otєrєzє.cz

Poslední školní den

Rozhlédli jste se dnes kolem sebe? Viděli jste tu krásu? 🙂
Je poslední školní den roku 2014.
Většina dívek se chce líbit a tak si v tento slavnostní den vzaly na předávání vysvědčení šaty nebo sukni.
Já už si nikdy pro své vysvědčení v sukni přijít nemůžu.
30 let jsem v tento den záviděla všem dívkám to, jak jsou oblečené. Tolik jsem chtěla přijít pro vysvědčení taky v sukni a načesaná. Přála jsem si být na jejich místě a pamatuji si, jak byl tento den každý rok jedním z nejzoufalejších v roce.
Den, kdy kolem mě chodilo tolik dívek v něčem, co já jsem si vzít nemohla. A nejhorší na tom byl pocit, že celý život si o něčem takovém mohu nechat jen zdát. (Naštěstí to dopadlo jinak :).
Nesnášela jsem všechny ty obleky, kravaty a pánské černé společenské boty.
Nejhorší to bylo v r. 1998, kdy jsem nastoupila do práce na úřad a maminka mě vybavila pánskými společenskými kalhotami a třemi luxusními košilemi. Byly docela hezké, ale byly pánské a já k nim musela nosit ty kalhoty… A kravatu – největší hrůza, jakou jsem kdy měla na sobě.
Kravatu jsem sundala po pár dnech, boty jsem vyměnila po pár týdnech, kalhoty po pár měsících a jediné, co jsem si nechala byly ty košile, aby se neřeklo.
Taky že vedení mělo připomínky, ale nakonec si zvykli, když jsem měla tu košili a rezignovali.
(Dnes už by to nešlo – společensky přijatelný oděv úředníka je daný vyhláškou. Na druhou stranu ta by mi teď vlastně hrála do noty, protože sukně je u žen povolena, dokonce přímo vítána. A já přeci žena jsem! 🙂
Ale sukně mohu nosit i tady v mé kanceláři 🙂
30 let prožívám pokaždé tak intenzivně tento den, kdy jdou všechny dívky v sukních pro vysvědčení stejně. 30 let je pozoruji kolem sebe a závidím nejen ty sukně, ale všechny ty účesy, náušničky, botky, že se mohou namalovat a jak krásně voní!
2014 je PRVNÍ ROK MÉHO ŽIVOTA, kdy mohu pro vysvědčení přijít v sukni i já!
Jsem z toho tak nadšená, že si už teď každý rok v poslední školní den obléknu sukni nebo šaty a chci vypadat jak nejlépe dovedu. Chci se cítit slavnostně, i kdyby lilo a fičel vichr.
Tu sukni už v tento den ze sebe nikdy nedám.
Chci se oblékat slavnostně v tento den už do konce svého života. Jako taková moje malá oslava toho, že MŮŽU. Oslava ženství, které mi už není odpíráno, ale je povoleno.
Protože JÁ MŮŽU!!!
Můžu se ráno namalovat, učesat, dát do vlasů sponku, vybrat si černé náušničky, černý náhrdelník, tričko s originálním výstřihem a mojí novou černobílou sukni, která je tak akorát krátká, abych v ní měla dlouhé nohy a k tomu mé balerínky na klínku.
Ráno bylo 7 stupňů, tak jsem na sebe hodila jedny z těch lepších a dražších silonek, co mám (matné tělové Bellindy Absolut Resist) – ony jsou takové jemňoučké a sametové a na nohách nejsou skoro vidět, zatímco nohy jsou v nich naprosto dokonalé. A nepouští oka.
Zjistila jsem, že něco dříve tak nenabažitelné, nedostupné a zbožňované, je najednou naprosto normální běžnou součástí mého šatníku a už nešílím z toho, že je mám na sobě 🙂 Že se jich můžu dotknout, že jsem překonala ten nekonečný nezvladatelný strach z jejich nakupování, ale hodím je jen tak jakoby nic do košíku k banánům a tampónkům na odličování.
Protože já si je kupovat MŮŽU. Už žádné překážky, zábrany, zoufalství.
Zatímco kdysi to byl neřešitelný problém a já je nebyla schopná dát do košíku, natož pak vyložit na pás u pokladny a dívat se na lidi ve frontě za mnou, jak si je z toho pásu po zaplacení beru, teď to neřeším. Prostě šup a jsou tam. (Vím, že spousta z vás tohle neřešila ani v minulosti, ale já prostě ano a moc (opravdu nejvíc v životě) jsem se za to styděla.)
