Kromě mně jsem na tomto blogu už dala prostor i jiným transgender osobám, píšu o nich a sdílím jejich pocity i zkušenosti, které mohou pomoci zase jiným transgender osobám. Dala jsem tu také prostor partnerkám transgender osob, které jsou často přehlížené, ale zaslouží si také vyslechnout jejich trápení, protože je neposlouchá nikdo. Často jsem tu psala o lékařích, kteří nám pomáhají na naší cestě a bez jejichž pomoci bysme byli nahraní. O přátelích, od kterých často slýcháváme tolik potřebnou podporu. O našich spolupracovnících v práci, jejichž pochopení či alespoň neutralita pro nás znamená otevřené dveře k našemu cíli. Ale ještě nikdy jsem tu nedala prostor lidem, kteří jsou nám absolutně nejbližší. Moc se o nich nemluví, ale jsou tu – naši rodiče.

Častokrát jsou to právě oni, komu se svěříme jako první. S důvěrou a vírou, že vše pochopí, ale ne vždy tomu tak je. Ne všichni mají to štěstí, jako já, když jsem se v roce 2012 neplánovaně svěřila na Den matek svojí mamince a ta mě okamžitě ve všem začala podporovat tak hezky, jak jsem si to ani nedokázala představit. Moje mamka byla mistryní v agitaci pro transgender osoby.

Rodiče, kteří své dítě milují bez ohledu na pohlaví, jsou tak důležití v našich přeměnách, že si zaslouží velké uznání, obdiv a poděkování za všechnu tu sílu, kterou nás přidržovali nad hladinou, když nám bylo nejhůř. Jsou to právě rodiče transsexuálních dětí, kteří mohou své děti zachránit před depresí, vyloučením a sebevraždou. Píšu „rodiče“, ale ve skutečnosti to jsou nakonec především matky, protože muži rádi rodinu opouští, což neplatí jen u transgender dětí, ale také u těžce nemocných nebo postižených, jak jsem měla ve svém životě už mnohokrát tu čest vidět třeba na neonatologii a to i jen pár dní po narození takového dítěte, jakmile se ukázalo, že bude mít nějakou vývojovou vadu. Ale abych tátům nekřivdila, ne všichni jsou takoví. I chápavé a rozumné tatínky potřebujeme!

Rodiče transgender dětí se často nemohou vyrovnat s informací o nevratnosti změny pohlaví dítěte, které může být už dávno i dospělé. Jednou z nejčastějších forem násilí je negovat transgender dítě: „Ty ses snad zbláznil? To je nějaká nová móda? Porodila jsem snad dceru a ne nějakého šílence!“ Jakmile nemáme dostatek důvěry, okamžitě ztrácíme pocit bezpečí.

Ze strany blízkých pak přichází i jiné typy nepřijetí spojené například s ekonomickým násilím: „Ne za moje peníze! Dokud tě živíme, nebude žádný sexuolog!“ nebo nastavení imaginárních podmínek: „Až ti bude 18, dělej si co chceš!“ a emoční vydírání: „Neříkej to babičce, jinak ji zabiješ!„

Tato slova jsou mentálně destruktivní. Bez přijetí blízkými jsme pak vystaveni násilí úplně všude. Na internetu jsme hozeni do žumpy nenávisti. Ve škole neexistují žádné metodické pokyny ani vyhlášky, jak pracovat s transgender studenty. Jak si tedy udržet duševní pohodu a nezbláznit se? Pokud stále dokola dostáváme odněkud informaci, že s námi není něco v pořádku, začneme si to myslet.

Často transgender lidé zažívají také úmyslný deadnaming (oslovování transgender osob jménem před přeměnou) nebo missgendering (použití špatných zájmen). Já jsem se s deadnamingem osobně nikdy nesetkala. Zato missgendering na mě používala pravidelně moje ex s cílem ublížit mi a jedinou mojí (nevím zda účinnou) obranou bylo použít v tu chvíli mezi lidmi missgendering recipročně taky na ní. Ale jednoduché to nebylo. Zcela účinná obrana před takovými zbraněmi s cílem osobu ponížit neexistuje. Transgender lidé jsou extrémně snadným cílem. Nemají se jak bránit. Před lidskou blbostí a zabedněností.

Rodiče se však mohou stát pro transgender děti ochranným štítem. Existují i tací, kteří přes počáteční neochotu nebo nepochopení transgenderové povahy jejich dítěte dospěli k závěru, že dobro jejich dítěte má prvořadý význam.

Proto je rodič tím zásadním člověkem v přeměnách pohlaví dětí. A nemá to také vůbec jednoduché.

Rozhodla jsem se dát prostor v tomto článku právě vám, milí rodiče.

Ať už jste své syny a dcery přijali, nebo naopak přijmout nedokázali a své dítě jste opustili.

Podle toho, jaké e-maily už roky dostávám, vím, že tento blog čtete i vy. Tak teď přišla vaše chvíle. Chcete-li se podělit o svůj příběh s bojem vašeho dítěte jakéhokoliv věku, o své emoce, myšlenky, které se vám u toho honily hlavou, překážky, které jste museli překonávat, vztek nebo třeba odpor (i negativní emoce a nesouhlasy mi můžete popsat), budu na ně čekat na Facebooku, e-mailu nebo přes kontaktní formulář v levém menu úplně dole. Moc ráda je budu průběžně uvěřejňovat v tomto článku.

Tato výzva je tedy stálá a jejím cílem je pomoci jiným rodičům, kterým jejich dcera řekla: „Mami, já chci být kluk“ či naopak.

Co byste vzkázali jiným rodičům? A co dětem těchto rodičů? S čím jste nejvíce bojovali, měli obavy, nebo naopak co bylo pro vás jednoduché a co se povedlo?

Jsem si jistá, že je tu spousta těch, kteří mají co říct všem ostatním.

Vaše příběhy tu zveřejním na vaše přání anonymně nebo klidně i s vašimi jmény a fotkou. To je na vás.

Pomožte sdílením svého příběhu těm, kteří nemají tu vzácnou možnost se s vámi setkat a vyslechnout si vaše zkušenosti a pocity. Někomu, kdo je teprve na začátku a cítí se úplně ztracený, zatímco vy už jste svou zoufalost díky vaší síle překonali.

A začala bych hned několika příběhy z Polska, které si od rodičů transgener dětí vyslechl polský novinář Victor Cyrny.

To, co teď bude následovat jsou zážitky, které se mě hluboce dotkly. Jsou to otevřené a upřímné zpovědi rodičů, kteří se rozhodli stát za svým dítětem, ale také rodičů, kteří to neustáli.

Přála bych si, aby pro vás tyto příběhy nebyly impulsem ke kroku zpátky, ale podporou a jiskřičkou naděje, že jednou bude opravdu lépe. Vím sama, že bude. Jen to tak na začátku občas nevypadá…

1.

Malwina, matka transgender osoby

„Nadávali nám do vykleštěnců, říkali, že mám syna eunucha, ať se stydím, že moje rodina je nemocná a nefunkční. Také mi říkali, že naše dítě musel očividně někdo z rodiny zneužívat, když je teď tak zvrácené. Taková slova na mě padala na začátku, než jsem si byla jistá, jestli dělám správně. Na dveře mi klepaly pracovnice z OSPODu, které na mě poslali sousedi. „Však vy si dobře rozmyslíte, jestli má vůbec smysl vycházet z domu!“, radil mi jeden úředník. K ránu jsem ještě usnula a zdál se mi sen, jak moji dceru několik holohlavých lidí zabíjí v parku. Vstala jsem úplně vyčerpaná. Matka transsexuálního dítěte si ale nemůže dovolit jedinou chvilku slabosti. Musíme bojovat za štěstí našich dětí.

Nejhorší je, když musíte své děti chránit ještě před vlastní rodinou. Můj manžel nepřijal, že náš syn je ve skutečnosti dcerou. Jednou mi řekl, že kdyby to bylo opačně, kdyby to byla dívka, která se chce stát klukem, přijal by to. Ale že „nestačí, že syn je buzerant, ještě k tomu je babou“? Naštěstí už s námi není. Nakonec nás požádal, abychom jí změnili příjmení. S potěšením jsem si vzala zpátky své dívčí jméno a dcerce jsem ho hned změnila taky. Navíc to byla lukrativní dohoda: bývalý manžel slíbil, že na oplátku nebude dělat problémy u soudu. A to bylo klíčové pro psychiku a bezpečnost dítěte. V Polsku transgender osoby musí stále žalovat své rodiče, aby si mohly ve svých dokladech změnit pohlaví. Je to opravdu těžké. Dokonce i pro rodiče, kteří podporují své děti.

Jak to vypadalo u soudu? Bylo to děsné. Rodiče jako obžalovaní, děti jako žalobci. Aby si moje dcera mohla změnit pohlaví i v dokladech, musí nás nejprve soud formálně obvinit z nesprávného určení pohlaví dítěte. Hrozné. „Rozsudek jménem Polské republiky…“ Ale není nic horšího, než se bezmocně dívat na to, jak ubližují vašemu dítěti. Na Facebooku čtete, jak novinářka Danuta Holecka připravuje materiál o zvrácenosti našich dětí. Od arcibiskupa Jędraszewského slyšíte, že vaše dítě je „mor“, od publicisty Ziemkiewicze, že takoví lidé „musí být zastřeleni“. Úžasní křesťané to jsou. Teď je to trošku lepší, ale před několika lety jsme bydleli na obrovském sídlišti. Kdykoli jsem prošla s dcerou, křičeli za námi chlapci různé nadávky. Neřeknu vám, co jsem jednomu z nich udělala. Přestali na ni křičet.

Kvůli tomu všemu Polsko nenávidím.“

2.

Jaroslaw, otec transgender osoby

„Od koho máte toto číslo? To je omyl. Ale počkejte, jsem rád, že vám k tomu něco můžu říct. Bude to krátké: Už nemám syna. V práci jsem všem řekl, že můj syn zemřel při autonehodě. Ano, jeho jméno je na náhrobku. Syn sám řekl, že to jméno už nemá. Pak jsem ho pohřbil. Prošel jsem si smutkem. Mám novou rodinu. Děti. Miluju je. Nejsem špatný člověk. Jen jsem chtěl normální život. Nechtěl jsem nikomu dělat zle. Bylo mi to taky líto. Prosím, už nevolejte. Sbohem.“

3.

Edyta, transgender žena o svých rodičích

„Myslím, že nikdy není úplně vhodný čas říct rodičům, že jsem transgener. Řekla jsem jim to docela pozdě. Bylo mi přes čtyřicet, takže už jsem nepotřebovala takovou podporu od své matky a otce jako v případě dospívajících. To, jak se ke mně chovají, bych nazvala přijetím, i když bez nadšení. Na druhé straně, po čtyřech desetiletích, kdy měli syna, pro ně bylo obtížné vše změnit a pochopit, že jejich syn je žena.

Jak reagovali? Byl to pro ně šok. Je to jiná generace. Dnes je jim přes osmdesát. Neřekla bych, že mi psychicky pomohli, ale když jsem se začátkem přeměny přišla o dům, ve kterém jsem žila s manželkou (jako muž), vzala mě matka s otcem pod jejich střechu. To bylo pro mě nesmírně důležité.

Obecně nepochybuji o emocích jakýchkoliv rodičů, kteří zažívají comming out svého transgender dítěte. Jen prostě potřebují čas, aby to vyřešili.“

Vaše autentické příběhy:

S radostí sem dávám tento příběh jedné české maminky, která si také musela projít nelehkou cestou přijetí své dcery. Její pocity a pohledy mi retrospektivně napsala do e-mailu a já se o ně teď s jejím svolením s vámi podělím. Když to tak čtu, je tolik věcí, kolik jsem si v době coming outu u mojí maminky vlastně vůbec neuvědomila. Každý se na to prostě díváme jinýma očima. Moc děkuju za tuto zpověď!

4.

13.12.2019

Matka transgender osoby (Česko):

„Moje prvorozená dcera byla vždy spíš uzavřenější, klidná, ukázněná a pořádkumilovná, ráda si hrála s mladší (o hodně živější, nepořádnější a veselejší) sestrou. Hodně si kreslila, vyráběla z papíru, chodila na výtvarku. Samy říkají, že měly hezké dětství, protože si spolu vyhrály. Brali jsme ji jako chlapce. Nikdy ale nechtěla hrát fotbal, běhat apod. Nehrála si s autíčky, ale s plyšáky a legem.

Bohužel v době jejího dospívání jsem se rozvedla.

