otєrєzє.cz

Návraty domů

Vrátil jsem se právě domů. Do bytu. Je neděle, takže úplně sám bez Kačenky, kterou jsem odvezl k Tobě. Je to vždycky tak krátké… nestačí mi to. Miluju sobotu dopoledne, kdy si pro ní jedu s tím, že u mě bude spinkat. Že si jí vykoupu, že si budeme číst pohádku v posteli, že si budeme hrát, že si dáme něco dobrého, půjdeme spolu nakupovat, že budeme omalovávat víly Winx, že se půjdeme projít, postavíme autodráhu, že si budeme v posteli povídat, že jí pak ráno učešu ty krásné dlouhé vlásky… uteče to vždycky tak rychle!
Nesnáším ty návraty domů, kde je všechno tak, jak to tam nechala, než jsme opustili byt. Její žirafa tu na mě kouká se senem, které jsme pro ní vyrobili, v chodbě jsou židle s různými barevnými předměty, které mě mají ochránit před zlými čarodějkami. Nechávám si je tam, i když o ně možná brzo zakopnu. Trochu to poklidím, ale některé věci chci nechat, než zase přijede.
Miluju návraty domů s ní a nenávidím návraty domů bez ní.
Každý, kdo někoho miloval, zná ten pocit, kdy se s ním musel loučit. To loučení není moc zábavné. Každý přitom věděl, že za pár dní se zase uvidíte, ale stejně vám bylo na nic. Je tu ticho. Zapnu si telku, zkusím si něco přečíst v posteli nebo se vrhnout na činnosti, které už chci dávno udělat… potřebuju si koupit klávesy, potřebuju všechny ty pocity dostat ze sebe do hudby tak, jako jsem to dělal před 12ti lety na klavíru, který jsme měli doma. Hodinka dvě hraní a bylo po splínu. Nechci na to myslet, ale ten pocit u srdce vzniká samovolně. Už v momentě, kdy nasedám s malou do auta za Tebou. Je to trochu paradox, protože se vlastně těším, že uvidím i Tebe. A přitom vím, že otevřeš dveře, zamračíš se, vezmeš si ode mě tašky, Káťu a zase je zavřeš.
Dneska si Káťa chtěla ještě chvíli zaběhat na zbytcích sněhu u vás. Tady už sníh není. Pak jsme zazvonili, vyšla jsi ven a v první vteřině sis jí pomuchlovala. To se mi líbilo, protože podle toho poznám, že se nemračíš, i když jsi mě ani nepozdravila. Chtěl jsem si jako vždy povídat, ale byl jsem tak rád, že proti mě nic nemáš, že jsem radši neříkal nic a užíval si tu chvilku radosti. Celý večer jsem se pak bál, abys zase nezavolala s něčím, co vůbec nečekám a nekřičela na mě do telefonu jako už dvakrát v minulosti taky vždycky v neděli večer.
V sobotu jsi mi vrátila dárky, které jsi “vytřídila”. Ten dárek pro Tebe Ti dám příští Vánoce…nebo ty další, to je jedno… ale nepochopil jsem, proč jsi vyřadila i dárek pro Tvojí ségru… Prostě jsi rozhodla, že nesmím s Tvou rodinou mluvit, stýkat se s ní, dávat jim dárky… přestože už nejsi moje žena, což jsi chtěla tak strašně moc rychle a přestože mi nemáš právo něco takového vůbec nařizovat. Ale vím, proč to děláš. Jsi pořád naštvaná. Vím, jak mě nenávidíš a jakou máš pořád zlost. A ta zlost Tě buď jednou přejde nebo Tě nepřejde nikdy… Příšerná představa :/
Potřebuju se tu vypsat z toho stesku po Kátě. Když jsem tu s ní, nemám čas myslet na blbosti, na starosti, na trápení, i když občas při pohledu na hodiny zesmutním, jak rychle se blíží okamžik, kdy Ti jí zase budu muset vrátit. Potřeboval bych jí mít pořád. Zase jako dřív. A potřebovali bysme tu i Tebe, protože se nám stýská oběma, ale nějak to SPOLU vždycky zvládneme.
