otєrєzє.cz

Dívám se z okna a poslouchám

Leničko, že se na mě nebudeš zlobit, když si tvou poslední krásnou sms, která mi teď přišla, schovám tady? A rovnou ti na ní odpovím.
Taky tady 🙂
Je to trochu netradiční způsob, ale tak ať.
Stejně jsme obě už od narození dost “netradiční” 🙂
Tady mi totiž zůstane navěky schovaná i se všemi tvými a mými pocity, i se všemi nadějemi a sny, které do příštích dnů vkládám…
“Ahoj Terezko, Tak mě napadlo, že léto pomalu končí, po něm sychravý podzim a v zimě – zatímco většina tvorů živých i neživých bude spát zimním spánkem, ty budeš jedním z mála, kteří budou i pod sněhovou peřinou rozkvétat a vesele kvést. Kolik z nás má tu moc takto obelstít matku přírodu … 🙂 … Mám na tebe opět jednu prosbu. Mohla by jsi mi poslat, případně vzít s sebou, pokud přijedeš, dva velké šamponky? Měj se hezky a opatruj se. Myslím na tebe! Lenka”
Odpověď, kterou jsem pro tebe měla připravenou původně taky jen jako SMS:
“Ahoj Leničko,
ty vždycky, když se ozveš, tak to stojí zato! Musím opravdu v jednu sobotu naplánovat cestu k vám. Teď bych z fleku řekla “co třeba tu příští”? Jenže je tu jedno jenže. V pátek navečer mám jedno velké rande. Velké a první a s mužem, který mě chce takovou, jaká jsem a přesto na mě obdivuje ženskost. Nebo to aspoň tak říká a já mu věřím, i když bych tolik neměla. A tak nevím, jak to celé dopadne (tolik si nevěřím, i když víc už mě utěšovat nemůže a tak jsem si řekla, že to nikdy nevzdám). Když už mi potom nezavolá (jak se říká), pak bych moc ráda přijela, abych přišla na jiné myšlenky. Jaká je pravděpodobnost, že mi zavolá, to nevím. Opravdu to nevím, protože tohle rande je první a jak to tak vypadá, tak k němu opravdu dojde, protože tenhle muž není srab ani vyjukaný zajíček. Jak moc jsem ženská se dozvím v pátek. Protože to bude ten největší test, jaký mohu zažít. Naživo, zblízka, s mužem. Nechci ho zklamat, ale copak na to rande můžu jít s jistotou, s jakou na něj chodí jiné ženy, když je mé první? To nevadí. Jde o to užít si tu naději, ať už je výsledek jakýkoliv. A tu bezstarostnost těchto chvil. Chtěla bych také jednou vidět, jak rokvétáš… Velké šampónky teď nemám, můžu ti poslat tři malé nebo je v sobotu (možná) přivézt ;)”
A ještě jeden vzkaz, který napsat musím.
Michalovi:
Budu dělat, že to nečteš 🙂 I když tu teď prozrazuji, co se mi odehrává v myšlenkách, což trošičku chci a nechci. Měla bych si nechat nějaké ty nevyřčené sny. Udělám to jen teď a tady, protože je pátek, já jsem doma sama a tvá slova mě dostávají někam, kde jsem neměla ani tušení, že se teď ocitnu. Přála bych si, abys nebyl jeden z mnoha. Ale ten jediný.
Abys nebyl pokus, ale zaručený výsledek.
A abych se v neděli mohla dívat z povzdálí na tu úžasnou práci, kterou tak rád děláš a byla nadšená z výsledku stejně, jako ty.
Lidé vstupují do našich životů každý den a neustále.
Někteří nám jen prodají rohlík, cestují vedle nás v autobuse, někteří se na nás usmějí jen tak na ulici a zase zmizí nebo pošlou jen tak z ničeho nic jednu hezkou písničku…
(Chtěla bych, aby se tahle písnička pouštěla sama na youtube pořád dokola.)
Proč si jí pouštím už po sté?
A proč v ní slyším tebe?
Proč mám chuť nebýt teď tady, ale úplně někde jinde?
A proč mám chuť na další tvojí písničku?
Za borovicovou větví nevidím vám do tváří.
Ale poznám tě v té červené bundě z dálky z jakéhokoliv úhlu.
Stojí tam pán, co kouří cigaretu a mává rukama, jak ti něco vypráví.
Nemám ráda tyhle vytahané oranžovohnědé kalhoty.
Pak odchází a pořád mává rukama.
Vždyť on se k tobě vůbec nehodí!
Stojíš za autem, aby tě nikdo neviděl.
