otєrєzє.cz

Štěstí z kelímku

Jsi modrá jako hladina,
jsi řeka, která usíná.
Jsi jak nebe za úsvitu
a věříš na lži ze soucitu,
na nemoci a uzdravení
a na hříchy a odpuštění…
To jsem si vypůjčila Šafránkovu básničku, kterou říkal žákyňce v Básnících. Protože se mi líbí a protože se hodí k téhle poliklinice, která je modrá a nemohla mít ani jinou barvu, protože je v Modřanech. I ta obloha tady byla modrá! No není krásná tahle barva? 🙂 (I když růžovou mám taky ráda 🙂
Je zvláštní, jak může úplně obyčejný odběr krve u doktora způsobit, že se celý den stane tak krásným! 🙂
Vím, čím to je… Tyhle dny jsem to totiž pravá já, kdo vyráží ven, kdo mluví s lidmi a kdo je také správně oslovován a identifikován. A je jedno, co u toho dělám. 🙂 Má to takový zvláštní silný euforický efekt na všechno.
Vůbec jsem nevěděla, jak bude Praha ráno před osmou ucpaná, protože Modřany jsou na jihu Prahy (až skoro někde u Plzně! :))) a tak jsem jí musela celou projet, jelikož jsem holka ze severu a takhle na jih jsem ještě nikdy do Prahy nejela. Naštěstí mě včera Andrejka dala podrobné instrukce (je na mě tak hodná!) a tak jsem si dala hodinu rezervu, kdybych někde zůstala v zácpě.
Takhle brzo ráno je ale Praha prázdná a tak jsem byla na místě o hodinu dřív, což mi vůbec nevadilo. Ani jsem nebyla moc ospalá, i když jsem vstávala ve 4, ale to je právě ono, že pokud se na něco těšíme, nedělá nám problém vstát. Měla jsem radost, že se můžu zase hezky obléknout, namalovat a učesat. V noci jsem se párkrát vzbudila s nadšenou myšlenkou, že bych jela v sukni, když je tak krásně, ale nesmím to přehánět. Jsem přeci teprve na začátku.
V zrcadle jsem se ale zase líbila sama sobě a to mi dělá dobře. Mám sice zkreslené vnímání, protože se mi líbí všechno ženské, ale snad trošku soudná být dovedu. Když se usmívám, cítím se lépe. Když se mračím, nejradši bych utekla 🙂
Ale zase se pořád usmívat taky není dobré 🙂
Ráno byla všude ještě tma, ale já jsem si to vyrazila z domu hezky sebevědomě v kozačkách, jejichž podpatky se ozývaly v tom tichu na celé sídliště.
Totéž, když jsem potom v Modřanech vystoupila.
Přímo u polikliniky se dá parkovat dvě hodiny zdarma. Musí se jen koupit papírový parkovací kotouček v trafice v poliklinice a ten umístit s časem příjezdu za okno. Jenže já nechtěla parkovat hned u polikliniky. Já se chtěla projít. Užít si to! 🙂
A tak jsem zaparkovala u Sofijského náměstí – je tam spousta volných parkovacích míst…
Celou cestu se přede mnou na nebi třpytila zase Venuše (cítila jsem, že se na ní zrovna dívá i Lenička, která by tak ráda vkročila do téhle řeky se mnou, ale nemůže…), a když jsem dorazila na místo a čekala v autě, než vyjdu, viděla jsem, jak vychází sluníčko…
No jo, tak si to fotím no! 🙂 Líbily se mi ty tramvaje. Prostě holka z “venkova” dorazila do Prahy! :))
Kolem mě škrábali Pražané svá auta a vyráželi za prací nebo na tramvaj. Pár slečen sukýnky mělo.
I když bylo krásně mrazivo -3°, obloha byla bez mráčků a ve dne pak bylo +10°.
