otєrєzє.cz

Dostala jsem měsíčky

Dnes jsem samu sebe naprosto nesmyslně v práci před jedním dodavatelem vyoutovala.
Beru to jako ponaučení, ke kterému už prostě nesmí dojít. Moc mě to mrzí, ale to je tím mým nadšením, když někoho vidím. Mám prostě vždycky radost.
“Jéé, paní Veselá! Dobrý den! Ale my se známe, já už jsem vás přeci viděla… Asi před rokem…”
A jéje.
Začalo mi to docházet.
Ředitel se na mě tak podíval: “…nooo viděla”. Usmál se a už mu bylo jasné, co to tu povídám.
Mně taky.
Bylo to zhruba před rokem a půl – tedy pro mě v daleké prehistorii, jenže teď jsem si neuvědomila, že to sice byla Tereza, kdo tu paní viděl, ale měla jsem trochu jiné tělo a tak ona viděla někoho jiného – Toma, kterého si také pamatovala.
Nastaly rozpaky.
“My že jsme se viděly?”
Rychle změnit téma a utéct.
Zda se pak na to ředitele zeptala nebo zda jí to ředitel řekl sám (podle mě ale ne), to už jsem nezjišťovala.
Ach jo. 🙂
Každý (byť by měl být už jen třeba jediný), kdo se to dozví, mě zamrzí.
Nemohla jsem teď pár dní vůbec psát.
Užívala jsem si prázdniny s Kačenkou, ta byla moc roztomilá, z ničeho nic mi začala dělat na hlavě culíčky a řekla, že tyhle dva mám takhle nosit, protože mi to sluší. Taky se mi to líbilo. Kladla mi na srdce, jaké gumičky mám používat (ty černé jsou nejlepší!) a dávala mi do vlasů různě sponky. Krásně mě česala a zkoušela i copánek. Bylo to moc příjemné.
Postavily jsme sněhuláka (to je Olaf). Prosím vás, jestli ho někdo na severu Čech potkáte, vraťte mu upadlý nos a vlasy po té oblevě… Kačence na tom moc záleželo.
Pak při bobování z jedné zříceniny jen tak prohlásila: “Ty vypadáš jak holka!” 🙂
To mi udělala opravdu radost, protože jít bobovat a vypadat “jako holka” není zrovna jednoduché. Nemůžu mít na nohách kozačky na podpatku, nemůžu mít svůj oblíbený kabátek nebo dokonce sukni a věděla jsem, že když to řekla ona, že to myslí upřímně. Vždycky mi říká, jak vypadám a kolikrát už jsem v minulosti dostala taky pěknou “facku”. Ale byla jsem za ní ráda. I za tu upřímnost.
Je zajímavé, jak chápe ten fakt, že jsem žena. Když počítala osoby na návštěvě u mé mamky, došla k závěru, že tam není žádný kluk ani muž. A vůbec se nepozastavovala nad tím, že by to mělo být jinak nebo že to kdysi bylo jinak.
Bavila mě, mazlila mě, dělala mi radost, ukazovala mi, jak umí číst, psát, kreslila mi, byly jsme spolu vybrat lak na nehty, hned jsem jí ho nalakovala a nesměla jsem ho v neděli zapomenout odlakovat, protože jednou jsme zapomněly a to bylo potom u nich doma průpovídek…
Bylo pro mě těžké jí zase po pěti dnech odvézt domů. Vždycky to v neděli večer schválně prodlužuje a zdržuje. Nesnášíme neděli obě dvě.
Chybí mi.
Jinak tyto Vánoce byly krásné. Měly díky někomu moc milému ten nejromantičtější nádech, jaký mohou mít. Byla jsem doslova v sedmém nebi.
