárnici: „Máte prosím bezbarvý vyživující lak na nehty?“
Myslela jsem si, že mi řekne „ano“ a normálně mi ho prodá, já vyletím ven a bude to.
Jenže oni ho neměli! A lékárnice mě před všemi těmi lidmi začala doporučovat jiné laky. Taky vyživující, ale nebyly bezbarvé, spíš růžové.
Tak jsem si začala vymýšlet, že to není pro mě (čímž jsem se vlastně podřekla) a že mám koupit jedině bezbarvý.
Pořád mi vnucovala ten růžový! Že prý taky není vidět 🙂
Sebrala jsem se a šla.
Lak jsem si samozřejmě nekoupila a přišla tak o radost, kterou jsem chtěla mít z nalakovaných nehtů, které můžu nosit kdy chci a kde chci a nikdo si toho nevšimne…
Za pár týdnů jsem to zkusila znovu a jinde, kde ho skladem měli, takže jsem svého cíle dosáhla 🙂 A od toho okamžiku už nebyl takový problém si koupit další lak. Chce to jen udělat ten PRVNÍ KROK.
Pamatuji si přesně ten povznášející a osvobozující pocit, když jsem si ty nehty nalakovala a normálně je takhle nosila. Ten pocit mám pořád. Ale už se neklepu, když si jdu koupit i jakýkoliv jiný lak.
Nebo jak jsem se v r. 2011 bála oholit si ruce. Myslela jsem si, že to bude vidět, že to bude poznat, že tam budu mít černé tečky a lidé si o mě budou myslet bůhví co, ale ta touha po ženských rukách byla silnější, tak jsem vzala epilátor a všechny chlupy vyškubala i v podpaží.
A výsledek? 🙂 Žádné tečky! Krásně hlaďoučké ruce úplně všude! A to svůdně hladké podpaží! Zase jsem se bála něčeho úplně zbytečně. Proč to dělám? Proč jsem taková? 🙁
Teď nosím do práce lehké svetry, protože nechci, aby všichni viděli mé hladké ruce, když byli zvyklí na chlupaté. Úplně slyším kolegyni, jak se mě ptá: „Ty si holíš ruce?“
Měla bych jí s klidem říct: „Jo, holím. A ty?“ 🙂
Proč mi ta odvaha tak chybí? 🙁
Ale pomalými krůčky jsem stále odvážnější a vyrovnanější. Řekla bych, že zatímco z dob základní školy, kdy jsem poprvé vyšla v silonkách (pod kalhotama) ven a musela jsem se ihned vrátit domů, jaký jsem měla strach, že to někdo pozná (jak by to mohl poznat asi?), jsem ušla na té mé pomyslné cestě tak 1 km ze zbývajících deseti… Ale jsem ráda i za něj. Nebo jak jsem byla nervózní, když jsem si poprvé nevzala pod kalhoty v silonkách ponožky a měla na silonky rovnou boty! Co když to někdo uvidí! 🙂
Teď se tomu směju. Jsem dál, ale ne dost daleko… 🙁
I když vlastně v tu nedávnou slunečnou neděli, kdy jsem vyšla ven ve dvě odpoledne (i když ve čtvrti, kde tolik lidí nechodí) jsem se možná pohnula už o „2 km“ 🙂
Až půjde Tereza nakoupit (nemusí vyloženě v sukni, ale jako Tereza), budu už daleko „5 km“. Až půjde nakoupit v sukni, tak 6 km, až přijde Tereza do práce, tak 8 km a v cíli na 10. km (nebo spíše na startu) bude v den, kdy se svěřím Doc. Jarolímovi 🙂
To abych si vzala pořádné boty 🙂 Nebo kamarádku k sobě, až půjdu pro ten chleba 😉
Před 14 dny jsem úplně náhodou výjimečně (což jsem asi rok neudělala) zapnula Snídani s Novou, když jsem vstávala. Mluvil tam chytrý pán o tom, že délka spánku nemá zásadní vliv na to, jak dobře se vyspíme. Záleží totiž na tom, v jakém rozpoložení vstaneme. Zda mozek zahrneme negativní energií (stresem, starostmi, nechutí např. do práce) nebo zda do něj vpustíme endorfiny, příp. se stačí pouze na něco těšit. Třeba že pojedeme na výlet.
