• otєrєzє.cz

    Dánská dívka – kdo je tady transgender?

    O filmu Dánská dívka toho už bylo rečeno hodně i tady. Ještě bych se k němu ale jednou ráda vrátila, protože jsem přišla na něco, co mě moc potěšilo a co se tak trošku neví.
    Trošku jsem si tedy chtěla ještě rýpnout do názvu filmu. (S některými absurdními českými překlady názvů filmů mám ale problém často, takže tohle není výjimka).
    Občas není vůbec žádná sranda přeložit název filmu, jako třeba “Itty Bitty Titty Committee”, což zní skoro nepřeložitelně, ale Češi z toho udělali: “Výbor ťuťu ňuňu cecíků” 🙂 Což tedy vlastně nakonec sranda docela je 🙂
    Označení příslušníků národů ženského pohlaví řeší angličtina doslovným překladem mimo jiné doslovně takto: “německá žena (German woman)”, “česká žena (Czech / Bohemian woman)”, “dánská žena (Danish woman)”…
    My v češtině takový překlad nepoužíváme. Neříkáme “dánská žena”, ale “Dánka”, “Němka”, “Češka”.
    Místo slova “woman” se někdy používá “girl”. Takže jsem lidmi z Německa často oslovována jako “Bohemian girl”, ne “woman”.
    Jsem sice žena, ale pro někoho jsem zřejmě asi taky dívka. Ve smyslu “ta Češka”.
    Ve filmu The Danish Girl dokonce jednou zazní hláška, když se Gerda (partnerka Lili) objeví v Paříži: “Je tady ta Dánka / The Danish girl is here.” Dokonce i v českých titulcích u této hlášky se objeví “…Dánka” a ne “…Dánská dívka”.
    Takže správný a lépe český název filmu The Danish Girl by měl znít jednoduše a to: “Dánka”.
    Těžko říct, proč se tak nejmenuje. Možná začneme i my Češi používat slovní spojení “Dánská dívka”, když budeme chtít mluvit o obyvatelce Dánska. Proč ne, ale mně se nelíbí. Tolik můj názor k názvu filmu 🙂 Nemám ráda otrocké doslovné překlady bez fantazie tlumočníka.
    Film The Danish Girl získal v noci na dnešek v Americe Oskara za vedlejší ženskou roli Gerdy, kterou ztvárnila půvabná Švédka Alicia Vikander.
    Tenhle film skrývá ale ještě jedno milé překvapení. Zahrála si v něm transgender herečka Rebecca Root (46) a to dokonce cisgender ženu! Tedy biologickou ženu, což je ve filmovém průmyslu velká vzácnost a těší mě, že i takové herečky se objevují ve filmech, aniž by měl někdo jakoukoliv pochybnost, že to není žena.
    Ona je žena. Ona není muž a není ani “transka”. Možná to konečně jednou pochopí i tato společnost. Kdyby tuto informaci nevyhrabal britský tisk a neřekl nám to, nikdo by nikdy nebyl absolutně schopný poznat, že se Rebecca nenarodila do ženského těla. A ve filmu už vůbec ne.
    Jak to?
    No přeci proto, že Rebecca je žena. Stejně jako ostatní ženy 🙂
    Je to všechno jednodušší, než vypadá… Není třeba v tom hledat něco složitého.
    Rebecca si zahrála jednu ze zdravotních sester, která pečuje o Lili:
    Přijde mi to jako skvělý nápad od režiséra, obsadit ženu po přeměně do role biologické ženy po boku biologického muže, který hraje transženu :). A musím ještě říct, že jsem ráda, že hlavní roli Lili si nezahrála původně plánovaná dokonalá žena Kim Basinger, ale muž Eddie Redmayne, což mělo pozitivní vliv na autentičnost celého filmu.
    Rebecca hovoří o sobě a o své roli:
    “Má přeměna byla nutná k zachování mého rozumu a také mého zdraví,” říká britská herečka Rebecca Root, která si zahrála v americkém filmu The Danish Girl. “Ještě před přeměnou jsem hrála mužské role. Nedávalo to smysl a bylo to pro mě vlastně velmi vyčerpávající. Když jsem žila v mužské roli, jen velmi málo lidí vědělo, že jsem byla trans. Kdybych hrála roli jako Lili Elbe, zatímco bych se prezentovala na veřejnosti stále jako muž, tak by se lidé ptali: “Proč zrovna on hraje tuhle roli?”

    Root je jednou z mála transherců v historii filmů, ve kterých ztvárnili roli cisgender (nontrans) osoby. Root kráčí ve stopách Candis Cayne (Elementary), Trace Lysette (Zákon a pořádek: Útvar pro zvláštní oběti) a Caroline Cossey (Tula) (Jen pro tvé oči – což je bondovka z roku 1981 a Caroline byla jednou z Bond Girl :). Modelka Caroline Cossey svou minulost úspěšně tajila i během natáčení, britský bulvární tisk jí však odhalil, takže se Caroline úplně uzavřela a přestěhovala se ze strachu z Británie do USA.

    Transgender herečky, které si zahrály role biologických žen (Candis Cayne, Trace Lysette a Caroline Cossey):
    Článek z britského bulváru, který v roce 1982 vyoutoval Caroline Cossey.
    Především: Ona nikdy nebyla chlapec, jak píší, stejně jako jsme ani my nebyly nikdy chlapci nebo muži. (VĚŘTE MI, ŽE MY TO OPRAVDU MUSÍME VĚDĚT NEJLÉPE! 🙂
    Tak a tím je přehled transžen, které si zahrály biologické ženy ve filmu, uzavřený. Jsou čtyři. Proto jsem ráda i za Rebeccu po boku Lili.
    Ačkoli mě teď napadá taková myšlenka – co když je někde herečka, na kterou její transminulost prostě ještě nikdo nikdy nevyhrabal a vesele hraje ženské role?
    Po pravdě – není. Ale ne proto, že to na ní nikdo ještě nevyhrabal. Je tak malá pravděpodobnost vzhledem k tak mizivému počtu transžen po dokončené přeměně, které by se navíc úspěšně uchytily ve filmovém průmyslu jako biologické ženy, že jsou tyto čtyři opravdu jen čtyři. (Jak dlouho? 🙂
    Rebecca podstoupila svou přeměnu ve Velké Británii, kde stát pokrývá veškeré náklady na operaci.

    “Poprvé jsem vyhledala lékařskou pomoc ve věku kolem 27 nebo 28. Měla jsem tehdy sedmiletý vztah se svou partnerkou. Bylo to srdcervoucí. Já ji moc milovala, teď jsme dobří přátelé, ale pochopila jsem, že jedině když jí opustím a budu sama, dostanu se ke své svobodě a bude mi možné pomoct.”

    Rebecca legálně změnila své jméno v roce 2003.

    Teď už se cítí být svobodná a šťastná. “Nekladu si za cíl být za každou cenu ve vztahu.” Popisuje se jako “polysexuálka” a říká, že i když aktivně nehledá lásku, cítí se být otevřená potencionáním vztahům s partnery.
    (Polysexuál = přitahují ho lidé, kteří mají různé pohlavní/sexuální identity)
    “Je mi jedno, jestli to bude biologický muž, žena, transmuž nebo transžena. Daleko více mě zajímá to, jaký je a jaká je jeho osobnost.”
    Dnešní den (29. únor) máme tak trošku “navíc”, tak doufám, že jste si ho ťuťu ňuňu užili podle svých představ 🙂
  • otєrєzє.cz

    Svatba dvou víl

    V jednu neděli ráno jsem měla hezké probuzení. Vždycky si hrajeme s Kačenkou s jejími vílami Winx a zrovna naplánovala, že se jedna z nich bude vdávat. Jenže nebyl jaksi po ruce žádný mužský element, velký plyšový slon nevypadal jako vhodný manžel, takže popadla druhou vílu taky v krásných šatech a říká mi: “Tak se vezmou dvě ženy, jde to nebo ne?
    Výborně! Jedinečná příležitost sdělit své dcerce antihomofobní myšlenky a mít tak možnost ovlivnit její budoucí chování vůči menšinám.
    Vysvětlila jsem jí dvě možnosti, kdy se mohou vzít dvě ženy.
    Ta první je, když má holka ráda holku. Dokonce může mít rád i kluk kluka. Není to úplně obvyklé, ale stává se to a není to nic strašného.
    Poslouchala a jen řekla: “Mně se líbí Kuba.”
    Když někoho takového v budoucnu potkáš, on potřebuje pomoc, protože se v jeho okolí nejspíš najde někdo, kdo se mu za to bude smát a to ho moc bolí.
    Ta druhá možnost je, jako to máme my. Já s maminkou. Teď jsme taky dvě ženy. A stává se, že tyhle dvě ženy (ta nová, co byla dřív muž) se vezmou. To můžou. (Myslela jsem registrované partnerství).
    “Když jsem ještě chodila do školky, byla tam holčička, co taky měla dvě maminky. Chodila pro ní ale pořád jen ta jedna a pak se odstěhovaly do Německa. Paní učitelky nevěděly proč.”
    Ani jsem netušila, že Kačenka už jednu zkušenost s dvěma maminkami má. Zřejmě to bylo během posledního roku školky, kdy už jsem jí do ní nesměla vozit já.
    Věřím, že to jednou bude moje dcera, kdo se své maminky zeptá, proč u mě stále používá mužský rod a také, že se nikdy nebude posmívat člověku jen proto, že se mu líbí osoby stejného pohlaví. Jsem si jistá, že vyjadřovat posměch nebo pohrdání nad takovými lidmi jí přijde stejně tak absurdní, jako mně, i když samozřejmě nevím, co probírají doma, ale když vidím, s jakou samozřejmostí vnímá změnu pohlaví z mužského na ženské, prostě nemám strach.
    A ještě něco mám dlouho na srdci.
    Děkuji Vám za to, že každý den naplníte pomyslný koncertní sál Janáčkovy konzervatoře v Ostravě s kapacitou 250 míst:
    Tolik z Vás denně totiž přijde a věnuje svůj čas čtení tohoto blogu.
    …nevím, jak se to stalo,
    ale vím,
    že je to dobře.
  • otєrєzє.cz