To byl i důvod, proč jsem se na první (jinak samozřejmě strašný) den v práci 5.1. tak těšila, protože jsem věděla (to ani jinak nemohlo dopadnout!), že bude rande. Naplánovali jsme si procházku mezi sněhovými vločkami (ty také nakonec v to pondělí padaly a byly jako velké chomáčky vaty), ale já mezi nimi poskakovala sama v žitavských ulicích a ne radostně, ale smutná a naštvaná sama na sebe. Nebo spíš na Toma, který se vynořil jako přízrak v tu nejhorší chvíli. (Co tu ještě děláš? Já už tě úplně vymazala! Že bydlíš v tomhle blogu? Hm, tak to je pravda, ale už neexistuješ, tak mi neděs kamarády…)
Už jsem se z toho zmátořila a zbytek (nebo spíš předchozí děj) té romance sem nepatří. Bylo to ale něco tak krásného, že z toho mám hlavu zamotanou ještě teď a stále ještě věřím…
Ačkoli jsem dostala pár výčitek, že jsem z tohoto blogu neměla odstraňovat fotky, které souvisely s texty a s přeměnou, došlo mi, že jsem to udělala až příliš pozdě. Bylo to opravdu pozdě a blog, který jsem si ze začátku psala úplně nevinně jen tak, abych si měla s kým povídat a který potom přešel v něco, co vlastně ani nevím, co je, ale bavilo mě, že to spojilo tolik lidí s podobným osudem a chtěla jsem pomáhat, povzbuzovat, popostrkovat, mi najednou z ničeho nic poprvé ublížil.
Zlobila jsem se sama na sebe, že už nechci nikomu pomáhat. K čemu je blog, který mi ubližuje?
Ale uvědomila jsem si, že to nebyl blog, který mě připravil o procházku v zasněžených ulicích s někým, kdo byl stejně nadšený jako já, kdo byl na stejné vlně, kdo tak moc toužil se sejít, že by pro to udělal cokoliv. A ta síla té touhy byla tak obrovská, že jsem jí cítila každý okamžik – ve dne v noci.
Mohla za to moje minulost.
Všechny stopy po tomto blogu mohu zametat jak chci, ale vždycky přijde moment, kdy to budu muset tomu nejdůležitějšímu člověku na světě říct. Tomu jedinému a nikomu jinému.
Teď už se ale aspoň nestane, že se to dozví dřív, než mu to stačím říct já.
Výsledky vyhledávání v googlu, než definitivně zmizí, mi tedy ještě stihly připravit nemilé překvapení, které jsem nechtěla zažít a tak mi jednou z ničeho nic mezi těmi nejkrásnějšími smskami, o kterých jsem si mohla jen snít, ale byly skutečné, naskočila jedna, který mi vyrazila dech a vrazila kudlu do zad (ačkoli to tak nechtěl, jak psal).
Tohle se nemělo stát. Měla jsem vztek.
Jak se asi cítí muž, který se to dozví tímto způsobem v tomto blogu dříve, než mu to podám já svými vlastními slovy a jemněji, jinak? Co asi vytvoří jeho fantazie v jeho hlavě, která nemá dostatek informací? Tak strašně se bojíme neznámých věcí. Chtěla jsem, aby mě nejdřív poznal, abychom spolu mluvili, abychom spolu chodili (myšleno po městě), abychom se spolu smáli, abychom si zašli na horký čaj, který by nám zahřál dlaně a tam jsem mohla vidět jeho oči, cítit jeho vůni, vidět vlasy, které jsem toužila si prohrábnout. Říct mu, jak mu ten nový svetr sluší, o kterém mi tak nadšeně psal, že si koupil na horách a že se mi v něm ukáže…
Neukáže.
Je to mžik. Říkám tomu “mizení”. Jenže věřím v základní fyzikální zákon na Zemi, kterým je zákon o zachování energie. Nic nemizí jen tak. Jen se přesouvá.
Nemohla jsem si ani pobrečet, protože tam byla Kačenka (ještě že jsem jí tu měla), ale řekla jsem si, že se nevzdám. Že prostě zkusím bojovat a taky proto, že jsem spoléhala na jeho optimismus, pozitivní přístup k životu, inteligenci… Taky to, jak moc jsme si spolu rozuměli.
Bavilo mě to.
Věřila jsem mu od první chvíle. A věřila jsem, že to jednou zvládne. Že to spolu zvládneme. Jenže on musel být prostě zvědavý a chtěl si o mně počíst, jak na mě neustále myslel (a já na něj) a tak vložil do googlu můj e-mail, ze kterého jsem mu také psala. (To ale nebyla má chyba. Vědomě používám jen tento jeden jediný e-mail. Nebudu si kvůli někomu zakládat nový – já jsem taky jen jedna.)
