otєrєzє.cz

Poslední školní den

Rozhlédli jste se dnes kolem sebe? Viděli jste tu krásu? 🙂
Je poslední školní den roku 2014.
Většina dívek se chce líbit a tak si v tento slavnostní den vzaly na předávání vysvědčení šaty nebo sukni.
Já už si nikdy pro své vysvědčení v sukni přijít nemůžu.
30 let jsem v tento den záviděla všem dívkám to, jak jsou oblečené. Tolik jsem chtěla přijít pro vysvědčení taky v sukni a načesaná. Přála jsem si být na jejich místě a pamatuji si, jak byl tento den každý rok jedním z nejzoufalejších v roce.
Den, kdy kolem mě chodilo tolik dívek v něčem, co já jsem si vzít nemohla. A nejhorší na tom byl pocit, že celý život si o něčem takovém mohu nechat jen zdát. (Naštěstí to dopadlo jinak :).
Nesnášela jsem všechny ty obleky, kravaty a pánské černé společenské boty.
Nejhorší to bylo v r. 1998, kdy jsem nastoupila do práce na úřad a maminka mě vybavila pánskými společenskými kalhotami a třemi luxusními košilemi. Byly docela hezké, ale byly pánské a já k nim musela nosit ty kalhoty… A kravatu – největší hrůza, jakou jsem kdy měla na sobě.
Kravatu jsem sundala po pár dnech, boty jsem vyměnila po pár týdnech, kalhoty po pár měsících a jediné, co jsem si nechala byly ty košile, aby se neřeklo.
Taky že vedení mělo připomínky, ale nakonec si zvykli, když jsem měla tu košili a rezignovali.
(Dnes už by to nešlo – společensky přijatelný oděv úředníka je daný vyhláškou. Na druhou stranu ta by mi teď vlastně hrála do noty, protože sukně je u žen povolena, dokonce přímo vítána. A já přeci žena jsem! 🙂
Ale sukně mohu nosit i tady v mé kanceláři 🙂
30 let prožívám pokaždé tak intenzivně tento den, kdy jdou všechny dívky v sukních pro vysvědčení stejně. 30 let je pozoruji kolem sebe a závidím nejen ty sukně, ale všechny ty účesy, náušničky, botky, že se mohou namalovat a jak krásně voní!
2014 je PRVNÍ ROK MÉHO ŽIVOTA, kdy mohu pro vysvědčení přijít v sukni i já!
Jsem z toho tak nadšená, že si už teď každý rok v poslední školní den obléknu sukni nebo šaty a chci vypadat jak nejlépe dovedu. Chci se cítit slavnostně, i kdyby lilo a fičel vichr.
Tu sukni už v tento den ze sebe nikdy nedám.
Chci se oblékat slavnostně v tento den už do konce svého života. Jako taková moje malá oslava toho, že MŮŽU. Oslava ženství, které mi už není odpíráno, ale je povoleno.
Protože JÁ MŮŽU!!!
Můžu se ráno namalovat, učesat, dát do vlasů sponku, vybrat si černé náušničky, černý náhrdelník, tričko s originálním výstřihem a mojí novou černobílou sukni, která je tak akorát krátká, abych v ní měla dlouhé nohy a k tomu mé balerínky na klínku.
Ráno bylo 7 stupňů, tak jsem na sebe hodila jedny z těch lepších a dražších silonek, co mám (matné tělové Bellindy Absolut Resist) – ony jsou takové jemňoučké a sametové a na nohách nejsou skoro vidět, zatímco nohy jsou v nich naprosto dokonalé. A nepouští oka.
Zjistila jsem, že něco dříve tak nenabažitelné, nedostupné a zbožňované, je najednou naprosto normální běžnou součástí mého šatníku a už nešílím z toho, že je mám na sobě 🙂 Že se jich můžu dotknout, že jsem překonala ten nekonečný nezvladatelný strach z jejich nakupování, ale hodím je jen tak jakoby nic do košíku k banánům a tampónkům na odličování.
Protože já si je kupovat MŮŽU. Už žádné překážky, zábrany, zoufalství.
Zatímco kdysi to byl neřešitelný problém a já je nebyla schopná dát do košíku, natož pak vyložit na pás u pokladny a dívat se na lidi ve frontě za mnou, jak si je z toho pásu po zaplacení beru, teď to neřeším. Prostě šup a jsou tam. (Vím, že spousta z vás tohle neřešila ani v minulosti, ale já prostě ano a moc (opravdu nejvíc v životě) jsem se za to styděla.)
Takový strach už zmizel. A to se netýká jen punčoch. Týká se to všeho – kosmetiky, oblečení, bot, náušnic… Najednou můžu přijít do obchodu, prodavačka mě osloví v ženském rodě a já si můžu vybírat, CO CHCI.
To je něco, po čem jsem tak dlouho toužila.
Je poslední školní den a já jsem v práci v nové sukni.
Cítím se tak neuvěřitelně božsky.
Ráno jsem si totiž uvědomila, že je vysvědčení a já tenhle den vždycky toužila strávit v sukni jako ostatní holky.
Neváhala jsem ani chvíli a už jsem jí měla na sobě.
Tolik jsem se líbila sama sobě v zrcadle a cítila jsem se (a cítím) tolik žensky, že vůbec nevím, co se to se mnou děje.
Mohou za to možná i mé včerejší telefonáty s mým milým telefonistou 🙂
Ještě nikdy jsem se necítila tak žensky, jako včera a dnes!
Jak by taky ne, když mi jeden muž říká, jaká jsem žena, jak se mu líbím, jak mě zbožňuje a jak mě chce jako ženu!
Ani se nemohu cítit víc žensky než teď v téhle situaci. Ačkoli vím, že mám ještě před sebou mnohem intenzivnější prožitky ženskosti (s partnerem), ale ty jsou tak daleko, že mám radost z těchto drobností.
Dnes takhle žensky a slavnostně oblečená cítím se tak šťastná jako nikdy předtím.
Plní se mi ty moje malé sny jeden za druhým a mé nadšení nemá konce.
Takhle jsem se dnes celý den pohybovala v práci.
(Nemohla jsem odolat a tak ještě pár posledních fotek občas vložím do článku.
Do alba ale přidávat nebudu nic a i z článků časem všechny fotky zmizí, i když se s tím smiřuji nerada, protože obrázky prostě k přeměně patří a já nechci být ta, co se schovává).
Včera večer jsem přišla z práce a nechtěla jsem se ani odlíčit. Seděla jsem u počítače, kde mám na stolku malé zrcadlo, u kterého se ráno líčím a najednou jsem tam viděla tu ženu. Žádného muže. Ten už tam není. Nevidím ho tam, necítím, je pryč. Navěky věků. Chtělo se mi křičet radostí, nemohla jsem ani jít do sprchy ani jít spát. Nemusela jsem tam tu ženu hledat, protože v tom zrcadle už žena je. A začíná tam být i když se odlíčím.
Zajímavé je, že ač bylo ráno 7 stupňů (ale modrá obloha a sluníčko) a já měla vždycky strach z toho, že budu mrznout, tak mi vůbec žádná zima nebyla! Nechápala jsem 🙂 Znamenalo to, že pro příště i kdyby bylo ráno mínus deset, půjdu zase v sukni. Na zimu kašlu. Té zimě je totiž úplně jedno, jestli máte kalhoty nebo sukni.
V práci si mého oblečení všímali všichni.
Já byla v sedmém nebi už ráno, co jsem vystoupila z auta a šla do práce.
U oběda mi kolegyně řekla, že mám hezčí nohy než spousta biologických žen.
Ujistila jsem jí, že to určitě ne, ale moc jsem jí poděkovala 🙂
Na její poznámku, že mám dnes sukni, jsem jí řekla, že je dnes přeci vysvědčení!
To musí přeci každý pochopit 🙂
Vysvětlila jsem jí krátce, že jsem 30 let čekala na tenhle den, kdy jsem až doteď pořád jen holkám záviděla. Ale dnes je ten první rok, kdy můžu v sukni přijít kam chci.
Moc se jí to líbilo a řekla mi, že je dobře, že to tak dělám.
Když už jsem byla v kanceláři a vešla jiná kolegyně, všimla si, že mám sukni:
“Ááá, Terka má dnes sukni!” 🙂
“Samozřejmě! Vždyť je dnes vysvědčení!” 🙂
A do mailu jsem jí napsala, že jsem si tu sukni dnes vzít musela, protože to 30 let nešlo, ale letos to poprvé jde.
Odepsala mi, jak jí neuvěřitelně baví má proměna 🙂
Já mám tak hodné kolegy!
Všude jsou dnes slavnostně oblečené dívky a ženy.
Tak já jdu do města mezi ně.
Mezi NÁS.
PŘIJDETE TAKY?