    Tores Gorgeous to udělala

    Kdo ji zná, ten už ví, kdo ji nezná, ten pozná 🙂
    Do jisté chvíle nejsme vidět, snažíme se být šedými myškami a proklouznout bez povšimnutí z davu. Některé z nás z toho davu vyčnívají (nemyslím teď výškou, ale) svými znalostmi, umem a charizmatem, takže vystupují třeba v kapele nebo píší knihy. Jsou vidět, ale pořád jsou vidět jako ženy. Do chvíle, než někdo vystoupí z davu, zhluboka se nadechne a řekne: “Tak tady mě máte! Víte, já jsem se narodila jako chlap, ale teď jsem ženská, protože jsem ženská. Procházím přeměnou, jsem nadšená a šťastná! Máte stejný problém? Udělejte to jako já! Protože je to skvělé!”
    A řekne to všem, řekne to na kameru; je vidět, protože chce, aby byla vidět, protože chce, aby to o ní všichni věděli a mohla tak své poselství předat dál.
    Kdo má ale takovou odvahu to udělat? Přijít navždy o své soukromí a otevřít se světu tak, že si na ní půlka lidí bude ukazovat? Jenže jí je to šumáááááák! 🙂
    To chce nejenže odvahu, ale také velkou vnitřní sílu a odhodlání, vytrvalost a právě to nadšení, které je zdrojem energie tohle všechno zvládnout.
    Kdysi hodně dávno jsem si tu na blogu stěžovala, že v Česku neexistuje žádný vzor pro holky, které se cítí být ve špatném těle. Nikdo tu o tom veřejně nemluví, nikdo netočí videa, nevystupuje v televizi (myslím opravdový vzor, který je dobrým vzorem!). Na youtube je velká spousta američanek, které točí své vlogy, otevřeně mluví naprosto o všem (o hormonech, o změnách, o laseru, o dilataci, o sexu) a jsou zkrátka “profláklé”. Ono je to ale dobře, protože nebýt jich, myslíme si, že problém neexistuje a smeteme ho pod stůl. Je důležité občas vylézt z davu a ukázat, že nejsem žádná zrůda, ale ČLOVĚK. Jo, člověk. Fakt jsme lidi. Divný no. Taky jsem si v dětství říkala, že jsem zrůda a ono to tak není. Tak fajn.
    A takoví lidé, kteří z davu vystoupí a stanoví si cíl, je správné a dobré spontánně podpořit. (Nikdo nikoho nenutí, aby druhého podporoval a musel si tak hrát na tolerantního obyvatele téhle země.)
    Tores Gorgeous – to je zase nějaká americká blogerka ne? Podle toho jména. A ono ne. Jsme pořád doma v Česku. Konkrétně v Opavě. A tam také vzniklo video, které má český název – jmenuje se Moje první video! 🙂 A máme tu najednou transgender vlogerku, která hezky česky a otevřeně mluví o všem. S HRT začala 19.1.2016, takže jsem moc zvědavá na video z ledna 2017 😉 K nějakému posunu tam určitě prostor je a bude famózní! 🙂
    Myslím, že hlubší význam slova první být v tomto případě ani nemůže, protože toto video není jen první, které natočila upovídaná charizmatická Tores, ale hlavně je úplně první v České republice. Dokonce v celém Československu! (Protože my stejně jsme pořád Československo, i když se to jako ofiko udělalo jinak).
    Smekla jsem. Nadchla jsem se. Chtěla jsem jí vyjádřit podporu (a taky jsem to udělala). To video je potřeba vyzdvihnout. Víte, jaká to musela být odvaha to udělat? Chce to i trochu šoumenství a exhibicionismu, který Tores rozhodně nechybí, protože se v médiích tak trošku pohybuje a nikdo (ani ona) s tím nemá očividně problém.
    Až do téhle chvíle to byla jedna z nás, schovaná a neviditelná, ale vystoupila. Udělala to! Je první 🙂
    Tak jednou se to stát muselo, že? A stalo se to právě teď! Jsme u toho. Snad ji to nadšení nepřejde 🙂
    Takže, milá první Tores, tleskám a doufám, že se ti bude dařit, děkuji ti za upřímná slova ve tvém videu, za tvou odvahu i chuť do toho jít a těším se na tvá další videa. Jsem si jistá, že o tobě ještě uslyšíme, protože ty se opravdu nebojíš ničeho a jdeš do toho s odhodláním ukázat, že se není čeho bát, že to jde a že štěstí je opravdu v našich rukách.
    Proč z toho dělám takovou vědu? No protože to není obyčejné video, když je asi první, ne? Navíc je k tomu taky potřeba trochu drzosti. A tu Tores má. Skvělý! Natočit takové video je přesně moment, který si zaslouží pozornost. Tak mě nechte se radovat, ne? 🙂
    Tores (Tereza) je otevřená absolutně všemu, takže nemá problém se zveřejněním ČEHOKOLIV, odkud pochází, co dělá, co cítí, včetně archivu starších fotek, což mi vážně vyrazilo dech (hned dvakrát: poprvé, když mi řekla “jasně, dej do článku cokoliv, co v mém profilu najdeš” (jako fakt můžu cokoliv jo? Vau! Tak dobře – třeba toto video z TV Prima – promiň, je božské vidět, jak se člověk mění a jak si pořád na něco hrál, třeba taková hra na chlapa byla docela často na programu, že? 🙂 a podruhé, když jsem viděla, jak se v tomto případě povedla i mužská tělesná schránka – prostě byla fakt moc pěkný chlap no :). Ona tedy nikdy chlap nebyla, ale ta schránka s tím podmanivým úsměvem existovala.
    Tak tady je to její PRVNÍ video, kvůli kterému vznikl tento článek:
    Z Tores je teď velká vlogerka 🙂 K videu vtipně připsala:
    Tak jo udělala jsem pro některé tady asi nejšílenější věc v životě 🙂 Natočila jsem zhruba to nejduležitější, na co se mě lidé dost často ptají. Ale, děcka, je to boj natočit, jsem vážně ráda, že dám souvisle větu dohromady. Snad vám to odpoví na vaše otázky. Protože po tomhle vlastně nevím, jestli ještě něco natočím 🙂 Strašně se stydím…. Strašně moc !!!!
    Ale to je na tom právě tak roztomilé, když se někdo stydí 🙂
    Ahojky,
    tenhle text patří především transgender lidem, jako jsem já a vůbec všem, co se vám posmívají atd.

    A taky jsem si říkala, že když už se živím focením, přestanu se fotit na mobil nebo tablet 🙂
    No, tak jsem začala, a taky jsem se rozhodla skoncovat se svými strachy, protože tak se dál žít nedá, poslední 4 měsíce bylo peklo. Společnost v Opavě mě donutila se bát a téměř jsem potopila svou firmu, ale jen proto, že jsem jim to já dovolila!!!

    A tak je to vždycky se strachy, co máme všichni ve skříni. No a začala jsem krásně, když jsem dnes paní důchodkyni pomáhala přes přechod, řekla něco nečekaného ,, já mám času dost ,, 🙂
    Tohle od důchodce vážně nečekáte 🙂
    A tento čin mě tak nabil energií, že když jsem dnes čekala na klienta v Bredě a prošel tatínek asi 28 se svou ženou a dítětem a fakt dětsky se předklonil a s pohrdáním se mi smál, řekla jsem mu ,,ty jsi ale čurák!!! A když se otočil a řekl, co jsem říkala, řekla jsem mu, že je naprostý ubožák!!! A on..? Otočil se a odešel a víte co, už na to kašlu, já to nebudu přecházet!!! Fakt né, mám svojí hrdost a stojím si za ní… A ničilo mě přesně to, že jsem neragovala, vše přecházela, až mě to málem úplně zničilo!!!

    Teď to hlavní, holky kluci, to je fuk. Jestli se bojíte lidí, postavte se tomu!!! Jiná cesta není, nechoďte s hlavou skloněnou, to jim jen dává sílu a budou se vám dále posmívat…

    Víte, co jsem dnes udělala, když jsem nakupovala v Lidlu? Přišla partička studentů a všichni koukali, pochechtávali se, atd. a já měla hned jasno, zvednout bradu a dívat se jim do očí tak dlouho, jak to jen půjde a víte co..? Přestali se smát a i si povídat mezi sebou a sklopili hlavy.

    A bylo to jen a jen na mně, jakou cestu si vyberu, jestli tu hlavu skloním já nebo oni a teď už vím, že jinak to nikdy neudělám a vždy se strachu podívám do očí, protože oči jsou bránou do duše a tam je každý člověk sám za sebe 🙂
    Bože, přeji všem utlačovaným, najděte to v sobě, ať už jste v práci nebo ve škole, postavte se jim!! Zvedněte bradu a dívejte se jim do očí a co víc, z lehka se usmívejte, protože úsměv je láska!!! A na lásku je vše krátké a vede jen ke štěstí… A to je cílem lidí!! Proto jsme tady, abysme byli štastní, ne abysme se trápili 🙂

    Mám vás ráda 🙂 Protože jste mi tady pomohli najít tu sílu v sobě :-*

    Moc bych si (a jí) přála, aby ji nikdy nic nezlomilo a aby jediným důvodem, proč tato videa jednou zmizí bylo to, že chce uzavřít jednu svou životní kapitolu a žít si svůj spokojený život.
    Kdo chce Tereze cokoliv napsat, může tady pod článek nebo přímo jí na jejím facebookovém profilu.
    p.s. Moc hezké jméno sis vybrala, Terko! 😉
    Aktualizováno 23.2.2016:
    Tores začala točit další videa, z čehož mám moc velkou radost. 🙂 Najdete je TADY.
  • otєrєzє.cz

    Markétčina on-line reportáž z Motola

    Dnes dorazila do Motola Markétka, která se rozhodla pro on-line reportáž na svém blogu, takže srdečně všechny zvu na její blog a článek popisující poslední minuty starého života a (snad) zítra ty první života nového:
    A Markétce držím palce. Snad se ten druhý pokus už vydaří. Věřím tomu, že ano, protože jde zítra na sál jako PRVNÍ!
  • otєrєzє.cz

