otєrєzє.cz

Myšlenka o bouli

Některé články mohou být zajímavé, některé mohou být (na některých webech) i poučné, jiné strašně důležité a některé úplně nedůležité.
Jako třeba tenhle 🙂 Nedůležitý. (Tedy to on měl původně být, ale pak jsem se níže rozepsala a musím sem teď připsat tuhle větu :).
Ve skutečnosti jsou to jen maličkosti, ale z nich je pak složený celý den.
Včera jsem si už po několikáté stěžovala na současnou tužku na oči (od Maybelline). Ta předtím byla dobrá, ale tuhle musím pořád ořezávat, protože se to dřevo v ořezávátku drolí, takže bych jí nejradši vyhodila, ale jinou nemám a tak jsem si řekla, že se dnes vydám pro novou do drogerie.
Ráno přijdu do práce a kolegyňka mi hlásí: “Tyjo, Terez, nechceš náhodou tužku na oči? Já mám dvě!” 🙂
Rozzářily se mi oči.
“No jasně, že chci! Jak jsi to věděla, že jí zrovna potřebuju? Aspoň dnes nemusím do DMka” 🙂 (I když tam chodím ráda).
A dostala jsem (koupila jsem si) od kolegyňky černou tužku Avon, co se trošičku (ale krásně) třpytí.
Jů, takovou jsem ještě neměla.
Teď jsem si jí připravila do své taštičky s malovátky a zítra jí vyzkouším na ostro.
Co z toho plyne?
No přeci to, že na mě myslí i v práci! Ti jsou hodní, ti moji kolegové.
Tak to je vše 🙂
Néééé… to jste si fakt mysleli, že bude takhle krátký článek? 🙂
Ráda bych jednou napsala opravdu krátký článek. Zatím na tento den jen čekám. Už jsem se nějak smířila s tím, že stručná být neumím. Předem na to upozorňuji všechny mé potencionální partnery (teda dřív, teď zrovna nikoho neupozorňuji). Prostě si ráda povídám a potřebuju si povídat. Psát. Číst. Myslet. Radovat se.
Jako třeba dneska!
Anetka mi před pár týdny dala tip na krásné černobílé šaty. (Ta, co mám od ní ty puntíkaté.) Ona má vážně vkus!
To byly ale opravdu moc krásné šaty, které jsem musela mít, takže jsem si objednala eSko a čekala.
Líbilo se mi, co o nich píší: “Krásné černo-bílé šaty pro každou příležitost. Ideální na večírek, okázalou událost, do divadla či prostě jen do práce. Elegantní krajka v pase dodává romantický vzhled. Horní část šatů má kulatý výstřih s krátkým rukávkem. Délka šatů je mírně nad kolena. Materiál se velmi dobře přizpůsobuje tvaru postavy.”
Miluju tenhle typ přiléhavých šatů a tyhle jsou s tou krajkou originální.
(Na fotce je modelka – ne já 🙂 Já si fotky udělám, až se mi zase bude (za pár měsíců) chtít 🙂
Ale když jsem si ty šaty dnes vyzkoušela, myslela jsem, že v nich budu i spát. Hned jsem si představila, jak jdu takhle za Tomem (nebo někým jiným, za kým zrovna jdu 🙂 a mám u toho takový hrozně hezký pocit, který mohou znát jen ženy, když si na sebe vezmou nádherné šaty a chtějí se líbit :).
Nejedenkrát jsem v šatech spala. Bývalo to ve věku tak 15-18, když jednou rodiče odjeli na víkend a já měla jednu z prvních velkých možností prožít ty dva dny naplno tak, jak jsem po tom toužila. Nemohla jsem se všech těch krásných věcí na sobě vzdát, nedokázala jsem si sundat ani boty, jak moc jsem v tom chtěla zůstat. Zůstat už napořád. Proč nemůžu být žena? Proč to nejde?