Ve chvíli, kdy jsem měla vyrazit z auta přišel starší pán zrovna vedle mě k autu a stráááášně pomalu škrábal okýnka. (Asi tak jedno škrábnutí za půl minuty. Fakt! Asi se kochal tou krásnou čárou na okně 🙂 (bože, už i oškrábané okno mi přijde krásné! :))) Ale já nechtěla čekat. Nebaví mě skrývat se. Tak jsem prostě šla. Jen mě přejel očima a pokračoval.
Takže je to dobré, prošla jsem a můžu jít dál.
Kráčela jsem si to k poliklinice celá šťastná a natěšená a akorát přijel autobus, ze kterého vystoupil dav lidí, ale k přechodu pro chodce jsem se vydala jen já a ještě jedna slečna – taky v kozačkách. Když nás konečně jedno auto pustilo, slečna pronesla nahlas: “Děkujeme!” 🙂 To se mi líbí taková hezká slovní komunikace, i když jí řidič neslyší (ale já jsem jí slyšela 🙂 Usmála jsem se taky na řidiče a šla. Snažila jsem se jít krokem té slečny – šla strašně krátkými rychlými krůčky – rychleji než já, tak jsem se jí nakonec pustila 🙂 (Je na té první fotce – zezadu celá v černém, když jsem si fotila polikliniku. Ale tu fotku jsem kvůli slečně nefotila…)
MUDr. Vladimír Weiss sedí ve DRUHÉM patře a na dveřích má napsáno “Endokrinologie” 🙂 Né v prvním patře, jak jsem si někde špatně přečetla a řídila se podle toho 🙂
Byla jsem objednaná na 8:30 a v 8:20 jsem vešla do vyhřáté polikliniky. Místo toho, abych si přečetla na ceduli, kde je endokrinologie, tak jsem já frajerka šla rovnou k výtahu. Žádné schody jsem tam totiž neviděla.
Jakmile jsem vystoupila v prvním patře, nikde žádný nápis endokrinologie. Pomoooc! Začala jsem tam kroužit a nevěděla, kam mám jít. Tak jsem si rychle vyhledala v mobilu, ve kterém patře sedí a samozřejmě to bylo ve druhém. Napadlo mě ještě zavolat Andrejce, která říkala, ať klidně zavolám, kdyby něco a zeptala se jí, kde endokrinologii najdu.
“Jo tys jela výtahem! 🙂 Tak to já nevím – já chodila po schodech!” :)))
Já bych taky chodila po schodech, kdybych je tam našla. Ale fakt jsem je tam neviděla, i když tam byly nakonec schované za dveřmi, takže jsem se po nich dostala až do druhého patra a tam… čekárna plná lidí! 🙂 Asi tak osm.
Někteří čekali ale do vedlejší ordinace na kardiologii. Já se pro jistotu zdržovala kousek opodál a čekala, až vyjde sestra. Ta vycházela, ale volala jménem jiné lidi a než jsem stačila vyrazit, už byla fuč.
Pak ale najednou vyšla a zeptala se, kdo přišel nový. Dali jsme jí poukaz na vyšetření celkem tři.
Všechno probíhalo v pohodě.
Nikdo na mě necivěl, nikdo ze mě nemohl neodtrhnout zrak, nikdo mě neřešil… začalo mi zase tak stoupat sebevědomí! 🙂 Každý, kdo přišel, mě prostě skoukl a šel dál. I paní, co si sedla naproti mě. Nikdo se nediví!!!