    Milujme svou vagínu

    Tento blog je na světě téměř čtyři roky. Za tu dobu jsem napsala 907 článků o různých tématech, o mém trápení na začátku i radostech ke konci, o světě, který neví, tápe, nerozumí, o lidech, které právem nazývám anděly, ale také o tom, co přeměna vlastně je. Snažila jsem se nebýt zaujatá a všechno, co jsem popisovala, jsem popisovala mýma očima, mým srdcem a také mým tělem, protože jsem ho poslouchala. Mé zkušenosti se mockrát shodovaly se zkušenostmi jiných slečen, které procházely podobnou životní cestou, protože tenhle blog mě s nimi spojil. Měla jsem tak jedinečnou možnost porovnávat samu sebe s ostatními, vyměňovaly jsme si zkušenosti a předávaly si vzájemně informace, které nikdo nikdy nenajde jinde, než v našich hlavách.
    Za ty čtyři roky – jsou to proboha celé čtyři roky a stále to někoho ještě baví!!! – se ale v diskusích objevovalo pořád jedno a totéž téma. Kdykoliv jsem napsala o čemkoliv, vždy se stočilo jen na to jedno. Jeden dva lidé ho vždycky stočili. Jakoby ani žádné jiné starosti neexistovaly a měly jsme jen jeden jediný problém. Jakoby těch pár diskutujících, co dokáží vířit vodu, mělo totálně mužský mozek, jehož středobodem vesmíru je jediné – JEHO PENIS!
    Můj penis je největší, můj penis je nejkrásnější, můj penis je chlouba, můj penis je tou největší rozkoší, miluj ho, lízej ho, polykej ho, chci abys mně ho laskala a hýčkala, protože je to penis s velkým P, na který nic ani nikdo nemá. Obdivuj ho! Uctívej ho! Chtěj ho! Chceš jeho fotku? Vyfotím ti ho! Jsi ráda?
    Uf.
    A když ho mám malého, scvrklého, ohnutého, mám komplex méněcennosti, jsme troska, jsem nula.
    Tohle není model všech mužů, ale jsou tací a je jich dost. V každém případě je penis důležitý pro všechny muže. (Ponechme mu však jeho částečnou důležitost, protože důležitý je.)
    Nabízí se tedy otázka, jak důležitá a obdivovaná je pro každou ženu její vagína?
    Je důležitá, ale rozhodně ne tolik, jako penis pro muže.
    Je to pořád dokola. Řeší se to v každé druhé diskusi na tomto blogu i jinde. MOJE VAGÍNA JE KRÁTKÁ! MOJE VAGÍNA SMRDÍ! MŮJ KLITORIS JE VELKÝ. ČEŠTÍ LÉKAŘI NEUMÍ UDĚLAT VĚRNOU NEOVAGÍNU… ZMRZAČILI MĚ, apod.
    Uvědomte si, co jste tam měly doteď?! PENIS! Jo, byl tam! Pamatujete se na to? A taky šourek s varlatama! Skvělý! Vy už jste na to nejspíš zapomněly. Chtěly byste ho snad zpátky? Něco vás donutilo ho tam nemít, protože to tam jaksi nepatřilo. Teď je tam vagína, klitoris, stydké pysky, prostě vše, jak má být a vy byste div nepodávaly žaloby na české, evropské a vesmírné soudy za to, jak špatný je výsledek. Nebo chcete zpátky svoji penisovou chloubu?
    Jaký chcete výsledek? Vždycky říkáte: Jako biologické ženy!
    Pak se ale musím zeptat: Jako jaké biologické ženy?
    Vy chcete výsledek jako dokonalé biologické ženy, co ji mají ideální pro velké penisy, protože si myslíte, že když do své vagíny nestrčíte velký penis, je nepoužitelná, protože si myslíte, že všichni muži mají velké penisy a vy se cítíte méněcenně. Bože, to je tak smutné, že do sebe nenarvu obrovský penis! Sex není o tom, jak velký penis narvat do úzké pochvy.
    Nedávno jsem četla, jak si jedna biologická slečna stěžuje, že při sexu s partnerem brečí, protože on ho má obrovského a ona ji má úzkou. Takže z toho sexu nemá nic. Tyyyjo, tohle fakt řeší i biologické holky! Komu mají ale vynadat, když jim jejich pipi nestvořil doktor?
    Nebo jak došlo k natržení děložního hrdla, protože partner ho má osmnácticentimetrového a už se tam zkrátka nevešel. Au.
    Tak, jako chce každá žena mít svoji vagínu ideální a dokonalou, chce mít i muž svůj penis ideální a dokonalý, ale žádná ideálnost a dokonalost neexistuje. Je to vždy o dvou lidech, kteří mají každý různé parametry. Nejde říct “15 je ideál”, když má moje vagína 48 cm 🙂 (schválně jsem použila opačný příklad).
    Hloubka vagíny se udává mezi 5-10 cm. Jo, je elastičtější, než ta naše, ale já sex měla a co se stalo špatného? Vůbec nic. Funguje to. A záleželo na partnerovi, jaký je, jak ke mně přistupuje, jaký má penis. On totiž žádný penis není stejný. Tyyyjo fakt jo? To teda zírám.
    Vy chcete něco, co neexistuje. A otravujete tím ostatní.
    Stěžovat si na nedostatečnou hloubku vagíny z toho důvodu, že ony – ty biologické ženy – ji přeci mají hlubší, je nesmysl.
    Ony ji nemají hlubší. Ony ji mají hlubší i mělčí, užší i širší… Protože jsou různé vagíny a je jich velká spousta.
    Když viděla moje obvodní doktorka výsledek po operaci, protože byla zvědavá, prohlásila, že už teď to vypadá tak, jako to viděla u poloviny žen. (Říkala jsem jí o komisuroplastice (z-plastice), která vše ještě více zpřirození). “A proč na to chcete jít? Takhle je to dobrý.”
    Koukly jste se někdy na ženský genitál? A ne jeden? Jestli ne, tak to udělejte. Jedna má vytahané stydké pysky, jiná zase malé, druhé kouká velký klitoris, u třetí ho zase nejde najít, jsou různá zakřivení, hloubky, velikosti, vlhkosti. To není jako třeba ruka, která má prostě pět prstů a hotovo. Ale i ta ruka je různá, někdo má krátké prsty, někdo krásné smyslné pianistické, někdo má krásné nehty, někdo plesnivé.
    Křičíte, že jste nespokojené, ale stejně tak by mohla křičet polovina biologických žen, že jejich vagína je krátká, úzká, suchá… a já nevím co ještě.
    Honba za hloubkou vagíny je stejně trapná, jako honba za co největší délkou penisu u mužů. (Je mi úplně jedno, jak dlouhého ho muž má. Líbí se mi takový, jaký je a takového ho také přijímám). Takovíto “honiči” jsou pro mě zoufalci, kteří si neváží toho, co mají, kteří nenávidí své tělo a svou nenávist šíří kolem sebe široko daleko, protože když jsem naštvaná já, musí být naštvaný celý svět. Tak to tedy ne. Nikdo vás nemusí poslouchat.
    Osobně neznám žádnou ženu, která by vykřikovala, že ji má malou a píše tedy žalobu.
    Musela by jí napsat asi na rodiče nebo na Boha. To jen vy máte možnost ukázat na někoho prstem, protože vaší vagínu nestvořil Bůh ani příroda, ale doktor, který dělal co mohl, abyste byly spokojené, abyste byly šťastné, abyste mezi nohama neměly penis, protože ženy nemají penis a vy jste ženy, protože jim to tvrdíte a žádáte o pomoc, abyste tam měly vagínu, protože ženy mají vagínu (tedy ty, kterým se vyvinula, protože 1 žena ze 4000 se s ní nenarodí – na koho má podat žalobu?). Tak na koho?
    Všechno je lepší, než to, co tam bylo předtím.
    Ženy si mezi sebou opravdu neukazují, jakou ji mají. Nechlubí se jako muži svým vybavením. Nepředhání se, která ji má vlhčí, hlubší nebo krásnější. Ten, kdo tohle dělá, podle mě není žena nebo je hodně ubohá žena. Nebo úchyl.
    Představte si takovou situaci, že žijeme ve světě, ve kterém medicína nedokáže vytvořit vůbec žádný ženský pohlavní orgán a váš penis i s varlaty vám tam zůstanou! Jak by vám bylo? Pravděpodobně byste toužily po jakékoliv možnosti, kterou by vám medicína nabídla, aby tam nebylo to, co tam být nemá. Chtěly bysme ale navíc takový bonus, aby tam také navíc bylo to, co tam být má. Nejen tedy odstranit to nežádoucí, protože jako ženy toužíme po tom být ženami úplně vším. Dokonce i tím, co nemají někdy ani biologické ženy, protože neměly to štěstí a narodily se sice jako ženy, ale s nějakým problémem nebo chybějící částí svého ústrojí.
    Nejspíš by došlo k tomu, že některé z nás by páchaly sebevraždy, některé by si ty penisy řezaly samy a některé by se snažily žít svůj vysněný ženský život s penisem. To by bylo to pravé peklo. Naštěstí se toho ale bát nemusíme. Kdo je rád? 🙂
    Představte si další svět, ve kterém medicína najednou umožní vytvořit ženský pohlavní orgán, jenže zatím bez neovagíny. Prostě přizpůsobí zevnějšek tak, aby se co nejvíce podobal ženskému orgánu, ale bude chybět vagína, takže nebude možné mít pohlavní styk s mužem. Existuje tu snad někdo, kdo je žena a nepřistoupil by na takovou operaci? Udělala bych cokoliv, jen abych tam neměla to, co tam být nemá. Děkovala bych doktorovi, že se nemusím stydět za svůj nesmysl v rozkroku, který je mi k ničemu jak v životě, tak při sexu, který jako žena s penisem stejně nikdy mít nebudu a tak vlastně o nic nepřicházím.
    A teď si představte svět, ve kterém medicína dokáže vytvořit nejen zevní ženské pohlavní orgány, ale také vagínu! Páni, to je něco! Co by tomu řekly TS slečny třeba v 19. století? Asi by stály frontu na takovou operaci a považovaly by to za zázrak. Protože to zázrak je. Jen některé z nás to považují za samozřejmost, jakože doktor je člověk, který má povinnost vytvořit vagínu takovou, abychom mohly mít sex. On ji takovou ale mnohokrát vytvoří. Díky naší anatomii a našemu zdrojovému materiálu, takže jsou mezi námi takové, které dokonce mohou (a mají) sex s mužem! To je neskutečné. Medicína je na tak vysoké úrovni, že dokázala dát ženám jako jsme my něco, o čem se našim předchůdkyním mohlo jen zdát (a opravdu se jim o tom zdálo, tím jsem si jistá, protože se o tom alespoň jednou zdálo každé z nás).
    Ale ono to nekončí! Kdybych tenhle článek psala za deset let, naskočí tu ještě jeden odstavec, ve kterém budu psát o transplantovaných vaječnících, o prvním odrozeném miminku transsexuální ženou, až jednou budeme mít úplně všechno, po čem toužíme a vše bude fungovat tak, jak funguje u biologických žen.
    Jenže vtip je v tom, že tu vždycky (stejně jako u všech jiných operací jakéhokoliv typu) budou různé výsledky závisející také na nás a na našich dispozicích a stále tu budou ženy, které si budou pořád dokola dokolečka stěžovat, podávat žaloby a tvrdit, že jejich vaječník je neplodný, že jejich vagína je nevhodná na sex, že bla bla bla bla bla…
    Neberme naše vagíny jako samozřejmost, protože nikdo (žádná žena na téhle planetě) se s ní nemusí narodit nebo o ní může přijít. Berme ji jako dar a nesnižujme um našich doktorů, kteří nám pomohli jak nejvíc to šlo a my jim místo vděčnosti vyčítáme, že nemůžeme mít sex.
    Jak absurdní.
    Najděte si pár minut, podívejte se na některou z ženských internetových poraden a připravte se na pořádný šok. “Bojím se, že je moje vagína moc ošklivá.” “Jedna strana je větší než ta druhá. Co na to řekne můj nový přítel?” “Ve škole mi řekli, že smrdí jako ryba. Od té doby se před ostatními nerada svlékám.”
    Stále více žen je nespokojeno se svou vagínou. To je ale obrovská chyba. Jak si můžete užívat sex, když máte strach, že se partnerovi nebudou líbit vaše intimní partie? A jak se můžete považovat za atraktivní ženu, když se dole sama sobě nelíbíte?
    Některé ženy se stydí za svou vagínu. Dnešní společnost vede ženy k tomu, aby věřily, že budou chtěné, jen pokud budou jejich ženské partie dokonalé. Pravdou ale je, že dokonalá vagína neexistuje. Jsou větší, menší, světlejší, tmavší, asymetrické, a někdy dokonce skvrnité. A víte co? To vůbec není problém. Problém začíná ve chvíli, kdy žena není schopná přijmout své vlastní tělo. Pokud nemá dostatečné sebevědomí, může být v sázce i její život.
    Jana Mašková Zimolová, lektorka v oblasti sexuality a intimních vztahů, provedla na velkém množství mužů vlastní výzkum a zjistila, že všichni muži se shodují na tom, že při milování nebo orálním sexu nad vzhledem vagíny nepřemýšlejí. Je jim jedno, jestli je růžová nebo fialová, spíše jako motýl nebo jako květina, s malými nebo většími okvětními plátky. Na ženské vagíně je přitahuje a vábí především to, nakolik vše umí žena prožívat a také dávat najevo svou touhu, nakolik muže přijímá a odevzdává se mu.
    Naopak muži velmi zaujatě a rádi pozorují rozličné ženské tvary a zkoumají jejich půvab a kouzlo.
    Milé ženy, pokud je mezi vámi některá, která ještě stále nepřijímá svou vagínu jako poklad jedinečnosti a vyjádření božství, věřte, že stačí jen změnit úhlel pohledu!
    Jedna jako druhá jste krásná, individuální a výjimečná ve své ženskosti!
    Vaše vagína je vaše největší bohatství, které můžete muži předložit jako nejvyšší dar. A nezáleží na tom, jaké je velikosti, barvy, chuti nebo vůně. Záleží na tom, jak ji vnímáte vy sama. S jakou hrdostí a pýchou ji nabízíte. A jakou hodnotu v ní vidíte. Pokud rozevíráte svá stehna s pocitem, že nabízíte svému muži ojedinělý a skvostný poklad, bude jeho i vaše prožívání intimity mnohem smyslnější, hlubší a plnější. Budou se dít zázraky! Zamilujte si ji!
    Ale vy si ji zamilovat nechcete. Chcete brblat, mumlat a stěžovat si stále dokola. TO je vaše volba. Ne to, jakou máte vagínu.
    Tehdy, úplně na začátku i v průběhu přeměny jsem neměla ani ponětí, jakou posedlostí může pro některé post-op MtF ženy hloubka vagíny být.
    Vám, věčně nespokojeným honícím se za hloubkou své vagíny vzkazuji:
    MILUJTE SVÉ TĚLO! MILUJTE SEBE!
    Je to otázka plného sebepřijetí, která nesouvisí s tím, jestli člověk vypadá jako Jennifer Lopez nebo paní Škopková. Samozřejmě ten, kdo tvrdí, že je jedno, jak člověk vypadá, je hlupák. Ale náš zevnějšek je jen odrazem našeho smýšlení. Jak mluvíme, kolik vážíme, jak se líčíme a všechno ostatní je odrazem toho, co se děje v naší duši, ne naopak.
    Toužíte po dokonalé vagíně? Přijměte svou ženskost takovou, jaká je, a žijte déle místo toho, abyste se litovala!

