otєrєzє.cz

Kosí árie

Když jsem se v jedno úplně první ráno svého života měla probudit vedle muže, první co mě napadlo bylo: Nelekne se mě? 🙂
Věděla jsem, jaké je to kouzlo, když si namaluju třeba jen oční linky.
Ráno bylo ale šero, Tom jen mžoural a tak jsem se šla do koupelny umýt a namalovat.
A co v létě? Až se půjdu koupat s Kačenkou nebo s Tomem? Tam taky nebudu namalovaná.
No co. Tak nebudu namalovaná! 🙂
Asi každá žena zná své triky, které jí dokáží zkrášlit. Jak upravit vlasy, jak se namalovat, co si obléknout. A tak jsem (stejně jako ostatní ženy v žebříčku zbytečných obav před svým partnerem) měla strach, že se mu nenamalovaná nebudu líbit. Řekla bych, že je to úplně normální obava, ze které nemá smysl dělat drama. Jenže říkejte to mému mozku, kterému ještě víc než u kterékoliv jiné biologické ženy záleží na tom, abych vypadala dobře…
Minulý týden jsem poslouchala Evropu 2 a moderátorka (moc hezká žena) tam vyprávěla, jak se o víkendu ráno probudila a nechtělo se jí namalovat. Když už bylo skoro poledne, přišel k ní přítel a normální jí vpálil takhle napřímo: “Už by ses mohla namalovat, ne?”
🙂
Muži berou své partnerky takové, jaké jsou. Jinak by to ani nebyla láska. Ale jak je vidět, každý se rád dívá raději na hezké věci (a tváře :).
Ponaučení z toho neplyne žádné. Jen jsem se uklidnila, že má snaha o to vypadat dobře je normální.
Dnes je poslední den mého života, kdy ještě nevím, kdy přijde můj den D. Zítra už budu upnutě sledovat kalendář a odpočítávat jednotlivé dny blížící se mé několikadenní “dovolené” v Motole. Ležet, ležet a zase jen ležet. Supeeeer! Jo, ale na zádech. Ještě ani pátý den nikoho nechci vidět, ale nejspíš budu přilepená na notebooku a budu schizofrenicky nadšeně-vzteklá popisovat své pocity a všechno co vidím na tenhle blog. (Jako kdyby to někoho zajímalo :).
Tím, že jsem si vše prožila s Dannie přesně před rokem, byla u ní v Motole dvakrát na návštěvě a starala se pak o ní pár dní u mě doma, vím přesně do čeho jdu. Už teď se mě kolegové a kamarádi ptají: “Máš strach? Trému? Bojíš se?”
Ještě se nebojím. Ještě pořád jsem nadšená. A věřím, že mi to nadšení zůstane i dlouho potom. Že pozitivně ovlivní i můj případný vztek z toho, že se nemůžu v noci otočit na bok, že mám v rozkroku zaražený kolík, který mě už pátý den tlačí úplně všude, mé vlasy jsou mastné, smrdím a potřebuji sprchu… jo a vlastně ještě nějaká bolest tu asi bude. Tak to je jasné, o tom nepochybuji, tu čekám. Nemůže mě překvapit. S tím do toho také jdu, že to nebude šimrání špičkou prstu na lokti 🙂
Je nedělní podvečer, já mám chviličku na psaní, protože Tom se jel projet na kole (jela bych s ním, ale nestačím mu :), já si ještě na zítřek musím připravit, co na sebe (kalhoty už jsem zahodila, když je tak krásně a tak pojedu v nové sukni) a přelakovat nehty, abych neposlouchala Tomovy narážky typu: “Hele, už se ti loupe lak!” 🙂 Navíc to nesnáším. Je to až takový problém, holky, vzít si odlakovač a přetřít to znovu? Nebo (v nouzi) to prostě přeplácnout celé znovu bez odlakování aspoň na tu chvilku?
Za okny mi ve večerním zapadajícím sluníčku zpívá na špičce stromu kos. Miluju jeho zpěv. Provází mě už od dětství v dědově velkém zahradnictví, ve kterém jsem vyrůstala obklopená kytičkami. Tentýž kos mi pak zpíval u okna v novém bytě, kam jsme se s rodiči přestěhovali, za okny u základní školy, do které jsem chodila, na internátě, kde jsem v květnu a červnu zamilovaná místo učení na maturitu psala své romány a pak seděla na náměstí na lavičce a vnímala, jak se zastavil čas. Opět s kosí árií nad hlavou. Když jsem se vloni rozloučila s Dannie v Motole a šla navečer z jedné její návštěvy domů, uprostřed liduprázdného átria v betonové Motolské nemocnici seděl kos a zpíval. Ale tím, jak se jeho zpěv rozléhal, mě naprosto dostal a tak jsem zapnula záznamník svého mobilu:
Tehdy to byl okamžik, ve kterém jsem se zastavila plná dojmů z proběhlé návštěvy, plná nadějí a snů, k jejichž úplnému splnění zbývá jen krůček. A přesto mi to všechno připadalo tak daleko… Vždyť to bylo 22. května 2014. Před rokem! Jen já, kos a opět mé sny.
Moc jsem si přála posunout čas o rok dopředu.
Stalo se.
Toto je radostná árie o tom, že sny se plní, že nikdy není pozdě a o vítání v novém světě i životě. Tentokrát už konečně v tom správném.
Vím, že tenhle článek je vlastně o ničem.
Ale… no a co? 🙂

59 komentářů

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.