Pak totiž mozek reaguje tak, že nastartuje tělo okamžitě a dobrá nálada způsobí, že ospalost nevnímáme. Jakmile však vstaneme ve stresu a jdeme do práce, někteří jedinci jsou schopni se koncentrovat dokonce až v 11 dopoledne!
Má pravdu, pán 🙂
Už jsem si to několikrát vyzkoušela, že jdu v pátek do postele v jednu v noci a vstanu celá natěšená v šest ráno, i když je sobota, protože už se nemůžu dočkat, až se namaluju, hezky obléknu a Tereza bude svobodná po celé dva dny. Užije si chvilek, kterých má tak málo… ve všední den jen pár hodin, když se vrátí z práce (nepočítám-li spánek v růžovém pyžámku).
V té souvislosti mě napadlo, proč mám takových chvilek tak málo?
Proč Tereza nemůže být všude sama sebou? Proč s tím něco nedělá, proč sakra už něco neudělá, aby nemusela přeskakovat a vracet se tam, kde šťastná není?
Ale já pro to něco dělám. Jen to nejde hned. Začínám u Hanky v lednu…
Ale proč to nedělám hned?
Protože na to nemám, abych si vzala ráno náušničky, namalovala se a šla do práce. Umíte si tohle někdo představit? Jak váš kolega – muž přijde jednou s parukou, namalovaný a v dámských úzkých riflích a balerínkách?
Dost dobrý způsob, jak okolí šokovat.
A taky způsobit nevratný poprask.
Otázkou je, proč bychom ten poprask neměly způsobovat? 🙂
Myslím si, že by to okolí nakonec muselo skousnout – asi bych vypadala dost směšně – bez hormonů s prosvítajícími vousky a některými typicky mužskými rysy (ramena, hlas, nos – to nenatrénuji).
Na to prostě nemám. Na to má odvahu jen opravdu málo z nás. Na druhou stranu by to byla situace, kterou bych chtěla zažít. Ne na vlastní kůži, ale s nějakým mým kolegou.
KDYBY PŘIŠEL MŮJ KOLEGA ZÍTRA DO PRÁCE OBLEČENÝ JAKO ŽENA
Kdyby přišel můj kolega zítra do práce tak, jak jsem tu teď popsala, usmívala bych se na něj. Vadilo by mi, jak by se na něj dívali někteří kolegové, měla bych vůči němu respekt. Obdivovala bych jeho odvahu. Neustále bych o něm přemýšlela, zajímalo by mě tolik věcí, ale bála bych se ho zeptat, abych to neřešila přede všemi. (Pokud bych to byla opravdu já, kdo má takového kolegu, povzbudilo by mě to!) Přistihla bych se, jak bych ho neustále pozorovala. Viděla bych, jak má k němu spousta lidí odpor nebo jen strach se k němu přiblížit, promluvit na něj. Všichni by se vyhýbali ho oslovovat, aby nemuseli řešit, jestli mají použít ženský nebo mužský rod. On by normálně pracoval, všechno by vyřídil tak, jak má. Spadla bych ze židle z jeho odvahy, když by se takhle sebral a šel do výroby mezi těch 200 montážnic.
Jak by asi reagovaly? A jak by reagoval člověk, který ho zná jako muže a najednou by tu stál takhle? I přes kolegy snahu co nejvíce se zženštit by stále totiž vypadal mužně.
Někteří by se ho narovinu ptali: „Co to má být, jako tohleto?“
A on by jim s klidem odpovídal… Co by jim vlastně odpovídal???
Navždy by se změnil pohled všech jeho kolegů na něj. A to by bylo možná dobře, protože by se to konečně někam pohnulo. Ušel by zase dalších pár set metrů dopředu.
A já bych se mu (jí) snažila co nejvíc pomáhat. Ale tak, abych jí neštvala ta přehnaná péče zase 🙂 I když třeba mě je příjemná 🙂
Je fakt, že by záleželo na tom, zda by ráno přišel kolega jako žena nebo kolegyně jako muž. Pokud by přišla kolegyně jako muž (tzn. že by si ostříhala své krásné dlouhé vlasy, nenamalovala by se a oblékla mužně), tak by se jen každý zeptal: „Proč ses ostříhala?“
Spousta žen takhle chodí a oblékají se méně žensky. Všichni by si na to zvykli a neřešili by to. Znám tu v práci minimálně pět žen, které nosí krátké rozcuchané vlasy, mají mužskou chůzi a oblékají se zásadně do montérek tak, že z dálky nevím, že je to žena.
Tak proč je to u muže, který přijde jako žena, tak těžké?