Dodneška rozvod nestrávila, úplně jsem jí zbořila její svět, zakládala si až úzkostlivě na pravidlech, nikdy neměla ráda změny. A jednoznačně obviňuje mě. Je mi to nesmírně líto, jak těžce rozvod prožívala, už s tím nic neudělám…

Ohledně jejího dětství za sebe můžu říct jen to, že jsem si ničeho nevšimla. Dokonce jsem byla až tak negramotná, že jsem o pohlavní identitě nic netušila. Dnes si vybavím jen možné zvláštnosti:

– jako malou si ji lidi občas pletli s holčičkou

– jako malá nechtěla vůbec zdravit lidi, i když se chovali přátelsky

– jako malá ráda kreslila dokola královny (autíčka, tanky… nikdy)

– jednou mi řekla, že mi moc sluší takové delší šaty, což mě u chlapce překvapilo

– nosila ráda dlouhé vlasy

– i v parném létě se pořád zahalovala, nosila zásadně dlouhé rukávy (i na zahradu)

Dnes říká, že jednou si navlékla dívčí prstýnky, ale tatínek jí prý řekl, že se to nehodí, tak už to nikdy neudělala.

Cítím přání, aby lidem bylo pomoženo, tak, jak je potřeba k jejich spokojenosti.

Dcera mi o svém stavu řekla v jejích 23 letech. Svým úsporným, věcným stylem. „Mám potvrzení, že jsem holka.“

Osobně bych uvítala, kdyby mě dcera nejprve podrobněji seznámila s tím, co to porucha pohlavní identity vůbec je. Mlhavě jsem si totiž v tom okamžiku vybavila transvestity… A zhrozila se…

Nejdřív jsem jenom pokyvovala, do dalšího dne se mi to rozleželo, a naprosto jsem zavrhla, aby s něčím takovým vyšla mezi lidi… Byla jsem opravdu ošklivá. Nechtěla jsem o tom ani slyšet, snažila jsem se jí říct, že možná má nějaké takové pocity, ale ať si je nechá do soukromí, že by poznamenala negativně hlavně život svých blízkých (nemyslela jsem sebe), které já také musím chránit.

Stále jsem si neuvědomovala, o co jde. Byla jsem přesvědčená, že musí jít o nějakou úchylku.

U nás byla situace specifická tím, že dcera mě na pět let úplně smazala ze svého života. Je dobře, že alespoň s otcem komunikovala normálně. Důležité události volala otci, babičkám, dědům, jenom mně nikdy. Kdybych s dcerou mohla být častěji v kontaktu, asi bych vše vzala jinak. Dnes já lituji toho, jaká byla moje první reakce na její slova, a ona toho, že mě odřízla od svého života. Omluvily jsme se vzájemně.

Byla jsem si tak jistá, že jde o nějakou úchylku, že jsem nejprve nebyla ochotná vyhledat si další informace.

Až později jsem se dočetla, jak mohou být některé osudy kruté, že rodiče vyženou své děti z domova, zrovna v období, kdy je jasné, že přijdou o práci, že budou vystaveni nevraživosti atd. Chování takových rodičů a blízkých je absurdní, přece jde o jejich děti, kombinací jejich chromozomů se jim potomek narodil. Myslím, že v každé širší rodině mohou být třeba homosexuální lidé. A každý člověk, který se narodil do špatného těla, je něčí dítě, vnuk, sestřenice, neteř, rodič, prateta…

Mě samotnou udivuje, že někdy ani inteligentní, racionálně myslící lidé nejsou schopni jenom přijmout (připustit) fakt, že porucha pohlavní identity existuje. V lepším případě jsou ochotni to uznat, nicméně jsou rozhodně proti nějakému předělávání. „To bylo vždycky, že se říkalo, ten náš kluk je takový zženštilý. No, tak ho baví víc zahradničení než auta“.

Se mnou osobně se o tom z rodiny a blízkých příbuzných a známých nikdo nebaví, raději na dceru vůbec nezavádějí řeč, ptají se mě na něco jiného. Záměrně se tomu tématu vyhýbají.

Dcera je, myslím, nyní docela v pohodě, v práci nemá problém. Má také snad výhodu ve své vizáži, je vyšší, ale má jemné rysy. Ještě před nasazením hormonů ji někdy lidi považovali za ženu.

Jako rodič ještě můžu říct (budu upřímná), že vnímám, že to opravdu nevypadá dobře, když si dcera vezme usedlé šaty s výstřihem, děrované punčocháče, lodičky, výraznou kabelku a dotvoří se rudě červenou rtěnkou třeba na běžnou návštěvu ZOO, kam se spíš hodí sportovní oblečení. Má ovšem plné právo nosit, co se jí líbí. A je pravda, že nenosí jen oblečení, které ji „nepadne“. A chápu, že si musela opravdu hodně, nepředstavitelně, oddechnout, že už nemusí skrývat svoji identitu, že už ji berou jako ženu, kolegyni atd.

K prvním Vánocům jsem jí koupila dámské pyžamo a byl to zvláštní pocit. Pocit velkého dluhu. Hodně intenzivně vnímám zjištění, že v sobě musí nosit smutek i za to, že jako malá nikdy nedostala panenku a další holčičí dárky, na rozdíl od své sestry.

A smutnější postřeh: Dcera mi moc nevěří, že jsem o poruše pohlavní identity neměla ani zdání, že jsem nevěděla o lidech, kteří se rodí do špatného těla. Pořád vnímá hodně negativně moji první reakci, v jejích očích mě neomlouvá, že jsem si poruchu spletla s nějakou asi deviací. Má za to, že jako její maminka, jsem přece v okamžiku, kdy mi to oznámila, přesně věděla, o co jde, a stejně jsem ji zapudila. Jako maminka jsem ji zásadně zklamala. Máme s dcerou před sebou ještě dlouhou cestu, na které se ji budu snažit co nejvíce objímat a chápat. Musím jí dát hlavně lásku, aby poznala, že ji miluju jako svoji dceru.

Maminkám, které to budou číst, přeji, aby se jim první reakce povedla o hodně lépe než mně!“

Výchozím plodem v těle matky je vždy plod „nemužský“. Záměrně neříkám ženský, protože on sice není ani trošku mužský, ale ženský je zatím jen z poloviny. Vajíčko v těle ženy obsahuje jen jeden chromozom a vždy je to X. (Žena nemá chromozom Y, protože jí ho nikdo nedal). Ke správnému vývoji plodu v dívku nebo chapce ale vajíčko potřebuje ještě druhý chromozom do páru.

Jak plod s jedním ženským chromozomem X obdrží mužské nebo ženské hormony? Přiveze mu je tam expresní poštou spermie. Ta nese vysoce „komprimovaný“ (koncentrovaný) instalační balíček obsahující buď ženský software (X), nebo mužský (Y).

Pohlaví dítěte tedy určuje otec. Zda spermie do vajíčka ženy přinese X nebo Y je náhoda, které někdo říká Vesmír, jiný zase Bůh, ale výsledek je stejný. Poměr pohlaví spermií u muže se liší v závislosti na hladinách hormonů obou jeho rodičů. Až takhle dávno jsou karty už rozdány.

Vše, co na svém těle máme, je tedy poskládané z identicky stejných tkání bez ohledu na pohlaví. Proto mají také muži například prsní bradavky, i když je mít nepotřebují.

Každá část programu (DNA) se potom spustí ve správný čas a něco pěkného (či nepěkného 🙂 udělá. Někomu prsa, někomu vousy, mutaci, nádherné giganticky klenuté prehistorické nadočnicové oblouky, atd. 🙂 Třeba ženskou velikost své něžné nožky máme ve svých genech danou všichni. Než se zase rozbalí instalační balíček s chromozomem Y, který spustí záplavu testosteronu. Ten pak (záměrně, aby jednou vyrostl lovec a ochránce) nechá zmohutnět téměř všecko, co původně bylo něžné.

Uspat promužské geny SRY a SOX9 z chromozomu Y k tomu, aby se plodu nevyvinula varlata a plod se vyvíjel žensky, ale nestačí. Pro vývoj vaječníků je potřebný ženský gen FOXL2. Tento gen střeží ženskost samiček a kupodivu ho nenajdeme na chromozomu X. Ani promužský gen SOX9 nesídlí na chormozomu Y, ale mají ho obě pohlaví. Gen FOXL2 ho u žen ale deaktivuje.

A dále platí, že tytéž geny (obvykle přítomné na dalších 22 nepohlavních lidských chromozomech – tedy těch, které dědíme všichni v závislosti na tom, která z alel je dominantní) spouští vývoj ženských nebo mužských tělesných tkání podle toho, zda je plod již v „mužském“ nebo „ženském“ módu. Vše je naprogramované. U žen se druhé (nepotřebné) X nesoucí genetické informace inaktivuje v Barryho tělísko. Taková hrudka v buňce. Jedno X stačí. U mužů nikoliv, neboť muž nemá dvě X.

DNA se může snažit, jak chce, ale jak ukázal experiment provedený Alfredem Jostem, který vykastroval embryoální králíky v děloze, všichni se vyvinuli jako samice. DNA pouze vložilo do embrya informaci, aby se vyvinula varlata a následně začala produkce testosteronu. Tuto informaci embryo obdrželo, ale bylo mu to k ničemu, protože produkce testosteronu po kastraci nenastala, čímž se nespustil proces maskulinizace embrya. (Samice to sice byla, ale dala by se přirovnat k ženám se syndromem AIS (Androgen Insensitivity Syndrome), kterým je nutné podávat estrogen zvenčí.)

Tolik velmi zkrácený úvod ke genetice, jakože aby bylo jednodušší pochopit, co jsem to vlastně provedla. 🙂

Genetikou jsem se zabývala intenzivně několik týdnů, načetla jsem, co šlo, diskutovala v mezinárodních skupinách genetiků embryologů, až jsem se dostala do bodu, kdy ani internet nenabízel odpovědi na mé otázky. Proto, že tyto odpovědi ještě lidstvo nezná… Neznáme toho spoustu. Ale také toho spoustu víme. 🙂 Moc ráda bych v tomto článku přinesla odpovědi úplně na všechno, co se genetiky a pohlaví týče, ale bohužel tento článek píšu v roce 2019, takže jsem použila jen znalosti, které máme prozkoumané do této doby. Pokud tedy bude mít někdo při čtení nějaké otázky, pak je jasné, že je mám i já, přičemž jsem vyvinula veškeré úsilí k tomu, abych si na ně odpověděla.

Moje otázky

Když jsem si skoro před dvěma lety začala měřit množství LH hormonu v moči způsobujícího ovulaci u žen, myslela jsem si, že takhle odhalím alespoň něco málo z toho, co má mé tělo zakódováno v sobě. Po třech měsících měření mi ale informace o mých potencionálně plodných dnech zůstala utajena.

Jenže před pár měsíci mě z ničeho nic napadlo, že když přeci žena nese chromozomy XX a muž XY, že i ten muž má ještě pořád to své X. To své ženské X…

Pokládat si otázku, jaké by to bylo, kdybych se narodila rovnou s chromozomy XX, které určují ženské pohlaví, se zdál být jako pěkný nesmysl a utopie. Jak to asi tak můžu zjistit?

Kdybych se s XX narodila, nemusela bych tu chybu potom takhle pracně napravovat. To bych absolutně neřešila nějaké transgendery, Hanku Fifkovou bych znala jen z článků v časopisech pro ženy, měla bych svůj vysněný „obyčejný“ život „obyčejné“ holky, pravděpodobně i rodinu, muže a děti, jak jsem vždycky chtěla, se kterými bych jezdila na dovolené a vedla spokojený rodinný život ženy. Tohle už jsem tu mockrát popisovala. Dost hezky jsem se u toho zasnila a vyřádila ve své fantazii.

Ale…

…mohla bych mít jako žena vlastně vůbec děti?

Jak by probíhalo moje těhotenství?

Jak bolestivou bych měla menstruaci?

Kolik dní by trval můj menstruační cyklus?

Jakou pravděpodobnost početí bych měla?

Donosila bych vůbec své dítě?

Měla bych nějaké komplikace, nebo by mé těhotenství probíhalo v klidu?

A jak bych vlastně vypadala?

Jaké bych měla jako žena vlastnosti?

Jak velká bych měla prsa?

Byla bych takhle (176 cm) vysoká?

Byla bych vůbec hezká?

Chci to vlastně vědět?

Co všechno vlastně chceme o sobě vědět? Chceme vědět, na co a kdy zemřeme? Chceme vědět, čím onemocníme? Chceme poznat náš vlastní program, který byl do nás vložen našimi předky?

Moje zvědavost byla ale opět silnější.