    5 TIPŮ JAK MILOVAT SEBE I SVÉ TĚLO

    • Mluvte o sobě i o svém těle pozitivně. Všímejte si svých kvalit spíš než svých chyb.
    • Smějte se. Nebo aspoň úsmívejte. Na sebe do zrcadla i na všechny kolem.
    • Pochybujete o svém těle? Zeptejte se sami sebe: V čem je mé tělo skvělé? Jaký úkol mi pomohlo splnit, čeho mi pomohlo dosáhnout?
    • I když nemáte stoprocentně na výběr, jak vaše tělo vypadá a funguje, nezapomeňte, že máte na výběr, jak na něj budete pohlížet, jak o něm budete mluvit a jak se o něj budete starat.
    • Pečujte o sebe a nečekejte na datum, kdy konečně nebudete mít na práci nic jiného nebo dosáhnete vysněné dokonalosti. Vy a vaše tělo si zasloužíte lásku právě teď.
    (Jana Benešovská, psycholožka)
    Miluji svou vagínu. Třebaže má své nedostatky, jako je má kterákoliv jiná vagína, protože je moje a protože jsem žena a nechci a nepotřebuju mít mezi nohama penis, což je pro mě teď velmi absurdní představa. Jsem vděčná všem, kdo mi k tomu dopomohl. Kdo mi dopomohl k dosažení mé ženskosti na takovou úroveň, že se nemusím stydět svlékout v dámské šatně, že se tam můžu jít osprchovat, jít si zaplavat, aniž by se mi v plavkách vzdouvala boule nebo se strachovala, že něco vyleze. Děkuji za to, že můžu normálně žít a nebát se dívat do zrcadla na něco, co tam být nemá. Jsem šťastná, že mám svoji vagínu a ať už je jakákoliv, budu ji brát jako jeden ze svých nejcennějších darů, které mi život dal. (Ano, život. 🙂
    Když už píšu o tomhle tématu, chtěla bych na závěr říct ještě něco. To, že 30 % žen vůbec nezná svůj pohlavní orgán je prostě fakt. Moc slavné to není ani u mužů, kteří ví, kde mají penis a varlata, ale co se skrývá pod tím (semeníky, Cowperova žláza, chámovody… no je tam toho požehnaně), to mnohdy ani netuší. Proč taky. K čemu mi je, že vím, kde je Cowperova žláza nebo u žen Bartholiniho žláza? Vždyť spousta lidí ani neví, kde v těle leží třeba slinivka. Protože není vidět. Nekritizuji, že to nevíme. Ale, prosím, pooperační otázky typu: “Ona je ta vagína nekonečná?” (to teda fakt není, chceš aby tě píchal do střev?), “My máme dva klitorisy? Kde je ten druhý?” (Co????? :), “Nemohlo se stát, že zapomněli vydlabat ten vnitřek a teď mám vagínu ucpanou?” (Promiň, kamarádko moje, mám tě ráda, ale tys mě prostě pobavila! :). “A kde jsou ty pysky?”, “Kde mám močovou trubici?”…
    …i já jsem po operaci hledala ústí močové trubice a seznamovala se se svým novým orgánem, ze kterého jsem byla (a jsem) tak unešená a nakonec jsem se s ním i seznámila a jsme teď šťastné obě 🙂 Taky jsem si k tomu (už dávno roky předtím) otevřela ženskou anatomii, abych pochopila, co nemám a co bych mít měla, co mít budu a co nikdy mít nebudu stejně, jako některé jiné ženy mají nebo nemají. Zajímalo mě to. Koukněte se taky někdo občas do ženské anatomie, než si necháte vyrobit něco, co ani nevíte, co je 😉
    Přikládám obrázek vnějších pohlavních orgánů ženy. Neretušuji, necenzuruji. Jen dělám osvětu z 2. stupně základní školy 🙂
    Labia minora = malé stydké pysky
    Labia majora = velké stydké pysky
    Urethral meatus = ústí močové trubice
    Vaginal introitus = vaginální vstup
    Perineum = hráz
    Toto je vnější ženský pohlavní orgán ve své univerzální podobě. Toto je přibližný výsledek (žádné dvě vagíny nejsou na světě stejné) i u nás. Je to stejné a je úplně jedno, jestli je to penilní nebo non-penilní inverze vytvořená v Praze, Berlíně, Bělehradu nebo Bangkoku. Výsledek je vždy stejný, protože ani jiný být nemůže. Vagína je vagína, klitoris je klitoris. Urorektální prostor je urorektální prostor, do kterého je (stejně jako u biologických žen) vagína umístěna. Nevymýšlím si. Mám ji totiž taky, tak vím, o čem mluvím 🙂 A jsem moc ráda, že to vím a že můžu taky říkat svůj názor postavený na tom, co skutečně mám a prožívám.
    Milujme svou vagínu. Dotýkejme se jí. Seznamujme se s ní. Vagína je ženskost. Vagína je dar a poklad. Vagína je něco, na co si muž vzpomene denně, protože ji uctívá, protože je zdrojem jeho rozkoše. I on ji bude milovat, budete-li ji mít ráda.
    Jen ten svět se kolem ní ale opravdu netočí. Jestliže stejně, jako muž s malým penisem (dle jeho přesvědčení “malým”) křičí, jak je nešťastný a stejně křičí i ženy, že ji mají krátkou (opravdu křičí? Myslím biologické ženy… ne ty zoufalkyně tady, které si myslí, že udělat z penisu vagínu je prča a nechápou, že jde o jedinečný zákrok rovnající se téměř zázraku, za který by měly děkovat), pak prosím, ať si křičí, ale nechť je na každé ženě a jejím přesvědčení, jaká ta její vagína je. To, že ji má někdo krátkou neznamená, že ji mají krátkou všechny. A že je špatná.
    Nechápu, proč je to tak těžké pochopit.
    A proč je tak těžké být vděčná za to, co mám místo toho, co jsem tam měla předtím, ať už to má jakékoliv parametry. Pořád je to vagína.
    A pořád jsme ženy.
    Tak se podle toho taky tak chovejme.
    (V tomto článku se vyskytuje slovo vagína celkem 49krát. Není to proto, že jsem posedlá tím slovem nebo tím orgánem, ale proto, že tohle sdělení už nosím nějakou dobu v hlavě a už mě vážně nebaví stále dokola číst nové komentáře objevující se neustále už čtyři roky ke starým i novým článkům, které řeší totéž pořád dokola a zabývají se něčím, co je možná střed vesmíru pro někoho, ale pro někoho jsou důležité i jiné věci týkající se nového života a radosti z něj).
    Pravda, vagínu nedělá vagínou jen vagína, ale také to, jaká je její majitelka a jaký má k ní přístup. 🙂
    A je to také velmi závislé na chuti partnera 😉
    Možná by stálo zato oholit si před sexem aspoň ty chlupy na hrudi. 😉
    (Teda muži nemusí :).
  • otєrєzє.cz

