otєrєzє.cz

Velké sbohem ovoce z krku (II.)

Moc jsem se nevyspala. Jedna paní chrápala celou noc. (Vzpomněla jsem si na Danielku, když mi popisovala její noci v Motole). Ale dnes by měla jít domů (takže dostaneme někoho nového).
Druhá paní je případ, se kterým si nevědí rady, tak jde dnes po mně také na operaci, aby se jí koukli do ucha a všichni jsme moc zvědaví, co tam najdou. Přála bych jí, aby se na pokoj vrátila brzy. Dostat se do nemocnice po 4 měsících, protože to bylo naplánované nebo během jednoho rána naprosto nečekaně je totiž rozdíl.
Ráno jsem se snažila vybojovat si své místo na toaletě, ale když jsem otevřela dveře (jelikož tam bylo zhasnuto), seděla tam jedna babička. Taková moc hezká babičkovská a hodně stará. Začala jsem se jí omlouvat a když vyšla ven povídá: “Vždyť jsme ženské, no tak coooo!?” 🙂
Bez snídaně hladovím. O kousek chleba žadoním.
Na vizitě všichni milí, usměvaví, zase “paní Nováková” 🙂
Však co jsem? Pan Tau? (Kdybych byla, už ze sebe dávno vykouzlím Terezu v takové podobě, po jaké toužím. Takhle to musí dělat doktoři).
To, že nejsem na pokoji sama, skýtá své výhody i nevýhody. Spolubydlící jsou samozřejmě zvědavé paní (stejně jako já) a tak se ptají, s čím tu jsem. Nechtěla jsem moc lhát – navíc lékaři tu se mnou konzultují některé detaily před nimi – takže tak nějak spontánně vyplynulo, že jdu na uříznutí kousku chrupavky v krku, která tam být nemá 🙂 Jakýsi výstupek. Což je pravda. Neřekla jsem jim, že jde o chondrolaryngoplastiku ani nic podobného. Nemíním tu vůbec nikomu naznačovat nic ze své minulosti a tak bych to chtěla praktikovat taky i ve svém dalším životě. (Myšleno v tomto, ale novém :). Prostě mám dva životy. To je super, ne? 🙂 (Tak rozhodně bych byla radši, kdybych měla už od narození jen ten jeden správný, ale takhle je to pořád celkem přijatelné. Však co mi zbývá, než to brát s humorem?).
Proč jsem tak hodně překvapená, že jsem na ženském?
Je třeba říct, že ne všechna zdravotnická zařízení nás dávají automaticky na ženská oddělení. Ani toto v Hradci. Zrovna tady se to děje podle toho, zda vypadáme “přijatelně”.
To slovo nemám ráda.
Co je to “přijatelně”?
Kdo a podle čeho to posuzuje? Podle vlastního úsudku?
Přijatelně…
Jasně, že nikdo nechce strašit ostatní pacienty na patře, takže je ta věc náramně složitá a ošemetná. Všechny si přejeme být na ženském oddělení. A oni vědí, jak moc o to stojíme.
Tady je aspoň snaha, ale v některých psychiatrických léčebnách, o kterých vyprávěla Hanka, je to hrůza. Naprostá ignorace pravé identity s tím, že někteří psychologové a psychiatři nevěří, že nějaká transsexualita vůbec existuje. Přála bych jim, aby se s ní narodili.
Na Slovensku je situace ještě horší.
Na tohle neexistují pravidla. Všechno posuzují jen lidé a úsudek každého se může lišit. Nemůžeme jim to dávat za zlé, pokud je tu aspoň snaha. Ale můžeme mít radost, když se na ženské oddělení dostaneme 🙂
Bude devět ráno a já si tu krátím čekání, než za pár desítek minut přijede zřízenec a odveze mě s postýlkou na sál.
A říkám si – jak se asi vyspím a jaké to bude, až budu takhle ležet před úplně jinou operací?
Tak a je to 🙂
Jsou tři odpoledne, trochu jsem si ještě popracovala, pospala a už tu ležím v plné síle zase na pokoji s podřezaným krkem 🙂
Musím se ale usmívat, protože jak jsem v předchozím článku psala o lékaři, který mě přijímal a kterého jsem se vyptávala na různé věci, včetně toho, jestli mě bude operovat on (což nevěděl), tak to byl nakonec on, co si mě vybral na sále 🙂 Já to tušila. Koukalo mu to z očí! 🙂
Pro člověka, který byl v nemocnici naposledy, když mu bylo devět, je vlastně všechno nové.
Zřízenec si pro mě přijel na pokoj, na posteli už jsem ležela s andělíčkem a čekala. Hodně nervózní, ale šťastná, že už se to děje, že si právě jedu za svým vysněným krásným krčkem. Ta touha po tom zmenšit tu bouli na krku, nevzhlednou, špičatou, ostrou, tvrdou a mužnou, byla tak velká, že mi bylo jedno, jak moc to bude nebo nebude bolet.