A od chvíle, co jsem přišla na to, jak si na tyhle otázky odpovědět, to pro mě začalo být pěkný vzrůšo.

Nechala jsem si totiž udělat test své DNA. Mimo jiné byly výsledkem testu také informace, odkud pocházeli mí předkové, což bývá hlavní důvod, proč si lidé svou DNA nechávají analyzovat. Mně však šlo především o něco jiného…

Když mi pak po měsíci přišly mailem výsledky, mohla jsem si z laboratoře nechat stáhnout také soubor se svou surovou DNA.

Není to zrovna žádný stručný elaborát. Moje DNA má 20 MB a je v ní přes 600.000 poměrně snadno dekódovatelných záznamů. A o ty mi šlo! Mohla jsem se tak hezky začít rýpat ve svém zdrojáku. Škoda, že si ho nemůžu přeprogramovat na tu správnou verzi. No jo, domácí verzi „DNA nůžek“ CRISPR pro hobby použití ještě nevymysleli. 🙂

Než jsem se ale naučila svá surová data číst, rozumět svým genům a odhalit své ženské X, musela jsem pochopit, jak to s tou DNA vlastně je. Takže se ze mě začala během pár týdnů stávat genetická inženýrka. 🙂

Abych dostala odpovědi na své pro někoho možná nesmyslné ženské otázky, musela jsem nejprve nalézt odpovědi na další milión otázek.

Co je to vlastně ta DNA?

Deoxyribonukleová kyselina.

Takže kyselina, hm… A co to v té kyselině nese tu genetickou informaci?

Nukleotid.

Nukleotid? Co to sakra je ten nukleotid?

Chtěla jsem tomu přijít na kloub a dostat se až k úplnému zdroji.

Nukleotid je strašně jednoduchá věc. 🙂

Nukleotid je pětiuhlíkatý cukr (pentóza) s neorganickou kyselinou fosforečnou. (To je ta samá kyselina, co je jako konzervant v Coca-Cole a vůbec bych se nedivila, kdyby i v DNA byla jako konzervant, aby se nám ten pětiuhlíkatý cukříček náhodou nezkazil. 🙂

Naše genetická informace je cukr!

Cukr a konzervant!

Bože, tohle fakt myslíš vážně?

Myslí, no. Jestli ono to ale nebude spíš trochu naopak. Že Bůh nevymyslel nás, ale my jeho… Leda že by Bůh byl pěkně vytrénovaný a zkušený ajťák a programátor.

Když půjdu takhle ke zdroji s úplně každou částí našeho těla, dokonce jakéhokoliv živého organismu na této planetě, vždy skončím u základních prvků, jako je uhlík, vodík a dusík. To jsou základní kameny z vesmíru, ze kterých vznikla naše planeta a vše, co tu teď je.

Jednotlivé genetické informace každého živého organismu (tedy i třeba žáby, bakterie nebo avokáda) nese DNA, kterou dědíme od našich předků. Některé geny (nebo mutace genů) způsobující závažné choroby pak mohou být důležitým faktorem při vzniku této choroby, na které se však z velké části podílí také prostředí, ve kterém žijeme. Genetická informace v naší DNA je genotyp, na který má vliv také prostředí a to se pak označuje jako fenotyp. Prostředí hraje obrovskou roli, neboť může měnit i naši DNA, kterou pak předáváme našim potomkům už s takto přizpůsobenými či zmutovanými geny. A pak je tu ještě úplně neprozkoumaná epigenetika, což je přenos dědičných informací mimo sekvenci DNA. Například pokud naši předkové trpěli chudobou a hladem, budeme i my mít tuto informaci zděděnou a naše chování bude přizpůsobeno tomu, abychom chudobou a hladem tolik netrpěli.

DNA je sice jasně daný soubor informací, tedy software, ten ale vždy funguje jinak v těle, které vyrostlo v odlišném prostředí. Je to jako když si koupím fungl nový super operační systém, ale nahraju ho do starého nebo nějak pochroumaného počítače. Nebo do počítače stojícího venku v dešti. Taky nebude fungovat. Byť dostal jasnou instrukci zachovat se takhle, spustit tohle, vytvořit tamto.

Genetika je tedy někdy z menší části, někdy ale z větší části důležitým faktorem pro náš život. Jak řekl Jaroslav Dušek: „Geny nám nabíjí zbraň. Prostředí ji spouští.“ Neplatí to ale u všech genů. Třeba o velikosti poprsí. Zde prostředí (strava, cvičení apod.) nehraje tak velkou roli. Gen pro velikost poprsí u žen patří mezi geny, které rozhodují o našem vzhledu. Tak, jako že mé vlasy budou silné, nikoli jemné. Rovné, nikoli kudrnaté. Tuto genetickou informaci jsem dostala od svých předků. A nemusí to být nutně má matka či otec.

Takže analýzu vlastní DNA je občas nutné brát s rezervou. Na druhou stranu se z ní dá zjistit velká spousta zajímavých informací.

Existují servery, do kterých lze soubor se sourovou DNA nahrát a ony (některé zdarma, některé za poplatek) za nás zanalyzují různé geny. Především ty zajímavé nebo ty, které lidstvo mělo příležitost už poznat. Velká spousta genů ještě není přečtena. Spousta genů ale přečtena už je! A my jsme zrovna u toho! Já jsem u toho. A vy jste teď u toho se mnou. 🙂

Geny se ze surových dat dají zanalyzovat ale i bez pomoci cizích serverů, když člověk ví, kde hledat.

Snad se mi podaří tuhle mou analýzu popsat tu dostatečně laicky, abychom si dokázali představit, jak vlastně jednoduchá, ale zároveň fascinující a neuvěřitelně precizně vypracovaná naše genetická informace je.

Analýza DNA

Snažila jsem se najít DNA laboratoř u nás v Česku, máme je tu taky, ale jejich ceny jsou 3-4x vyšší, než nejrozšířenější testy DNA laboratoří v USA. O nejnižší cenu a největší zastoupení co do počtu testů se na celosvětovém trhu dělí MyHeritage, 23andMe a Ancestry. Já si nakonec vybrala tu, která je volbou č. 1 v Evropě (ačkoli má laboratoř v USA).

MyHeritage má ve své databázi nejvíce analýz DNA z Evropy, se kterými je pak porovnána i moje DNA, a můžu si prohlížet osoby, se kterými jsem příbuzná. Samozřejmě z těch, kteří si u MyHeritage nechali udělat DNA test. Těch příbuzných (tedy osob, které mají shodnou některou část DNA s tou mojí) mi nakonec vyskočilo přes 1500 z celého světa včetně ČR. Někteří mají v profilu i své fotky. (Někteří jsou mi i podobní). Je možné je i kontaktovat.

Docela dobrý způsob, jak třeba zjistit roky utajovanou skutečnost, že někoho táta vlastně není jeho táta… Pokud si dotyčné osoby s příbuzenskou DNA nechají udělat DNA test, tak tady si vzájemně vyskočí ve shodách automaticky. 🙂

Navíc jsem si na internetu našla porovnání největších společností analyzujících DNA a MyHeritage měla nejvíce přečtených genů ze všech. To jsem potřebovala.

Výhodou je, že po mně nikdo nechtěl mé pravé jméno. Sady se dají totiž objednat na jakoukoliv adresu a uvedení jména k výsledku testu DNA je jen doporučené, nikoli povinné. Takže se výsledky nechají vygenerovat dá se říci i anonymně. Já jsem ale všude své pravé jméno uváděla. Je mi jedno, kde všude bude moje DNA.

Byla jsem ale připravená na jeden problém, na který laboratoř narazí. Vlastně to byla taky taková pojistka, že opravdu zpracovávají moji DNA a netahají ze mě jen peníze. Do svého profilu jsem samozřejmě uvedla, že mám ženské pohlaví. Věděla jsem, že pokud moji DNA hodí na ten svůj superčip GSA a začnou ji analyzovat, že to nebude sedět.

Za 14 dní mi přišel e-mail, že laboratoř zjistila nesrovnalosti s údajem o pohlaví uvedeném v mém profilu a pohlavím dle DNA. Mám si prý údaj opravit nebo kontaktovat zákaznickou podporu. Do té doby bude analýza pozastavena.

Na toto jsem byla připravená. Šlo totiž o to, že jsem neměla absolutně žádný zájem o analýzu DNA z mužského hlediska. Mužský chromozom Y mě absolutně nezajímal a nebyl pro mě nijak důležitý. Nepotřebovala jsem vědět, jaké mám genetické dispozice třeba k plešatění, tloušťce vousů nebo nárustu svalové hmoty. Servery automaticky zpracovávající moji surovou DNA s ypsilonem by mi pak logicky nenabízely informace o délce menstruačního cyklu nebo komplikacích v těhotenství, ale třeba o geneticky dané délce penisu a podobných nepotřebných blbostí.

Já teda proti tomu tvrdému Y vlastně nic nemám. Nechala bych si ho a klidně bych byla chlapem, ale ono to nešlo, i když jsem se fakt moc snažila, protože mi moje hlava pořád říkala, že jsem sakra ženská! To se nedalo už poslouchat.

Jako fakt bych se vrhala do něčeho tak složitého a společensky nepřijatelného jen tak z plezíru??? Jasněěěě. 🙂

Musím ale říct, že díky tomu mi bylo dovoleno podívat se na život ze dvou úhlů (i když pořád jen jako žena, protože tou jsem duší pořád) a (asi to bude tím, že jsem žena a tím pádem zaujatá 🙂 můžu s klidem říct, že být i tělesně ženou na téhle planetě je absolutně skvělý! Nikdy bych chlapem být nechtěla. Ty barvy, vůně, emoce, (mně odepřené) mateřství, dvoření mužů, jejich gentlemantství, hýčkání mě, těch otevřených dveří jen tím, že si (jo, zneužívám toho!) vezmu šaty a usměju se! 🙂 Ta naše složitost myšlení, komplikovanost pochopení, nelogičnost našich jednání, absence síly, kdy muže potřebuju… Já nikdy nebudu feministka, protože jsem prostě tradicionalistka. Taková jedna velká růžová chodící konzerva.

Takže ypsilon mi byl ukradený, ale naopak mě zajímal ženský chromozom X, ve kterém byla ukryta většina odpovědí na mé otázky. Ten jeden zděděný chromozom X od mé maminky. Potřebovala jsem tedy, aby k mé XY DNA přistupovali tak, jako by byla XX ženská. Zcela jistě jsem nebyla první takový případ a tak jsem na e-mail odepsala pravdu, že jsem prošla změnou pohlaví, ale jsem žena, výsledky potřebuji ženské a požádala jsem je, aby chromozom Y ignorovali.

Přišla mi dlouhá odpověď, ve které se omlouvali, jestli mi náhodou nezpůsobili újmu na duševním zdraví (zřejmě to mají v pravidlech komunikace s klientem, protože kde kdo by se z toho mohl hroutit, ne-li žalovat, že si nějaká společnost vůbec dovolila položit otázku, zda jsem žena, i když mám v DNA chromozomy XY). Já jsem se ale z ničeho nehroutila. Takže jsme se vzájemně ujistili, co přesně chci, moje žádost o „ženskou“ analýzu mé DNA byla přijata a laboratoř dostala instrukci ignorovat mé tvrdé Y a v analýze pokračovat.

Jupí!

Návrat k mému X

Výsledky mi bohužel přišly díky časovému posunu zrovna v 11 v noci, kdy jsem zrovna uléhala ke spánku. Zkuste si v takové chvíli usnout!!! 🙂

Vyskočila jsem a běžela jsem si přečíst, co mi říká mé probuzené X.

Pozn.: Jde o probuzené X zděděné pouze od mé matky, což mi odpovídá na mé ženské otázky jen z poloviny, protože kdybych byla holčička XX, a ne holčička XY :), tak bych měla X dvě (z nichž jedno by se stejně inaktivovalo). Jedno X od mé matky a druhé holčičí X od spermie mého otce, které měl zase on od své matky, protože jeho otec už svou možnost udělat z něho holčičku marně vyplýtval, protože mu dal svoje Y. Což je vlastně dobře, protože kdyby nedostal od svého otce Y, tak bych tu nebyla, protože by se můj otec narodil jako holčička a nemohl by do vajíčka mé matky poslat spermii Y. Mohl tam ale poslat X… jestli to teda můžu reklamovat. 🙂

No a potom podle toho, která z alel z konkrétních genů (ze 22 nepohlavních + z X od matky nebo z X od otce) je dominantní, by se tento gen u mě prosadil. Konkrétně třeba pokud mamka měla prsa jedničky, ale moje babička od otce prsa čtyřky, v tomto článku odhalím pouze to, co bych zdědila od matky, jelikož X od mého otce se ke mně jaksi nedostalo. I tak je ale pro mě mé X zajímavé. Přesto, že tyto studie jsou stále v plenkách, protože zatím nevíme, které geny X jsou zodpovědné a jak jednají.

