otєrєzє.cz

Vzpomínání

(Tohle nečtěte. Není to moc k tématu, ale já se potřebuju vypovídat a nenajdete tu nic zajímavého.)
Když se nečekaně narodila malá tři a půl měsíce před termínem a manželku mi odvezli v ohrožení života, kde hrály roli minuty, sanitkou do krajského města, bylo to psycho. Kašlala jsem na sebe, zanedbávala jsem se a měla jsem jen jediný cíl: aby vše dobře dopadlo. A ten tlak, nespavost a neřešení všeho nepodstatného trval tři a půl měsíce, než jsme si malou nakonec úplně vypiplanou lékaři-kouzelníky, sestřičkami-hodnými vílami a nejmodernějšími lékařskými přístroji odvezli domů. Na to období nezapomenu. Vrátili jsme se po třech měsících všichni domů!
A po dvou letech ty tři hrůzné dlouhé (ale díky bohu vlastně krátké) týdny s malou na onkologii. Tentokrát byla v ohrožení života dcerka a muselo se okamžitě jednat. A taky jsme všichni tři přijeli domů a radovali se ze života. Ty tři týdny jsem opět kašlala na sebe, nemohla jsem se věnovat obvyklým činnostem a ani Tereze, která v tyto dva těžké okamžiky stejně jako Tom zůstali zanedbaní a neřešení. Najednou máte jiné priority než zjišťovat to, kým jste. A ať už jste Tom nebo Tereza, oba dva měli v tu chvíli jediný cíl – být zase všichni tři pohromadě a vpořádku doma.
A stalo se mi to i teď. Pohltilo mě to zase úplně celou.
Nemůžu se soustředit.
Potřebuju ke svému životu lásku. Prostě bez ní neumím žít. Potřebuju se na někoho těšit, psát mu, říkat mu, že mi na něm záleží a vidět jeho smutný oči, když odcházím, třebaže jen do práce.
Tenhle týden má manželka dovolenou, takže si chce užít dcerky a jsou spolu. Pojedou i na výlet, když mají teď to nové auto. Hlavně, že bude malá šťastná, to je pro mě nejdůležitější, akorát zase další týden bez ní :/
Jak vymazat z hlavy 12 let života?
Musím vypadnout. Ven. Přijít na jiný myšlenky. Jít kamkoliv, ale něco zažívat. A může to být cokoliv. Protože jakmile jsem zavřená v tomhle pokoji u mamky, všechno je špatně. Všude na mě doléhá nepřítomnost manželky, její oblíbené seriály, její staré smsky, které jsem našla ve svém telefonu, její staré e-maily…byla jsem na poště v městské části, kam obvykle nejezdím a až když jsem zaparkovala jsem si uvědomila, že na tomhle chodníku u přechodu pro chodce jsme se poprvé v únoru r. 2000 oslovili. Přesně to místo máme oba ve své hlavě už navždycky. Vidím ji tam a vidím jí i tady. Stojím u okna v bytě mé mamky, ve kterém jsem bydlela, když jsem jí potkala. Dívala jsem se na ní, jak jde v blankytně modrých šatech domů, protože bydlela o blok dál. Všechno je zpátky. Kruh se uzavřel.
Jsem tu teď sama a už nikdy jí mít nebudu. Je to jakoby zemřela. Výsledek je stejný. Nesmím už jí psát své vzpomínací smsky, nesmím jí chtít vidět, nesmím si s ní chtít povídat…nesmím nic. Neexistuje. A ještě k tomu je to ona, kdo rozprodává poslední zbytky našeho štěstí, které jsme tak pečlivě, dlouho a pracně budovali.
Nechci být tak sentimentální, ale pohlcuje mě to jako černá díra, do které padám rychleji a rychleji a už se nedokážu ničeho přidržet. Jediné co mě drží je ruka Moniky, rodiny a té hrstky přátel, které mám.
Dívala jsem se na seznamku. Každých 5 minut se tam z celé ČR objeví inzerát žen, které hledají muže. Polovina žen v mém věku už má děcko a zoufale tam volají o lásku. Takhle to vypadá, že rozvod a rozchod je věc úplně normální a všudypřítomná. Ono to asi tak bude, ale já teď uprostřed téhle černé díry pohlcena osamělostí nemám radost z toho, že můžu být Terezou. Tak jako nemám radost ani z toho být Tomem… prostě člověkem… nemáte radost ze života, ať jste kýmkoliv. Nemůžete se odhodlat vstát a oholit se (obecně v případě mužů) nebo namalovat se (v případě žen).
