otєrєzє.cz

Já a moje kolegyně

Lámala jsem si hlavu s tím, jak to říct už posledním třem mým kolegům (dvě ženy a jeden muž), se kterými sdílím kancelář, aby se to dozvěděli dřív ode mě, než od někoho cizího. Pořád k tomu nebyla vhodná příležitost. Čekala jsem na nějaký příhodný okamžik, ale ten najednou vůbec nepřicházel. Štěpánka (ta moje milá kolegyňka, která to věděla a poznala jako první) mi říkala, že mi pomůže a tomu našemu kolegovi to naznačí nebo řekne. Oni jsou totiž taková nerozlučná dvojka 🙂 Což taky ráno v mé nepřítomnosti udělala, ale potřebovala jsem mu to říct i sama. Probírali jsme Koreu, tanky, diody, jeho manželku… ale pořád tam nebyla ta příležitost…
Štěpánka měla včera ráno na uších strašně krásné kulaté třpytivé červené náušnice. Hned jsem si toho všimla, tak jsem jí ty její “maliny” pochválila 🙂 Prý to nejsou maliny, ale jahody! 🙂 Když jsem jí pak dnes ráno psala, že jsem to kolegovi neměla ještě příležitost říct, přišla řeč i na náušnice a vypadlo z ní, že mi chtěla jedny přinést, když se mi ty třpytivé jahody (co má od ségry) tak líbily 🙂 Ta je tak hodná!!!
Když jsem šla na oběd s Jitkou – to je zase druhá kolegyně, kterou mám ráda, tak mi řekla, ať si sednu k nim ke stolu (k ostatním kolegům, kteří vždycky spolu obědvají). A to já si zas sedla docela ráda.
Všimla jsem si, jak si několikrát po sobě prohlíží mé obočí… 🙂
Když jsme se najedly a vyrazily zpátky do kanceláře, šly jsme samy a najednou mi říká: “Tak už nám to konečně řekni!” :)))
Začala jsem se culit… 🙂 Bylo mi to jasné. Zastavily jsme se ještě ve výrobní hale, dívaly jsme se jedna druhé do očí a najednou jsem zase cítila ten osvobozující pocit, který mám pokaždé, když někdo ze mě tu masku sundá… “Všimla jsem si, že máš hezčí obočí než já! A ty krásně narůžověle nalakované dlouhé nehty! (A to jsem si myslela, jak jsou nenápadné :))) Toho se nedá nevšimnout! Tak jsme si s kolegyní říkaly, jestli Ty náhodou nechceš být žena!”
Zase ta ženská všímavost. Paní personalistka jim totiž prý jen něco naznačila, ale neprozradila mě, jak jsem původně předpokládala 🙂 Když jsem v kanceláři zrovna nebyla, tak se spolu o mně bavily a řešily mé obočí, nehty, vlasy… 🙂
Bože jak mě to potěšilo, když mi řekla, že je mám hezké! Řekla jsem jí na to, že bych chtěla mít tak hezké vlasy, jako má ona!
A bavily jsme se dál v tom smyslu, že je teď ráda, když bude chodit na oběd se mnou a nikdo jí nemůže vyčítat, že chodí s kolegou (mužem). Takhle je to vlastně bez problémů, protože jsem žena! 🙂
Říkala, jak strašně moc mi fandí a jak se těší na výsledek!
Přišly jsme do kanceláře a tam jsem té druhé kolegyňce (které jediné vykám) řekla: “Tak už víte, proč se nemůžu už nikdy oženit?” 🙂 A bylo to.
Všichni jsme si oddechli, že se tam vyčistilo to napětí, že už to není tabu a můžeme se o tom všichni normálně bavit.
Takových otázek! 🙂 A toho nadšení! Tohle mě fascinuje… to, že jsem v euforii já, bych pochopila, ale že i ostatní? 🙂 Najednou mám možnost sdílet tu radost s někým i v práci! Najednou se můj život neuvěřitelně propojuje s tím, kdo doopravdy jsem a zapadá to perfektně do sebe. Tak jak má…
Probíraly jsme spoustu věcí kolem celé přeměny, mé pocity, které jsem měla celý život a jak jsem se zapřísahala, že to nikdy nikomu neřeknu. Obdivovaly zase mé nehty – tentokrát už naprosto přirozeně, bez skrývání a zblízka. Ptaly se, jestli jsou to mé vlastní nebo umělé – že to tu už předtím spolu řešily 🙂 (To jsou moje vlastní nehtíky 🙂 Taky se mi moc líbí 🙂
Ukázala jsem jim některé mé fotky v mobilu, jak jezdím do Prahy a taky jednu, co jsem si fotila v sukýnce s tou žlutou gerberou… tam prohlásily, že vypadám tak na 18! 🙂 Tak jsme zase probíraly, že mi taky píšou 18tiletí kluci… (přitom je mi o hodně hodně víc). Tolik se mi líbilo, když mi říkaly, jak mi to na těch fotkách sluší! (Ačkoli já sama se sebou spokojená nejsem, což mě ale právě žene dál.) A nasmály jsme se, když mi kolegyňka chtěla dát už hned teď část svých širších boků, na které já se tak těším, což nemohla pochopit :))) Ptaly se mě, jak se budu jmenovat a hrozně se jim líbilo jméno Terezka 🙂