Ať už je tenhle nejpříšernější rok mého života minulostí. A ať se stane minulostí vše, co se v něm stalo… Stačí mi, že se změní letopočet. Protože prostě budu mít pocit, že už jsem z toho šíleného vlaku vystoupil a nastoupil do jiného, který vyjíždí za dva dny. A ta jeho cesta je tak dlouhá – přesně jeden rok – že se během ní určitě zase něco přihodí. Předpokládám a věřím, že to bude jenom lepší (tak nějak se to přeci s každým koncem roku říká)…
Je Ti 5 a půl a máš svůj svět víl a kouzel a přitom ty sama jsi pro mě tou nejkouzelnější vílou, která umí vyčarovat úsměv na mé tváři v prvním okamžiku, kdy Tě vidím a kdy mi skočíš kolem krku…
A dva maily, co mi teď přišly, mě ještě přivedly na jednu myšlenku…
Nemohu a nesmím litovat toho, co jsem udělal. Udělal jsem správně. Mé rozhodnutí na jaře 2012 bylo správné, logické a bylo tím jediným, které jsem mohl udělat, protože jinak bych se nedostal sem. Jinak bych nezjistil, jak moc je pro mě důležitá zrovna rodina, i když jsem to tušil a hlavně jinak bych si navěky vyčítal, že jsem nezkusil stát se ženou tak, jak jsem si myslel, že musím. Byl jsem o tom tak přesvědčen, že pokud byl o tomtéž přesvědčen i někdo další, bylo to vpořádku. V ten daný moment to tak prostě bylo. Já neříkám, že se mi nelíbí dívčí věci. Jen říkám, že je nepotřebuji. Že nechci měnit svůj život a rozhodně nechci měnit své pohlaví. Možná jsem se opravdu konečně nabažil toho, po čem jsem celý život toužil, vyzkoušel si být tak blízko splnění svého snu, abych zjistil, že ten sen se mi jednoho dne změní v ukrutnou touhu po lásce a po rodině. A trošku mi to připomnělo článek o tom americkém milionáři, který připisoval vinu svému sexuologovi, který ho dovedl až ke změně v ženu, zatímco on byl v té době v zoufalé situaci, neboť byl po rozvodu se svou ženou, kterou miloval a nemohl vídat své děti. Trochu ho chápu. Děláte to tak trošku na truc. Sobě i ostatním. Je vám v té nové roli totiž dobře. Začíná něco nového. Myslíte si, že to po přeměně musí být už jenom fajn. Přesvědčují vás o tom všichni. Pozdě si uvědomíte, že vlastně žádnou ženou být nepotřebujete… a najít pak ještě dostatek odvahy někomu říct, že se chci zpátky přeoperovat na muže! A udělat to!
Já už to nechci řešit. Jestli se má Tereza ještě někdy objevit, ať se objeví. Nebudu jí bránit. Stejně jako teď nebráním Tomovi, aby na Terezu zapomínal. Nezakazuji si nosit dámské věci. Nezakazuji si představy, jaké by to bylo být ženou, holit si nohy, vytrhávat obočí, barvit vlasy… Zmizelo to samovolně. Každý den čekám, jestli se to zase neobjeví. Ale zůstaly jen střípky, jako třeba že se mi líbí ženské nohy. K tomu fakt nosit dámské prádlo nepotřebuji a už vůbec ne měnit pohlaví.
To je jasný, že jsem pořád pod zoufalým vlivem rozchodu s manželkou a ztrátou milovaných osob. S tím se člověk vypořádává těžko a dlouho. Pakliže to má ten hlavní vliv na moji identitu nebo jiné mé “ženské” zájmy, pak se Tereza jednou objeví zase. Anebo už se neobjeví nikdy, protože tohle byla tak otřesná zkušenost, že bych se moc rád vyvaroval podobných zážitků v budoucnosti.
Jestli se nebojím, že když si najdu rodinu (ať už tu původní nebo novou), že se tohle bude jednou opakovat?
Nebojím.
Už budu jinde.