Pozoruju to na sobě a nevím, co mám dělat. Jo, život jde dál. Nemám manželku, nemám dcerku, nemám byt, odpolední hraní, večerní čtení pohádky, půlnoční povídání s manželkou, kytky mi doma uschly hned jak jsem se musela odstěhovat… :/ Moje karamboly (jak příznačný název té krásné kytičky, nebo spíš stromečku, vypěstovaného před lety ze semínek). Všechno, co mi přinášelo radost je pryč. Jediné, co mi přinášelo radost a zůstalo mi je Tereza, ale i ta je smutná, když se nemá z čeho radovat a není sama sebou.
Paradoxně tím pádem nejsem šťastná. Zatímco dosud byla v Tomově životě Tereza šťastná za každou chvíli, kdy mohla být Terezou, teď když je Tereza sama sebou a žije si svůj život, ztratila důvod k té radosti. Dřív jsem k Tereze utíkala od všedních starostí, relaxovala jsem tak, užívala si jí. Teď to tak nefunguje a ani nemůže fungovat.
Všimla jsem si jedné zvláštní věci. Jakmile jsem dříve jako Tom byla v nepohodě nebo ve stresu, nebyla jsem schopná se věnovat Tereze. Nevím proč. Všímala si toho i manželka a ptávala se mě, proč jsem si třeba dnes nevzala na sebe nic holčičího? Odpovídala jsem jí, že je to proto, že nejsem v pohodě. Že takhle to pozná. A jakmile jsem zase v pohodě byla a všechno bylo tak jak má, tak Tereza okamžitě vykoukla a bylo to moc příjemné.
Když se to na začátku června všechno vystupňovalo a já se musela odstěhovat, nebyla jsem v pohodě, ale přesto jsem byla Terezou. Ta úleva, že jí nemusím skrývat, že mohu žít její život! Fungovala pořád jako skvělý hromosvod, po kterém sjedou všechny starosti a jsou tááákhle malinké.
Ale teď je to silnější. Dolehlo to na mě a nevím, jak z toho ven.
Protože teď už se všichni tři tak jako dřív ze všech strašných situací domů nikdy nevrátíme…
Potřebovala bych utéct a urovnat si myšlenky.
Jako jsem to už jednou v minulosti udělala.
Tenkrát jsem se (ještě před rokem 2000) seznámila s jednou maminou s moc hezkou malou holčičkou z jednoho krásného městečka v Podkrkonoší. Jezdila jsem tam za nimi a myslela si, jaké mám štěstí, že mám rodinu. Ta holčička mi po dvou měsících začala říkat táto. Jo, to bylo štěstí! Ale ta mamina chodila každý pátek do hospody se svýma kámošema a malou nechávala doma v domě, ve kterém v přízemí bydleli její rodiče: despotický otec, který stále pil a svou manželku mlátil a matka, která nikdy nebyla schopná se mu postavit. A to dokonce i když jsem tam byla já! Nevěříte tomu, že se tohle někde děje! A těch příšerných zážitků začalo být víc!
Ta mamina mi vyprávěla, jak už se chystala svatba. Měla si vzít biologického otce jejich dcerky. Všechno bylo připravené, stovky hostů u radnice a v den, kdy měl přijet ženich se stalo to, že prohlásil, že si jí prostě vzít nemůže. Jak z nějakýho filmu! Tohle musí těžce nést každá nevěsta. Bylo mi jí líto. Jo, to byl ten pocit a vlastně důvod, proč jsem tam jezdila.
Ten otec pekl maso zásadně tím způsobem, že ho hodil na dvě minuty na pánev a vyndal. Asi si význam slova “krvavý steak” vykládal po svém, protože to maso nešlo samozřejmě ani rozkrojit, natož rozkousat. Zkuste si jíst krvavé syrové maso!
Jednou pozvali rodinu nějakých jejich známých na oběd. Opět jeho “krvavý steak”. Ta rodina byla ale normální (muž a žena). Měla jsem tu oslavu točit kamerou, která patřila otci té maminy, ale měla jsem přísně zakázáno sdělovat, že ta kamera jim patří. A dokonce po mě chtěli, abych lhala, že je moje.
No tak já jsem to točila a ten pozvaný pár (ten normální úžasný pár) vycítil, že jsem jediný člověk, se kterým se tu dá normálně popovídat a začli jsme se moc hezky bavit. Přišla samozřejmě řeč i na tu kameru a já začala lhát. Do očí. Začali se vyptávat, jak dlouho jí mám, jestli toho točím víc atd. Nepodezřívali mě, jen se ptali ze zájmu, protože na mě viděli, že mě to baví, ale já jim vyprávěla do očí nesmysly.