Tenkrát jsem si pořád pokládala tuhle otázku a věřila tomu, že to nejde.
A stejně si jí pokládala pořád dokola.
Ráno jsem byla rozlámaná, jak jsem usnula v obýváku na gauči, ale tak šťastná, že jsem do úplně poslední možné vteřinky zůstala v těch šatech a namalovaná a pořád lítala k oknu, jestli se náhodou nevrací v neděli odpoledne dříve.
Jednou jsem je ale svléknout musela… A pak přišlo zase mnoho dní, kdy jsem si nemohla “ukrást” ani kousíček ženskosti a stále jen čekala na moment, kdy to půjde.
Tehdy jsem netušila, že přijde jednou den, kdy si jakékoliv šaty mohu vzít na sebe kdykoli se mi zachce a mám z toho úplně stejnou radost, jako tehkrát. Jen s tím rozdílem, že už neprožívám ten smutek a trauma z jejich svlékání a vracení se někam, kde jsem odsouzená žít do konce svého života.
Ty šaty jsou opravdu přiléhavé. Nádherně sedí na postavě a to se mi moc líbí. Chtěla bych být uchopena za pas a přitáhnuta prudce k rozvášněnému tělu silnými pažemi 🙂
Je tu ale něco, kvůli čemu ty šaty mohu na sebe vzít “až” za dva měsíce. UŽ za dva měsíce. 🙂
Zatímco jiné šaty co mám jsou v pohodě, tyhle jsou nejpřiléhavější ze všech (extrémně přiléhavé velmi přesně kopírující veškeré kontury těla) a tak tu nastal jeden problém.
Problém, který lze částečně vyřešit složitým uspořádáním tam dole, kde je to všechno po Androcuru sice už krásně zmenšené, ale pokud bych nepoužila techniku s pomocí pásky, kterou nemám ráda, protože je pro mě prostě velmi nekomfortní a neženská, ačkoli výsledek je úžasný, takže volím techniku bez pásky, která je taky úžasná, ale ne stoprocentní a kdy je určitá tělesná část tam dole umístěna (vrácena) do tělesných dutin v těle, ze kterých po narození sestoupila, ale při větším pohybu, ohybu, delším kroku nebo nedej bože tanci či sportu dochází k mírnému posunu v těchto místech a tak vzniká problém, kterým je prostě BOULE! (Nesnáším boule).
V upnutých riflích nebo volných šatech problém není problémem, protože to není vidět. Ve velmi upnutých riflích to drží.
Ale v upnutých šatech kopírující každou křivku, jako jsou tyhle, to vidět prostě je.
Ať dělám, co dělám.
Proč o tom tak detailně píšu?
Přemýšlela jsem o nesmírně hlasité a agresivní aktivitě některých transsexuálních žen (jedna nebo dvě), které se snaží prosadit, aby byla možná úřední změna pohlaví i bez kastrace a operativních zásahů do pohlavních orgánů.
Úřední změnu pohlaví jen na základě žádosti je něco, co rozhodně podporuji, ale nelíbí se mi agresivita těch výkřiků. Jakoby nám bylo ubližováno, všechno je špatně a svět se musí změnit.
Ano, svět se může změnit, když se někdo ozve. Ale je to taky o způsobu, jakým se ozve.
Nemyslím si, že jedny z prvních žen, které tak moc toužily po přeměně, jako byla třeba moje oblíbená Lili Elbe nebo Christine Jorgensenová, přemýšlely o tom, zda jim bude stačit jen úřední změna pohlaví a penis jim zůstane.
Taková možnost v jejich hlavách podle mě ani neexistovala. Ony byly první a měly to štěstí, že se našli lékaři, kteří jim chtěli pomoct. Protože je o tu pomoc požádaly. Byli to ti lékaři, kteří z nich udělaly ty první! Před těmito ženami byla další velká spousta jiných, které neměly tu sílu a odvahu to udělat, jít si za svým snem, za svým vlastním já. Až jednou se to zlomilo. A tomu, jaký zázrak máme možnost prožít, vlastně vděčíme těm před námi.