    Postranní úmysly

    Je zajímavé přijít si na něco sama a pak zjistit, že to tak prostě je a nemám se čemu divit. Myslela jsem si snad, že to tak být nemá? 🙂 A jak jsem na to vůbec přišla?
    Mluvím o postranních úmyslech mužů.
    Myslela jsem si, že je více druhů mužů. Ti (to je ta drtivá většina), kteří mají postranní úmysly vždy a nejde jim vlastně o nic jiného, než o sex a ti (vzácnější skupina), která postranní úmysly nemá, chová se k ženě galantně, pomáhá jí a vůbec nic tím nesleduje a nic za to nechce.
    Tahle moje naivní, dá se říct holčičí (holčičí asi tak ve věku 13 let) představa ve mně teď vyvolává úsměvy.
    Ale otázka zní: Proč jsem si myslela, že je špatné, když muži mají postranní úmysly? 🙂
    Kdysi, za dávných pradávných časů, kdy ještě Tereza žila v těle, které vypadalo (alespoň částečně) jako mužské, když tak nad tím přemýšlí, nemívala postranní úmysly…
    I když… fakt ne?
    No. Trochu jo. Souvisí to s postavením muže (a to obousmyslně).
    Když člověk leží, jde, mluví, kouká, obědvá, snídá, svačí, cestuje, jede na eskalátorech, nakupuje, učí se, vaří, pracuje nebo žije vedle jiného člověka, který ho přitahuje, má v podstatě dvě možnosti: buď ovládnout své pudy, které nám dala příroda a chovat se slušně nebo se na něho vrhnout jako zvíře.
    To by to na světě vypadalo, kdybychom se na sebe vrhali jako zvířata!
    Člověk se od zvířat odlišuje právě tím, že dokáže ovládat své pudy. Občas se to nepovede a je z toho tragédie, ale obvykle se to právě naštěstí povede. Říká se tomu taky někdy “slušné chování”.
    Teď je Tereza na straně, kde má možnost porovnat dva životy v úplně opačné roli. Ona je ale nechce porovnávat. Jenže si, mladá nezkušená puberťačka, myslela, že když řekne:
    “Pojď si ke mně lehnout.”
    znamená to: “Pojď si ke mně lehnout”
    a ne: “Pojď se se mnou vyspat.” 🙂
    Tereza si chtěla jen povídat, přitulit se, mazlit, ale do pěti minut se to ZVRHLO! Do pěti minut se to totiž zvrhne vždycky. A z “lehnout” je “vyspat se“. A můžu za to já, protože jsem řekla tu větu Pojď si ke mně lehnout. Co jsem čekala? Že si ke mně přijde jen lehnout? No jo. Fakt jsem to čekala.
    Ne, že by ale muži byli zvrhlí.
    Přišla jsem na to (a nejsem rozhodně první), že je to jejich přirozenost. (Ale naše přeci také, jenže žena je tvor cudný, zdrženlivý, opatrný a je to ona, kdo píše scénáře schůzek s muži, kdo rozhoduje o tom s kým, kdy a co… Taky by na něho skočila do pěti minut, ale potřebuje víc času, potřebuje toho muže poznat, vždyť se znají teprve dvě hodiny…! 🙂
    Jasně, že každý má na sex na prvním rande svůj názor. Muži většinou stejný (oni mohou kdykoliv, klidně hned, ale kvůli ženě se snaží chovat galantně a třeba se jim to i vyplatí, protože nakonec dostanou to, o co jim šlo), ženy mají názor různý (sex kdykoliv není problém / sex tak na třetím rande / sex až po svatbě! :). Není dobré zas příliš dlouho otálet, protože po půlročním chození s někým se ze sexu může stát katastrofa. (Fakt může? Asi jo. Čtu to takhle všude možně, ale neumím si představit pojem “katastrofa v sexu”. Asi, že se mu nepostaví…? Já nevím. Ne dobře, tak klidně otálejme – jestli je někdo schopný tu chemii překonat a vytrvat v celibátu!)
    Já tu ale neřeším sex na prvním rande. Ten ať si každý má, kdy chce. Řeším tu vzájemnou přitažlivost mezi mužem a ženou a chci říct, že ten fakt, že muž přepne myšlení do spodní části svého těla, kdy se mu okamžitě zatmí v hlavě a myslí jen na jedno je za prvé výmysl evoluce, abychom nevymřeli, ale hlavně za druhé vlastně jeden z nejhezčích a nejhůře skrývatelných důkazů toho, že žena dokáže někoho přitahovat natolik, aby mu nastal v uplých riflích velký problém. Veeeelký. Jů. 🙂
    Pokud by se ženy scházely s muži a ti by neměli postranní úmysly, znamenalo by to, že je konec. Konec lidstva. Neboť by se už nikdy nerozmnožilo. Mít postranní úmysly je důležité a jsou také důležitou součástí namlouvání i pokračujících vztahů.
    A tak jsem začala na mužích jejich postranní úmysly milovat. Beztak se jich nedokážou zbavit, jen oddalují okamžik, kdy je dají najevo. Můžeme oba hrát takovou hru o tom, že jako děláme, že postranní úmysly nejsou, ale k čemu je to dobré? Proč bych měla popírat něco tak hezkého. Je jen třeba s tím umět pracovat.
    Už vím, že když někomu řeknu “pojď si ke mně lehnout”, může si ke mně přijít jen lehnout, ale pokud nebudu chlupatá vousatá slizká mastná smradlavá špinavá otrávená zelená a prdící mimozemšťanka, může se prostě stát, že z “lehnout” bude “vyspat se”. To je fakt, kterému se není třeba pořád divit, ale přijmout ho.
    Jako tuhle v prosinci. (Nechce se mi už moc popisovat osobní zážitky z mého života, jenže jak jsem zjistila, když čtu blogy (třeba Doubravky), ve kterých je popisuje někdo jiný, hrozně mě to zajímá a doslova je hltám, protože se mi líbí vědět, co prožívají ostatní, jaký je ten jejich život, tak jsem si řekla, že po čase udělám výjimku a na oplátku napíšu něco já. Navíc jsem se kdysi moc pobavila nad blogem jedné bio slečny, která na něm popisovala své zážitky ze seznamování a hledání toho pravého. Nejsem sama, kdo hledá.)
    Seznámila jsem se na internetu s mužem, pozval mě na oběd do čínské restaurace, byla narvaná, já trochu nervózní, pomohl mi svléknout kabát, usmíval se na mě, byl milý. Po obědě říká, že by mě ještě dnes rád viděl, jestli je to možné. Asi jsem se mu líbila, nebo co. Venku byla ale hrozná zima, tak jsem přemýšlela, co s tím. Já se tak chtěla procházet. Mám totiž objímací a procházkový deficit. Vymyslel za mě čajovnu, jelikož jsem v některých situacích nechutně nerozhodná a to mám za to, jenže já přišla domů a nikam se mi nechtělo. Byla mi zima i doma, už začínal být večer, já bych si nejradši lehla a jen tak si povídala, tak jsem mu napsala, ať “přijde na kafe ke mně.” Jakože domů. Protože doma je doma a už nikam muset chodit nebudu. A co jako? Proč by nemohl přijít ke mně? Nevyloží si to doufám jinak!
    Tehdy jsem si ještě naivně myslela, že “přijď na kafe” znamená “přijď na kafe” 🙂 Člověk se pořád učí. 🙂 (Ale jak to, že “přijď na kafe” znamená něco jiného?).
    Než dorazil, tak jsem mu několikrát za večer psala sms, že tím kafem myslím opravdu kafe… Pro jistotu.
    Přišel, v ruce lahev vína, oříšky a že má čas celou noc.
    Už to mi přišlo divný. 🙂 Věděl, že ve 22 hodin musím jít spát, protože vstávám ve 4.
    Rozhodla jsem se vduchu, že to víno odmítnu. Že prostě pít nebudu, protože by se to třeba zvrhlo, což jsem nechtěla a pokud nebude mít ten muž postranní úmysly, bude nepít se mnou. Pokud to bude buran, otevře si ho a vychlastá do dna beze mě.
    To bylo řečí!!! Že si myslel, jaký si uděláme večer, že se těšil na to víno, že je to teda na nic, protože on ho sám pít nebude… (Ale nechal mi ho tu, tak už se těším, až si ho jednou s někým otevřu 😉 Ne, že bych ho o něj obrala. Sám mi ho nabídl a já neodmítla. Asi chtěl být galantní a nevypadat jako sobec.
    Udělala jsem mu čaj – jeden takový můj oblíbený jasmínový z Indonésie, protože jsem si prostě myslela, že si vypijeme čaj (nebo to kafe), popovídáme si, poznáme se a on zase půjde.
    Nešel.
    Poručil si druhý čaj, tak jsem si dala s ním a ten usrkával tak pomalu, aby nemusel odcházet domů, že čas začal ubíhat rychle, protože jsme probírali jeho obchody, moje obchody, takže jsme vlastně pracovali a najednou byla půlnoc.
    Bezva.
    Terez, vysvětli mi, proč ty máš kolem sebe pořád lidi, co nerespektují tvé “ne”?“, ptala se mě tuhle Anetka, když jsem jí vyprávěla své zážitky s randěním a hledáním toho pravého. “Já, když řeknu, že chci jít v deset spát, tak ten kluk se sám v deset sebere, popřeje mi hezkou dobrou noc, vysloví přání, že se ještě uvidíme a já jdu spát. Protože mě respektuje.
    Hm. Tak mě nikdo nerespektuje. Každý se hrne za svým cílem hlava nehlava a já si pak myslím, že jsou všichni takoví. Ale nejsou. To já vím.
    A tak jsem se zvedla a prostě mu řekla, že už je čas jít, že musím jít spát. On se mi zpočátku trochu líbil, ale celé to zkazil. Nejen těmi svými postranními úmysly, které mě sice na jednu stranu těšily, ale na druhé straně nejsou vždy úplně příjemné (záleží na člověku a také kdy je dáme najevo), ale také tím, co mi o sobě navyprávěl. Tak nějak jsem ráda, že jsem ho poznala. Však od toho jsem ho taky pozvala na kafe! A už ho nikdy neviděla.
    Oni se tedy občas pokouší znovu mě kontaktovat, ale život jde dál a já si partnera na celý život vybírám. Není mi přiřazen, doporučen nebo podsunut. Vybíráme se spolu. Je to krásná vzájemná kooperace závisející na velké spoustě faktů, pocitů a kompromisů (těch pokud možno co nejméně), u které mám někdy pocit, že takhle přece nikdy nikdo na světě nemůže svého partnera na celý život najít 🙂 Tolik soukolí musí do sebe zapadnout.
    …nebo vlastně nemusí, akorátže prostě neberu prvního, který se namane. Asi se tomu říká náročnost. Ale žít s někým jen proto, že mě on chce a abych někoho měla je nesmysl. Tedy pro mě. Nedávno jsem čekala u Kauflandu v autě a koukala jsem, jaké páry to z něj vychází a došlo mi, že ne každý si vybírá. Někdo bere prostě to, co je, protože mu to může přinést užitek. Například plný vozík jídla, který já už jsem plný u sebe neviděla ani nepamatuju, protože žít single je prostě neekonomické. Mít tedy partnera (ať už jakéhokoliv) s sebou nese velkou spoustu výhod, jenže já nechci žít s někým jen proto, abych měla plné vozíky… I když proč vlastně ne? Co mi to udělá? Sice má láska bude nenaplněná, ale život mít nějakou hodnotu tak jako tak bude. Myslím tu materiální. Nejspíš toužím po jiných hodnotách a stále věřím na lásku.
    Na jedné z mých úplně prvních schůzek, kdy už mi narostly růžky po operaci, jsem jednomu zase naivně v jedné naší krásné kavárně zbaštila větu: “Pojeď ke mně do Prahy, odvezu si tě tam a půjdeme spolu do kina, budeme si povídat. Co budeš dělat tady?
    Jo, to je fakt. Co budu dělat tady? Nic. Žádný plán nemám. A na kině a povídání si není přeci vůbec nic zákeřného ani špatného.
    Na větu “budeme si spolu povídat” už neskočím nikdy. Nebylo to poprvé, co jsem na to skočila.
    Otevřel tak dobré víno!!! Já byla unešená. I z něho. Ze všeho. Z jeho rodiny. Z jeho zájmů. Z jeho megagaráže, ve které mu odpočívalo přes 20 luxusních aut, která jsem v životě předtím neviděla. Počkej, až ti otevřu já tu svojí garáž, brouku! Bože! Puberťačka na svém prvním rande. 🙂
    Taky se to zákonitě muselo zvrhnout…asi tak kolem čtvrté ráno… a druhý den jsem byla jak omámená, zamilovaná, snadno ovladatelná, snadno zneužitelná, zranitelná, rozněžněná… Kdyby mi řekl, ať vyloupím banku nebo zabiju prezidenta, abych mu dokázala, jako ho miluju, tak to udělám. Byla jsem úplně zblblá a myslela jsem si, že začíná láska na celý život 🙂 (To si ale myslím vždycky. Pokaždé do toho jdu naplno, protože to za to stojí dát do toho všechno a ne jen napůl a nechávat si pořád nějaká zadní vrátka. Jak by se mi líbilo, kdyby si můj potencionální partner nechával zadní vrátka? Co na tom, že si pak třeba namelu? To je prostě riziko podnikání. Kdo nehraje nevyhraje. Nebo kdo se bojí, nesmí do lesa, nebo jak to je 🙂
    O tomhle zážitku s prvním mužem jsem si tu pak napsala i (co nejzdrženlivější) článek, protože to bylo jedinečné, i když jsem pak lásku na celý život musela chtě nechtě přehodnotit na sex na jednu noc. Ale nebylo čeho litovat. Zkušenosti se cení, jen abych je nesbírala každý víkend podobným způsobem s někým jiným. To opravdu nechci. Nemám zájem vyzkoušet 500 mužů, jako ta jedna Britka po operaci, která byla tak nenabažená, že o ní musel napsat i britský tisk. Nechutný.
    Chci jen jednoho jediného na celý život, kupovat mu zimní bundu, když mi řekne, že je mu v té staré zima, dávat mu do tašky termosku s horkým kafem a buchtu jen pro něj, aby při práci na chatě neměl hlad a čekat ho doma s večeří. A když mně už půjde hlava kolem z práce, přijde ke mně, přinese mi čaj s nějakými hezkými slovy typu “lásko” a obejme mě… Večer mi pak v posteli bude číst svou knížku, které vůbec nerozumím, ale tak mě bude uklidňovat jeho hlas, že mu spokojeně usnu na rameni…
    Jo, mám to vymyšlené. 🙂 To je základ. Ale většinou můj plán je stejně na nic. Naplánuju si hodinové rande u čaje v mé oblíbené kavárně na náměstí a je z toho jeho čtyřhodinový monolog o tepelných čerpadlech (která mě sice taky zajímají, protože mě zajímá všechno, ale ne až tak moc, jako třeba věci z jeho života, protože jsem ho chtěla poznat. Ne jeho čerpadlo. Ach, ty máš tak sexy čerpadlo!), přičemž jakákoliv má snaha o ukončení této schůzky je ignorována, dokonce nepomáhají ani má slova servírce, že “ne, už si nic objednávat nebudu, protože půjdeme…“. Ne, nepůjdeme. Ještě jedno kafe prosím! Křičí na ní. Blbečku. A ty mě pak budeš chtít na rozloučenou ještě líbat na náměstí jo? Tak na to zapomeň. Maximálně pusa a čau.
    Všichni ignorují má přání. Nebo je nevidí. Necítí. Nevysílám je tak čitelně. Možná je vysílám příliš zakódovaně a jen ti nejlepší jsou schopni ten kód rozluštit.
    Znám i takové a jsou moc fajn. Teda jednoho 🙂 Ale ten je ženatý a má tři děti se spokojenou a velmi krásnou manželkou. Nicméně mi dokazuje, že jsou tady i slušní milí a hodní kluci gentlemani, kteří své ženy považují stále ještě za poklad, kterého si váží a ne za kus hadru. Doprčic, proč jsem tak staromódní? Kdybych byla mrcha, už ležím na Moravě s tím milionářem v jeho luxusním obydlí, sice má pleš a břicho, ale už nikdy v životě bych tu nemusela řešit, jak zaplatit složenky a ke komu se přitulit. Mňau.
    “A ty si dáš k snídani co, synu? Já jsem totiž tvoje nová maminka! To koukáš, viď? Tak víš co? Pojď, jdem si zaplavat. Taťka teď odešel z bazénu, tak si aspoň spolu popovídáme.” 🙂
    Coooooooooooo? Ty vole, mother.
    Před měsícem a půl jsem si řekla, že si dám klid a nikoho aktivně hledat nebudu. Vlastně ani pasivně, jakože budu jenom sedět a čekat, až ke mně přijde princ na bílém koni, což je naprosto uhozená a trapná představa. Každý strůjcem svého štěstí…
    Fakt to byl klid a pohoda, o nikom se mi splašeně v noci nezdálo, nemusela jsem řešit, kdy se uvidíme, jestli bude mít na mě čas, jestli mě miluje… (miluje mě? chybím mu? proč mi to pořád nepíše? proč mi nevolá? on už mě nemá rád, béééé 🙂 a jestli bude mít postranní úmysly (ať je má! Ale ať je krotí – alespoň na začátku. Samozřejmě pokud už ten vztah dostane vážnost a nějaký čas uplyne, už se nikdo tolik krotit nepotřebuje, protože bude jasné, že dotyčnému nejde jen o sex, ale je se mnou taky z jiných důvodů :). (Ono jde ve vztahu taky o něco jiného, než o sex??? Překvápko.)
    Když jsem byla hodně malá a chodili jsme s babičkou na koupaliště, na chodníku u cesty byla garáž, na jejímž boku byl nasprejovaný obrovský nápis: “Sex je boží!” 🙂 Byl tam hodně dlouho, několik let a kdykoliv jsem kolem něj šla, tak jsem přemýšlela o tom, zda sex je boží. Ten nápis stoprocentně napsal muž. Teď ale musím s tím pisatelem souhlasit, protože prostě sex je boží. Je to ta nejhlubší a nejintimnější záležitost mezi dvěma lidmi, jakou spolu dovedou vůbec prožít. Nejen, že je boží, ale taky je moc krásný a ke vztahu prostě patří. Jeptiška ze mě nebude.
    Takže si tak užívám klídek, odpálkovávám žádosti o přátelství lidí, které vůbec neznám, až tam jednou přistane jedna, kterou jsem musela okomentovat slovy: “Ahoj, my se známe?“. Jasně, že se neznáme, ale chci si tak trošku rýpnout. Tohle píšu vždycky, ale s podtextem, který nikdo nikdy bohužel nepochopí, protože tam není cítit, což se nedivím a který znamená: “Neměl bys otravovat slušný holky, který neznáš, tak se kliď. Já nejsem žádná lovkyně přátel.” Nejlepší jsou ti šestnáctiletí kluci. Tuhle mi jeden, co zdůraznil, že už za měsíc mu bude šestnáct, povídá: “Nechtěla bys se mnou chodit?”
    “Jak chodit? Já bych bych mohla být tvoje máma!”
    “To nevadí. Aspoň jsi zkušená.”
    Tak jsem ho rozebrala tak dokonale, jako jeho máma, až utekl do svého pokojíčku a tam se zamkl, chudák. 🙂
    Na mou otázku, jestli se známe, jsem dostala odpověď:
    Ne, neznáme, promiň. Nechápu, proč se ti poslala ta žádost o přátelství, já na nic neklikal, to je divný.
    Jo divný. Hm. Ale je fakt, že se mi to stává často, až jsem jednou jedné slečně napsala, proč to dělá a ona mi napsala, že neví, že to samo a tak jsme se dopátraly k tomu, že někde četla něco ode mě a najednou to tam naskočilo, že to ani nevěděla. To je taková “tajná seznamka” totiž. Počítač sám někoho vybere a podstrčí mu žádost o přátelství. Tyyyjo! Však to říkám – náhodné setkání.
    Ať klikal nebo neklikal, bylo z toho ani nevím jak rande, protože mě prostě dostal svým přístupem, kdy žena cítí se býti klenotem v jeho blízkosti, čili se hodně přiblížil té mé pohádkové představě o ideálním partnerovi. (Ona ta má představa není zas až tak pohádková. V pohádkách se tedy vyskytuje vždycky, ale díky tomu, že mám kamarádku Anetku, která má svého Kubu a čekají spolu miminko, tak vidím, jak se někteří muži dovedou chovat. Takže vlastně hledám pořád takového druhého Kubu).
    Původně to rande bylo “jen kafe” (to byl můj plán), ale jen jsem venku na ulici otevřela dveře od auta, protože jsem výjimečně přijela já za ním, nebýt venku +3 stupně, už tam ležíme v trávě a vrháme se na sebe zvrhle. Vrhali jsme se stejně, ale ne do trávy. Byla to taková ta romantická pohádka z románů Pilcherové… můj plán byl, že otevřu dveře od auta, odebereme se spolu k němu domů, možná si dáme jednu letmou pusu na přivítanou, doma mi uvaří kafe, popovídáme si a za hodinu se vracím domů. Skutečnost byla ta, že otevřu dveře auta a všechno je jinak… Myslela jsem si, že se mu nebudu líbit, že něco pozná, že bude zdrženlivý… možná ani on neplánoval mít postranní úmysly, ale během pěti minut jsem je měla už i já a musela jsem se hodně krotit, aby se to nezvrhlo ještě víc. Veškeré pokusy o navázání rozhovoru na nějaké běžné téma končily nezdarem z obou stran, protože věta nebyla dokončena, myšlenka nebyla vyřčena, zato přitažlivost fungovala více než zemská, spíše nadpozemská. Stačilo, že jsem mu řekla, ať si doma sundá ty rifle, protože jsem se nemohla dívat na to, jak trpí. On fakt trpěl! (Trochu jsem za to mohla i já, ale přitom jsem se snažila být hodná.) Což situaci neulehčilo, ale přitížilo, protože jsem tak nějak zapomněla, že když má muž trenky (fakt pěkný!) a současně tu neovlivnitelnou “příhodu”, tak bude mít ještě mnohem větší problém skrýt to. Je fakt, že tohle se mi na mužích líbí. Jak jsou bezmocní, jak je ten jejich orgán prostě neposlouchá a pak už stačí tak maličko… malilinké pošimrání, polibky, třeba jen náznakem (jen si mě ukradni, zmocni se mě!) nebo přitulení se na gauči u televize a zapomínám snadno i já na své kafe a účel téhle návštěvy. To kafe bylo pěkně ledový!
    Áá, tady někomu něco chybí“, zašeptal mi do ouška, když jsem se popínala jako brečťan a hned se zase s výčitkami oddalovala.
    Ukočírovala jsem to. K ničemu nedošlo. Ale až tak nevinní jsme taky nebyli. Snažila jsem se tedy být ta slušná. Omlouval se mi potom ve zprávách. Napsala jsem mu, že nemá za co. Vždyť je muž. A já žena. A takhle to prostě občas funguje.
    Tu pohádku mám pořád v hlavě, jenže milý Tom (zase Tom, to je druhý, aby se to hezky pletlo totiž) bydlí 120 km ode mě a já vztah na dálku nechci. A ne a ne a ne. Jeden jsem si prožila koncem 90. let, kdy jsem jezdila ze severu Čech do Ostravy. To loučení bylo příšerné. Myslela jsem, že mi z okna vlaku vypadne srdce… Takový vztah je víc o utrpení, než o spokojenosti. Kradla jsem si kratičké okamžiky štěstí vtěsnané do víkendů, abych potom celý týden byla jak tělo bez duše a úplně mimo. Zato ty víkendy… to bylo něco!
    A tak teď čekám, co z toho bude. Nejspíš nic, i když jsme pořád v kontaktu s tím, že přijedu na jeden víkend… To je taková jakože naše vize.
    Nikoho nehledám. Nevím, proč se na mě lepí. Prý musím vyzařovat něco, podle čeho muži dekódují mé chování, jakože chci flitrovat, říkala mi Anetka. A přirozeně pak flitrují taky.
    Ale já si chci jen normálně povídat! Nemám žádné postranní úmysly, když někoho potkám a začnu se s ním bavit… Copak to bez toho nejde??? 🙁
    Minulý týden jsem se přistihla v německé bance, kam jsem si šla zřídit účet, že s tím bankéřem flirtuju. Uvědomila jsem si to ale až potom. Strávili jsme tam spolu dvě hodiny, dokonce jsem se i nasmála, dozvěděla jsem se spoustu věcí o jeho životě, aniž bych to původně plánovala a kdyby mě byl býval pozval na oběd, tak to normálně neodmítnu! Divný. A pak že prý já nemám postranní úmysly. Naštěstí mě na žádný oběd nepozval, jen podal ruku a řekl nashledanou. Uf. Díky bohu, že se přeci jen najdou muži, se kterými můžu mluvit o čemkoliv, aniž by z toho bylo rande. Já do té banky ale nešla s plánem flirtovat. Když on se najednou tak rozpovídal…
    Jsem ráda, že mi všichni důvěřujete a chcete si povídat, já si s vámi taky ráda povídám, ale vzbuzuje to pak ve vás pocit, že máme k sobě blízko… blíž, než si myslím já. A pokud ten pocit blízkosti získám i já, tak … je to vlastně vpořádku. Tak co tu vlastně řeším? 🙂
    Vždycky jsem si říkala, že svého budoucího partnera potkám náhodou. Třeba u těch rohlíků v obchodě. Tam se na mě ale všichni maximálně usmějí a jdou dál. Ptala jsem se potom na schůzkách s muži, co si v takových situacích u rohlíků o ženě myslí. A všichni mi řekli, že by nikdy nenašli odvahu mě tam oslovit. Že si naberou ten svůj pytlík rohlíků a jdou dál s příjemným pocitem, že jsem tam byla a usmála se na ně. Ale to je všechno.
    Takže tenhle můj plán mi asi taky nevyjde. I tak ale náhody miluju.
    A jak si tak nikoho nehledám, zase mi někdo vlezl do života a já nedokážu jenom sedět, absolutně bez postranních úmyslů se zeptám, napíšu, je z toho rozhovor, je z toho několikadenní rozhovor a je z toho pozvání do žitavského café shopu na ranní koblihu s malinovou marmeládou. Dobře, na tom není nic špatného, proč ne, ten člověk je zajímavý, ráda ho poznám a dozvím se něco nového o životě za hranicemi mé země, jenže tuhle si tak povídáme o jílu (prostě jsem řešila, jaké jsou druhy jílu a vím minimálně o třech, protože se přidávají do jedné nové řady LOreal do šampónů a působí jako vlasový detox – v ČR se to ještě neprodává a tak jsem potřebovala pomoct s překladem z němčiny, jelikož o jílech toho v němčině moc nevím – kdyby chtěl někdo vyzkoušet, tak u mě se to sehnat dá. Já totiž jíl ve vlasech rozhodně zkusit musím! 🙂 a najednou je to samé “moje milá Terezo” a šup srdíčko!
    Jaaaak srdíčko? Bavíme se o jílu!
    Asi se cítil osamělý a já jsem mu dělala společnost, což vyhodnotil jako příjemný zážitek.
    Okamžitě jsem pochopila, že už tu zase jsou postranní úmysly. Jak se mám pak sejít s člověkem, který už ty postranní úmysly má předem?
    A to byl důvod, proč jsem o nich začala přemýšlet. Že vlastně nejsou špatné. Jsou přirozené. Patří k mužům o trochu víc, než k ženám, protože jim je dala evoluce. Nemohou je příliš dlouho skrývat nebo ovlivňovat. Prostě tu jsou. Jsou vaše. Jste to vy. Milujme mužovy postranní úmysly, ale dělejme, že je nevidíme, až pak najednou…
    Shodou okolností jsem na serveru novinky.cz narazila nedávno na článek s názvem:
    Když se muž chová k ženě hezky, stojí za tím často postranní úmysly
    Muži prý dělají dobré skutky a pomáhají, jen aby na ženy zapůsobili. Jsou to přece jen muži. Vyplývá to z výzkumů i reality, jak píše na webu The Telegraph cestovatel a spisovatel Max Davidson.
    Muž udělá dobrý skutek, ale zároveň se snaží, aby si toho žena všimla a ocenila to.
    Muži altruisté, muži lidumilové, muži dobrodinci – chovají-li se tak v přítomnosti dam, chtějí na ně udělat dojem. Jako příklad si stačí vzít domácí práce: když muži pomoc sami nabídnou, nelze vyloučit, že tím cosi sledují.
    Výsledky bádání z Oxfordské univerzity a Univerzity Sheffielda Hallama, publikované v British Journal of Psychology, asi překvapí málokoho. Mužské chování, zvláště pokud jde o sexuální přitažlivost, je často instinktivní.

