otєrєzє.cz

Soda

Šla jsem zase na 16 h. k našemu domu, kam manželka přijíždí s malou ze školky, že vezmu balíky co mám doma připravené a pojedu s nimi na poštu a hlavně, abych byla s malou.
Včera jsem to udělala podobně, dvakrát jsem psala manželce, že se stavím an 16 a ona přijela o půl hodiny později, protože byly nakupovat. Ani nezavolala nebo nenapsala, jako to dělávala dřív.
Celou dobu, co jsem byla doma, na mě tak divně koukala (zase ten její vražedný pohled), zase se mnou nekomunikovala a já pořád přemýšlela, proč je taková…
Žádné přijetí u mé manželky se nekoná – mýlila jsem se.
Dnes s manželkou přijela i moje švagrová Lucka (její mladší sestra). S Luckou jsem nikdy neměla problém, je úžasná a normálně si spolu povídáme. To je úplně jiný člověk.
Zjisitila jsem, že přijela, aby si navzájem nabarvily vlasy. Ale vlasy jsem manželce vždycky barvila já! Zeptala jsem se jí hned, proč neřekla mě, že už jsem to dělala přeci tolikrát… Žádná odpověď.
A zase jen ten vražedný pohled.
Vycházky mám do 19 a bylo 18 h., když jsem se jí zeptala, jestli teda přepíšeme to SIPO a všechny ty platby, když teď bydlím jinde a ona že jo, ale že neví kdy… Tak jí říkám, že to tedy ještě zaplatím já ze svého účtu (jako dosud všechny platby) a že mi to teda pošle…
…a tím to začlo. Dostala jsem takovou sodu, že jsem se z toho vzpamatovávala celý večer a vlastně to nechápu. Nechápu jí, proč se tak chová, její myšlení, její činy. Tohle vážně není moje manželka, tohle je někdo jiný.
Řekla mi totiž, že mi nepošle celou částku, protože takhle jsme se nedomluvili. Že tu prý pořád bydlím, když tu trávím tři hodiny denně s malou. Říkám jí, že nemůžu platit dva byty (tady u mamky zatím nic neplatím, ale potom v bytě paní sousedky už ano). Že se prý odstěhuje za její mamkou 16 km odsud, aby mě tu nemusela potkávat. Nechce mě potkávat každý den. Hnusím se jí. Nemůže se na mě ani podívat. Dělá se jí ze mě špatně.
Říkám jí, ať se na mě tedy nedívá a začala jsem na ní mluvit zády.
A začala mi vyčítat zase to, že si lakuju nehty, že mám nabarvené vlasy, že si maluju oči… uráželo mě to. Mluvili jsme moc nahlas. Malá to slyšela a řekla, ať se nehádáme. Lucka se jí v obýváku snažila zabavit a šlo jí to.
Řekla jsem jí, že jsem nevěděla, že tu nesmím být. Že chodím za malou a hned mi bylo vyčteno, že se malé nevěnuji, protože jsem celou tu dobu co jsem tu byla jen balila balíky a jezdila s nima na poštu. Jo, protože po 14 dnech konečně proběhlo na aukru zase pár dobrých obchodů, ze kterých žiju (jsme žili všichni). Musela jsem to koupit, zabalit a poslat. Ti zákazníci na to čekají, zaplatili si to! Stokrát radši bych se celé dvě a půl hodiny věnovala malé! Takhle z toho bylo jen pár desítek minut.
Vadí jí, že jí píšu smsky. Že takhle se mnou komunikovat nebude – jen z očí do očí. Ale já se jí přece hnusím a nemůže se na mě ani podívat. Prý mi říkala, že si to nepředstavuje tak, že tu budu denně…
Řekla jsem jí, že pořád věřím, že se vrátím…
…okamžitě mě vyvedla z omylu, protože jsem pro ní ten nejhnusnější člověk na světě a už by to nedokázala. Nechce se mnou mít nic společného.
Tolik jsem se jí zhnusila.
Úžasný pocit vědět, že se někomu takhle hnusíte a ještě vám to pořád říká…
Bylo mi strašně. Měla jsem slzy v očích, protože to říkal člověk, kterého miluji – nebo jsem milovala, protože tohle nebyla moje manželka, kterou jsem si vzala.