Test DNA si nechá v brzké době ale udělat i moje sestra (ona to ještě neví, protože to dostane k Vánocům, ale přeje si ho :), a ta má jedno X od naší maminky a druhé X od našeho táty (takže od naší babičky). Samozřejmě s různě nakombinovanými geny, takže to bude zajímavé porovnat. (Existují servery, které dvoje surová DNA data porovnají za mě, protože já bych 600.000 záznamů porovnávala asi do doby osídlení Marsu.)

To je analýza etnicity až k mé pramáti, takže (jako většina Evropanů, tj. Indoevropanů) jsem měla i 0,1 % DNA indické.

Pak ale přišlo ještě větší vzrůšo, protože jsem se ponořila do analýz mého milovaného hýčkaného X.

To, kým jsem dnes po pěti letech od začátku HRT, je dané také mým X. Je to takový návrat k němu, k mé ženskosti, která mi byla dána už při početí. Se začátkem mé hormonální terapie v roce 2014 jsem ve svém mozku konečně rozbalila ten správný ženský „instalační balíček“, který začal (díky hormonům) zase mému tělu říkat, jak mám vypadat. Samozřejmě to, co nechal zmohutnět testosteron už zpátky odmohutnět nejde, ale já měla vlastně dost štěstí (děkuju děkuju děkuju!), že se na mně až tak destruktivně testosteron nepodepsal. Samozřejmě kdybych měla své XX od začátku, bylo by to ještě lepší. Ale jak říká Honza: „Mně se líbíš právě taková, jakou tě znám a jaká jsi teď.“ Nemít své XY, neměla bych Honzu. Měla bych někoho úplně jiného, protože bych se s Honzou nejspíš nikdy nepotkala.

Na druhou stranu ženy se svými chromozomy XX nemohou zjistit, jaké by bylo jejich mužské já, protože Y nikdy zděděné nedostaly. Nemají v sobě mužský genetický kód. Zatímco ten ženský mají muži i ženy. To mi přijde vtipné. Že v každé ženě je žena a v každém muži je taky žena, akorát gen SRY tu ženu poslal k šípku.

Přemýšlela jsem, jak by dopadla analýza DNA u kluků FtM, kteří vlastně genetickou informaci v podobě Y nemají. Jak jsem psala na začátku, některé geny z mimopohlavních chromozomů i z těch pohlavních jsou zodpovědné za vznik různé tělesné tkáně v závislosti na tom, jakým hormonem je naprogramován mozek. Například gen pro plešatění se projeví u mužů, ale u žen v důsledku velmi nízké hodnoty testosteronu jen velmi nepatrně nebo vůbec. Máme ho ale jak my ženy, tak muži. Mimochodem víte proč jsou Dánové podle průzkumů nejšťastnějším národem na světě? Mají ve své DNA alelu, která ovlivňuje koncentraci serotoninu v mozku. 🙂 (Další důkaz toho, že pocit štěstí je subjektivní a je na každém z nás.)

Takže velkou spoustu vlastnostní může ze své DNA zjistit i kluk FtM, pokud si svou DNA nechá zanalyzovat z mužského hlediska. (Tzn. řekne laboratoři, aby k jeho DNA přistupovala jako k mužské DNA.) Osobní zkušenost s tímto opačným případem ale nemám. Chromozom Y toho totiž kromě informace s impulzem pro vývoj embrya v mužský plod opravdu více nenese a je tedy z hlediska zkoumání svých tělesných dispozic, charakteristik a vlastností téměř úplně irelevantní a k ničemu. 🙂 (Hlavně to neříkejte evoluci. Ta by mi dala! 🙂

Podstatné je, jak je naprogramován náš mozek. Který „dodavatel“ (zda Varlatová nebo Vaječníková továrna) bude do něj dodávat své produkty. Jaká továrna se postaví rozhodne DNA nesená spermií. Vše ostatní už se pak řídí z centrály – z mozku. Vidím to na sobě a vidím to i kolem sebe, když kluk FtM začne brát testosteron, jak z té krásně hebké jemné ženské tvářičky začnou rašit superčerné husté vousy a způsobí tím jeho majiteli obrovskou radost. Všichni jsme ze stejného základu. Jen software se liší. Jak jednoduché.

Geny buněk se v organismu vyskytují v párech. Výjimkou jsou chromozomy X a Y, které jsou nepárové. Konkrétní formy genů jsou alely. Každá alela má nepatrný rozdíl v sekvenci nukleotidů DNA. Sekvence nukleotidu určuje podstatu genu. Tedy jsou to právě alely, které rozhodují o konkrétní podobě příslušného dědičného znaku u konkrétního jedince.

Pro nás zajímavé jsou nukleotidy, které lze vyčíst i ze surových DNA dat:

G: guanin

A: adenin

T: thymin

C: cytosin

Takhle vypadám, když si odfiltruju Y a nechám probudit své X:

Menstruace a těhotenství:

Délku menstruačního cyklu bych měla mírně kratší, tj. v průměru 28,9 dní (u dospělých žen trvá cyklus 21 – 35 dní), což ve výsledku znamená dřívější nástup menopauzy. Stejně tak bych měla dřívější nástup menarche – zhruba už ve 12 letech. Na délku menstruačního cyklu má vliv SNP rs1042838, který je také receptorem progesteronu. Receptory progesteronu i receptory estrogenu (rs9340799) mám geneticky vysoké. Což je sice teď pozitivní, ale má to i svá negativa vzhledem k vyššímu riziku vzniku rakoviny prsu.

Mám nízkou citlivost na bolest, takže bych toho leccos zvládla překonat (a taky zvládám). Menstruaci bych měla průměrně bolestivou. Zle by mi bylo jen trošku.

Šanci na otěhotnění bych měla průměrnou. Nezařadila bych se tedy mezi 7 % žen, které mají vážný problém otěhotnět. Riziko opakovaných spontánních potratů bych měla průměrné a přibírala bych na hmotnosti během těhotenství také průměrně. Není jisté, zda bych dítě mohla donosit, protože by se u mě vyskytovaly ve vyšší míře komplikace v těhotenství a také komplikace plodu (abrupce (předčasné odlučování) placenty v posledním trimestru těhotenství u 0,5 – 1,8 % rodiček, poruchy krvetvorby plodu a následně i u dítěte). Během těhotenství bych měla zvýšené riziko vzniku hypertenze, ale nižší riziko preeklampsie.

Těhotenství bych tedy nejspíš neměla nejjednodušší. Možná bych si prošla několika těžkými životními zkouškami a záleželo by na tom, jaký by byl můj partner – otec našeho dítěte: jeho chováním ke mně, ale i z pohledu genů, které by našemu dítěti dal on.

Vzhled:

Prsa bych neměla nijak extrémně velká (buď spíše malá nebo průměrná) a vzhledem k nízkému výskytu tuku v těle, nízkému BMI a nižší genetické hmotnosti, při své průměrné až mírně nadprůměrné výšce bych byla zřejmě štíhlá. Nijak zvlášť vyvinuté bych neměla svaly (to u mě souhlasí celý život). S tím souvisí i to, že nejsem vhodná pro atletiku, běhám pomalu a podávám špatné sportovní výkony. Fyzickou aktivitu však potřebuji a vyhledávám. Mé boky a pas by byly průměrně ženské. Takže bych typem postavy nebyla ani kulička, ani hruštička.

Má DNA obsahuje gen pro „facial attractiveness„. Mám vyšší sklon ke tvorbě vrásek. Vysoká pravděpodobnost, že budu mít rovné vlasy (ty také mám) a 56% pravděpodobnost, že budu mít hnědé oči (ty také mám).

Rychle se učím z chyb.

Metabolismus kofeinu mám vysoký, takže potřebuji více černého čaje nebo kafe, abych se probrala (souhlasí). Také mám gen pro vyšší spotřebu kofeinu (já miluju černý čaj!).

Geneticky potřebuji delší spánek nad 8 hodin. Zato mám menší potřebu spát přes den.

Mám vysokou pravděpodobnost, že budu kuřačka. Tady se projevuje právě vliv prostředí, neboť cigaretový kouř mi strašně vadí. Mamka totiž kouřila 40 cigaret denně a tím mi celé mé dětství intenzivně kouření tak znechucovala, že ten smrad nemůžu ani cítit dodnes. 🙂

Mám ráda ryby.

V analýze genu, který je zodpovědný za to, zda jsem „warrior“ nebo „worrier“ mi jasně zvítězil „warrior“. Mám geneticky zděděnou vysokou empatii, ale taky sklony ke strachu. Jsem snadněji hypnotizovatelná, mám dobře vyvinutý sluch, ale blbou paměť (tzn. musím se učit víc, abych si zapamatovala víc, zatímco jiným stačí učit se méně). Zato mám super multitasking, takže zvládám více věcí najednou. Dobře se opaluju.

A taky se často a ráda ze všeho raduju. Mám totiž vyšší sekreci dopaminu. Tak proto jsem pořád tak vysmátá. No, už to víte. Nemůžu za to! Stejně, jako Dánové nemůžou za to, že se cítí být šťastní. Mají to geneticky! 🙂

Rizika:

Bohužel v mé DNA chybí gen pro dlouhověkost. Analýza odhalila málo popsanou genetickou mutaci mé krevní skupiny. Z 500 různých druhů vážných nemocí s možnými fatálními následky mám zvýšené riziko jen u šesti z nich (pár dní mi trvalo, než jsem tuto informaci vůbec byla schopná přijmout a srovnat se s ní a zde také vznikla otázka, zda je dobré poznat svůj „zdrojový kód“). Velmi nízké riziko mám u srdečních chorob. Nejvyšší možné riziko mám u Alzheimerovy choroby, která se má u mě začít projevovat po 65 letech věku. Doufám, že do té doby už bude lék, o kterém jsem nedávno četla. Naopak u mě nehrozí Parkinson, bipolární porucha, celiakie ani Crohnova choroba. Mám mírně zvýšené riziko intolerance laktózy (skutečně laktózu nemůžu). Mám nízké riziko alergie na korýše, vejce, lepek, arašídy, ale vyšší u alergie na broskve (zatím nepotvrzuji).

Každá tučně zvýrazněná vlastnost je výsledkem přečteného genu a nukleotidů na konkrétním chromozomu v konkrétní pozici vyčtená z mé DNA. Tohle je jen krátká ukázka pro představu. A není to jen chromozom X, který dělá ženu ženou. Každý kousek našeho těla, každá naše vlastnost, schopnost, funkce nebo defekt je vepsán do našeho genomu.

Když mě to chytne, pátrám dál, ale poslední dobou si od toho dávám pauzu, protože čím víc toho vím, tím víc toho toužím nevědět. 🙂 To ovšem neplatí pro mé ženské já. Jaká by asi tak byla Tereza, kdyby tehdy připlula od mého táty spermie nesoucí X? Tak teď už to vím.

„Moje milé X^♡,

byla mi čest tě poznat. Sice mi naši vzájemnou spolupráci překazila kdysi dávno jedna spermie, ale i díky ní tu jsem teď já a ne nikdo jiný, i když bych samozřejmě byla ráda, kdybych mohla teď místo u psaní tohoto článku ležet se svým manželem v posteli a ještě naposledy zkontrolovat, jestli jsou v pokojíčku přikryté naše děti. Nebýt téhle spermie, tento článek by nebyl, tento blog by nebyl a vy, kteří právě čtete tato slova, byste v tuto chvíli četli něco úplně jiného.

Je to prostě tak, jak to je a můžeme se z toho buď hroutit, nebo nadechnout a jít si to tady pořádně užít.

Díky tobě, milé X, jsem měla možnost nahlédnout do tajných komnat mého života, jejichž dveře pro mě měly být navěky zavřené. Ale jak vidíš, nejsou. Na můj život to sice nemá žádný praktický dopad, ale aspoň na chvilku jsem mohla být tou, kterou jsem být vždycky chtěla. Holčičkou, dívkou a ženou od prvních okamžiků mého zrození.

Díky, že tě mám, mé půvabné X.

Díky, že mám u sebe ty, kteří mě milují takovou, jaká jsem, i když mé X mám jen jedno.

A taky díky vám, že sem ještě pořád chodíte a čtete ty moje výmysly. :)“

A jaké X je to vaše?