    Nejlepším “výzkumem” je realita

    Studie zkoumala, jak ženy i muži reagují a jednají v rámci speciálně naprogramované počítačové hry. Jak dodává Max Davidson, a s tím nelze než souhlasit, mohli si ušetřit svůj čas a peníze. Stačí několik minut pozorovat dialog mezi mužem a ženou ve vlaku, restauraci či kanceláři a dospějeme ke stejným závěrům.
    Bez postranních úmyslů by se mile choval snad jen svatý František z Assisi neboli výjimka potvrzující pravidlo. Muži jsou navíc od přírody méně svědomití. Většina má až zahanbujícím způsobem postranní úmysly tak očividné, že vlastně vůbec postranní nejsou, píše Davidson.
    Až příště spatříte ženu s těžkým zavazadlem, které neznámý pán nabídne pomoc, nedívejte se na kufr, ale na tu ženu. Z ní se rázem stává vděčné publikum tohoto malého aktu rytířství.

    Muži jsou jako pávi

    Podle vědců je to takové “paví” chování – muž udělá dobrý skutek, ale zároveň se snaží, aby si toho žena všimla a ocenila to. Není však potřeba vymýšlet si jména pro něco, čemu většina lidí podvědomě rozumí. Člověk, jak Davidson správně podotýká, nemusí být milionář, vítěz Wimbledonu nebo prezident, aby ženy přitahoval.
    Je třeba ukázat, že je slušným jedincem, který se umí chovat. Dobrý a normální člověk není “extremistický samaritán”, který sám sebe postřelí do nohy, jen aby se o něm mluvilo, ale ten, kdo dle svých možností přispívá kupříkladu na africké sirotky, aniž by měl potřebu to komukoli sdělovat.
    Typické chlapské uvažování ale vypadá takto: když pustí v dopravním prostředku sednout ženu (ideálně tu nejatraktivnější), má nutkání ohlédnout se ještě přes rameno, zda to bylo oceněno. Nebo aspoň zaznamenáno.

    Pomoc má být automatická, žádné taktizování

    V průběhu života člověk pochopí, že lze hodně získat jednoduchými laskavými skutky, jako je mytí nádobí, venčení… Nejsou to laciná gesta a vděk za ně není nic směšného – ženy opravdu nejsou naivní. Důležité je, že partner sice chce udělat dojem, ale zároveň i radost, nepřetvařuje se a je to upřímné.
    Jedná se o prastaré rituály, vedoucí ke vzájemným kompromisům. Ohleduplný muž bývá citlivější k potřebám druhých. Musí to ale být přirozené, pak má muž i větší šanci na úspěch, než pokud, s nadsázkou řečeno, nacvičuje herecký výkon před zrcadlem.
    K tomu však nepotřebujeme provádět roztodivné výzkumy a pak se jimi řídit, završuje Davidson svůj článek. Bohatě postačí, když se rozhlédneme kolem sebe a setrváme v realitě.
    Stejně je ta realita krásná! 🙂 A taky být ženou je krásné. Být ženou ve světě, kde jsou i muži právě proto, že na světě jsou muži a ženy.
    42letá britská bloggerka Jo Pink (biologická žena) k tématu mužské pozornosti napsala:
    Když gentleman otevře ženě dveře, znamená to, že si myslí, že je bezmocná nebo jí respektuje jako ženu?

    Z mé vlastní zkušenosti je to krásné, když tohle muž udělá!!! Je to skvělý pocit být oceňována a respektována! Pokud pomoc muže odmítáme, vychází to z našeho přesvědčení, kdy žena popírá svou ženskost, protože chce být viděna jako silná nezávislá žena, která nemá potřebu existence muže. To proto, že si myslí, že být ženou znamená být slabá, bezmocná, podřadná, atd. a to ona přeci není, a když budeme silné, budeme za to upáleny.

    Když se ale přestaneme vzpírat tomuto pocitu a dáme prostor ženskosti v našem životě, stanou se znás zase ty vnímavé a citlivé bytosti (mám na mysli to, že ženy přijímají muže sexuálně, což je naše pravá biologická úloha, ale energeticky se potřebujeme dostat na místo přijímání a podvolování se mužům, kteří nám něčím přispějí a energii nám vrací) a dostaneme se tak k naší něžné síle …dát mužům prostor, ve kterém se mohou projevit a ukázat, jak božští muži dovedou být. Pak budeme vidět rovnost žen i mužů. Když vyvážíme to, co je uvnitř obou pohlaví.

    Chci být přijímána jako žena, kterou jsem, ne jako náš mužský vzor, který diktuje, jaká bych měla být: “Vstaň a buď silná!”, “Bojuj za naše práva!” (To je tak zatraceně mužské!) Jsem žena! Mám ženské měkké křivky, hebkou kůži, jsem sexy žena! A to si zaslouží respekt.