S ním bych šla kamkoliv, protože jsem věděla, že přijdu domů šťastná a nadšená.
Ale (zase to ohrané) já jsem najednou nebyla já.
Nevěřím, že všechno vyprchá jako pára do ztracena… Existují silnější city, než jsou předsudky, obavy, strach z neznáma, z tlaku z okolí. Takový člověk ale musí být silný a jedinečný.
Já vím, že takový jsi 😉
A také vím, že pokud jsi jednou narazil na tenhle blog, můžeš na něj narazit znovu – proto ti to sem píšu.
Jak jsi mě potom utěšoval, že jsem krásná ženská… Jak to můžeš říct? Kdyby to tak bylo, tak už spolu dávno létáme venku…
Po mých několika smskách, kdy jsem se nechtěla a nemohla jen tak vzdát a kdy mi potvrdil, že na to nebyl připravený a má teď v hlavě výborný guláš (který jsem mu nabídla sníst společně) jsme se domluvili (to navrhl on!), že si v pondělí večer aspoň popovídáme, protože si toho máme hodně co říct.
Tohle řešení se mi líbilo. Procházku jsem nemohla čekat ani v nejmenším, ale neotočil se ke mně zády. Měl snahu to řešit. A pořád byl na mě milý, i když zmizelo to jiskření, i když jsem se o něj snažila (abych pak pochopila, že ještě není správný čas se o něj snažit).
Povídali jsme si tři hodiny a bylo mi hezky. Klidně bych kvůli němu nešla spát, ale poznala jsem, že je příliš brzo chtít nějaký závěr. Chybělo mi to předchozí věčné laškování mezi řádky, i když mě opravdu bavil a chtěla bych si s ním povídat zas. Během těch tří hodin jsme neřešili to, co viděl. Nechtěl to řešit.
Proč nemůžeme dělat, že to neexistuje? V mé hlavě to neexistuje. Pak je tedy možné, aby to neexistovalo ani ve tvé. Nikdo o tom neví. Jen ty a já.
Co teď pro tebe jsem? Říkáš “krásná ženská”. Můžu ti teď právem nevěřit…
Slyšela jsem tě, jak jsi řekl: Ne, to nebyl sen, Růženko Šípková. To když jsem se bála, že se mi to jenom zdá.
Ale teď si myslím, že to byl jen sen.
Že i tys mi to šeptal ve snu a já si ho prožila naplno tak, jak to dělám vždycky, i když si pak nabiju. Ale vždycky to za to stojí – jít do toho od začátku naplno. Vím, že nejsem opatrná. Že jsem naivní. Že jsem pubertální. Že jsem jak utržená z řetězu. Ale nic z toho není na škodu, když jsou na to dva. Ale zas tak neopatrná nejsem. Jen jsem krásně nenabažená.
Pořád věřím tomu, co jsme si psali mezi řádky, co jsme cítili, když jsme si posílali vzájemně myšlenky v první vteřiny tohoto nového roku a věřím tomu, že to je to, co existuje, protože to skutečně je, kdežto má minulost je něco, co už není. To bylo. Skončila. My ale jdeme dál.
Můžu tohle řešit ještě stokrát nebo pětsetkrát, než to vyjde.
Ale já nechci! 🙂 (No dobře, tak chci. Co mi zbývá? 🙂
No jo, umíněná holka 🙂
A co je na tom – vědět co chci? 🙂
Já nebyla tou, kdo to celé začal. Ale obviňovat tě nemůžu. Byl to přirozený vývoj komunikace mezi mužem a ženou. Měl přirozeně přejít v scházení se a poznávání se. A narodila-li bych se jako žena, nejspíš bych tu teď nepsala o tom, jak to přestalo jiskřit, ale už bychom spolu byli někde v kině nebo v kavárně. Ale pak by ani neexistoval tento blog, protože by být ženou bylo tak přirozené a normální, že bych s největší pravděpodobností měla manžela a dvě hezké děti a o slovu transsexualita bych znala velmi málo jen z časopisů. (Ach, to je tak krásná představa…)
Přesto věřím, že jde začít znovu, byť ne od začátku. Vím to.