Jůů, že bych přeci jen vypadala trochu žensky a nenápadně? 🙂 Začala jsem si to zase náramně užívat! Vychutnávala jsem si každičký pohyb 🙂 Cítila jsem se tak strašně žensky!!! 🙂 (Možná víc, než jsem vypadala :))
V tom sestřička zavolala na celou chodbu mé mužské jméno 🙂
Samozřejmě jsem se zvedla a vešla dovnitř. Omlouvala se mi a začala mi říkat správným rodem a oslovovat moc hezky “Terezko”. Zapovídaly jsme se, protože mi vyprávěla, jak kdysi jezdívala k nám na sever a jak se jí tam moc líbilo. Probraly jsme, kolik mají pacientů a že nikoho nového nepřijímají – dokonce ani trvale bydlící v Modřanech. Výjimku mají pouze “VIP” pacienti od doktorky Fifkové 🙂
Řekla mi, ať si sednu zase v čekárně a počkám, až mi vypíše žádanku na odběry a pak si mě pan doktor zavolá.
Pan doktor ale vyskočil hned, zavolal mě hezky vytvořeným neutrálním příjmením (které mi matrika odmítla zatím udělat) a vzal si mě druhými dveřmi k sobě.
Pan Weiss je opravdu moc sympatický a milý doktor. Podal mi ruku, celou dobu se usmíval a vyptával se na různé věci ohledně přeměny (jak dlouho chodím k Hance, jestli mám nějaké zdravotní problémy, na můj rodinný stav, zda mám děti a zajímalo ho, jak to moje dcera přijala, jak to přijala rodina a lidé v okolí (musela jsem všechny jen pochválit :)… ptal se na váhu, výšku, na to, zda chci vše dotáhnout až k operaci, na ochlupení, kolikrát týdně se holím, jestli mám vlasy a jestli mám prsa, která jsem mu musela ukázat.)
Říkala jsem mu, že jsem s nimi měla od malička problém, že mě kluci ve škole osahávali, ale teď už s nimi problém nemám – spíš naopak, že jsem ráda, že je mám 🙂
Potvrdil mi, že je to dobré, protože je na čem stavět a že by měly povyrůst 🙂 Vysvětlil mi, jaké změny s tělem i s ochlupením (včetně vousů) provedou hormony. Že se začne jinak ukládat tuk do tvaru ženské postavy, občas se i trochu přibere, že to má vliv na erekci, která zmizí, že budu cítit brnění nebo tlak na prsou, změny nálad, atd. atd. 🙂 Mooooc se mi to povídání líbilo 🙂 Byl opravdu milý.
Mezitím vešla sestra a “upozornila” ho, že mě chtěla nejdřív poslat na odběry 🙂 Ale on si se mnou povídal dál.
Dozvěděla jsem se, že část výsledků bývá už do dvou dnů, a že pokud si zítra zavolám, možná že už budou. On je potom pošle Hance e-mailem a ta mi bude moct nasadit hormony! K Hance jdu totiž zítra odpoledne…
Ve zprávě mám: “Není námitek proti hormonání terapii dle zvyklostí” 🙂 To jsem chtěla slyšet. I když ještě nemám výsledky krve…
Byla bych tak ráda, kdyby to šlo už teď! To znamená o měsíc dřív, než jsem čekala, protože pokud to teď nestihnu, budu muset počkat zase celý měsíc do půlky března 🙁
Řekl mi, ať se k němu objednám po třech měsících od začátku podávání hormonů, protože objednací doba je půl roku (jo, tak to už jsem taky zjistila, když mě nedávno sestřička objednala původně na červenec, z čehož jsem málem spadla ze židle 🙂 Tak, aby to bylo 9 měsíců od zahájení hormonální terapie. a mohly se provést kontrolní odběry.
Od sestřičky jsem pak dostala papír na odběry na:
TSH – hormon štítné žlázy
FT4 – thyroxin – hormon štítné žlázy
prolaktin – stimuluje růst mléčné žlázy
LH – lutropin – způsobuje u žen ovulaci – stimuluje produkci estrogenu a progesteronu u žen, testosteronu u mužů
estradiol – ženský pohlavní hormon
testosteron – mužský pohlavní hormon (androgen)
17OH progesteron – meziprodukt při syntéze androgenů a estrogenů
bilirubin – žlučové barvivo
GMT, ALP, AST, ALT, lipidy, glykémie a krevní obraz – jaterní a ostatní testy.