40 komentářů

  • L

    Lucka

    ahojík. no já tam byla a nikde jsem tě neviděla, kde si courala chichi. já už tam taky na těch fotkách žádného muže nevidím. ale že mažeš fotky mě mrzí, právě to je ten dukaz pro ostatní že to jde.

  • T

    Tereza

    [1]: Lucí ani nevíš, jak mě to mazání fotek mrzí – myslela jsem si, že to udělám až tak za rok, protože vím, jak je to motivační i pro mě, když jsem viděla fotky ostatních holek.

  • Š

    Šárka

    Kombinovat dámský outfit je docela věda. Ze začátku jsem tápala a chodila asi možná jako výstřední žena, co se neumí pořádně oblékat a kombinovat jednotlivé kusy oblečení a doplňky. Připadala jsem si před jinými ženami jako hastroška, která neví jak se co nosí. V průběhu přeměny jsem z toho však rychle vystřízlivěla a začala se více zajímat o ženský módní styling, až jsem pochopila a něco se přiučila. Postupně jsem plno věcí ze svého prvotního šatníku rozdala, prodala a stále rozprodávám a nebo některé neprodejné kousky dosud leží někde hluboko ve skříni, neboť jsou to kusy pro mě už nenositelné a nikdy už za nic bych si to na sebe nevzala.