Žádný blog rušit nebudu. Jen jsem ráda, že z něj zmizely mé fotky a teď vím, že to bylo správné rozhodnutí, pokud se chci konečně od téhle mezifáze odpoutat. Nemůžu chtít začít žít život a vracet se současně k mé minulosti, byť ta v posledních měsících byla milá a dělala mi radost. (Ale naši potenciální partneři to vidí jinak 🙂 My to vlastně děláme i pro ně 🙂 Oni chtějí ženy a my chceme být ženami. Takže co tu řeším? Nějaká přeměna je jen dočasný stav jako pobyt v nemocnici, který léčí, až vyléčí a my z té nemocnice jednou půjdeme domů zdravé…
Už vidím na druhý břeh naprosto zřetelně. Je to na dosah. Vše, o čem jsem si snila, se mi splnilo. A teď už mi ke štěstí chybí jen to jediné. Ty. (A bílé svatební šaty, ale to patří k mým pubertálním snům, to se nepočítá 🙂
Jsem moc zvědavá, co bude dál, i když cítím, že mám jen takhle malilinkatou téměř neviditelnou naději. Je na mně, abych tě přesvědčila, že já jsem pořád já. A že se to zvládnout dá. Buď to prosím ty, na koho mohu být pyšná, že to dokázal… Vyplatí se to! Jsem o tom prostě přesvědčená.
A když to vzdáš?
Co ti na to mám říct?
Najde si mě někdo jiný…
Víš sám, že mužů a žen je dostatek. Jen je těžké si z nich vybrat toho pravého. Aby ta soukolí zapadla do sebe. Jako šrouby a matice. A nebrat to, co zrovna je, jako BAGETU, jen abychom zahnali hlad.
Ne, prosím, bagety ne. Nebrat bagety ani nebýt bagetami.
Tohle téma (láska) už ale na blogu budu pomalu opouštět, protože jde za prvé o běh na dlouhou trať, za druhé STEJNĚ JEDNOU NĚKOHO NAJDU 🙂 a za třetí už to patří do nějakého jiného blogu… o holkách, o létě, o prázdninách, o klukách, o slunci a jahodách, o snech… ale ne o transsexualitě. (Bože kdo vymyslel to strašné slovo? Nemohlo by se to jmenovat třeba “zaměnění“? 🙂 Ty, musím ti něco říct, já trpím “zaměněním” víš?
To je takové jemné slovo 🙂 I když je docela možné, že i tohle jinak jemné slovo by brzy získalo svůj negativní nádech. Stejně jako původně neutrální slovo “negr” apod. To je přirozený vývoj jazyka ve společnosti.
Tomuhle “zaměnění” dám mile ráda už brzo sbohem a je mi jedno, co říká jedna polovina o dosaženém ženství po přeměně, zda je či není dokonalé. My ženami jsme, my to o sobě víme, ale ženy z nás pro okolí dělá právě to okolí a pokud nás jako ženu vidí, jsme ženami. Je to takhle jednoduché. Nač v tom hledat vědu?
Těch pár dní jsem nemohla nikomu odepisovat, protože jsem byla nepoužitelná. Měla jsem vyloženě útlum a to opravdu jedinečný. To je tak, když ženě do hlavy vstoupí muž, pro kterého ztratí hlavu…
A taky jsem na to měla nárok.
PROTOŽE JSEM DOSTALA MĚSÍČKY!!!!!!!!!! 🙂
Děkuji Ti, Leničko a Vlasti, za tenhle úžasný dárek, který pobavil nejen mě. Dnes jsem se chlubila v práci, že mám měsíčky.
Kolega poznamenal, ať si je vezmu vždycky, když budu mít blbou náladu 🙂 To je výborný nápad!
Úplně mě dostala kamarádka (biologická žena), která když tu (neoříznutou) fotku viděla, tak byla tak zmatená, že se mě ptala, jestli tím fakt myslím ty náušnice!
A prosím – nechte mi tu radost z měsíčků. Vím, jak je, vy ostatní ženy, proklínáte. Jak tvrdíte, že nám to nepřejete, ale my si to nenecháváme rozmluvit a přesto po nich toužíme, protože jsou ženské a myslím, že je to celkem pochopitelné, že chceme všechno. Ne jen to dobré.
Já ty své tedy už mám.
I když jen dřevěné 🙂

77 komentářů

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.