Tak jsme se domluvili, že to teda bude platit celé, když tu bydlí (protože já na to nemám) a že tam nebudu chodit, protože bych musela platit nájem za dny, kdy tam budu. (Postavený na hlavu!!!!)
Pro mě za mě můžu počkat dole, když mi dá malou a půjdeme spolu třeba na hřiště.
Bavili jsme se ještě o tom, že to co chci udělat neudělám a že bych zkusila najít novou rodinu… to jí bylo úplně jedno. Spíš jí štvalo, že jsem všude rozhlásila, co chci udělat a že bych to teď vzala zpátky. Že to prý nejde. Ale jde. Ještě pořád to jde vrátit. Řekla jsem jí, že to udělám na truc – že žádná přeměna nebude, ať všichni vidí, že jsme se nerozešli kvůli tomu, protože stále tvrdí, že ten rozchod je kvůli tomu. Že budu mít novou ženu a děcko a budu mít nové rodinné štěstí, které mi nahradí to, o kterém jsem tu přišla… Které se nahradit nedá, ale aspoň nějaké…
Ale moje manželka mě svým chováním svým způsobem nasměrovává tam, kam bych stejně jednou došla…
Cestou k mamce, která pro mě už připravovala výbornou mňamku Grenadýr z uvařených osmažených těstovin a brambor na cibulce s okurkou, jsem přemýšlela, zda existuje rodina, nebo maminka s děckem, která by do toho šla se mnou za předpokladu, že se ze mě stane brzy žena… To mě tak napadlo, jestli je to vůbec reálné. Třeba taková existuje, která by byla ochotná přijmout takového člověka. Snažila bych se být dobrou partnerkou i kamarádkou toho dítěte a starala bych se o domácnost i vydělávala peníze, abychom se všichni měli dobře a užívali si i ty malé radosti života.
Je to vůbec možné skloubit přeměnu z muže na ženu a mít současně rodinu?
Přemýšlím o tom a myslím si, že ne. Ale stálo by za to to zkusit. Jenže nechci někoho, kdo se bude přemáhat tolerovat mě. Chci někoho, kdo mě bude milovat takovou, jaká jsem.
Nevím no.
Rodinné štěstí je velké štěstí.
Stát se tím, kým doopravdy jsem je pro mě také velké štěstí.
Jde to, mít tato zdánlivě neslučitelná štěstí zároveň?
Na to přijdu pravděpodobně za několik let. Bohužel nemůžu nalistovat o 1500 stránek dopředu a přečíst si to…
A napadla mě při tom ještě jedna varianta – že to bude táta s dítětem, který by se mnou mohl žít… najednou jsem si připustila, že i tahle možnost je pro mě přijatelná, ačkoli jsem vždycky obdivovala ženskou krásu, budu stejně jednou ženou a pokud ten muž bude hodný a bude mě mít rád takovou, jaká budu, tak bych v tom taky problém neviděla… zvláštní připustit si i tohle… Všechno se tak mění…
Zítra je sobota a malou budu mít celý den. Možná i přes noc, když bude chtít. Jsem nadšená! Užijeme si to!!! Strašně se těším a malá taky. To budu zase chvíli klidná. I když tu nebudu mít tu druhou osobu, kterou miluji a tou je moje manželka. Ne ta, která teď žije v našem bytě, ale ta, kterou jsem si vzala… ta už neexistuje…
Přijala jsem fakt, že se jí hnusím tak, že jí nesmím přijít na oči a půjdu si svou vlastní cestou. Bolí to a bolí to strašně moc, ale takhle se akorát trápíme všichni.
Nechci se hádat. Chci všechno vyřešit v pohodě.
Napsala jsem to manželce a ta mi odepsala už uklidněná, že se taky hádat nechce a že se malá už těší na zítra…
Kéž by už tahle část mého života skončila a přehouplo se to jinam… to plácání se v tom je děsný.
Už jsem tu dnešní sodu strávila.
Těším se totiž na výlet do Olomouce a taky na zítřek s malou. I moje maminka se na ní moc těší.
Můj život potřebuje malé radosti, které poslední dobou zmizely… 🙁
Jak tohle všechno dopadne? 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.