otєrєzє.cz

Šťastná Emma

Přeměna Emmy patří mezi mé oblíbené už dlouho.
Kdo ví proč?
Přemýšlela jsem jen chvilku, protože mi odpověď dala hned ona sama:
23.12. zveřejnila své video s přáním šťastného nového roku všem lidem.
Vůbec nevadí, že mluví v angličtině. Zatímco jsem se totiž vyloženě kochala jejím krásným ženským hlasem, intonací, ženskými sykavkami (ano, tak je vnímám) a celkově půvabným ženským projevem i vystupováním (a taky culíčkem, na který stále ještě nemám), ve 2:05 to řekla:
“Mohla jsem být v depresích… ale nejsem! Skutečně nejsem. Rozhodla jsem se totiž být šťastná. A… víte… mé štěstí závisí pouze na jedné osobě: Na mě! 🙂 Mé štěstí nezávisí na žádné jiné osobě na téhle planetě!”
Jsem z ní nadšená. Tím vším, co dokázala.
A taky jsem ráda, že už nás – šťastných – je víc!
Žádné “ale” neberu. A řekla bych, že Emma také ne 🙂
(Video se otevře automaticky na youtube na pozici 2:05 po kliknutí na obrázek.)
O Emmě jsem psala v říjnu tady a do článku jsem vložila i její timeline fotokoláž, jak šel čas.
Přemýšlela jsem, že pokud do mého života vejde jednou muž, který bude stát po mém boku, jaký bude asi jeho vztah k tomuto blogu? Nemohu ho zatajit.
Pokud mě přijme celou takovou, jaká jsem, přijme i tenhle blog. Pravděpodobně se na něj minimálně jednou podívá, protože se mi nepodaří (a ani to chtít nebudu) ho utajit. Nechci už nic tajit.
Co na tom blogu najde? Mé pokusy o tom, jak získat muže! Vyprávění o mých schůzkách s nimi, jak byly úspěšné, neúspěšné a pravděpodobně i vyprávění o něm samotném…
Teď přemýšlím, zda je to dobré nebo ne, aby to věděl.
Myslím, že není třeba něco tajit. Beztak bude vědět už předem z mých slov úplně vše o tom, jak jsem se dostala až k němu, co jsem u toho cítila a jak moc jsem se bála, že o něj přijdu.
Nikdy jeho identitu neodkryju.
Pokud tedy svým pubertálním přístupem nebudu psát každý týden o jiném a nebudu se chovat jako utržená ze řetězu 🙂
To bych byla sama proti sobě. Taková ani být nechci. Jsou to moje křehké začátky, ve kterých se hledám (a nacházím) i já sama. Je tedy pochopitelné (to píšu, abych omluvila samu sebe :), že jsem z toho všeho tak trochu rozpačitá, než se rozkoukám. A pokud píšu, že mě nějaký muž přitahuje, pak to tak je, ale neznamená to, že jsem se s ním vyspala.
Ještě bych ráda řekla něco, co už jsem tu řešila kdysi hodně dávno (už ani nevím kdy).
Teď už se to netýká přímo mě, ale některých z nás ano.
Pokud půjdu mezi lidi oblečená unisex, nemohu očekávat, že mě okolí samo zařadí správně. Nedávám mu jasnou informaci, kam mě má zařadit a je pak zmateno. Samozřejmě očekávám, přeji si a moc chci, abych pro to okolí byla (i v unisex) ženou, ale takhle to nefunguje. Dokud nedáme okolí jasně najevo, kým jsme, nikdy nás správně nazařadí.
Nemám ráda unisex oblečení. Beru (a vždycky jsem ho brala) jen jako nutnou “berličku”, kterou jsem použila, když jsem cítila, že nedokážu už na sebe vzít nic pánského, ale současně jsem neměla dostatek odvahy na to, abych si vyšla už vyloženě v dámském.
V tom mi nesmírně pomohla jedna má kolegyně, která týden po mém vyhlášení full-time (kdy jsem ale chodila unisex v domnění, že mě budou indentifikovat správně) prohlásila: “Terezo, jestli chcete, abych vám říkala Terezo a používala ženský rod, musíte jako Tereza vypadat a obléknout se tak.”
Ostatní neměli problém, přehodili si to i tak, protože jsem je o to požádala, ale tohle mě vyloženě “nakoplo”.
Po neděli jsem přitvrdila a už to šlo samo. OČEKÁVALO SE TO ODE MĚ! Nebyl důvod nosit unisex.