Ta paní hned po obědě odběhla a za pět minut přišla a tiše mi pošeptala, že to strašné maso musela vyzvracet…
Uffff…
Jedno psycho střídalo druhé psycho a když už se zdálo být všechno v pohodě (např. když jsme šli s malou sami dva do lesa, kde si hrála na skřítky, kterým jsme nosili kytičky), večer se mamina sebrala a řekla: “Jde se na pivo.” Že tady všichni chodí do hospody, že je to normální. Musela jsem samozřejmě s ní. Já nikdy nepila, ale k těm kolám jsem si dala aspoň jedno víno, na které jsem byla naštěstí naučená z mého ročního pobytu na Moravě. To nebylo jenom pivo, co ta mamina vypila… bylo to hrozný.
Začalo se tu stupňovat a já cítila, že tohle zacházení jejího otce už je normálně pro sociálku nebo dokonce policii. Ale měla jsem plán, jak to vyřešit. Zažádala jsem si u nás ve městě o byt a jako důvod tam napsala vše, proč ho potřebuji a jak tím téhle mamince s holčičkou pomůžu, když si je vezmu k sobě.
Ten byt jsem nakonec dostala, ale začala jsem v něm bydlet sama (a později právě s mojí budoucí manželkou v něm prožila ty nejkrásnější chvíle prvních dnů našeho setkání), protože v tom městečku byl jen jediný človíček, který mě potřeboval – a tím byla ta holčička Kristýnka. Jinak nikdo. Jednou v noci při opékání selete za městem u pole, kde se sešla zase ta její parta jsem odběhla daleko daleko na pole do té tmy a s hvězdama nad hlavou se zeptala sama sebe, co tu vlastně dělám? Vrátila jsem se, řekla jsem to té mamině, zatla zuby, vydržela to do rána a navždycky odjela.
Přišel mi ještě párkrát pohled k svátku, jak na mě myslí a jak je to mrzí…
Ale nejhorší je, když vás nikdo nepotřebuje!!!
A všechny tyhle zážitky jsem sepsala na papír a poslala do poradny pro mezilidské vztahy. Odepsali mi, ať se zastavím, že to musíme probrat. Tak jsem tam přišla a půl hodiny jsme si o tom povídali. A ten chytrý pán pak najednou řekl: “A co vás nutí myslet si, že k té rodině máte takovou odpovědnost? Sbalte se a už se tam nevracejte!”
A to jsem taky udělala.
Ale protože toho bylo ve mě moc, sbalila jsem si taky malý baťůžek doma (právě v bytě, ve kterém teď jsem), k tomu si vzala spacák a řekla rodičům, že jedu vlakem přes Polsko na Ukrajinu a nevím na jak dlouho… Prostě někam vypadnout. A tam mě to vždycky lákalo a ještě nikdy jsem to neudělala. Jen ve svých snech… Tenkrát jsem si hodně dopisovala s moc hezkou blondýnou ze Lvova a taky jednou z Litvy a pořád mě tam zvaly 🙂 S tou Ukrajinkou (Natasha) jsem si moc rozuměla, často jsme si i anglicky telefonovaly a vyprávěly své sny. Natasha byla dokonce jako miminko nedaleko odsud, když její táta, vysoký vojenský důstojník sloužil v ruské armádě nedaleko odsud. Takže jsme si byly blízké, ale pak se její máma sebrala a utekla s dcerkou na Floridu. Od té doby o ní nic nevím.
Tohle já jsem občas svým rodičům takhle necitlivě dělala. Třeba když jsem jim poprvé řekla, že jsem se zamilovala do holky z Ostravy a zítra tam jedu a že když budou proti, že tam stejně odjedu. To byla ta revolta mládí. Bylo mi 19. Ta láska z Ostravy trvala dva roky a bylo to moc krásný. Taky jsem v 19ti spala poprvé s holkou! 🙂
Moje cesta na Ukrajinu ale skončila v Polsku, protože mi za prvé docházely peníze, ale za druhé mě strašně uchvátila Wroclaw a ještě víc Krakov. Právem je nazývané nejkrásnějším městem Polska. Seděla jsem tam na tom obrovském romantickém náměstí, prodavači prodávali aspoň metr dlouhé růže, chtěla jsem jednu koupit a dát jí první hezké slečně, kterou tam uvidím. Chtělo se mi tam zůstat, nebo aspoň vrátit se tam… měla jsem tenkrát s sebou diktafon (protože digitální foťáky v té době ještě nebyly, což je škoda) a nahrávala na kazety všechny zvuky co slyším. Možná je ještě někde mám. Zpěváky v romantických uličkách, hlasy zvonů ve starém městě, ruchy velkoměsta…
To bylo pro mě to největší dobrodružství mého života. Sedět ve vlaku Wroclav – Kijev plném mladých lidí, kteří hráli na kytary ruské písně a v Krakově poznat, jak chutná svoboda. Že svobodnější už nemohu být, protože tady si rozhoduji jen já, kde budu spát, kde se najím a kam půjdu. Nebo nepůjdu. Prostě si jen tak budu nenápadně sedět na lavičce uprostřed té krásy a nasávat do sebe tu atmosféru a radost ze života i ze svobody.