Diagnóza pro pojišťovnu E34.9 (nespecifikovaná endokrinní porucha).
Vysvětlila mi, kde najdu odběrovou místnost a že už se nemusím vracet. Byla taky moc milá.
Jenže teď teprve začal ten správný kontakt se společností! 🙂
Odběrová místnost je naštěstí také ve druhém patře, ale když jsem viděla tu velkou místnost plnou lidí (napočítala jsem jich téměř 50), kteří seděli na židličkách jako v kině a koukali na tabuli, na které běhala čísla jako ve spořitelně, tak jsem se chtěla obrátit, ale nemohla jsem 🙂 Musela jsem vkročit!
Mé hlučné podpatky (jejichž zvuk mi nesmírně lahodí 🙂 poutaly už samy o sobě pozornost a tak jsem se nadechla a vešla. Vzala si čísílko (132) a čekala, až se objeví to moje. Stála jsem na kraji. Nechtěla jsem si sedat, aby mě někdo mohl pozorovat z blízka. Přeci jen ta paruka není úplně přirozená, když se na ní člověk dívá z deseti centimetrů 🙂
Lidé s volanými čísly ale chodili PŘED tímto publikem směrem k dvěma pracovnicím, které na druhém konci místnosti dávaly lidem kelímky se zkumavkami a poté se zase čekalo, až se objeví totéž číslo jen s tím rozdílem, že už se šlo rovnou do odběrové místnosti.
Je to taková jako velkoodběrová místnost, kde sestry denně opíchají aspoň 300 lidí 🙂 Nekonečný proud lidí, kteří potřebují nebo musí odevzdat svou krev…
To byla pro mě další zkouška. Stála jsem tam v davu – a v pohodě 🙂 Užívala jsem si to. Ale věděla jsem, že jakmile padne moje číslo, budu muset projít před tím sedícím davem (a je vám u toho asi jako když procházíte v kině před sedícími diváky těsně u plátna – tohle jsem neměla ráda nikdy v jakémkoliv oblečení, natož v tomhle! 🙂 Jenže… ono to sebevědomí Terezy funguje vždycky jinak, než jsem zvyklá 🙂 Nějak si tu pozornost užívám 🙂
Jakmile mě zavolaly, tak jsem si to tam nakráčela sebejistým krokem pěkně se vzpřímenou hlavou a hezky nahlas jsem paní u pultíku pozdravila. Všechno se mnou bez problémů vybavila, dala mi kelímek se zkumavkami a zase jsem musela odkráčet zpátky. A pak ještě jednou, když mě volali do odběrové místnosti 🙂
Mezitím ale vyběhla slečna, kterou jsem viděla už dnes i na endokrinologii. Tak hezky se usmívala a bylo mi jasné, že je tam z úplně stejného důvodu, jako já. Z ničeho nic (tak přirozeně, jakobychom to my všechny MtF dělaly už dávno a automaticky) mě pozdravila. Tak jsem jí s úsměvem pozdravila taky 🙂 Potěšilo mě to.