Žádný člověk bez poruchy identity nedokáže úplně přesně pochopit, jaké to je žít v cizím těle. Ti více empatičtější to dokáží vycítit a představit si to alespoň zčásti. A tak se lékaři a odborná veřejnost začali zajímat, jak nám co nejvíc pomoct. Protože ty ženy toužily po tom být ženami a zbavit se mužského těla, chtěly se zbavit i penisu. Jasně, že ano! Jen F v občance by jim nestačilo.
Ženy prostě nemají penis a nemyslím si, že by po tom opravdu tužily si ho nechat. Chtěly být jako ostatní ženy.
Lili Elbe si dokonce nechala transplantovat vaječníky!!!
To je něco, co se potom přes 50 let vůbec nikdy neuskutečnilo, protože Lili zemřela na nepřijetí tohoto orgánu jejím tělem a dodnes se to nedělá, přestože se na tom pracuje. Protože zrovna s vaječníky to tak jednoduché není.
Fascinuje mě ta odvaha (navíc v té době!) toho lékaře i Lili, že do toho vůbec šli. Prostě tomu věřili! A touha Lili být Lili byla tak obrovská, že neexistovala žádné hranice, kde se zastavit.
A navíc byla první. Neměla tedy žádnou jistotu, co může a co ne, co její tělo zvládne a co je vlastně vůbec reálné. Ona nastavila ty hranice.
To ony (a také my v dnešní době) dávaly lékařům tu jasnou informaci, že toužíme po ženském těle. To na jejich (a naši) žádost se ti lékaři pokusili s tím něco udělat. Provést kastraci je bezpodmínečné, protože varlata prostě ženy nemají, pokud chceme mít ženské tělo se vším všudy. A z toho vycházeli. Automaticky se předpokládalo, že ty, které se chtěly stát ženami, si nebudou chtít ponechat penis a varlata.
Nemůžeme křičet na lékaře, že nás hyzdí, zmrzačují a do něčeho nutí. Je to přesně naopak. To my “nutíme” je, aby nás zbavovali něčeho, co na svém těle nechceme. A najednou přijde někdo, kdo tvrdí, že lékaři jsou ty zrůdy, které na nás dělají pokusy. Tak to opravdu není. Jak tohle může někdo ve své hlavě vůbec vymyslet? Jen nějaký chorý člověk. V tom případě ale netuším, co to má za nemoc a ani to vědět nechci.
S úřední změnou pohlaví (v dokladech) bez takové operace souhlasím, ale vždycky (!) tady budou ženy, jako jsem já, které touží mít kompletně ženské tělo, které to nepovažují za zmrzačování a které neznají žádnou jinou možnost, než nemít penis. Jak je vůbec možné, že se najdou lidé, kteří se mi diví, že nechci být žena s penisem?
Pro mě žádná jiná možnost neexistuje. Nemůžu se nikdy podepsat pod to, že jsem nucena do kastrace a je mi zmrzačováno tělo. Vždyť já to chci a nejsem jediná, kdo to chce. Je snad nenormální, že chci mít ženské tělo? Co nejvíc ženské, jak jen je to možné a udělat pro to všechno?
Moc se tedy omlouvám, ale takové aktivitě nerozumím. Chápala bych výkřiky, které by braly v úvahu obě varianty. Ale nikdo mě nemůže označit za blázna, když chci jen to, co mají všechny ostatní ženy. Není možné tvrdit, že současný systém je špatný. Současný systém je pouze nemoderní. Vychází z (ne moc častých a vlastně vzácných) představ žen, které byly před námi. Jak si má proboha takový lékař představit, co vlastně chceme? On se nám snaží pomoct, protože to potřebujeme a žádáme ho o to.