A protože každý krok, který člověk udělá, má za následek nějaký důsledek, stejně jako každá akce má reakci, mění se váš život už navěky. Poznala jsem tam na společném pokoji pro 6 lidí kluka z Japonska, který takhle sám cestoval také. A protože mě vždycky zajímalo i Japonsko, začali jsme si povídat a zbytek téhle “dovolené” jsme jezdili spolu. Ukázal mi, že u Krakova jsou obrovské solné doly Wieliczka a na ten zážitek nikdy nezapomenu. Je z něj oční neurochirurg a když jezdí na stáž do Berlína, stavuje se tady. Ale už tu dlouho nebyl.
Když půjdete zítra nakoupit rohlíky, může se vám také stát, že potkáte někoho, kdo ovlivní váš život navždycky!
A navíc každý den potkávají lidé svou budoucnost, ale nejsou schopni ji oslovit.
Pochopila jsem, že ten chytrý pán z poradny měl možná pravdu. Že já se vždycky úplně zbytečně snažím obětovat pro něco, pro co se obětovávat nemusím, ale dělám to hrozně ráda. Rozkrájela bych se, když vidím, že někoho můžu učinit šťastným. Ale kdybychom se takhle chovali všichni a nikomu nepomáhali, protože k tomu nemusíme nést odpovědnost, jak by to tu vypadalo? :/
Teď stojím na podobném rozcestí a cítím, že bych potřebovala udělat totéž znovu. Někam se vydat, aby mi to pomohlo zapomenout a začít znovu.
Je jedno kam.
A cítím, že to udělám, jinak se tu zblázním.
Ať už jsem Tom nebo Tereza. Na tom teď nezáleží.
Chci teď řešit taky něco jiného, než jen kde mám manželku, proč se probouzím sama nebo kdy mě kdo poníží za to, že mám na uších náušnice…
A chci se vrátit svobodná a šťastná a začít zase žít jako dřív život.
Hold mě čeká všechno znovu.
Pamatuju si, jak to bylo tenkrát na tom konci 90. let zoufalé, jak jsem strašně toužila po lásce a přála si jí! Trápilo mě, že jsem sama a když jsem poznala mojí budoucí manželku, byl to tak krásný a opojný pocit… z toho prostě nemohlo vzejít nic jiného, než ta nejkrásnější holčička na světě… to byl přirozený vývoj. To byl ten druhý způsob štěstí… a ten první vykukoval jen občas, protože ten druhý byl tak silný, že mi dával vše, co potřebuji a nebyl důvod to měnit…
Uděláš-li to, udělám to.
To se prostě stalo.
Proto vykoukl ten první druh štěstí a zařadil se okamžitě na nejdůležitější místo.
Došlo mi, že nemám šanci na to začít znovu tentýž život jako Tom. Protože jednou by Tereza zase vykoukla a bylo by hůř, protože by mi bylo po dalších dvanácti letech 48.
Vidím to teď na Janičce, jak je nešťastná, že je jí 43. Kolikrát už se vracela, začínala znovu a znovu a snažila se to v sobě zabít… Život utíká… nechci si za deset let říct, že jsem promarnila šanci.
Ale nějak se pořád nemůžu nadechnout.
Nebo spíš oddechnout…
Chtěla bych si přečíst, jak se zbavit toho tíživého pocitu, kdy se mi každý den stýská. Vím, že nejsem první ani poslední, koho tohle potkalo, proto to nějak jít musí. Vím, že čas je lékař, ale mě je smutno teď a nechci tu jen sedět. Chci pro to něco dělat, abych si mohla konečně oddechnout a říct: Je to za mnou. Konečně zase žiju, raduju se a mám proč žít.
Pokud to má několik fází (stejně jako když vám někdo zemře), pak bych se chtěla dostat už do té poslední a tím je smíření. Nevím, kudy tam vede cesta a jak se tam mám dostat. Ono to přijde asi samo. Chci aby to přišlo, protože už to nechci řešit. Zaplavuje mi to jiné myšlenky, rozežírá mé pokusy o radost i ničí spánek. Zažere se to do každé vaší představy, do každého snu a úspěšně ničí vaše jakékoliv odhodlání s tím bojovat.
Chtěla bych se nadechnout.
Na Islandu pod gejzírem.
Dívat se na ty širé pláně bez lidí a bez světel.
Na velkém izolovaném ostrově.
Daleko od všeho…
A ledový vítr by odvál všechny zlé myšlenky.

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.