Vysvětlila jsem jim, že teď jsem zrovna zarostlá, protože jedu na druhý laser kvůli vousům… zrovna v době, kdy jsem to v práci po mé pondělní návštěvě Hanky všechno tak hezky oznámila.
Ty reakce mých nadřízených a kolegů jsou fantastické. Až se mi tomu nechce věřit. Vím, že jednou se nějaký blbec najde, ale na toho já kašlu. Ještě je tu další kancelář (kde to nikomu ale už oznamovat nebudu) a hlavně výrobní hala s 200 lidmi… 🙂
Došlo mi, že maska, kterou si pomaličku sundávám, už nemůže být nikdy nasazena zpátky. Že s každým poodkrytím ze mě padá ta nesnesitelná těžkost bytí, která mě doprovázela celý život. A teď už zpátky nejen že nemůžu, ale hlavně ani nechci. Potřebuji jít dál dopředu. Těším se na to. Myslím na to pořád… jaké to bude, až se to úplně překlopí…
Kolegovi jsem to napsala v e-mailu… že nemůžu už několik dní najít vhodný okamžik, abych mu to řekla a že nechci, aby se to dozvěděl od někoho jiného dřív, než ode mě. A připsala tam, že tak za rok a půl už v téhle kanceláři bude zase jen jediný muž 🙂
Odepsal mi, že není slepý a že se toho nedalo nevšimnout 🙂 A že už na škole měl spolužáka, který prošel tím samým, takže s tím nemá problém a popřál mi, abych byla šťastná, až budu ženou i zevnějškem… A ráno mi Štěpánka říkala, že jí pobavilo, jak bylo jeho reakcí (kromě přijetí) i to, hlavně abych hned druhý den nepřišla v lodičkách!!! :))) (Tak jsem jí hned ujistila, že to je přesně to, co nemám ráda – když člověk vypadající jako muž nosí ženské věci. Žádný mozek to potom není schopen dekódovat správně a má s tím problém. Včetně mě samotné, když nejsem nalíčená a učesaná a zkouším si krásné holčičí věci na sobě… Nelíbím se sama sobě. A přitom je tak jednoduché se zkrášlit 🙂 Ale ty jeho lodičky mě pobavily taky! Toho bych opravdu schopná nebyla hned teď. I když už se těším, jak se začnu měnit a s tím i můj šatník… jméno… oslovování… podepisování… hlas… způsob komunikace… mé vlasy… Kéž bych byla identifikovatelná správně brzo… Ale být výstřední je to poslední, co bych chtěla…
Do toho mi odepsala vedoucí matriky v našem městě, protože jsem se jí včera narovinu e-mailem zeptala, jakým způsobem se posuzují žádosti o neutrální jméno (chtěla bych tu Teresu nebo Terez, když nejde hned teď Tereza). Začala jsem tím, že k ní budu upřímná, protože si myslím, že je to ten nejlepší způsob komunikace.
Odepsala mi, že ví moc dobře, jak těžké to pro nás je – ten začátek a pak i samotná přeměna – a že mi to rozhodně nechce komplikovat – spíš naopak. Takže zjistí, co se s tím mým návrhem na neutrální jméno dá dělat a napíše mi ještě 🙂 Že bych měla štěstí i na matrikářku? 🙂
Lidé kolem vás jsou vaše zrcadlo.
Jak se k nim chováte vy, chovají se oni k vám.
(Až na pár psychopatických výjimek samozřejmě.)
Denně najdu ve své poště jeden e-mail od někoho, kdo ještě ten první krůček neudělal. Kdo o tom přemýšlí nebo má stovky argumentů a důvodů ten první krok neudělat. Jsou jimi naše děti, naše partnerky, naše rodiny… naše konzervativní rodiny, malá města nebo vesnice… a všudypřítomný strašný strach z toho, co na to všichni řeknou, jak je to raní a jak to nepřijmou…
Chci vám všem říct, že ten strach jsem měla taky. Ale čím víc jsem na druhé straně, tím je ten strach slabší a slabší. A už nad ním začínám vyhrávat… Jo, najde se pár jedinců, kteří mě zase srazí na zem, ale tím, jak jsem teď silná, se zase rychle zvednu a půjdu dál.
Je to jako se sáňkama… musíte nejprve udělat ten první krok a rozjet se.
Pak už je to ale pořádný SEŠUP! 🙂
Já už frčím tak rychle, že už to nejde ubrzdit 🙂
Ta jízda se mi moc líbí a užívám si jí 🙂 Protože vím, co mě čeká na konci. Kde navždy vystoupím a už nikdy nepůjdu zpátky nahoru… vydám se tam, kde jsem měla být už od narození…
Hodně odvahy vám všem!
Stojí to za to.

3 komentáře

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.