Takový strach už zmizel. A to se netýká jen punčoch. Týká se to všeho – kosmetiky, oblečení, bot, náušnic… Najednou můžu přijít do obchodu, prodavačka mě osloví v ženském rodě a já si můžu vybírat, CO CHCI.
To je něco, po čem jsem tak dlouho toužila.
Je poslední školní den a já jsem v práci v nové sukni.
Cítím se tak neuvěřitelně božsky.
Ráno jsem si totiž uvědomila, že je vysvědčení a já tenhle den vždycky toužila strávit v sukni jako ostatní holky.
Neváhala jsem ani chvíli a už jsem jí měla na sobě.
Tolik jsem se líbila sama sobě v zrcadle a cítila jsem se (a cítím) tolik žensky, že vůbec nevím, co se to se mnou děje.
Mohou za to možná i mé včerejší telefonáty s mým milým telefonistou 🙂
Ještě nikdy jsem se necítila tak žensky, jako včera a dnes!
Jak by taky ne, když mi jeden muž říká, jaká jsem žena, jak se mu líbím, jak mě zbožňuje a jak mě chce jako ženu!
Ani se nemohu cítit víc žensky než teď v téhle situaci. Ačkoli vím, že mám ještě před sebou mnohem intenzivnější prožitky ženskosti (s partnerem), ale ty jsou tak daleko, že mám radost z těchto drobností.
Dnes takhle žensky a slavnostně oblečená cítím se tak šťastná jako nikdy předtím.
Plní se mi ty moje malé sny jeden za druhým a mé nadšení nemá konce.
Takhle jsem se dnes celý den pohybovala v práci.
(Nemohla jsem odolat a tak ještě pár posledních fotek občas vložím do článku.
Do alba ale přidávat nebudu nic a i z článků časem všechny fotky zmizí, i když se s tím smiřuji nerada, protože obrázky prostě k přeměně patří a já nechci být ta, co se schovává).
Včera večer jsem přišla z práce a nechtěla jsem se ani odlíčit. Seděla jsem u počítače, kde mám na stolku malé zrcadlo, u kterého se ráno líčím a najednou jsem tam viděla tu ženu. Žádného muže. Ten už tam není. Nevidím ho tam, necítím, je pryč. Navěky věků. Chtělo se mi křičet radostí, nemohla jsem ani jít do sprchy ani jít spát. Nemusela jsem tam tu ženu hledat, protože v tom zrcadle už žena je. A začíná tam být i když se odlíčím.
Zajímavé je, že ač bylo ráno 7 stupňů (ale modrá obloha a sluníčko) a já měla vždycky strach z toho, že budu mrznout, tak mi vůbec žádná zima nebyla! Nechápala jsem 🙂 Znamenalo to, že pro příště i kdyby bylo ráno mínus deset, půjdu zase v sukni. Na zimu kašlu. Té zimě je totiž úplně jedno, jestli máte kalhoty nebo sukni.
V práci si mého oblečení všímali všichni.
Já byla v sedmém nebi už ráno, co jsem vystoupila z auta a šla do práce.
U oběda mi kolegyně řekla, že mám hezčí nohy než spousta biologických žen.
Ujistila jsem jí, že to určitě ne, ale moc jsem jí poděkovala 🙂
Na její poznámku, že mám dnes sukni, jsem jí řekla, že je dnes přeci vysvědčení!
To musí přeci každý pochopit 🙂
Vysvětlila jsem jí krátce, že jsem 30 let čekala na tenhle den, kdy jsem až doteď pořád jen holkám záviděla. Ale dnes je ten první rok, kdy můžu v sukni přijít kam chci.
Moc se jí to líbilo a řekla mi, že je dobře, že to tak dělám.
Když už jsem byla v kanceláři a vešla jiná kolegyně, všimla si, že mám sukni:
“Ááá, Terka má dnes sukni!” 🙂
“Samozřejmě! Vždyť je dnes vysvědčení!” 🙂
A do mailu jsem jí napsala, že jsem si tu sukni dnes vzít musela, protože to 30 let nešlo, ale letos to poprvé jde.
Odepsala mi, jak jí neuvěřitelně baví má proměna 🙂
Já mám tak hodné kolegy!
Všude jsou dnes slavnostně oblečené dívky a ženy.
Tak já jdu do města mezi ně.
Mezi NÁS.
PŘIJDETE TAKY?

40 Comments

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.