    Faaaajn. Komu držíš ty dveře, dědku? / Co čumíš? Já si to píchlý kolo vopravim sama, tak koukej vypadnout! / Tss, tu ledničku si vodtáhnu do schodů i bez vás, hoši! / Dej ty pracky pryč, já ty kufry unesu! / Pusť ten kabát, nejsem mimino, abys mě musel oblíkat! / Proč bys pro mě jezdil? Já si vezmu taxíka. / Kup si k večeři chleba, víš že nevařím. / Si zkus mi něco udělat, ty debile, nosím v kabelce bouchačku a nůž, jako každá ženská, abys věděl, hele! /
    Já jsem tak nezávislá! A silná! A emancipovaná! A vůbec nepotřebuju chlapy!
    Jsem já ještě vůbec žena…?
    Děkuji vám, že jste mi pomohl sesbírat ty rozsypané papíry. / To jste moc hodný, že jste mi vzal ty kufry nahoru. / …nebo situace, které se komentují maximálně jen poděkováním, kdy muž podrží dveře, běží otevřít dveře u auta nebo pomáhá do kabátu. Zažila jsem tyhle situace. Líbily se mi. Snadno se na ně zvyká… A takových mužů si vážím.
    Jsem slabší, neschopná, nemocná, když tohle sama nezvládnu?
    Ne, jsem žena. A on je muž.
    Role jsou rozděleny.
    Líbí se mi, když ženy jsou ženami a muži muži. Každý tu má své místo. Nikdo není něco míň než ten druhý.
    A už jsme zase u toho pocitu “malinkatýho zranitelnýho kolouška v silných chlapských rukách”.
    Něčeho zajímavého jsem si ale nedávno na sobě všimla.
    Skončilo období strachu z toho, že neprojdu. Je pryč neustálé řešení, jestli to na mně pozná nebo ne. Čímž se randění a vlastně celý můj život posunul tam, kam má. Se všemi holčičími obavami, nadějemi a představami.
    To oni mě zbavili mého strachu. Bez nich bych to nedokázala.
    Muži.
  • Seznamka

    Seznamka

    Každý člověk (v jakékoliv těžké situaci) se potřebuje někomu vyzpovídat, sdílet své pocity, dostávat rady, cítit podporu od někoho jiného nebo ji sám někomu dávat. Moc dobře vím, jaké to je, když po boku nikdo takový není.
    Protože už nemám čas a vlastně ani potřebu dopisovat si s každým, ale nedokážu odmítnout pomoc, vymyslela jsem si tenhle článek, který jsem nazvala “Seznamka” a do kterého budu průběžně doplňovat (či odstraňovat) žádosti zakletých princezen, které hledají někoho s podobným osudem na dopisování nebo setkávání a já tu na ně (s jejich souhlasem) moc ráda zveřejním kontakt.
    Vede mě k tomu pocit beznaděje, kdy zatímco já už přeměnou nežiju a není to ani v mých časových možnostech, abych se ještě s někým scházela, jiní přeměnou žijí nebo jsou ještě před ní a chtějí si se mnou (nebo alespoň s někým) psát. Snad vám pomůžu aspoň takhle. Nebude to žádný seznamovací portál typu Badoo, žádná registrace, žádné soukromé vzkazy. Jen pár vět a odkaz zoufalých nebo nadšených lidí, kteří se chtějí jen o něco podělit s někým druhým. Je úplně jedno, v jaké jste fázi.
    Tak s chutí do toho. 🙂
    Každý, kdo někoho hledá, může napsat buď mně na e-mail (v levém menu), použít kontaktní formulář (v levém menu) nebo vložit svou prosbu do diskuse pod tímto článkem a já ho poté zveřejním. Nezapomeňte napsat alespoň své jméno či přezdívku a taky něco (alespoň málo) o sobě (třeba věk nebo alespoň přibližně, odkud jste).
    Odkaz na tenhle seznamovací článek bude umístěn i do levého menu s nějakým obrázkem, aby se dal kdykoliv najít.
    A ještě taková poznámka: pro transkomily tu prostor není, protože o tom to není.
    26.12.2018 NAĎA
    Ahoj, jsem MTF. Je mi 40 let, 4 měsíce na HRT. Ráda bych si s někým dopisovala. Naďa.
    e-mail: tomanova.nada email.cz
    22.7.2018 SÁRA
    Ahoj, je mi skoro čtyřicet let, jsem z Prahy a už nějakou dobu uvažuju, zda jít do HRT. Ráda bych si psala/povídala s někým, kdo toto v podobném věku řeší či řešil. Sára
    e-mail: sara.serafina seznam.cz
    19.7.2018 ALENA
    Ahoj všem. Jsem půl roku na HRT a ráda bych si dopisovala / posléze seznámila s někým v podobném “levelu” 🙂 Později na pokec, u kávičky. Bydlim v zahraničí “na dálném severu” a do CZ lítam jednou měsíčně a ráda bych se s někým seznámila kdo je na stejné “cestě”. Alena
    e-mail: alena.lennart seznam.cz
    27.6.2018 MIRKA
    Ahoj. Mirka MtF od Zlína, 51 let, úplně na začátku, s termínem k Hance. Hledám někoho se stejným údělem k dopisování i vzájemné podpoře. Děkuji.
    hunka email.cz
    20.5.2018 GABRIELA
    Hledám muže k seznámení.
    Jmenuji se Gabriela Dvořáková, je mi 48 let, měřím 175 cm a jsem svobodná.
    Mezi mé zájmy patří hudba, koncerty, jízda autem, pěší turistika, příroda. Narodila jsem se 12.3.1970 v Klatovech a bydlím v Sušici, okres Klatovy. Také ráda navštěvuji hrady, zámky a kostely.
    dvorakovagabriela8 gmail.com
    12.2.2016 ZUZKA
    Hledám někoho, s kým bych si mohla napsat pár řádků. Mám jeden problém, nebudu psát podrobnosti. Možná vás napadne, jaký je můj problém, kdyby mi chtěl někdo poradit nebo dodat psychickou podporu, tak mi může napsat. Zuzka.
    e-mail: zuzka-ova @ seznam.cz
    Po 4 dnech:
    (Tak jenom aby bylo jasné, že to funguje 🙂
    “Ahoj Terezo, chtěla bych ti moc poděkovat za ten tvůj nápad s tou seznamkou, a že jsi tam dala muj vzkaz. Díky ní poznávám nové přátele, kteří mi podavájí pomocnou ruku. Dokonce jedna holka bydlí ve stejném městě jako já. Ještě jednou děkuji, nebýt TEBE, tak bych je nepoznala. Zuzka”
    A já mám radoooost 🙂
    Ten vzkaz jsem si fakt nepsala já sama! 🙂
  • otєrєzє.cz

    Práce šlechtí

    Dnes se mě účetní v práci zeptala, zda chci využít slevu na dítě, která je něco přes tisíc korun měsíčně na dani. Prý mám k tomu doložit rodný list dítěte – pokud se domluvím se svým exmanželem, jak dodala.
    To bylo moc milé (z pohledu někoho, kdo prošel přeměnou), ale i kdybych měla Kačenku ve střídavé péči, musela bych se domluvit s ex, abych si odpočet mohla uplatňovat já (první problém), ale hlavně (druhý problém) rodné listy našich dětí se nikdy nemění, neboť otec byl v té době otcem (úředně mužem s mužským jménem) a tak bych vesele přinesla paní účetní rodný list, ve kterém by bylo, že matkou mého dítěte je jakási Jana Nováková a otcem jakýsi Tomáš Novák.
    A teď to té účetní vysvětlete, když se jmenujete Tereza 🙂
    Ráno jsem přišla do práce a hned mě odchytila vrátná, taková moc milá paní, se kterou jsem se zapovídala už po pohovoru. Navrhla mi tykání, rozpovídala se, pak se na mě dívá a říká: “Terezko, ty jsi taková milá a příjemná holka! Pojď sem, já tě obejmu.”
    Asi kouzlo zvané ženská intuice, protože jsem v tu chvíli objetí potřebovala jako sůl, měla jsem obrovský objímací deficit po jedné návštěvě někoho, kdo mi toho dal během několika hodin tolik, že jsem se cítila neskutečně, jako v pohádce, jako v opravdovém sedmém nebi. Takovou vzájemnou chemii jsem ještě nikdy v životě nezažila. Tady jsem ti uvařil polévku, nemáš žízeň?, udělám ti šťávu, a tady máš to kafe, na které jsi přijela. Chutná ti? Je přesně podle tvých představ. Není ti tu zima? Zatopil jsem na 23. Nechceš si sednout na ten gauč? Sice se na něm nedá nic dělat, ale aspoň se na tebe můžu dívat. Ty jeho oči, jeho úsměv, dotyky, dech, vůně, polibky, má hlava na jeho rameni, jeho hlava na mém klíně, propletené prsty, vášnivá jízda výtahem, procházka a ještě jedna malá nezbytná otázka: “Přijedeš zase prosím?”
    (Bože!!!!! Jsem tak zamilovaná!)
    To mi řekl ten, že pokud jsem nic špatného neudělala a nikoho nezabila, tak nikdy nikdy nikdy nechce to mé tajemství, co jsem mu chtěla říct, slyšet… :-/
    “Holky, nemáte tady tuhle fakturu?”
    Holky, holky, holky, holky…
    Bojuju s kopírkou. Je na PIN, který už mít mám, ale nebere mi ho. Ptám se kolegy: “A co když dojde papír?” (Dělám nezkušenou novou začátečnici). “Pokud dojde papír, který je dole pod kopírkou, tak se musí napsat mail sekretářce, aby ho doplnila. Pokud ho nenapíšeš a zjistí, že tam papír není, je za to trest smrti!” 🙂
    Stál tam i skladník: “…nebo ještě něco horšího! Ale to provádím jenom já. Takže kdybyste nevěděla, jak ho tam zasunout…” (bavíme se o papíru (?)). Já viděla ty jeho hambaté kalendáře v jeho skladníkovském kanclu… až jsem oči kulila, co lze najít na pracovišti!
    Nefungovala mi po prvním spuštění pošta. Píšu vzkaz ajťákovi, ať se staví. Je mi ale nějaký povědomý, tak se ho ptám, ze které firmy sem jezdí dělat servis.
    Jo tak my se známe a tykáme si! 🙂 Půl roku už spolu komunikujeme přes facebook a asi desetkrát jsme se měli už sejít, aby mi udělal hezké profi fotky v přírodě.
    Ale já jezdím do práce 50 km od svého domova! 🙂 Vtipné.
    Nechce opustit kancelář. Chce si povídat. Musím pracovat. Odchází. Večer záplava vzkazů na facebooku. To je ale překvápko. Jestli ho chci v pátek zase vidět, jak mi nabízí? 🙂 Možná ani ne… Najednou jsem nejsebevědomější tvor na planetě, který před ním ještě před pár měsíci řešil obavy z toho, jak jsem stydlivá a pokakaná strachy, že fotograf, který fotí dokonale krásné modelky, na mně pozná to, co nechci, aby někdo poznal.
    Za pět minut přiběhne ředitel: “Tedy paní Nováková! Vy se znáte s naším Radkem? On se ani nepochlubil, že vás chtěl fotit.”
    Bezva. Jsem kamarádka ředitelova kamaráda 🙂
    Jednou ráno procházím vrátnicí a otázka zase od té milé vrátné: “Terezo, šla byste ke mně? Chtěla bych se vás na něco zeptat.”
    Polil mě pot. Nesnáším tuhle otázku.
    “Tady někdo říkal, že už vám bude čtyřicet! Je to pravda? Já tomu nemůžu uvěřit. Já vám tipovala tak třicet.”
    Došla mi slova, jen jsem se culila. To mi tak lichotí! A začaly jsme řešit naše děti.
    “Paní Nováková, mohla bych vás poprosit tady naaranžovat tu vitrínu našimi produkty?” 🙂
    “Jistě, velice ráda.” (Vypadám, že jsem v aranžování dobrá? :).
    Práce opravdu šlechtí 🙂
    Nevím, jestli je to tím, že ta firma je tak milá nebo tím, že jsem nadšená z každé maličkosti, ale tohle je prostě dosažení absolutního druhého břehu. Život. Realita. Tak kouzelná, jako sen. Ten nejhezčí, co se mi kdy zdál. Ale tenhle už se mi konečně nezdá. Tenhle žiju.
  • otєrєzє.cz