Já osobně bych byla ráda za MtF i FtM na pracovišti.
Hlavně by se pozornost směřovala i jinam a ne pořád jen na mě 🙂 Otázkou je, jak by všichni rozdýchali DVĚ takovéto osoby na jednom pracovišti 🙂
A třeba si to jen vsugerovávám, že bych nějakou pozornost přitahovala. Nebo si spíš přála, aby mě všichni ignorovali jako doteď a byla jsem tuctová zaměstnankyně. Kéž by to tak šlo.
Pamatuji si na jednu z prvních řad Vyvolených, kde byl mezi ubytovanými i transvestita, co si říkal Pity.
A taky si pamatuji, jak ostatní ubytovaní říkali své pocity z jeho převleku: „Víš, my tě tu tolerujeme, nevadí nám to, ale máme takový jako divný pocit, když na tebe chceme mluvit. Nechtěně se ti vyhýbáme, nechceme s tebou komunikovat, není nám to příjemné, nejsme před tebou uvolnění.“
To myslím přesně odráží názor většiny. Jo, budu tě tolerovat, ale nechtěj, abych se s tebou bavil.
No tak se se mnou nebav! Já tě taky nepotřebuju.
To je fakt 🙂
Jenže mě mrzí, že zrovna kvůli tomu, že jsem žena v jiném těle jsou lidé, kteří se mnou nechtějí komunikovat. Vím, že mi můžou být ukradení, ale s Tomem komunikovat můžou a s Terezou ne? PROČ?
Proč se pořád na něco ptám?
Včera mi dala ségra tašku. Byly v ní věci, co zachránila, když Tereza před rokem běsnila a všechno vyhazovala. Úplně jsem zapomněla, co v ní je a doma jsem z toho byla nadšená! Tolik mých oblíbených věcí mi sestřička zachránila! Moje oblíbené sukýnky, trička, bundičky! Jsem jí za to tak vděčná!
Doufám, že už nikdy nebude mít příležitost něco zachraňovat.
Maximálně tak Terezu, až se bude nechtěně řítit na podpatkách na plese v šatičkách k zemi :)))
To už bude ale moment, kdy tenhle blog bude u konce a zůstane tu jako připomínka toho, co všechno se může stát během života jednoho člověka, na kterého si za sto let stejně nikdo nevzpomene.
Tak právě proto stojí za to bojovat o svůj sen. Když už na tom světě jsme, užijme si to tu a netrapme se.
Musím si už přelakovat nehty. Rostou mi strašně rychle. A vlasy taky. Hurá! 🙂
(Já se tu vždycky tak úžasně odraeguju tím psaním 🙂
A ta nostalgie z prvního laku 🙂 Holky pamatujete si vy svůj první VLASTNÍ lak? 😀
4 Comments
Lada
Ahojky Terko, nechci být pesimistkou, ale jak jsi psala že stojí za to bojovat o svůj sen, tak jsem si vzpomněla na jakési staré přísloví které se mi , ač nerada přiznávám , líbí protože je pravdivé, a zní :"Lidé ničí svoje sny tím, že je uskutečnují" , nevim kde se tohle přísloví vzalo ale je na něm velký kus pravdy . Snít, je velice krásná věc , taky mám s timto fenoménem bohaté vlastní zkušenosti, ale máš alespon představu "co bude dál?" . Až bude "po všem" ? Neměj mi to prosím za zlé , tenhle "rýpavý" dotaz , jinak Ti samozřejmě držím pěsti , at Ti vše vyjde podle Tvých představ. Měj se hezky Lada
Tereza
Ahoj Lado,
Lada
Čauky , díky za reakci na můj ,možná divný dotaz, ale jen mně zajímalo jak asi plánuješ budoucnost. Doufám že Tě to moc nenaštvalo, ano, i já TEN sen mám , ale shodou všech možných životních okolností jsem se ocitla v naprosto slepé uličce. Mám rodinu která funguje , miluji ji, ale na druhou stranu cítím totéž co Tereza, a vím že to asi nepůjde takhle žít až do konce svého života. Asi jsem si tu pravdu o svých nejniternějších pocitech přiznala až příliš pozdě. Ale žít se musi za každou cenu , jen by mně zajímalo jestli TAM nahoře mají nějaké oddělení reklamací , až tam člověk přijde aby JIM mohl řict že bylo něco špatně a aby si dávali příště pozor.
Tereza
Ahoj Lado,