Už jsem si prožil to, co jsem si prožít potřeboval, abych si něco ujasnil. Abych poznal sám sebe, své pocity v určitých situacích a pochopil, co pro mě znamená život po boku někoho, kdo vás miluje i s dítětem.
Ona partnerská láska je úžasná věc. Ale pokud se vám poštěstí mít dítě tak zjistíte, že existuje ještě láska, která je úplně jiná než partnerská. Která narozdíl od té partnerské nemusí skončit nikdy. Vaše dítě vás bude milovat tak jako vy jeho až nadosmrti právě proto, že to bude vaše dítě a vy jeho táta. A tenhle svazek žádný soud nemůže rozdělit…
Jsem šťastný, že máme Káťu. Že je taková, jaká je. A budu si užívat každou vteřinu s ní.
Přemýšlel jsem o tom, že jsem mohl vlastně dosáhnout určitého svého cíle, a i když jsem si myslel, že můžu jít ještě dál, tak prostě nemůžu. To opojení tam bylo a bylo (před těmi pár měsíci) úžasné. Celý život jsem po tom toužil dostat se tam. Ale už u Weisse jsem věděl, že tam něco prostě nesedí. Jenže v tomhle se orientuje každý dost blbě – natož člověk sám v sobě.
Jestliže byl kdokoliv jiný přesvědčený, že jsem žena, pak to tak skutečně v tu chvíli bylo, protože i já jsem o tom přesvědčený byl. Prostě to k tomu okamžiku mělo dospět, potřeboval jsem si ty pocity zažít, potřeboval jsem se tam vrhnout, jít do toho s tím přesvědčením …a taky jsem se potřeboval dostat do fáze, ve které jsem teď. Bez toho začátku (vrhnutí se do toho) bych to nikdy nezjistil a třeba bych se jen celý život plácal ve svých snech o Tereze…
Nabažil jsem se toho opravdu hodně a některé věci se mi líbí pořád (aniž bych potřeboval měnit svoji mužskou vizáž v ženskou), ale opadl ten hlavní smysl toho všeho – tedy touha po přeměně. Byl jsem z toho vyděšený strašně moc, když jsem zjistil, že to najednou nechci a ani nepotřebuji. Myslel jsem si, že to bude jen pár dní a zase mě to “chytí” jako dřív. Tak jsem čekal – a vlastně čekám pořád, jestli se to objeví. Najednou mi je celá Tereza prostě ukradená.
Na jednu stranu mě to štve, protože jsem do toho investoval tolik síly, času a nervů… tolik lidí mi fandilo… Na druhou stranu jsem rád, že se to stalo, protože mě to posunulo a přesto, že je mi blbě z té samoty a stesku, je mi na druhou stranu zase lépe z toho, že nemusím řešit Terezu. Spadlo to ze mě.
Člověk občas musí šlápnout do hovínka, aby zjistil, že se těžko dostává z podrážky…
Bylo těžké si přiznat, že se chci stát ženou. Ale stejně tak těžké je si přiznat, že se jí stát nechci… Najednou je to tu. Ten pocit. A nedokážu s ním zase udělat nic. Stejně jako jsem tenkrát nedokázal po ta dlouhá léta udělat nic s tím, že chci být Terezou.
Možná je to transsexualismus dvojí role, možná je to jen transvetitismus, možná je to schizofrenie 🙂 Ale určitě nechci nic měnit. Je mi jedno, co to je. Nebude to ale už nikdy ničit lásku, rodinu, mě a spousty dalších, kterých se to dotklo.
Je to i tak trochu legrační. Protože před pár měsíci jsem tvrdil, že je to to nejdůležitější, po čem toužím a teď tvrdím opak. A za pár měsíců můžu zase tvrdit, že je to zase jinak… Já nevím, co bude. Ale v tomhle životě to udělám tak, jak to cítím.