    V první práci tohoto života

    Myslela jsem, že přijdu a lehnu, ale pořád se mě někdo ptá, jak bylo v “první” práci a já nemohu říct jinak, než “faaajn!” :).
    Poprvé v mém novém životě v nové práci. Začátek s tím nejčistším štítem, jaký můžu mít. Nikde žádné “M” v občance, žádné “ů” na konci příjmení, vše je v tom nejlepším pořádku. Navíc dostatečně daleko, aby se to tam doslechli…
    Jaký to byl pocit? 🙂
    Až na to příšerné ranní vstávání, na které jsem si odvykla, jsem opět v té své euforii, která bych řekla, že má extrémně pozitivní vliv na můj pracovní výkon, protože zatímco ostatní kolegyně se stresují, já jen trošku nebo vůbec. Ta radost z toho, co prožívám, mě vždycky hodí do pohody. Každé to “Ta slečna před vámi se taky jmenovala Tereza.“, “Dobrý den, já vám jdu představit vaší novou kolegyni.”, “Jen běžte, vy jste tu dnes určitě nová, že?” (kolega mě pouští na vrátnici),Tohle vám ale říkám jen mezi náma holkama!“, “A co váš bývalý manžel?“, “Jéé, tam u vás ve městě jsem měla ještě před pár dny přítele, ale nebyl použitelný pro život. Taky máte takovou zkušenost s muži?”, “…kamarádka mě vytáhla do gayklubu, no tam byli tak krásní chlapi! Tam byste si vybrala! Jen je k naštvání, že jsou na chlapy.” (šílený smích), “Ten se vám líbit nebude, je už starej a vy jste taková mlaďounká.” (haha), “Jé to jste vy, paní Nováková? To jsem ráda, že nastupujete!” (vrátná, se kterou jsem se po pohovoru zapovídala)…
    Normální běžné věty, které slyší kterákoliv žena prvních pár dnů v práci. Mě ta slova stále hladí po duši. Sedím si v kanceláři, pracuji na svém prvním úkolu a jsem moc spokojená. S touhle silou ve mně zvládnu cokoliv. Miluju vás, lidi! 🙂
    Strávila jsem půlden ve výrobě (protože jsem chtěla, abych věděla, co jsou ty výrobky zmiňované v papírech v kanceláři nahoře ve skutečnosti ve 3D a chtěla jsem poznat lidi. Nikdo mi nikde neřekne víc informací o firmě, než lidé z výroby.) Už vím, kdo kde s kým a jak dlouho, na co a na koho si mám dát pozor a kam ta firma spěje 🙂
    Ale strach z neznámého tu předchozí dny byl taky. Člověk se bojí všeho, co nezná, dokud to nepozná a nezjistí, že vůbec o nic nejde. (Velmi známé pocity v průběhu přeměny). A projdu vůbec? Nebudu tam atrakcí? Nikdo nic neví. Nikdo! Tohle je mé poprvé. Vysněné kouzelné očekávané a nadšené poprvé, ke kterému vše směřovalo několik předchozích let. Teď mi to začalo. Ten normální život, jaký jsem si vysnila. A nikdy bych z toho bez téhle společnosti neměla takovou radost, protože je to právě ona, kdo mi tu radost dělá použitím správného rodu, srovnáváním se svými sestřenicemi, které mají stejný účes i úsměv, lichotkami heterosexuálních mužů i dotazů na mého exmanžela. Neumím lhát a téměř nikdy nelžu. Bohužel jsou situace, kdy lhát musím, ještě to tu přiznám a ráda lhát budu. Třeba když mluvím právě o expartnerovi, který je ale vždy “ex” nebo “partner”, což jsou slova použitelná pro obě pohlaví. Dávám si na to pozor. Horší jsou otázky na detaily mého porodu. Ne že bych je nedokázala odpovědět, byla jsem u každého vyšetření, když byla ex těhotná až do poslední chvíle, vím o tom téměř vše, jako kdybych sama rodila, ale nerada o tom mluvím, protože zaplétání do lží není nikdy dobré. Pravda má jednu výhodu. Člověk si nemusí pamatovat, co řekl.
    Ještě někde jsem ale lhát musela a musela jsem kvůli tomu (jako to z jednoho a téhož důvodu děláme téměř všechny, které se cítí být ženami a ne transkami) něco zfalšovat. Byl to výpis z mé zdravotní karty u obvodní doktorky, který jsem musela doložit ke vstupní prohlídce. Když jsem volala sestře, prosila jsem jí, zda by bylo možné na obyčejnou vstupní prohlídku pro práci v kanceláři vynechat poslední zákroky, které jsem podstoupila a vyoutovaly by mě.
    Nejde to.
    Doktorka nemůže vynechat ani jednu informaci, pokud jde o výpis z karty, protože by za to nesla zodpovědnost. I když jde jen o vstupní prohlídku na práci do kanceláře…
    Bože. Koho tohle zajímá v té kanceláři?
    Byla jsem vzteklá. Věděla jsem, že pokud mi to tam napíše, budu jednat radikálně. Ze sedmi řádků jich bylo šest týkajících se přeměny. Snížení prominence chupavky štítné (redukce ohryzku), krásně vypsáno “přeměna pohlaví male-to-female” (viditelněji už to napsat nešlo), trvale užívá hormony, no tak to ne tohle. Naskenovala jsem originál, vyřízla a vyhodila šest ze sedmi řádků, vytiskla a závodnímu lékaři nesla průchozí kopii s tím, že pokud to jako lékař na mně pozná, musí přeci pochopit, proč jsem to udělala.
    Pan doktor byl zvláštní. V čekárně hrála barokní vážná hudba na spinet, která byla rychlá a nemelodická, takže mi krásně lezla na nervy, starší pán s otevřeným poklopcem mi hlásil, že on tam nejde, ale uvnitř je jedna paní. Ta byla před ordinací vyzutá! Boty byly venku. Kde to jsem? U doktora, u kterého se zouvá?
    Paní vyšla z ordinace, začala na mě mluvit a najednou “bim bam”.
    Hm “bim bam”, pěkné. Ale co to jako znamená?
    “No běžte dovnitř ne?”, říká mi paní.
    Aha.
    “Dobrý den. Pane doktore já bych potřebovala udělat vstupní…”
    “Dobrý den, vraťte se a v čekárně si odložte, ano?”
    Ach jo.
    Nemám zájem přijít o svůj kabát. Dobře tedy.
    “Dobrý den, potřebovala bych udělat vstupní prohlídku.”
    “Dobře, kam nastupujete? Výborně. Ale budu potřebovat výpis z vaší karty… Jo vy ho máte, no skvělé.”
    Místo toho, aby četl výpis z karty, vylovil z desek i mé maturitní vysvědčení (v létě úspěšně vystavené na mé nové ženské jméno) a komentoval studijní výsledky.
    Pak se vrhl na výpis z karty, zeptal se, jak řeším intoleranci laktózy, řekla jsem, že piju bezlaktózové mléko z Kauflandu, zapsal si tlak a řekl: “Nemám nic proti tomu, abyste nastoupila.”
    🙂
    “To jsem ráda, pane doktore.”
    A byla jsem opravdu ráda.
    Měla jsem opojný pocit, že mi můj plán vyšel. Kdyby ne, zvažovala bych, zda vůbec nastoupit, protože pokud by to o mně věděl závodní lékař, věděla by to za chvíli celá firma a celá tahle městská část. A to jsem opravdu nechtěla.
    Celý ten den mi tak nějak vyšel a měla jsem z něj radost.Navíc jde o práci, kterou už jsem dělala, dostala jsem na starosti firmy z moc hezkých exotických zemí. Parádní. Nejvíc mě pobavila firma Transworld z Indie. Chtěla jsem říct, že lepší název už ani mít nemůže, ale vlastně je tu ještě jeden lepší název – přeci: “Transuniverse” :). Ale Transworld ujde no.
    Po práci jsem nesla balíčky na poštu, kde nebyl ani jeden zákazník a ta moje milá paní pošťačka, která celou mou přeměnu sleduje už od začátku, povídá: “Nechcete třeba nějaké spoření na to vaše hezké nové jméno?”
    “Nechci, děkuji. Už mám. Některé společnosti to automaticky převedly na nové jméno, ale u některých bylo nutné vše ukončit a založit znovu, protože se smlouva váže na rodné číslo (Wüstenrot). Každopádně jsem tam prý byla první.”
    “No podle mě už to teď není takový problém, společnost o tom ví víc a víc, takže by vás teď klidně mohlo být víc!”
    🙂 “Jéé, tak to bych nikomu nepřála.” (Myslela jsem tím narodit se s poruchou identity, nikoli přeměnu jako takovou. Ta stojí za to.)
    A ještě jednu zvláštní zkušenost mám, se kterou jsem doteď nikdy nepočítala. Na začátku přeměny jsem zkoušela říkat to vše po pravdě o mně ještě před první schůzkou. To dopadlo vždy katastrofálně a ke schůzce nikdy nedošlo. Muž okamžitě ztratil zájem a spíš se ptal na detaily, protože ho to zajímalo, ale vidět se už nechtěl.
    Přehodnotila jsem tedy svou strategii s tím, že jim to budu říkat až po prvním rande. Jenže pak mi bylo vyčítáno, že takovou informaci jsem měla říct hned, někteří to dokonce brali jako podvod. Vysvětlila jsem jim, že z mého pohledu (který je také správný) nejde o podvod, neboť jsem žena od narození.
    Došlo tedy k fázi třetí a to takové, že tuto informaci sdělím už jen tomu partnerovi, se kterým ucítím, že je to na celý život. Kdy? No prostě někdy. Potom. Uvidí se. Důležité je se nejprve poznat.
    Takže jsem se scházela s klukama a když jiskra nepřeskočila (z jedné nebo z obou stran), řekla jsem mu “ahoj” a odešla s čistým štítem. Většina z nich mi stejně píše dodnes, ale já nechci chlapa, který pravidelně obědvá rýži s mákem nebo má doma +12 stupňů, přičemž když přitopí na 12,5, už tam chodí v tričku! Brrrr! Zmrzla bych. Pomoc. Pryč.
    Zdálo se, že tato strategie je nejlepší. (A doteď si myslím, že je). Použila jsem jí i na Toma, který mi před rokem (ještě před operací, což nevěděl) dal hned na prvním rande pusu na rozloučenou, čímž mě dostal a já mu to asi na třetí schůzce nad jeho fotoalbem z Thajska, kde pracoval, řekla. Bojoval s tím dlouho, ale řekla bych, že to nakonec jakžtakž zvládl. Téměř. Ne úplně ideálně, pořád řeší lidi kolem sebe, když to někdo v mém okolí ví, přestože jich moc není. Žil v přesvědčení, že to nikdy nemůžu utajit. Ale já to utajila, protože i lidé ve vchodě mi říkali, co dělá bratr (pan Novák), já jsem ta jeho sestra přeci, co od něj koupila byt nebo jsem byla v domě sousedy vítána, jako nová nájemnice. To mě bavilo.
    Jenže jak jsem se tak seznamovala s muži (které jsem nevyhledávala, ale vždy si oni našli mě), objevil se jeden, se kterým to začalo být velmi vážné. Dokonce až tak moc, že jsem začala řešit, že mu to řeknu. Začala jsem ho na to připravovat, že je tu něco, co by měl vědět (jako jediný na světě) můj partner, který to se mnou bude myslet vážně a že bych mu to měla říct. Když jsem mu to chtěla oznámit, tak mi řekl: “Nikoho jsi nezabila, nikomu jsi neublížila, nic špatného jsi neudělala, takže mě nezajímá, co bylo. Neříkej mi to. Nikdy. Nechci to vědět.”
    Co teď?
    Řekla jsem si, že tedy dobře, nic mu říkat nebudu, jenže nejsem v situaci, ve které bych si mohla dovolit jednou mu to neříct. Bohužel se moje minulost (byť ve střípcích) promítá i do mého současného života (především týkající se Kačenky a předchozího vztahu s někým, kdo není Kačenky tatínek, jak ho vždycky všichni označují nebo když Kačenka začne mluvit o mamince a nebudu to já). Schvaluji slečnám, které si to mohou dovolit a jsou si jisté, že to zvládnou, aby to neříkaly. Ale je to tak individuální, že také schvaluji slečnám, aby to řekly. Ovšem jen svému partnerovi a nikomu jinému. Proč to říkat kde komu? Nemusí to vědět ani jeho rodiče přeci. Tohle je věc jen mezi námi. Taky bych chtěla o svém partnerovi vědět všechno, včetně jeho minulosti, ale milovat ho pro to, jaký je teď.
    Na variantu, že on sám mi řekne, ať mu to nikdy neříkám, jsem nikdy nebyla připravená. Ani jsem netušila, že může nastat!
    Myslím si ale, že on sám přijde jednou s tím, abych mu to řekla. A na tu chvíli počkám. Jsem si jistá, že přijde… Do té doby se můžeme tak sblížit, že něco takového bude malichernost nebo naopak důvod k rozchodu. Tak to prostě je. Nemá na to vliv ani vzdělání, inteligence, zkušenosti, charakter, pohlaví, rasa ani věk. Nelze proto nikdy předem určit, jak se náš budoucí partner zachová. A je pak tedy zbytečné vzdávat se předem s tím, že to přijmout nemůže a vzdávat se tak možného začínajícího vztahu jen proto, že “stejně to nevstřebá”. A co když ano?
    Dva roky na HRT, osm měsíců po operaci a stále jsou situace, které zažívám poprvé. 🙂
    Tohle mě fakt baví.