Všechny ty věci z období “mezi” už jsem prodala. Nemohla jsem se na ně ani podívat (ačkoli nebyly vysloveně pánské, byly prostě uni 🙂 Mimochodem – ty věci koupily na votocvohoz.cz ženy. 🙂 Je to důkaz toho, že unisex je vlastně ženská záležitost. Většinu unisex oblečení koupíte zase jen v dámském oddělení. Chlapi unisex nenosí. Myslím praví chlapi – samci. 🙂 Hrozí totiž, že by v nich mohli vypadat tak nějak žensky. 🙂 A to je pro muže nepřijatelné, neskousnutelné a bojí se toho, protože by je nedej bože mohl někdo spojovat s homosexualitou! (Muži jsou zvláštní. Ale to je činí zajímavými. Ta ochrana sama sebe před čímkoliv nemužským. Čímž dávají jiným ženám najevo, že jsou tu pro ně. Protože většina žen, které chtějí muže, chtějí mužné muže. 🙂 Jestli jsem to řekla srozumitelně… Ač jsem přesvědčená o tom, že nejsem homofob, rasista ani netolerantní osoba, že ráda podporuji menšiny a snažím se pochopit každého, nesnesla bych vedle sebe zženštělého muže. Tím nepopírám samu sebe, protože já nikdy zženštilý muž nebyla. Já jsem byla (a jsem) žena. To je rozdíl.
Dejme tedy okolí jasně najevo, kdo jsme. Jinak jim způsobíme v hlavě zmatek a zbytečně na sebe poutáme pozornost. Přijatelnější je vidět ženu s mužnými rysy (kterých je i biologických spousta), než někoho “mezi”. To “mezi” je pro lidský mozek tak nepřijatelné, že působí rozpaky téměř u všech. Žádná z nás nechce ustrnout v téhle mezifázi. Je potřeba se od ní včas odpoutat. Uni ano, ale na co nejkratší dobu. Uni není řešení.
Proto se vždycky těším z pohledu na některou z nás (např. na skupince), která už nechala své unisex věci ve skříni a přišla vyloženě žensky oblečená!
Pokud máme rodinu, jejíž vzdálenější část to o nás ještě neví a přijde na návštěvu, pak je samozřejmě příhodný moment unisex oblečení použít. Od nich totiž nikdo nečeká, že nás bude identifikovat špatně. Od nich se to přímo předpokládá.
Nejhezčí jsou ale vždycky reakce cizích lidí.
Těch si pořád opravdu užívám.
Stačí jít třeba jen pro chleba 🙂
Dívám se na český film z r. 1952.
Mladí lidé jdou na výlet na zříceninu. Slečny v dlouhých šatech a sukních 🙂
Hmm.
A říkám si – ty bílé sandálky s modrýma pruhovanýma ponožkama – to je fakt krása! 🙂 Naštěstí jen u paní učitelky 🙂
Ty ponožky přežily dodnes! 🙂 Ale už jen u mužů.
Můj názor na ně?
Ať si každý nosí, co chce! 🙂
A kupodivu tato myšlenka začíná být běžná i ve společnosti.
Americká televize ABS má pořad s názvem “Co byste udělali?”.
Naaranžuje herce do různých situací a nenápadně umístěnou kamerou sleduje reakce lidí.
Tentokrát se vydali s mladým hercem, který jako reprezentuje transgender dívku Lisu, vybrat šaty na maturitní ples.
Jeho herecká matka měla Lisu podporovat, zatímco do děje měl vstoupit rozčilený herecký otec, který Lisu přede všemi konfrontuje.
Jak se zachovalo okolí?
🙂
Byla jsem překvapená. Ne, tím, že se tam objevili lidé, kteří vyjádřili Lise podporu, ale tím, že se neobjevil nikdo, kdo by s ní měl problém.
Ta situace, kdy se přiřítí naštvaný otec k Lise je opravdu nepříjemná. Určitě bych nevydržela a Lisu bych podpořila. Tohle nepochopení přímo nesnáším.
První scéna je s černošskou matkou své dcery, která si přišla vybrat šaty. Řekne otci, zda si s Lisou zkoušel už v klidu popovídat, že by to měl udělat.
Druhá scéna je s babičkou, která doprovází vnučku. Řekne otci, že má v rodině také někoho, jako je Lisa. Že proti tomu neudělá nic a musí se s tím vypořádat.
Třetí scéna je s mladým partnerem slečny, kterou doprovází. Člen fotbalového týmu nedaleké školy. Nejprve se pokouší mluvit s otcem, poté podpoří Lisu.
Komentátor ke konci pořadu uvedl, že stejně, jako tyto tři se zachovali i všichni ostatní lidé.
Čekala jsem negativní reakci. Čekala jsem i neutrální, protože kdo by se do takového sporu angažoval? Ale jak je vidět, takhle to vypadá, že se blýská na lepší časy!
A ještě zajímavost uvedená v pořadu: americká rodina utratí pro svého syna nebo dceru na maturitní večer průměrně 1.078 dolarů (tj. přes 22.000 Kč). Holky, umíte si představit ty šaty?!!! 🙂
Už mě zase chytá ta moje posedlost po plese a nemůžu se dočkat.

67 komentářů

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.