Sexuolog tu není od toho, aby věděl za mě, kým jsem, ale měl by mi pomoct na tu otázku odpovědět. A myslím si, že mi pomohl… Může za to rozvod nebo by mě to přešlo, i kdyby mi rodina zůstala? Tak to bohužel nevím, ale mám radost z toho, že Káťa má tátu (jako muže) a že já ženou nebudu. Nevadí mi na sobě nic mužského, mám radost, když se jako muž líbím ženám (zatím to není moc slavné, protože té, jejíž lásku potřebuji, se hnusím už i jako muž) a je mi dobře, když mě někdo bere jako muže. Ne jako ženu a ne jako něco mezi tím. Nevím proč to tak je. Myslím si, že to budu vědět třeba za rok za dva… to budu zase dál. Nezbývá mi než čekat. Čas je to jediné, co mi v tuhle chvíli může pomoct. Třeba už opravdu nikdy ženou být nebudu chtít. Třeba to po dlouhé době pochopí i manželka. A třeba budu zase mít normální spokojenou rodinu. Nechte mě v to aspoň doufat.
Mezitím ale uteče tolik let, kterých jsme si mohli užívat spolu a kterých je mi tak líto. Každý stárneme. A děti…myslel jsem si vždycky, že budu se svojí nejmilovanější dcerkou každý den. Ale můžu si za to sám. Měl jsem se rozhodnout dřív a jinak… (jakobych vás všechny slyšel) jenže říkám, že to nešlo udělat jinak. A nehledě na to, že poslední půlrok před odchodem jsi s námi nechtěla ani na výlety, ani na procházky. Přemlouvali jsme Tě, ale museli jsme jít ven vždycky bez Tebe. Snažili jsme se. Přiznávám, že ses chvílemi snažila i Ty. Ale to zase trucoval já… :/ A já se divím?
Teď, kdy už to všechno vím, potřebuji se zase nadechnout… Každý den mi ale někdo nebo něco vyráží dech. Ne štěstím ani úžasem.
A Jani. Máš jednu velkou pravdu v tom že ti, co jsou ještě silou vůle spolu v manželství, si zahýbají, přetvařují se, hádají a je úplně jedno, jestli mají své biologické nebo nebiologické pohlaví. Z každého krásného vztahu se brzy stane stereotyp. Rozejít se umí každý. Vždycky máme na výběr. Buď zůstat nebo nezůstat. Jde o to pochopit, že proti tomu stereotypu musíme bojovat oba. Že musíme chtít a musí nám v tom pomoct láska. Stereotypu se nezbavíme. Ale nemůžeme to přeci kvůli tomu vzdát!
Tak si schválně přiznejte, kolik vašich vtahů se rozbilo jen kvůli nudě? To za to nestojí!
Tohle byl fakt můj nejdebilnejší způsob zábavy a vytržení z té nudy… :/
————————————
Mimochodem – na Štědrý den mi bylo fakt smutno. Trošku to kompenzovala radost dětí mojí ségry, u které jsem večer byl, ale stejně… Když jsem odjížděl od manželky 16 km odsud, kde jsem nechal dárky kolem 16 h., začalo se stmívat a mě se prostě nechtělo domů. Jel jsem oklikou přes vesničky, po celou dobu proti mě nejelo žádné auto. A všechny ty nasvícené domky, okna, stromky na zahradách vypadaly tak slavnostně v těch zbytcích sněhu. Když jsem se blížil domů, zastavil jsem v lese a šel to rozdýchat. Prostě jen někam jít, jen ne domů. A když jsem se vracel, padla mi do oka kousek od silnice v houští tak krásná borovička! 🙂 Vzpomněl jsem si, jak Kačenka říkala, že by chtěla živý stromeček, protože jí ho mamka slíbila, ale nakonec si doma ozdobili jen umělý. Pilku jsem neměl a vím, že se to nesmí, ale prostě jsem měl najednou takovou radost, že můžu Kačence ukázat živý stromeček, až ke mě přijde a tak jsem si řekl: “Tak a bude prostě zase opravdový strom!”. Něco takového jsem udělal poprvé v životě (a doufám, že naposled)… Doma jsem ho druhý den ozdobil, dal tam světýlka a to byla radost, když Kačenka včera přijela! 🙂 A já sám byl šťastný, že ty Vánoce letos přeci jen aspoň nějaké byly…

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.