Prohrábneš si vlasy, ale svou tvář necháš už v dlaních.
Ty pláčeš…
Nepotřebuji vás slyšet, abych věděla, o čem si povídáte.
Jen jsem se koukla z okna, jestli ještě prší.
Dívám se z okna a poslouchám “Já nevěřím, že někdy najdu tě…”.
Dvě slečny v minikraťáskách kráčí zmrzlé v mikinách s kapucou přes hlavu a nataženými rukávy až ke konečkům prstů po mokrém chodníku. Sluší jim to, i když mrznou.
Co na tom, že je nám zima?
Ta zima je úplně stejná, ať mám rifle nebo šaty, tak co.
A zrovna dnes – celý den v práci poprvé v šatech – jsem si už ženštěji ani připadat nemohla. Děkuji mé milé kolegyňky i kolegové, kteří jste svým pohledem sjížděli neustále na můj výstřih (udělala jsem to dnes ostatně několikrát i já sama 🙂 nebo při pohledu z dálky na moje nohy. Víte, já vaše oči vidím. Dívám se vám do nich. A do mých očí se nedívaly, ačkoli se o to pořád snažily 🙂 To jste vy, muži 🙂 A nám se to vlastně tak líbí. Kdybyste byl jen jeden, ale takhle jste mi udělali opravdu velkou radost 🙂
V kombinaci se slovy, kterými jsem byla dnes zasypávána jako růžovými kvítky, byl dnešní den pohádkou, ve kterém jsem byla já ta princezna a celý svět mi připadal dokonalý. I přes černé nebe a spoustu práce. Najednou se stalo všechno jednodušší a hezčí. A velký problém byl malý problém, velká starost malá starost.
Ještě se dívám z okna.
Proč jdou všichni tak zpomaleně? Proč je všechno tak ospalé, mokré a studené?
Už neprší.
Zachumlám se do deky a nechci do tohoto okamžiku pouštět ani minulost ani budoucnost.
Chci usnout a probudit se vedle tebe… S písničkou o havranech a o tobě.
A když už jsme dneska u těch vzkazů.
Kačenko, máš tu ještě nedomalovaný hrad, zlatou hvězdičku, co sis chtěla odvézt a lesní jahody, které zrovna dozrály na balkóně a které mají být konkurentem obrovské zahrady plné letního ovoce, pejsků a kočiček.. :/ Ty tu nejsi a mně je tu bez tebe smutno. :/ Měla jsem dneska usínat vedle té nejspanilejší princezny na světě. A bez toho pohlazení jejích vlásků teď neusnu. Tak snad zítra.
Snad ten příští pátek bude veselejší, než ten dnešní.
Možná ještě jeden vzkaz bych měla.
Není to osobní.
Ty IRELEVANTNÍ komentáře mažu. Nebaví mě totiž
R
O
L
O
V
A
T
a zjistit, že nevím, o čem to bylo!
Má trpělivost is IN THE FINISH, baby.
(Ty Šárko klidně piš dál.)
A jestli si někdo myslí, že je to nuda během měsíce psát o třetím chlapovi… – nejdřív Majo, potom Robin a teď už ZASE někdo – tak ať to nečte.
Znáte tu Angličanku po přeměně, co se nemohla nabažit svého ženství a tisku uvedla, že měla sexuální styk s 500 muži za rok? Jednoduše proto, že jí to prostě baví! Pro někoho nuda 🙂
Tak já to mám v plánu taky!
(To jsem nemyslela vážně :).
Mě zas baví psát stokrát o mých snech, klukách a přeměně, která mi vůbec není nepřijemná, celý systém mi nepřipadá postavený na hlavu, žije se mi krásně a nikdo nikomu někam neleze, aby si mohl koupit pilulku.
A o klukách budu psát víc a víc, protože existují, žijí tu s námi, jsou na zabití, ale jsou taky k pomazlení a potřebují nás stejně, jako my potřebujeme je.
Bohužel množství pokusů je závislé na výběru použitého vstupního vzorku a nemůžu za to, že všechny vzorky se vypařily, což je ovšem (z dnešního pohledu) ta nejlepší varianta, jaká se mohla stát.
V žádném případě tím nenaznačuji, že někdo je jen nějaký “vzorek”. To byla metafora a přiznávám, dost blbá.
Chtěla bych se projít po Karlově mostě, i když tam jsou ty příšerné kočičí hlavy, a i když je to tak obyčejné neoriginální přání…
Možná vymyslím jiné. 😉

16 komentářů

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.