Kdyby to někoho zajímalo, níže uvádím použitelné zdroje o některých SNP, ze kterých jsem čerpala já při svých analýzách. (A schovám si je sem taky tak trochu hlavně pro mě pro mé další zkoumání.)

---

Zdroje k analýze DNA:

Seznam alel: https://www.eupedia.com/genetics/medical_dna_test.shtml

Prohlížeč dat (různé moduly výsledků „App Market“): https://sequencing.com/data-viewer/data/583175

Otevřená databáze SNP: https://opensnp.org (např: https://opensnp.org/snps/rs1042838 )

Analýza SNP: https://impute.me

Databáze SNP (za registraci se platí, ale lze vyhledat SNP pomocí lupy – pěkné výsledky): https://selfdecode.org

Databáze SNP s podrobným popisem včetně rizika: https://www.snpedia.com/index.php/Rs1042838

Přehledná graficky hezky zpracovaná analýza SNP: https://genomelink.io

Vyhledání SNP a detaily, včetně názvu genu: https://www.thermofisher.com/order/genome-database/details/genotyping/C___3163591_10?CID=&ICID=&subtype=

Vysvětlivky, jak číst surová data: https://www.familytreedna.com/learn/autosomal-ancestry/universal-dna-matching/read-family-finder-raw-data-file/

Mobilní aplikace:

Genomapp

MyGenomeBox

gini

Everything only in English, of course. 🙂

Příklad analýzy některých genů:

Fenotyp: Přírůstek hmotnosti v těhotenství: průměrný

Gen: GNB3 (rs1129649)

G-protein β3, který je podjednotkou 825 C/T polymorfismu má souvislost s přírůstkem hmotnosti v těhotenství,

Můj genotyp: CT

Výsledek: Nadprůměrný ani podprůměrný, ale typický přirozený přírůstek hmotnosti v těhotenství.

Reakce na radost (dopamin receptor)

Gen: DRD2 (rs1800497)

Můj genotyp: GG

Výsledek: Vysoká reakce na radost

Tělesná vůně (deodorant)

Gen: ABCC11 (rs17822931)

Můj genotyp: CC

Výsledek: Mírně lepší tělesná vůně

„Já ti mám snad krámy, nebo co,“ slyšela jsem občas od holek po přeměně, co si stěžovaly na psychické symptomy menstruačního cyklu, na křeče v břiše, a tak.

„Nooo jasně, ty tak budeš mít krámy!“ myslela jsem si.

„Tak jsem ti byla dneska u své sexuoložky na Moravě a ta vyslovila hypotézu, že u mě může probíhat perioda,“ říkala mi nedávno kamarádka. Koukala jsem na ni jak z jara. Vysvětlila mi, že podle symptomů, které prožívá, i pravidelně se opakujících stavů jejího těla a pocitů v neovagíně vše odpovídá menstruačnímu cyklu. Dokonce by mohl být zkušebně nasazen progesteron…

V tu chvíli jsem si uvědomila, že i mé stavy se různě opakují a protože jsem prostě od přírody strašně zvědavá (a myšlenka na zjištění hypotetického menstruačního cyklu u transžen mě nadchla), ponořila jsem se do toho a začala hloubat.

Studii na téma „ovulace u transžen“ nebo tak něco logicky nikdo nikdy neudělal. Prolezla jsem kde co. Kdo by taky řešil takový nesmysl a navíc u tak malého vzorku transžen? A řeší to ty ženy vůbec? Vědí, jak by jejich tělo fungovalo, kdyby se jako ženy opravdu narodily? Chtějí to vůbec vědět?

Já jsem to tedy najednou vědět chtěla a moc.

Představte si, že zjistíte, kdy by byl počátek vaší menstruace (kdyby k ní došlo) nebo ve který den byste byly plodné (tedy schopné oplodnění), kdybyste měly vaječníky a vše by fungovalo tak, jak má. Vy byste to nechtěly vědět? 🙂

Vím, že tato informace pro mnohé z nás nic neznamená, nic nezmění a nic nepřinese… ale… Vždyť pochopení toho, jak funguje ženské tělo – naše ženské tělo a vůbec obecně kterékoliv jiné ženské tělo – je tak úžasné!

Čím více jsem se do všeho ponořovala, tím více mě to pohlcovalo, tím více jsem byla nadšená a začala jsem chápat, jaký velký zázrak je zrození nového života – nového člověka – a že na tomto zázraku se podílí velkým dílem především žena (muži prominou, ale vývojový proces „výroby“ nového člověka je opravdu ženskou záležitostí, do které muž jen foukne své chmýříčko pampelišky, zatímco v těle ženy pak devět měsíců dochází k něčemu, co si běžný muž jen těžko dokáže představit).

Já jsem žena. Chci vědět o svém těle všechno. Chci ho znát a chci přijít na kloub všem těm záhadám, které lidský mozek nám všem v životě podsouvá. Tak ten pseudomenstruační cyklus u transžen aspoň potvrdím nebo vyvrátím.

Spustila jsem tedy 16. 2. 2018 sama na sobě studii, jejíž cílem bylo zjistit, zda jsem schopná stanovit den své ovulace, den menstruace a zda se tento cyklus opakuje v pravidelných cyklech, který se opakuje úplně stejně u většiny žen této planety, než dosáhnou klimakteria.

Budou to skoro dva roky, co jsem to zkoumat začala. Výsledky jsem měla už po čtyřech měsících, ale až dnes (v říjnu 2019) se dostávám konečně k tomu, abych se o ně s vámi podělila a sepsala to. 🙂

Abych vůbec pochopila, co se v těle ženy děje, musela jsem vzít všechno hezky od začátku. Samozřejmě jsem spoustu věcí věděla, ale taky jsem drtivou spoustu věcí vůbec netušila.

Vytiskla jsem si z internetu menstruační deník, ve kterém se běžně u žen sleduje kvalita cervikálního hlenu (jehož produkci má na svědomí děloha, což není náš případ, ale co když přeci jen…?), který se v době ovulace stává nejpříhodnějším prostředím pro spermie a je tedy ideální pro početí. Tento deník (je to taková tabulka v excelu) jsem si upravila pro své potřeby (tj. přidala jsem si tam další velkou spoustu sledovaných symptomů a fyzikálních poznatků) a ty jsem si TŘI MĚSÍCE zapisovala.

Tři měsíce proto, abych si ověřila, zda jde opravdu o cyklus a ne náhodu nebo prostě jen moje rozlítané nálady. Usoudila jsem, že když se něco opakuje už třikrát (a více) po sobě ve stejném intervalu, je to cyklus. To bylo mnou stanovené kritérium k tomu, abych se dobrala k výsledku.

Samozřejmě jsem na začátku byla značně skeptická. Ale postupně jsem na sobě odhalovala nové a nové skutečnosti, kterých jsem si dříve ani nevšimla a už vůbec ne jejich pravidelnosti.

Jako vždycky, když se pro něco nadchnu, jsem tak moc potřebovala pomoc někoho z oboru, kdo by mi dal odpovědi na otázky, které není možné nalézt běžně na internetu, ale později jsem pochopila, že na některé mé otázky mi nemusí dát odpověď NIKDO. Právě proto, že na ně ještě nikdo odpověď nenalezl. Že i odborník může být přesvědčený o opaku toho, co si myslím já. Jenže já mám proti němu jednu velkou výhodu: jsou to moje pocity, moje výsledky a moje závěry. Tohle je mé vlastní tělo, na kterém si můžu testovat, co chci a pokud na něco přijdu, mám tak stoprocentní jistotu, že to tak je.

Strašně ráda bych spoustu věcí konzultovala s lidmi z oboru. Když jsem se o to ale pokusila, neměli na mě čas. Kdo by se taky věnoval takové blbosti – zjišťovat menstruační periodu u transžen? No je to fakt. Tohle má hodnotu jen pro mě samotnou. Ale přišlo mi to tak úžasné, že mé tělo by snad mohlo mít něco jako menstruační periodu…

Kdyby mi bylo dáno ještě pět možností přijít znovu na tento svět, každou z těch pěti možností bych využila ke studiu jiné školy.

A současně jsem si uvědomila, v jak úžasné době to žiju! Vždyť já si sama doma ve svém bytě můžu zjistit hladinu svého luteinizačního hormonu! A ten test mě stojí dvacet korun! O drtivé většině vymožností, které máme my k dispozici, si mohla Lili Elbe začátkem 20. století jen zdát. Ta by koukala! Pozvala bych ji k nám do Čech na kafe, ukázala bych jí, co všechno si může měřit, jaké jsou teď možnosti a taky jak některé holky krafají a vymýšlí si, jak by chtěly, aby jejich budoucí vagíny vypadaly. Jak si rvou navzájem vlasy, že v téhle nemocnici je to špatné, zatímco v té druhé dobré. Jak si vůbec neváží toho, že máme medicínu na tak vyspělé úrovni (což si Lili ve své době říkala taky 🙂 a jsem opravdu zvědavá, kam se medicína dostane za dalších deset dvacet let. A kam za sto, kdy už tu nebudu? Vy všechny budoucí holky narozené do špatných těl, které jste se ještě nenarodily, vy budete mít takové štěstí! Ale i my ho už máme. Vy už budete moct rodit, transsexualita bude diagnostikovatelná stoprocentně pouhým odběrem vzorku DNA a léčba zahájena ještě v dětství, ne-li třeba přímo v děloze včas, aby nedošlo k narození do nesprávného těla s tělesnými znaky, které mít nikdo nechceme…

Já jsem ale šťastná i tak.

Nejsilnější chvíle mého dětství nastala v mých šestnácti, tedy v největším (pro mě apokalyptickém) pubertálním „rozkvětu“, kdy jsem si zcela jasně rozumově odůvodnila, že „změnit pohlaví nejde“. Že „z muže nikdy nemůže být žena“. To je přeci jasné. Byla jsem o tom tak přesvědčená. A teď jsem najednou tady, zkoumám osídlení přirozenými ženskými kmeny laktobacilů ve své vagíně, porovnávám své stejné tělesné proporce s vítězkami soutěže krásy a kupuju si svůj první ovulační test, abych si stanovila svoji periodu.

Miluji své tělo a chci o něm vědět všechno, abych ho lépe pochopila a dala mu zpátky to, co ono dává mně – spokojenost.

Během mého zkoumání jsem si pokládala velkou spoustu otázek, na které jsem hledala odpovědi. A spoustu těch odpovědí mi nakonec dalo právě moje tělo. Třeba to, že moje výkyvy nálad nejsou závislé vůbec na ničem. 🙂 Prostě přijdou a jsou tu, aniž bych to dokázala ovlivnit nebo vysvětlit a aniž by to dokázalo ovlivnit i mé okolí, i kdyby se na hlavu stavělo s tisíci kašpárky a šašky dohromady. Že mé sebevědomí je závislé na mé náladě, takže se nedá předem naplánovat, jestli budu zrovna superhrdinka zachraňující svět nebo urousaná myš táhnoucí se nenápadně podél zdi, což dost komplikuje situace, kde je sebevědomí potřeba (např. vystupování před velkým množstvím lidí nebo tehdy třeba i životně veledůležité rande). Že ani vyhrát Miss Universe nebo být Bradem Pittem ujišťována, jak jsem krásná, neznamená, že mi to zvedne sebevědomí, a na druhou stranu, že oplývat vtipem, šarmem a jistotou dokážu i ve chvílích, kdy na to absolutně nemám dispozice a měla bych se klidit. 🙂 Na čemž je ale nejlepší to, že lidé jsou přitahováni sebevědomými lidmi, muži mají rádi zdravě sebevědomé nefňukalky, a když už mám sebevědomí zrovna z nějakého mně neznámého důvodu spoustu na rozdávání, jde v tu chvíli všechno úplně samo, otevírají se mi všechny dveře a svět mi sám padá k nohám. A ty velehory s nížinami (viz graf níže) mých nálad jsou vlastně něčím, co jsem před lety neznala, takže si to užívám.

Mimochodem měřit sebevědomí v menstruačním deníku a feminní chování mělo svůj účel, neboť při ovulaci je žena často velmi sebevědomá a žádaná. Takže to byl původní účel.

Kdybych měla menstruační cyklus, platilo by jako u každé ženy, že čím delší (v rámci dnů) je tento cyklus, tím pozdější je nástup menopauzy a naopak. Čili ženy s delším menstruačním cyklem mají výhodu, protože se jim jejich folikuly vyčerpají o něco později. (Shodou okolností je to v tuto chvíli pár dní, co už náhodou vím, jak dlouhý by byl zrovna můj menstruační cyklus, kdy bych měla své první měsíčky a kdy poslední. A nejen to. Ale všecko to sem sepíšu snad brzo. I to, jak jsem na to přišla a proč je to tak přesvědčivé. Jsem z toho úplně nedočkavá, protože tohle bude něco! Škoda, že nemám víc času psát…)

Průměrný věk přirozené menopauzy evropských žen je 51 let a je zajímavé, že se od středověku nezměnil, i když průměrná délka života se prodloužila o několik desetiletí. Pro současnou ženu to znamená, že třetinu života stráví v deficitu pohlavních hormonů.