Ale… znamenalo to, že nejsem stoprocentně identifikovatelná jako žena 🙂 (Samozřejmě ani být zatím nemůžu! 🙂
S okolím jsem neměla nejmenší problém. Ve výlohách a skleněných dveřích jsem se pozorovala a líbila jsem se sama sobě 🙂 Říkala jsem si: “Jo, Terezo, tak ty se ničeho bát nemusíš!” 🙂 A taky že jo. Čekala jsem, že si mě budou lidé všímat. Ale nikoho jsem nezajímala 🙂 Identifikovali mě tak nějak normálně 🙂 Vyčetla jsem to z jejich reakcí. Což pro mě znamenalo moc. To jsou přesně ty kroky, které nás posouvají dál. Které musíme udělat, abychom byly příště už zase jinde… abychom zabily ten strach, který tu nemá co dělat a je čím dál menší…
Tytéž pocity jsem prožívala s Nikčou na matrice nebo potom v Intersparu u pokladny ve frontě – nikdo se mnou neměl problém!!! Tolik jsem potřebovala tohle zažít. (A můžu to zažívat pořád dokola 🙂
Bože to byl tak úžasný pocit! Byla jsem z toho zase v euforii ještě odpoledne, kdy jsem se musela vrátit na dvě hodiny do práce 🙂 A jsem z toho v euforii ještě teď. Není nic krásnějšího, než když vás okolí bere tak, jak má… najednou je všechno vpořádku a to mně dělalo takovou radost. Ten pocit je ve mě a tvrdě si za ním jdu, aby byl už věčný… Abych se už nikdy nemusela skrývat… Dojímá mě to.
O mně ve frontě v Intersparu se mi zdává pořád. Neustále cítím ten osvobozující pocit, kdy nemusím skrývat své nalakované nehty, namalované oči, kdy nemusím utíkat a bát se. Najednou mi připadá všechno tak jednoduché! Proč mi to před pár měsíci přišlo tak neskutečně těžké? 🙂
Všechny holky, které psaly o tom, jak je to KRÁSNÉ, měly pravdu… Nedokážu popsat všechny ty pocity, které mám, když tam stojím mezi padesáti lidmi a všichni mě identifikují správně!
Kelímek s číslem 132, ze kterého mi v laboratoři vyvěští štěstí…
Zatímco paní u pultíku, která mi kelímek vydala, zachovala chladnou tvář, slečna v odběrové místnosti trochu zazmatkovala 🙂 Oslovila mě nejprve v ženském rodě, ale jak jsem si sedla a přečetla si mou žádanku, tak jsem jí musela říct, že to jsem opravdu já a oslovila mě zase v mužském. Pak se hrozně moc omlouvala, ale já z toho žádnou vědu nedělala.
Tolik bych si přála, aby mě už všichni automaticky bez rozmýšlení oslovovali správně…
Ale to nemůžu teď na začátku chtít :/
Zjistila jsem, že víc vyděšenější z toho bývají ti, se kterými komunikujeme, než my sami 🙂 (matrikářka, odběrová sestřička… 🙂
Někteří lidé to prostě těžko rozdýchávají. Přitom proč? 🙂 Usmívám se na ně a jsem na ně milá 🙂 Což jim aspoň trochu pomáhá… 🙂
A jsem moc ráda, že mám tu příležitost objevit se u někoho, kdo mě nezná, úplně poprvé už jen jako Tereza… Nemusí si pak v hlavě měnit to nastavení mé “konfigurace”, ale rovnou jsem pro něj žena 🙂
Po odběru tří zkumavek jsem chvilku seděla na chodbě a pak šla k autu. Zase jsem si vychutnávala každičký moment ženskosti… Každičký můj krok… cítila jsem se tak božsky… jakobych se na těch podpatkách vznášela…
Všechny tyhle momenty, co jsou pro vás všechny ostatní naprosto běžnou záležitostí, já si užívám jako to největší štěstí, kouzlo a sen…
Miluju každou příležitost, kdy mohu někam jít jako Tereza a už bych moc ráda u ní zůstala… Je mi tu lépe. Žádná trápení ani smutek nad tím, že nejsem tím, kdo jsem. Viděla jsem to i na očích té slečny, co mě u odběrové místnosti zdravila… Jakoby mi tím úsměvem říkala: “Vidíš? Tak už i ty jsi tady mezi námi… Tohle se nedá popsat, tohle se musí zažít! Je konec trápení. Taky jsi tak šťastná?”
Ano.
Jsem.
Kéž by tak část těch výsledků byla už zítra, aby mi Hanka mohla dát už konečně recept…

4 komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.