“Máme nějaký problém na sále, musíte ještě chvilku počkat,” sdělili mi na před sálem, kam mě přivezl zřízenec. Ten nestojí moc za komentář. Byl to úplně obyčejný sanitář, který jen vozí postele s lidmi. Nepovídal si, neusmíval se, měl toho asi dost (nebo možná málo peněz).
Já jsem se rozhlížela kolem sebe, kolem mě chodili doktoři v zelených pláštích a rouškách, dostala jsem zelenou čepičku, abych si zakryla vlasy a po chvíli mě přivezli na sál.
(Teď to budu vyprávět jak nějaký velký nezapomenutelný zážitek, který je pro mnohé z vás naprosto normálním standardním zážitkem na nemocničním sále, ale pro mě něčím novým a jak bylo všechno nové, nevěděla jsem, kam koukat dřív).
Přelezla jsem si na lůžko a nade mnou se vznášely takové ty dva obří reflektory. Bylo na nich napsáno LED, což mě zaujalo, protože musely být stoprocentně nové. Instrumentářka mi potom řekla, že jsou tu teprve chvíli, a že byly nesmírně drahé.
Přišel můj pan doktor. Mladý MUDr. Černý z příjmu. Byl ve veselé náladě a zeptal se mě, jestli jsem připravená.
Jasně, že ano, pane doktore! 🙂 Já už jsem se vás nemohla dočkat.
Pozdravila jsem ještě instrumentářku – takovou příjemnou mladou paní, nastavili mi před tvář hrazdu (takovou kovovou tyč), přes kterou přehodili modrou tkaninu, skrz kterou se dalo dýchat a která měla jen jediný otvor přesně v místě mého krku.
A už to začalo.
No konečně.
Pan doktor mi popisoval, co se právě chystá dělat.
“Tak teď vám píchnu umrtvovací injekci – bude to trochu tlačit a lehce to štípne.”
Injekci jsem dostala přímo do ohryzku a ten tlak moc příjemný nebyl, ale dalo se to vydržet.
Pak mi z ničeho nic řekl:
“Tak a teď už řežu…” 🙂
Téměř nic jsem necítila. Jen tlak, když se o ohryzek víc opřel.
Vůbec nic jsem také díky tomu modrému hadru přes hlavu neviděla – jen slyšela, jak se doktor baví s instrumentářkou a oba dva pak i se mnou.
Fakt jsme si při tom povídali! 🙂
Nejtěžší moment nastal, kdy si odkryl tkáně (jak mne informoval) a začal hezky řezat.
Pižlal to skalpelem, různě si je měnil a co nešlo odpižlat, to odstřihl nůžkami.
U toho mi zpíval české písně, které si pustil v rádiu. Takže jsem měla výborný kulturní zážitek a chvílemi jsem měla co dělat, abych se nezačala smát nahlas, protože mě oba dva tak rozesmívali! 🙂 (To se smí? 🙂
Po delší době instrumentářka poznamenala: “Teda paní Nováková, pana doktora to začlo vyloženě bavit, vy to budete mít tak krásné! Teď se z něj stal na okamžik plastický chirurg!” 🙂
A pan doktor to potvrdil. Začal si s tou chrupavkou (která byla naštěstí měkká, nikoli zkostnatělá, hrát, hýčkat ji a nejnepříjemnější byly pouze momenty, kdy na ohryzek tlačil, ale dalo se to také vydržet. Úplně stejný pocit mám teď – šest hodin po operaci – jako kdybych dostala silnou angínu. Špatně se polyká a bolí to přesně v tom místě, který všichni známe, když nás bolí v krku. Takže nic nesnesitelného.
Párkrát jsem se přistihla, že bych i usnula. Ale jak mě rozesmívali, tak to nešlo.
Když jsme probírali to, aby si dal pan doktor záležet, ta milá instrumentářka vyslovila pochopení, že by to taky chtěla co nejhezčí a ví, proč to podstupuji. To bylo od ní hezké. Vlastně všichni tam byli moc milí. Ale na sále jsme byli jen my tři.
Snažila jsem se na doporučení co nejméně polykat. Když to šlo, tak jsem k tomu byla vyzvána, ale jinak to prý ruší jeho práci 🙂
Během operace jsme se všichni navzájem několikrát pochválili a když mistr skončil, tak prohlásil, že se mu to opravdu moc líbí, a že toho vzal hodně. Já se v tu chvíli už rozpývala v euforii při představě, že tam ta vyčnívající špička na krku už jednoduše NENÍ.
Přišla se na mě podívat jiná paní doktorka, která chtěla vidět redukci chupavky štítné v akci (přeci jen to tu dělají v průměru jen jednou za měsíc – takže holky, honem, objednat se a za 4 měsíce tady! :), ale bohužel přišla pozdě, takže se jen vyptala pana doktora na pár věcí.
“Víc už jsem to zredukovat nemohl, to by se ta chrupavka také mohla rozpadnout.”
Neee, žádné rozpadání, prosím! Uf.
