otєrєzє.cz

Různé druhy žen

Kdo je na obrázku?
A kdo je na tomto obrázku?
A na tomhle?
Vlasta mě přivedla na zajímavou myšlenku. Když mi jednou popisovala, jak při jedné její akci pozorovala kolem sebe všechny ty krásné hostesky, záviděla jim jejich krásu, namalované řasy, sexy šaty… a ona tam musela být v hnusné pánské košili. Ale pak se zadívala více a ne všechny ty dívky (ty dívky, co měly to štěstí, že se jako dívky narodily) vypadaly tak dokonale žensky, jak by od žen většina z nás očekávala. A obrázky takových žen, které jsou také kolem nás, jsem se pokusila najít.
Máme nějaké představy o ženskosti, chceme být dokonalé, krásné, ženské… a zatím některé z nich měly velké nosy, dlouhé brady, hrubé rysy, široká ramena, tlustá lýtka… Nechci jmenovat všechny nedostatky, protože se to nesluší. Na každé ženě je něco krásného.
Tak co vlastně chceme?
Má snad někdo problém se správnou identifikací takových žen (dle prvního obrázku)? Všechno jsou to čistě biologické ženy od narození.
Já to nevím, protože žádnou takovou ženu neznám, abych se jí zeptala, jestli nemá problém s tím, jak vypadá, přestože je ženou od narození a neměla by tedy řešit to, co řešíme neustále dokola my – tj. zda jsme už konečně tak ženské, aby nás okolí jako ženu vidělo i identifikovalo.
Nabízí se otázka, jak moc tedy chceme být ženské? A považujeme za neúspěch, pokud nevypadáme tak dokonale, jak bychom si představovaly? Snad jako modelky nebo princezny? Jak k tomu tedy přijdou ženy z prvního obrázku? Biologické ženy, které jako modelky nevypadají?
Omlouvám se všem ženám z prvního obrázku, že jsem vás použila jako příklad ženské nedokonalosti. Rozhodně vám nechci ublížit a už vůbec ne říct, že jste ošklivé. Jde mi jen o srovnání toho, čeho chceme my, právě teď rozené ženy, dosáhnout.
Záměrně jsem použila fotky z jednoho serveru z Pobaltí, odkud je absolutně nepravděpodobné, že by některá ta žena zavítala na tento český blog. Naše jazykové rodiny jsou si naprosto cizí.
Vyhledat takové ženy mi nedalo moc práce a zabralo mi asi 5 minut. Vlastně to byla každá přibližně 20. fotka. Zatímco 15 z nich bylo půvabných a zbývající 4 byly nezajímavé.
Každý člověk dává přeci na internet své nejlepší fotky… Tyto ženy zveřejnily právě tyto fotky. Nezabývají se myšlenkou, že by je někdo mohl špatně identifikovat, jelikož se cítí a hlavně JSOU ženami. A jsou své.
Tak proč to my pořád řešíme?
Nedávno jsem hledala nějaké hezké obrázky na internetu a to, co jsem viděla mě přivedlo na jednu nečekaně zdrcující myšlenku. Co když si něco nalhávám? Co když vypadám, jako ty ženy z obrázku č. 2 (které novináři tak často nazývají “ženy s transsexuálním vzhledem”) a jen si naivně myslím, že je to dobré? Nemáme (a ani nemůžeme mít) soudnost a tak jsme závislé na okolí. Co když vypadám hrozně? Že mi celé to okolí lže, že se mi všichni posmívají za rohem, řeší mě, ukazují si na mě a nikdy se nepřiblížím dívkám ze třetího obrázku? Byla jsem z toho smutná, vyplašená a odhodlaná to tak nenechat! S tím se prostě nehodlám smířit! (I můj optimismus občas převálcují pitomé myšlenky. To je naprosto normální :).
Všechny bychom chtěly skončit ve třetím obrázku…
Chtěla bych ale říct, že štěstí nespočívá v dosažení dokonalé ženskosti. Je to v přijetí nás samotných jako ženy – takové, jaké jsme. Protože většina rozených žen dělá vlastně totéž!
Ale určitý stupeň ženskosti stejně potřebujeme. To je záměr toho všeho, proč jdeme do přeměn. Abychom naše tělo konečně co nejvíce přizpůsobily své duši, radovaly se z toho, jak teď konečně vypadá a začaly se mít rády. Včetně toho, jak se cítíme, protože to s tím souvisí. Bez toho to nejde. Budeme-li se dál nenávidět, nebudeme šťastné, i kdybychom vypadaly jako Miss universe. (To nebyl vhodný příklad, jelikož vypadat jako Miss universe rovná se automaticky být spokojené se svým ženským tělem 🙂 Ale myslím, že je pochopitelné, jak jsem to myslela.
Nejen my toužíme vypadat jako ženy ze třetího obrázku. Stejně jako biologické ženy chceme být krásné.
Že to jde dokládá ještě tento moc hezký časosběrný obrázek Emmy, která začala, když jí bylo 33 let.
Nezdá se mi, že by na posledním obrázku v 17 měsících HRT patřila do jiného obrázku, než do toho třetího. Ta změna je tak obrovská!
Emma vám vzkazuje:
Ahoj! Mé jméno je Emma. Začala jsem svou přeměnu, když mi bylo 33 a myslela jsem si, že to nikdy nedokážu.
První měsíce byly hrozné. Ale sebrala jsem všechnu víru a dělala jsem vše, co bylo v mých silách: dieta, sport, meditace…
V té době jsem poznala sílu make-upu. Ale také jsem pracovala na své ženskosti a na mém já.
Bylo to těžké, ale až doteď jsem to nevzdala. To štěstí si totiž vytváříme my a záleží jen na nás!
Tohle není článek o zoufalství z nejistoty o mé ženskosti, které jsem na chvilku v panické hrůze propadla a snažila jsem se všemožnými způsoby zjistit, zda jsou mé obavy oprávněné nebo ne.
Nejsou různé druhy žen.
Ženy jsou jen jedny a těmy jsme MY VŠECHNY.
Proto vždycky říkám, že pro mě transsexuálové neexistují.
Oni jsou buď muži nebo ženy.

29 komentářů

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.