Konkrétně naše tělo se vlastně chová jako tělo ženy po klimakteriu nebo ženy po odstranění vaječníků, ale s tím rozdílem, že u nás neklesá hladina estradiolu, který do těla dodáváme zvenčí. Jaký má taková situace vliv na produkci hormonů řídících třeba právě ovulaci? Je to vůbec vyzkoumané? 🙂

Folikul – „měchýřek“ vyplněný tekutinou, který obsahuje vajíčko. Vaječník po narození obsahuje zhruba 1,5 milionů folikulů, do stadia zralosti, kdy se uvolní vajíčko schopné oplodnění, však dozraje jen přibližně 400 folikulů. Velikost folikulu je přibližně 8 mm, ale folikul postupně roste až do velikosti 18-24 mm, praskne a vajíčko se uvolní.

S první menstruací pro ženy nastává plodná fáze jejich života, která je řízena následujícími hormony:

• gonadotropní uvolňovací hormon (GnRH)
• hormon stimulující folikul (FSH)
• luteinizační hormon (LH)

Tyto hormony působí na vaječníky a spouští ovulaci. Vaječníky pod vlivem působících hormonů začínají také produkovat hormony – estrogen a progesteron. Hladina estrogenů v krvi se v určitém okamžiku zvyšuje a zesiluje se působení LH. Tímto působením je za 24 až 36 hodin vyvolána ovulace.

No jo, ale jako z čeho konkrétně se ve folikulu doprčic vyrábí ten estradiol, který se pak posílá z folikulů do těla ženy a čaruje tu krásu, kterou pak vidíme všude kolem na ženách, které mají to kouzlo, tu ženskost, tu úžasnou genderovou odlišnost od narození? Že bych si ho vyrobila někde sama. 🙂 Kde se tam ten estradiol najednou vezme? Jak to ten podvěsek jeden mozkový velký jako hrášek udělá, že vytvoří gonadotropiny (LH, FSH)?

Je to fascinující. To naše DNA – software, který máme v sobě, podle kterého se odehrává milión akcí v našem těle v jeden okamžik. Určuje, co, kam, jak a kdy poslat tak, aby to k něčemu bylo nebo aby z toho vzniklo zase něco jiného, co potřebujeme.

I tento proces mě samozřejmě zajímal a teď v říjnu 2019 jsem ho nastudovala, ale do tohoto článku o ovulaci se o něčem tak specifickém nebudu z úsporných důvodů zmiňovat. Zmíním se o něm stručně v článku nadcházejícím, který bude celý o DNA.

Pár zajímavostí o vajíčkách:

Vajíčko bývá oplodněno pouze jednou spermií. Spermie dokáže přežít a čekat v těle ženy na vajíčko až 3-5 dní.

Vajíčko je schopné oplodnění pouze 12 až 18 hodin. Spermie jsou v děloze již za několik desítek vteřin a do jedné hodiny po pohlavním styku doputují na konec vejcovodu.

Dosáhne-li estrogen nejvyšší úrovně, v tu chvíli podvěsek mozkový vyšle signál k jeho snížení a začne se produkovat LH hormon.

LH hormon působí, že folikul uvolní vajíčko a zbylé folikulární obaly přiměje produkovat progesteron, tedy hormon, který následně pomáhá udržovat případné těhotenství.

LH hormon je nejprve zjistitelný v krvi, poté se z krve vylučuje zhruba za 12 hodin do moči. Na tomto principu jsou založeny ovulační testy. Zjišťují přítomnost luteinizačního hormonu v moči. Těsně před ovulací je hladina LH hormonu nejvyšší a zhruba 16-28 hodin před samotnou ovulací již lze zjistit první slabě pozitivní LH test.

Dle návodu je vhodné alespoň dvě hodiny před testováním příliš nepít, aby byla moč koncentrovanější a výsledek průkaznější, a použití testu proběhlo v rozmezí 10:00 – 20:00 h. Tedy netestujeme ráno, jako je tomu u těhotenských testů. (LH v ranní moči je příliš nízká).

Ale pozor u transgender žen! Hodnoty LH a FSH jsou během podávání androcuru téměř nulové a neměřitelné, takže pokud žena užívá androcur, je zbytečné, abyste si měřily LH v moči. (Já už androcur od SRS neberu, takže jsem se mohla pustit do počůrávání papírků.)

To není ovšem oficiální závěr nějaké studie, ale můj ověřený u mého endokrinologa. Dala jsem dohromady výsledky odběrů krve z endokrinologie těsně (1 den) před začátkem HRT, po nasazení a po vysazení (po SRS). LH i FSH bylo během užívání androcuru na téměř neměřitelné úrovni, jak bylo nízké. Totéž jsem si ověřila na dalších dvou slečnách. Po vysazení androcuru už jsem ale měla LH v krvi i 50 UI.

Obvyklé hodnoty koncentrace LH v moči:

Skupina / Koncentrace [IU/l]

prepubertální děti < 1,2

muži 0,6 – 12,0

ženy (folikulární fáze) 0,5 – 5,0

ženy (preovulační pík) 5,0 – 30,0

ženy (luteální fáze) 0,5 – 5,0

ženy (postmenopauza) > 12,0 (může být i 50)

LH papírky reagují na moč při koncentraci 20 UI a vyšší.

Výsledek testu

 

Reálně tedy můj výzkum probíhal tak, že jsem si v lékárně nakoupila větší balení LH testů – speciálních papírků, které jsem každý den večer po celé tři měsíce odběhla počůrat a čekala pět minut, zda se objeví dvě čárky.

Bylo to fakt napínavé a vzrušující. Chvílemi jsem si říkala, jak se asi cítí ženy, které se snaží o miminko a také čekají na dvě čárky. To jsou zážitky, které muž nikdy nepozná (a ani nepotřebuje poznat, stejně jako já třeba nepotřebuju poznat, jaké to je, když Sparta vyhraje ligu).

Pečlivě každý den jsem si zapisovala do upraveného menstruačního deníku v tabulce výsledek měření LH v moči a také jsem na sobě sledovala velkou spoustu věcí od nálad, po chuť na sex, feminní chování, pocity v pochvě, sklon k slzám, teplotu (při ovulaci se totiž u žen zvyšuje teplota), atd.

„Menstruační“ deník vypadal takto:

Tímto způsobem jsem pokračovala necelé tři měsíce. Každou sledovanou veličinu jsem poté zadala do souvislého grafu a tady je výsledek. Jsou to takové hory:

Z naměřených údajů jsem si pak ještě nechala pro zajímavost zobrazit, jak moc se během těchto tří měsíců měnilo mé feminní chování. Feminním chováním jsem nazvala chování, kdy se chovám sebevědomě žensky a nemám pocit, že potřebuju chodit kanálama se sebevědomím pod nulou, kdy mám pocit, že jsem nejhnusnější tvor na světě, ale mám naopak docela dost provokativní chování vůči mužům, oblékám se lépe, ženštěji a hýřím vtipem i náklonností, což je také typický projev ovulace u žen, kdy se pro muže stávají nejvíce atraktivními divokými kočkami.

Někdy mě až udivovalo (a stále udivuje), jak v některé dny mám sebevědomí až na půdu, připadám si jako bohyně a neohroženě flirtuju s muži, zatímco druhý den strmě padám dolů a v teplákách bych nevytáhla paty z domu.

Zde je opět patrno, že se žádný pravidelný měsíční cyklus či „peak“ nevyskytl.

Závěr:

Z LH testů moči provedenými každý večer jsem po dobu tří měsíců nezaznamenala ani jeden jediný den se zvýšeným obsahem LH, přestože v krvi při kontrolních odběrech na endokrinologii zvýšený LH byl a to poměrně razantně.

Z výše uvedených grafů menstruačního deníku vyplývá, že mé výkyvy nálad nesouvisí s potencionálním menstruačním cyklem ani s ovulací. Jsou zcela náhodné, neovlivněné prostředím (byly dny, kdy mi všichni říkali, jak mi to sluší, ale stejně jsem měla sebevědomí pod nulu a jindy jsem zase doslova zářila, přestože k tomu nebyl důvod 🙂 a jsou podle mého názoru způsobené typicky ženskými hormonálními přílivy a odlivy v těle.

Bylo by hezké vědět, na který den by vycházela má potencionální ovulace a tedy i perioda, ale toto jsem bohužel nevysledovala.

Po konzultaci s mým endokrinologem jsme usoudili, že papírkové testy, které zjišťují obsah LH v moči mají ještě jiný kontrolní mechanizmus na detekci dalších hormonů souvisejících s ovulací, které se v našem těle ale nevyskytují. Protože LH máme v krvi zvýšené stále jako všechny ženy v menopauze.

Chci jen říct, že jestli někoho z vás po přeměně nebo během ní napadlo zjišťovat si den své potencionální ovulace, tak už to zjišťovat nemusíte. 🙂

Hypotézy, že se naše tělo chová pod vlivem ženských hormonů v podobných „měsíčních“ cyklech stejně, jako u ostatních žen, jsem tedy nepotvrdila. Nicméně časté výkyvy nálad jsou patrné.

To, že už mi z tříměsíčního výzkumu na sobě samé trošku hrabalo dokazují i poznámky ve spodním řádku, které jsem si do tabulky v posledním měsíci připisovala:

Mimochodem poznámka „Tobiášův vrch“ z 30.4.2018 je zrovna dost zásadním momentem v mém životě, neboť jsem si přičarovala Honzu – tedy konečně partnera, po kterém jsem celou dobu toužila. Dokud tu nebyl, dost se to projevovalo na mé celkové emoční nevyrovnanosti. (Prostě jsem furt bulela, jindy zase zářila jak sluníčko a tak pořád dokola.) Emoce mám sice nevyklidněné stále :), ale s příchodem určitých jistot a lásky do života došlo k takovému příjemnému naplnění, které mi dřív chybělo. Jak člověk rychle zapomene, jaké to je, když byl sám. To je ale dobře. Zdravá psychika takhle funguje u každého člověka – že to zlé upadá do ústraní.

Kdy mám své plodné dny jsem sice nezjistila, ale to mě neodradilo podívat se na ženskou stránku svého těla pro změnu analýzou DNA. Všichni (ženy i muži) si totiž neseme ženské genetické informace ukryté v našem jednom X… Co kdybychom to X tak trošku probudili k životu? 🙂 Ano! Ano! Probuďme ho! 🙂

O tom ale až v příštím článku.

„Moje milá periodo. Nezjistila jsem, kdy bych tě každý měsíc mohla očekávat, a taktéž ani, kdy bych měla své plodné dny. Zjistila jsem o svém ženském těle ale spoustu jiných zajímavých, hezkých a fascinujících informací, které mi byly do této doby utajeny. Měla jsem možnost detailně pochopit okamžik zrození nového života, seznámit se s celým procesem, který se v ženském těle odehrává, a který není pro ženu vůbec jednoduchý. Teď tu píšu tenhle článek věnovaný tobě, a i když jsi ženami tak strašně proklínaná, mám potřebu se ti poklonit, protože bez tebe by, milá periodo, lidstvo vymřelo. Poklonu si zaslouží ale i všechny ženy za to, že tě musí strpět a zvládat. Zrovna nějak extra jim to neusnadňuješ, víš?“

A kromě toho je tu ještě jedna úžasná vysloveně ženská superschopnost:

🙂

Prosím vás, nepodléhejte dojmu, že jít do přeměny a být trans znamená, že musíte celému světu říct, že trans jste a očekávat, že takové vás svět přijme. Že to ani jinak nejde. Že se musíte scházet s transkomunitou, že musíte chodit do průvodů, že budete navěky věků pro všechny trans, protože ta nálepka z vás nejde odlepit a život tak bude stát za nic.

To, za co bojují trans aktivisté z trans organizací je v pořádku pro trans osoby, které se jako trans vnímají. To může, ale také nemusí být váš případ.