Malinko mě znepokojila zpráva od Ashley, která šla před měsícem přede mnou a které jsem napsala, aby mi prozradila, jak se jí odsud podařilo zmizet třetí den. (“No prostě jsem se domluvila s doktorem a podepsala reverz.”) Psala mi, že spolu s MUDr. Němcem zjistili, že chrupavka není dostatečně obroušená a tak bude muset tento zákrok podstoupit znovu.
Ale tím bych nikoho strašit nechtěla. Já jsem rovnou řekla doktorovi, že když mi to zredukuje i o 1 mm, budu šťastná – a on hned, že klidně o 3 mm, ale že se na to musí nejdřív podívat. Nakonec to bylo ještě víc.
Ještě bych chtěla poznamenat, že jsem byla týden po 9. proceduře laseru. Ono se totiž na ženském oddělení s jednou jedinou sprchou a toaletou dost špatně holí 🙂 Takže díky tomu, že už tam skoro nic nemám, to tu není až tak poznat. Bohužel vousy, které tam ještě sporadicky zůstaly, vypadají asi za pět dní, což mě trošku mrzelo, protože na sále v tom prudkém světle byly ty černé ďubky ošklivé na bradě a lehce pod nosem samozřejmě vidět. (Asi jako u ženy s hormonální poruchou ale).
Instrumentářka nabízela panu doktorovi i brusku (takovou maličkou tyčku s kuličkou na konci), ale on jí stále odmítal s tím, že to nebude potřeba, že “to jde krásně, protože je to měkoučké”. Ale kudlal to tam docela dlouho, už jsem se těšila, až přestane a zašije to. Jak to, že chrupavka bolí? 🙂 Vždyť tam nejsou žádné nervy ne? Bylo to umrtvené, ale mírnou bolest (právě takovou tu angínovou) jsem cítila i při zákroku. Byla jsem ale ujištěna, že umrtvovací látky mají ještě hoooodně.
Nakonec jsem nedostala ani dren. Jen samovstřebávací nitě a velkou stahovací náplast (takový jakoby korzet) na přední část krku, který mě teď trochu brání v pohybu hlavou. A řekl, že za dva tři dny můžu domů.
Pan doktor měl radost, paní instrumentářka taky a já jsem se k nim musela samozřejmě přidat.
Celá operace trvala asi 40 minut. To mi přišlo tedy dost.
Jen jsem přijela na pokoj, třikrát mi moc milá sestřička Jana (která mě i včera tady tak hezky přivítala) změřila tlak a řekla, že až půjdu na toaletu, že půjdou pro jistotu se mnou.
Dostala jsem parádní oběd, který jsem pomaličku do sebe dostala (prostě jako když jím s angínou, kterou už jsem 30 let neměla) a bylo mi fajn, i když je nepříjemné každé polknutí.
Dostala jsem příkazem ležet, tak jsem si sedla a začala vyřizovat práci, jenže po chvíli to nešlo, jak to začalo přicházet k sobě a dostala jsem ibalgin. Pak už jsem jen spinkala a spinkala a teď tu ležím, poslouchám zvuky na chodbě, krákání vrány (ne, to je straka) za oknem, nedaleký tichý ruch z města a ťukání do klávesnice notebooku. Snad moc neruší mojí novou spolubydlicí – takovou sympatickou mladou paní, co jde zítra na operaci se štítnou žlázou.
A taky čekám, kdy se vrátí paní, co šla po mně. Teď je na pooperačním oddělení, protože byla v celkové anestezii. Před chvílí tu byl její syn s taškou. Přišel se podívat na maminku a nenašel ji tu.
A já se těším, až si ten obvaz sundám, až se to zahojí a uvidím výsledek. Jakýkoliv výsledek musí být lepší, než to, co tam bylo předtím. Tolik bych si přála mít už konečně normální ženský krček. Krásný krček, který mě z profilu neprozradí a někdo ho bude třeba rád líbat 🙂
Tímto dávám svému ohryzku jedno VELKÉ SBOHEM!
Jsi minulostí a já jásám,
že tvou velikost dovolila jsem si ponížit,
že dovolila jsem se postavit tvé mužnosti,
a vyhrála tuhle bitvu,
kterou započal mistr Testosteron
před několika desítky let.
Jak vidíš, mistře Testosterone,
tak ses snažil zbytečně 🙂
Na nás ženy totiž nemáš a ani nikdy mít nebudeš.
Jsi takhle maličký, nicotný a nulový.
Jsi úplná nula!
Sbohem!
Ohryzku a testosterone.
A nejlepší na tom je, že vím, že už se nikdy nevrátíte! 🙂
Takhle zatočím s každým, kdo bude snižovat moji ženskost, kdo se jen pokusí vytáhnout na svět cokoliv spojeného s mužstvím a jednoho dne nezbyde z tohoto světa mužů na mém těle vůbec nic.
Good bye, masculinity. Welcome femininity.
Nebude už večeře? 🙂
Večeře na ŽENSKÉM ODDĚLENÍ!!!! 🙂

26 komentářů

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.