Nedávno mi psala Markétka, že má zajímavou zkušenost s převlékáním v tělocvičně.
Zajímalo by mě, jak by se převlékala v takové tělocvičně žena s penisem?
Nešla by tam?
Je obrovská spousta dalších situací, kde tohle vyřešit nejde.
Všechny ženy, které touží jen po úřední změně pohlaví, si nikdy nemohou koupit šaty, jaké jsem si dnes koupila já. Tak extrémně přiléhavé, že nemají šanci tu bouli (i když minibouli) ukrýt. Vím, že mi řeknou, že si je tedy nikdy nekoupí. Ale já se nechci omezovat. Já chci žít normální život. Nemít strach, že se to jednou provalí jen proto, že se na někoho vyvalí boule. Nemluvě o partnerských vztazích.
Až jsem se kvůli tomu zase rozepsala, ach jo! :).
To jsem chtěla psát jen o tužce na oči.
A ještě tedy o šatech, ze kterých jsem nadšená.
Je mi jedno, jestli tu způsobím zase nějakou strašnou debatu. Připouštím přeci obě varianty. Úřední i operativní změnu pohlaví. A vždycky si budu stát za tím, že je na každém, pro co se rozhodne.
Znám už pár žen, co jsou po operaci jeden, dva, deset nebo dvacet let a jejich slova? “Tohle bylo mé nejlepší rozhodnutí života.”
Změňme svět a jeho pravidla. Ale domluvme se. Nekřičme, nehádejme se a neosočujme lékaře, kteří za nic nemohou.
Od roku 1942 bylo v ČR provedeno jen něco přes 1000 operací (MtF i FtM). Kdo z nich po tom opravdu tak netoužil? To už se nejspíš nedozvíme. Ale je to důležité? Opravdu po tom netoužil? Co když po tom toužili všichni a křičí jen jeden? Ale křičí tak nahlas, že se tu kvůli němu musím zamýšlet a psát tenhle článek. (Ale to už tady spekuluji a to taky nechci).
Mohla bych vyjmenovat další stovky situací, kdy žena s penisem nemá šanci “projít”.
A (byť budu sebekontroverznější) nerozumím ženám, které penis mít dobrovolně chtějí. Denně s tím tam dole mám problém a počítám každý den, kdy už to tam nebude. Kdy už budu moct Kačence říct: “Tak pojď, jedeme se koupat.” Vezmu plavky a jedem. Nemusím chodit jen ve volných kraťasech po kolena ve vodě a bát se, že jakmile přijde vlna a náhodou si ty kraťasy namočím, že bude něco vidět.
Já to tam nechci.
Vy si to tam nechte, když chcete.
Každý si o svém životě (i orgánech) rozhodujme sami.
Tento postup, kdy člověk musí splnit určité podmínky, aby mohl být i úředně osobou druhého pohlaví není možné zpochybňovat, protože logicky vyplynul z dlouholeté spolupráce s námi a z našich představ o tom, jak má vypadat ženské tělo. Z našich tužeb po něčem, co lze vykonat jen chirurgickým řezem.
Myslím, že dnešním článkem jsem si ujasnila svůj postoj k údajnému zmrzačování našich těl a vyjádřila svůj názor na ženy (respektuji, že to jsou ženy, pokud se cítí jako ženy, přestože nemají ženské tělo), které si ponechají penis. Vidím v tom tolik nevýhod a je to pro mě tak nepochopitelné, že vlastně nevím, jak jim v té touze po úřední změně pohlaví pomoci.
Bezva.
Tak jsem se těšila, jak si udělám horký půllitr čaje, zalehnu k telce a u ní vypnu hlavu. Zatím jí mám rozžhavenou a srdce plné emocí.
A s tímhle jdu spát 🙂
Ještě musím pověsit na ramínko ty nové šaty, kterých se tu kochám… 🙂

6 komentářů

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.