Je jen a pouze na vás, jak se svým životem naložíte. Být trans znamená, že se za to nemusíte stydět, můžete to vykřikovat do světa a očekávat, že vás svět přijme, ale stejně tak to znamená, že to po přeměně nikomu nikdy říct nemusíte (protože se jako trans nevnímáte / protože se vnímáte jako muž nebo žena) a svět vás také bude za ženu nebo muže mít. Tu nálepku „trans“ můžete ze sebe odlepit jen vy. Nikdo jiný to za vás neudělá a tuhle nálepku není povinnost nosit. Jde totiž sundat. Světu bude dlouho trvat, než tu nálepku začne přijímat či nevnímat. Tuhle nálepku vymyslela tato společnost, aby odlišila osoby, které o sobě tvrdí, že se narodily do špatného těla. Tím nás automaticky řadí do skupiny „trans“, ale já to vidím jinak. Z mého pohledu jsem trans nikdy nebyla. Můj mozek a část zodpovědná za moji identitu mi pouze a stále říká, že jsem žena. Vždyť proto jsem šla do přeměny.

Vnímám pozitivně, že se o transgender tématech otevřeně mluví na veřejnosti, že se demonstruje, bojuje za práva a podporuje ty, kteří podporu potřebují. I já ráda každého takového individuálně podpořím. Myslím si ale, že je tu také spousta transgender osob, které po ničem takovém netouží, žádnou zvláštní extra podporu nevyžadují a ke svému štěstí potřebují jen žít zkrátka jako muž nebo žena, mít partnera/partnerku a řešit věci, které by řešil, kdyby se do správného těla už narodil. (No jasně, že i tato možnost existuje! Dokonce i vy můžete mít partnera, který vás bude brát jako ženu, a ne jako trans. Jen se o této možnosti téměř nikdy nemluví. Protože o ní nemá kdo mluvit, protože kdo je trans, je trans, ale kdo je žena, nestoupne si před dav nebo televizní obrazovku a neřekne: „Tak podivejte se. Já se narodila do chlapského těla a teď mám ženské. A koukejte, jaký si žiju spokojený život. Jak si užívám svého ženství!„

To by měla slečna hned po spokojenosti. Tak trochu podle vzoru „jednou trans, navždy trans„.

Je třeba položit si otázku, co vlastně chcete. Nic není univerzálně špatné nebo dobré. Co je dobré pro vás, je dobré. Chcete-li chtít uznání a nosit transparenty, dělejte to. Je to pro vás dobré.

Chcete-li, aby vás jako ženu vnímalo celé okolí, včetně blízké partnerovy rodiny, chcete-li žít svůj život jako každá jiná žena, která se do ženského těla narodila, o které si každý myslí, že se jako žena skutečně narodila, dělejte to. Je to pro vás dobré.

A nebojte se. 🙂

Přihlásit se ke svému „tranství“ je možné, ale není to nutné k tomu, abyste po přeměně nemohli žít vysněným životem „obyčejného“ člověka, i když se na nás všude valí, že to nelze. Že to nelze je mýtus.

Valí se to na mě odevšad. Transparenty, průvody, demonstrace, podpůrné akce. Zahraniční trans aktivisté na mě křičí z obrazovky a vztekají se, že je svět nebere jako ženy nebo muže. Že je svět šikanuje. Že nemají uznání jako trans.

To je smutné, ale vždycky jsem měla možnost nést transparent, nebo být divačkou na kraji chodníku…

Záleží na vás, co z toho si vyberete.

Jsem hrdá, že jsem žena. A tenhle blog je můj soukromý maličký „Woman Pride“.

Já nikdy ambice nosit nálepku „trans“ a hrdě ji vystavovat s očekáváním, že mě takto společnost přijme, neměla a ani mít nebudu.

Už když jsem se narodila, byla jsem ženou…

Stejně tak jí můžete být i vy.

Jakože vtip

Profesor: „Dokážete mě, prosím, něčím přesvědčit, že nejste transgender?“

Studentka: https://theses.cz/id/r8huel/Lucie_ernohorsk_BP.pdf

Prosím vás, jestli se chcete proslavit, přesně tyhle bludy pište do bakalářek o transsexualitě. 🙂

Není na škodu užít si v životě trošky těch následných nedorozumění a problémů. 🙂

Jinak mám radost, že tato bakalářka byla obhájena se známkou 1.

Taky bych jí dala za 1. Za pobavení. Vždycky mě pobaví, když někdo mluví o něčem, co ani nemůže poznat, ale moc se o to snaží (což nekritizuju a naopak to chválím, jen mě to občas baví), dohaduje se, pátrá, analyzuje a já ho poslouchám a říkám si, jak je úžasné, že tolik času a energie věnoval zkoumání něčeho, co nám je přirozené a jen my víme, jak to doopravdy je.

My to ale všem říkáme, jak to je, jenže pořád tu bude někdo nevěřící, kdo si myslí, že je to jinak. Pak vznikají takovéto hezké pohádky.

Celou tuto skazku si můžete přečíst na https://theses.cz/id/r8huel/Lucie_ernohorsk_BP.pdf

Mně to stačilo do strany 12.

Mimochodem to se netýká jen bakalářek. Ještě nikdy jsem například nedostala dotazník na téma transsexualita (od studentů, lékařů, Evropské unie…), ve kterém by byly všechny otázky správně položené. Problém je v tom, že autor neví, jak se ptát, protože logicky některé odpovědi ani nepředpokládá. Narážím tak v každém dotazníku na otázky, které nabízí možnost A, B a C, ale ona je to D. Takže to pak píšu do poznámek (pokud tam takové políčko je vůbec k dispozici). A pokud není, tak už je mi jasné, proč výsledky takovýchto výzkumů jsou tak zkreslené.

Ještě nikdy jsem neviděla dotazník na téma transgender, který by automaticky nepředpokládal diskriminaci nebo se mi nesnažil podstrkovat, jak strašná musela přeměna být a co všechno jsem si musela vytrpět.

Čestně tady prohlašuji, že jsem nikdy v životě nebyla diskriminována z žádného důvodu, a to ani z důvodu transsexuality, ani z důvodu pohlaví, což platí i pro můj současný stav, který považuji dokonce za výhodnější, než ten předchozí. Během přeměny a ani po jejím ukončení jsem se neměla špatně, netrpěla jsem depresemi, nechtěla jsem provést nejsobečtější čin, jaký může člověk provést (sebevraždu) a mám se moc fajn. 🙂 Škoda, že tyto možnosti v žádném dotazníku obvykle nejsou.

Jinak ale děkuji, že mi posíláte tipy na zpestřední šedivého dne. 🙂

A jakou transgender pohádku jste naposledy četli vy? 🙂

Chtěla jsem to připsat jen do komentáře pod předchozí článek, ale tento nesympatický server (blog.cz) konkrétně tento komentář vyhodnocuje stále jako spam, který mi zakázal povolit, takže to rovnou napíšu do článku. 🙂

(Už mám taky nějaký ten měsíc připravený přesun svého blogu na novou souběžnou (zatím neaktivní) adresu www.otereze.cz bez reklam a bez obtěžujícího omezování úplně všeho, ale nějak na to není čas to zatím graficky zprovoznit a asi ještě dlouho nebude, tak se budeme vídat ještě hezky tady, ano? 🙂

K neustálému paušalizování strašné nespokojenosti všech translidí této země pár lidmi bych chtěla citovat výsledky průzkumu „The Hopes and Fears of Trans People“:

„Transparent CZ uvedl výsledky průzkumu „The Hopes and Fears of Trans People“ zveřejněné na začátku tohoto roku. Průzkum provedený od 7. do 11. října 2018 zjistil, že z 396 respondentů z řad transsexuálů zhruba jedna třetina (32,8 %) „se v této zemi necítí dobře“. Položena byla otázka: „Jak hodnotíte svůj život v České republice?“. Na tuto otázku odpověděly dvě třetiny, že kvalitu svého života v Česku hodnotí pozitivně.

Dále 187 respondentů uvedlo 279 důvodů, proč byli nebo jsou v Česku nešťastní. Více než polovina (54 %) uvedla, že lidé jednoduše nevěří v genderovou rozmanitost, věří ve stereotypy o transgender lidech a že jsou o transgender lidech nesprávně informováni jako o věcech, které mohou vést k vyloučení, diskriminaci nebo obtěžování translidí.“

K tomu nemohu říct nic víc, než že je mi líto, že je slyšet převážně ty, kteří patří mezi tu jednu nespokojenou třetinu.

Za mě: Nikdy v životě mi nebylo líp. Zrovna před týdnem jsem Honzovi v kuchyni při vaření večeře v zástěře říkala, že už mám vlastně úplně všechno, po čem jsem kdy toužila. Přesně tohle je to štěstí, za kterým se celý život honím. Je tu teď a tady a je to skvělý. Děkuju i své zemi, která mi tohle umožnila, lékařům a lidem, který se mi snažili pomoct.

Čímž nepopírám, že se tu někdo nemusí cítit dobře. Co tu v celém blogu popisuju je čistě můj subjektivní názor na vše, čím jsem si prošla, nikdy mě nikdo do ničeho nenutil, vždy jsem vše činila dobrovolně a ráda jsem přistupovala na podmínky, které tu máme nastavené. Teď mi nic nechybí. Není to tak, že obraz života translidí v Česku je celkově špatný. Že všichni jsme zoufalí a v depresích. Je špatný, ale je současně pro někoho taky dobrý. Pro mě to druhé. Co s tím mám dělat? Mám se dobrovolně solidárně vrhnout do depresí a vražedných komentářů? 🙂

Dnes jsem si položila otázku, na kterou bych chtěla, abyste mi dali odpověď vy.

Protože já ji neznám a marně si nad tím lámu hlavu.

Viděla jsem náhodou po dlouhé době další z mnoha dokumentů na toto téma. Tentokrát od BBC, který byl o mladém chlapci a souběžně v jiné dějové linii také o mladé dívce. Oběma bylo něco přes dvacet a oba procházeli přeměnou. Kamera s nimi všude chodila, takže divák mohl vidět, co vše musí narozdíl od ostatních lidí řešit.

Já toho chlapce už v prvních vteřinách identifikovala jako chlapce. Měl mužské pohyby, mužský hlas, vypadal fakt skvěle mužně a měl už také odstraněné prsy, v trenkách implantát. Dívku jsem taky identifkovala okamžitě jako dívku, včetně jejích pohybů a vystupování. Navíc s jejím hlasem to taky nebylo úplně k zahození, i když mi moc příjemně nezněl. Ale jinak byla moc krásná. SRS ještě neměla.

Každopádně oba dva si jen těžko někdo splete s opačným pohlavím. Dokonce si mohli dovolit navazovat vztahy s opačným pohlavím (oba byli heterosexuální) a moc jim to slušelo.

Jenže 90 % tohoto hodinového dokumentu bylo o tom, jak to někomu říct.

A tak když třeba došlo k tomu, že potkali někoho zajímavého, s kým by se dalo i randit, hned jim všechno vyklopili. Moc se mi líbila reakce biologické dívky, o kterou (FtM) chlapec stál. Byl strašně nervózní, protože jí to o sobě chtěl říct. Sedli si na louku a začal. Když skončil, ona se na něj podívala a říká: „Ale proč mi to vlastně říkáš? Já tě od první chvíle vnímám jako kluka. Přitahuješ mě jako muž. Nepotřebuju vědět, že jsi měl někdy ženské tělo. Pro mě jsi muž.“

Sama jsem v začátcích měla takovou tu touhu říkat to všem, protože jsem byla ze všeho strašně nadšená. Vůbec jsem na to neměla ještě fyzické dispozice prezentovat se jako žena, ale už bych řekla nejlépe celému světu, že žena jsem. Až mi pak postupně začalo docházet, že nemám důvod to někomu říkat. Tedy kromě rodiny, blízkých přátel a probíhá-li přeměna v práci nebo ve škole, tak i tam. Taky neřeším, zda to říct či neříct partnerovi, tam je to na každém z nás.

To se ale týká třeba i homosexuálů, které vždycky podporuju a nijak je ta skutečnost, že homosexuálem jsou, nesnižuje v mých očích. Ale jen v práci mám pár takových klientů, kteří když zavolali poprvé, tak druhá jejich věta byla: „Já tady žiju s přítelem, víte?“ Jakoby mě to mělo zajímat! Je mi úplně jedno, jestli je někdo homosexuál, transsexuál nebo transvestita. Tato skutečnost je pro mě irelevantní. U transgender osob to nechápu dvojnásob.

Tak bych se ráda zeptala těch, kteří buď prochází přeměnou nebo už s přeměnou skončili a vypadají velmi žensky nebo velmi mužně, jestli by si před tím, než to někomu řeknou, nechtěli třeba aspoň občas položit otázku:

Proč si myslíte, že je důležité, aby to někdo věděl?