  • A

    Anna

    [2]: Ty fotky tam byly jen proto, aby ty igelitové desky držely tvar a ten přívěšek ve Tvaru srdce nezapadl na dno schránky. A měla jsem je vytištěné proto, že to jsou jediné dvě fotky kde bylo Tvé auto. To abych Tě vůbec mohla najít, víš?

  • T

    Tereza

    [9]: Šárko, děkuji Ti za nakousnutí toho tématu ohledně nošení a nenošení silonek. Já se toho hned chytnu, když už jsi to zmínila. Ten článek znám už dlouho – takže budu zase trošku oponovat fakty 🙂

  • P

    Péťa

    ahoj Tery vím že jsem hrozná a co Ti teď napíšu se Ti nebude líbit doufám že to tak není ale někdy mám obavy jestli tak trošku neji cd/tv pa Péťa

  • M

    Marcela

    Ahoj Péťo, nemám pocit, že by byla Tereza CD a nebo TV, pár jsem těchto lidí zažila a mohu z vlastní zkušenosti říct, že tito lidé ze sebe dělají spíše uchazečky na maškarní což v tomto případě tak není, jenom ta touha a euforie je tak silná, že si Tereza vynahrazuje dobu, se nemohla prezentovat jak by chtěla a představovala si. Ono až bude po vše i Terezku to vše přestane tak bavit a začne všední život…:-)))))

  • P

    Péťa

    já taky se samozřejmě podívám do zrcadla jestli je vše jak má být a mám radost když mi to sluší ale rozhodňě se nefotím a nedávám to na stránky je to jen pro mě a ne pro cizí lidi ale když se někdo musí předvádět já holt mám na to tento názor

  • P

    Péťa

    Ahoj Tery ale já nikdy nepotřebovala k něčemu cizí fotky a nebo videa do přeměny jsem šla ze své touhy a že jsem holka a taky videa nevidea jsem hned třetí den po oznámení toho že jsem holka zahodila pánský šatník a jelikož jsem v hlavě nosila a mám si myslím dobrý vkus spousty lidí to říká a neřešila jsem jestli vzít sukni prostě jsem si ji vzala a ať si každý trhne nestrojila jsem se extravagantně normálně jako normální žena mého věku a dodnes se nikde nefotím nevím proč jsem normální obyčejná ženská a jsem štastná že jsem ženská a normální obyčejné ženské se prostě nefotí max puberťačky 13-16let jsem taky v pubertě mám ze všeho ohromnou radost a jsem štastná i z toho že mám již na jistých partiich celulitídu ale vše mám jen pro sebe max pro nejlepší kamarádku pa

  • V

    Vaneska

    Jsem kluk, ale uz asi od 10 let toužím rok co rok po tom co ty. Jít na vysvědčení v šatičkách, učesaná, namalovaná, prostě vymódéná.. 🙁

  • T

    Tereza

    [30]: Vanesko, za 365 dní z Tebe ještě kompletní žena nebude, ale je to dostatečná doba na to, abys v tenhle den byla šťastná a mohla se obléknout tak, jak po tom celý život toužíš.

  • M

    Mrow

    Owww! Terezko strašně ti to sluší!… Já se tedy musím přiznat že tam ještě jemňoučké znaky muže vidím (brada,nos,…)nicméně to všechno se dá doladit líčením. Co se fotek týče-mrzí mě že je mažeš, protože jsem tvůj blog objevila až teď… Z toho že některý jedinci mají stále potřebu se ,s prominutím, srát do cizích životů si nic nedělej. Držím Ti palce 😉

  • V

    Veronika

    Terezo, dnes jsem poprvé na tvém blogu a hned po přečtení jednoho příspěvku mám TAK  dobrou náladu! Dnes je tak krásný den a já ho mám teď ještě krásnější, když jsem si tady přečetla, jak se může člověk radovat:) díky za tu spršku optimismu! A vím, že my holky jsme kolikrát závistivky a pochvalu někdy cedíme skrze zuby – ale sákra, jsi kus! Přeju mnoho šťastných pohledů do zrcátka! :))

  • V

    Vindobona

    Ahoj. Náhodou jsem narazila na Tvůj blog, mám z tohoto procesu proměňování pohlaví rozporuplné pocity, ale musím uznat, že na druhé fotce Ti to sluší a máš hezkou postavu. Ty botky jsou bezvadné. :-) Možná by Ti slušelo trošku vystínovat obočí, přijde mi nevýrazné oproti líčení.

  • V

    Veronika

    Máš pravdu, je třeba to přijímat všechno:) On i nějakej ten závistivej pohled někdy potěší – já třeba miluju červený rtěnky, oči mám nevýrazný, řasy žádný, ale svoje rty mám ráda a když ještě září rudě, je to paráda a vždycky se cítím skvěle – kolikrát ale vidím ty pohledy ve stylu "bože, tak v tomhle bych nevyšla" a upřímně si připadám pak ještě o něco líp:)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.