A když už to říkáte, je to podložené čistě na vašem subjektivním pocitu, že to někomu říct chcete bez ohledu na to, co chce ten druhý, nebo berete v potaz třeba to, že to ten dotyčný nepotřebuje nebo nechce vědět? Uvědomujete si, že ten člověk to vědět třeba ani nepotřebuje? Třeba já! 🙂 Jednou jste ženy, tak těmi ženami zůstaňte. Nechci znát vaše jména předtím, slyšet váš starý hlas ani vidět staré fotky svalnatého vousáče v maskáčích. 🙂 To jste nebyly vy… Teď jste to vy.

Miluju, když vyzvedáváme babičku Honzy na výlet, není mi zrovna moc dobře a ona se mě ptá, co mi je. Že mám určitě ty „ženské potíže“, snaží se mi pomoct a já ji samozřejmě nechám dávat mi ty „naše zaručené ženské rady“.

Nebo když se dva měsíce s Honzovou babičkou nevidíme a první, co udělá při našem setkání je, že se mi podívá na břicho, aby zkontrolovala, jestli náhodou nejsem těhotná. Už jednou o tom vtipkovala, že pořád nemám žádné bříško. 

Nejsem, babi, ale potěší to, ani nevíš jak, jenže ti to nemůžu říct, tak to píšu sem. :-/

Ne, nečínám psát nový blog. Jen mi občas nevyhovuje komunikace přes blog, na který se přihlásím jednou za měsíc, tak jsem si spíš pro svou potřebu udělala takovou malou odnož na facebooku, kterou nebudu nijak zvlášť rozvíjet a nechám ji žít svým životem spolu s tímhle mým už „sedmiletým blogovým děťátkem“ tady. 🙂 Ale dám se tam taky zastihnout:

www.facebook.com/otereze/

(A né, žádné fotky na facebooku nejsou. 🙂

„Je to taková hra.“

„Jaká hra?“

„Jednoduchá. Budeš to pořád ty, ale budeš prostě jenom navíc „hrát“, že jsi krásná. Na lidi kolem sebe. To zvládneš, protože tě to bude bavit. Budeš hrát, že jsi krásná žena, budeš se na ně usmívat, budeš na ně milá a chovat se tak, jak by ses chovala, kdybys byla krásná. Jakobys byla nádherná žena, která když vejde, všichni oněmí úžasem. Až takhle! Představ si, že jsi takhle krásná. Ber to jako takový trénink. 🙂 Nebo divadelní představení. Hru. Bude to zábava, uvidíš.“

„Ale jak můžu hrát krásnou, když krásná nejsem?“

„Vím, že je to pro tebe těžké, ale ty jsi krásná žena. To, že se tak nevnímáš, je jen tvůj čistě subjektivní pocit pramenící z toho, že si s sebou stále táhneš balvan své minulosti. Já ten balvan nevidím. Já vidím ženu a navíc krásnou. Nejsem ovlivněný ničím, co ti připomíná tvoji minulost. Hraj tu hru navzdory tomu, že se jako krásná nevnímáš. Udělej to na truc svému přesvědčení, svému ženskému já, které si to zaslouží, všem lidem kolem tebe. I ti si to zaslouží. Vyzkoušej si to!“

„Haha! Já nejsem krásná žena. Jsem obludka a příšerka. Koukni na mě z profilu. Vidíš ty nadočnicové oblouky? Tu bradu? Ten frňák? Je mi z toho špatně. Neustále řeším, jak se stavět před lidi, aby mě neviděli z boku, aby moje tvář nebyla osvětlená zespodu, aby nebylo vidět všechno to, co na sobě nesnáším. Když někam jdu a někdo na mě vejrá, už párkrát jsem na něj vyplázla jazyk, jak jsem to nevydržela. Bývá mi hrozně. Cítím v sobě takový tlak, který mě zahání pryč, schovat hlavu do písku, chodit kanálem. Ale musím tam v tom přeplněném autobuse stát a vnímat, jak píchají ty pohledy všech lidí kolem mě. Jak civí. Pořád na mě civí. Štve mě to. Chtěla bych si už oddechnout, ne každý den řešit, že na mě někdo vejrá a hledá ve mně bůhví koho, koho nechci.“

„Překvap je. Na začátek si třeba jen vyzkoušej místo zamračení usmát se na ně. Nenuceně a hezky, jako se ženy často prostě usmívají, protože úsměv k nim patří. Zkrášluje je. Úsměv má obrovskou moc. I ten tvůj. Vím, že to umíš, protože tvůj úsměv znám. To, co vyzařuješ, se ti vrátí. To vím i já a to jsem muž. Postupně (nebo klidně hned) si začni představovat, že jsi navíc krásná a buď na ně milá navzdory jejich pohledům. Nevíš, co se jim honí hlavou, tak to buď ty, kdo to určí. Uvidíš, že se začnou dít zázraky… Je na čase ten balvan odhodit a začít žít. Užívat si to. Jsi tím, kým jsi vždycky chtěla být. Já už tě za takovou mám, i když mi to nevěříš. Teď je řada na lidi, které kolem sebe potkáváš. A začni teď hned. Teď! Těším se, že budu potkávat krásnou ženu, která se taky jako krásná chová a nerozdává kolem sebe stovky vražedných pohledů denně. :)“

Vzpomínám si moc dobře na život před tím, kdy jsem prakticky celoživotně od raného dětství měla každý den trápení, se kterým jsem nebyla schopná si poradit. A teď, když jsme ušly tak obrovský kus cesty, se máme zase každý den trápit, protože nejsme dostatečně krásné, dostatečně ženské… atd. atd.? A je to vůbec tak? Netrápím se já jen nějakým pseudostrachem z lidí? A i kdyby mě chtěli všichni lidi světa chtít svým pohledem sežrat, nebylo by hezké to hned nevzdát, naopak vztyčit hlavu a nerozbulet se hned za prvním rohem?

Jaké by to asi bylo prožít celkovou amnézii a vidět se po probuzení v zrcadle? Jaké by to bylo vyhodit ze své hlavy svoji minulost a nevědět, že kdysi bylo něco jinak? Jak bychom se asi vnímaly? Nejspíš úplně stejně, jako nás už dávno vnímá naše okolí, které o naší minulosti taky nemá ani ponětí.

I když na sobě ráda zkoumám kde co, takový pokus bohužel provést bez zranění nedokážu a ubližovat si nechci, protože mě to tady na světě baví. Dost by mě ale zajímaly výsledky. 🙂 Jsem přesvědčená o tom, že bychom se jinak než žensky nevnímaly. Proč taky? Stejně, jako se jinak než žensky nevnímají ani jiné ženy, které vykazují nějaké mužské znaky. Kterými se ale (narozdíl od nás) vůbec nezabývají, což má za výhodu i to, že na sebe nepřitahují pozornost. A také proto, že člověk ze své přirozenosti nepřemýšlí nad tím, jakého pohlaví jsou lidé kolem nás. Automaticky je přijímáme jako muže nebo ženy. To jen my ovlivněné tím, čím jsme si prošly, hledáme na každé ženě „něco mužského“ a na každém muži „cosi ženského“. Někdy se z toho může stát až posedlost.

My ale žádnou amnézii provádět nemusíme. 🙂 Stačí k tomu opravdu málo. Přestat žít v neustálém strachu a užívat si to, kým jsme. Jsme jedineční a hezcí takoví, jací jsme. Když stojíme teprve na začátku, vymyslíme si úžasné cíle, jako třeba pokud možno desítky nejrůznějších feminizačních estetických operací obličeje (což je ale v pořádku klást si takové cíle, protože jak říkám: „jakýkoliv krok k naší ženskosti je dobrý krok“), ale chci říct, že podle zkušenosti jiných, kteří už na začátku rozhodně nestojí a mají za sebou tyhle feminizační operace můžu říct, že ani ty nás nemusí nadobro zbavit nekonečné touhy po ještě větší ženskosti… ještě větší… největší! Kdy to skončí? Kdy budeme spokojené samy se sebou? A co když smíme být náhodou už třeba dávno spokojené?

Říkáme, že nemusíme být Miss Universe, ale že chceme alespoň nemít mužské rysy. Že to nám ke štěstí stačí. Okolí nás už jako ženy vnímá, ale my chceme víc. Randíme s muži, kteří nic nevědí. Spíme s nimi. Klienti z práce nám píší e-maily s poděkováním, do kterých připíší P.S., že si nemohou odpustit poznámku, že jsme opravdu krásná žena. Naši partneři nám denně říkají, jak jsme krásné. Jsou do nás zamilovaní k zbláznění. Ale ono nám to nestačí!!! Jak kdybychom byly posedlé a pak nás lidé v narvaném autobuse položí k zemi, protože si myslíme, že nás vidí, jako se vidíme my.

Ne, začít žít se dá hned. Krásné jsme už teď.

Já sama si pamatuju desítky holek od Hanky ze skupinových sezení, které byly naštvané, vzteklé a věčně nespokojené se svým vzhledem, ale já je přitom vnímala jako ženy. Jen kdyby se také jako ženy chovaly, konečně prostě těmi ženami byly a neustále neupozorňovaly na ty své „chlapské“ nedokonalosti. To jim paradoxně na ženskosti tak ubíralo. (Ale já to dělala taky, takže to chápu. Jenže to přece není potřeba takhle si ničit svoji ženskost.)

Když půjdu mezi lidi s přesvědčením, že jsem příšerka, tak mě nejspíš tak vnímat opravdu budou. A co když opravdu vypadám ještě nedokonale? Třeba na začátku nebo v průběhu přeměny. Jsem potom vždycky tak nejistá… Co takhle si i tak zahrát hru na krásnou? 🙂 Nejsi krásná? Nevadí. Můžeš si na to aspoň hrát. 🙂

To je výzva. 🙂

Proč bychom nemohli být my těmi, kdo určuje, co vyšleme druhým? Proč bychom všem nemohli říct: „Podívej, nejsem dokonalá. Možná si myslíš, že jsem exotka, kterou nedokážeš strávit, ale jsem šťastná a ty mi v tom nemůžeš zabránit. Proto se na tebe místo vypláznutí jazyku usměju, protože ty nemáš a ani nemůžeš mít představu o tom, jaké to je. Tvoje nevědomost je pochopitelná, ale nepotřebuju ti ukazovat, že mám strach nebo obavy. Řeknu ti, že tohle je stokrát lepší, než předtím, když jsem snad ani nechtěla žít.“

Vždycky máme na výběr. Buď budeme na všechny strany házet vražené pohledy a vysílat k lidem, že nás obtěžuje jejich pohled, který nás vždycky znejistí, nebo se budeme chovat tak, jak jsme vždycky chtěly – přirozeně žensky. Je to přeci už dávno v nás. Není to snad právě to, co od nás okolí očekává? Ale my jim místo úsměvu věnujeme raději pokaždé vlastní nejistotu, hrůzu v očích nebo vztek. Začněme už být konečně těmi, kým být chceme a můžeme. No fakt, můžeme. 🙂

Když jsem začala hrát hru na krásnou, svět se změnil.

Ne já.

P.S.: Děkuji Honzovi za jeho trpělivost, se kterou poslouchal nářky o mé nedokonalosti, a také za zrcadlo, které mi nakonec nastavil tak, že jsem pochopila, že zbytek života nechci strávit vztekáním nad svými nedostatky. Život, který máme, je úplně o něčem jiném. A přijímány můžeme být i takové, jaké jsme, jen si myslíme, že ne. Jak pak můžeme být šťastné, když na každého vrháme ďábelský pohled rovnající se téměř síle voodoo? Alespoň trochu té sebelásky, prosím.

Tohle je můj vzkaz pro všechny, kteří chtějí ve svém životě vyměnit strach za radost. A to platí i pro ty, co se do správných těl narodili.

Včera jsem ani nemohla usnout, jak moc jsem chtěla tohle napsat. 🙂

————————-

Doplněno 16.7.2019:

Jinak tedy aby nedošlo k nějaké mýlce. 🙂 To, že budeme rozdávat úsměvy na potkání neznamená, že se zařadíme mezi psychopaty, co jdou s úsměvem i vytřít pozvracené schody, jako moje někdejší sousedka s permanentním úsměvem na tváři, která se usmívala zásadně vždy a všude. Takže (jako ke všemu) přistupujme i k této výzvě citlivě. 🙂 Nejde o to usmívat se na řidiče, který bezvládně visí z okna po nárazu do stromu. Hrou na krásnou jsem myslela to fantastické a mocné ženské kouzlo přirozenosti a šarmu, jehož potenciál má každá, pokud to vezme za správný konec. Což často bohužel nebere, přitom je to tak jednoduché…