otєrєzє.cz

Hnusný klučičí pracovní den

Dneska jsem prožila úplně hnusný klučičí pracovní den.
Tahala jsem krabice 15, 20, 35 kg 🙁 Snažila jsem se je šoupat po zemi, bolí mě ruce, bolí mě nohy, měla jsem ošklivé černé staré manžestráky, mám odřený lak na nehtách, musím si ho zítra dopoledne zase hezky upravit.
Každé úterý je závoz, to znamená, že přijede kamión a musí se vytahat palety se spoustou krabic a nábytku.
Už nemůžu.
Napadlo mě, jak je to nespravedlivé. Že žena může zvedat max. 15 kg, kdežto muž snad 30 kg. Ale to, že ten “muž” nemusí vypadat vůbec jako muž, že k tomu nemusí mít fyzické dispozice, že může mít ruce slabé nebo cítit se spíš ženou, to už nikoho nezajímá. Pracuji v jednom řetězci s dánským majitelem a všichni tu máme úplně stejné pracovní smlouvy na pozici “prodejní asistent”. Prý všichni dělají všechno.
Jenže od muže se předpokládá, že vyloží kamion, že vydává těžké zboží, že řeší reklamace, že přinese tohleto a tamhleto… ne že bych nebyla ochotná, ale já na to prostě fyzicky nemám. A žena? Stojí u kasy. Případně vybaluje z krabiček menší zboží do regálů. Kóduje povlečení. Volá muže, když potřebuje něco přinést, volá muže, když potřebuje udělat něco, co žena nedělá. Chtěla bych ten den prožít jako žena.
Už jsem tam druhý rok, protože jsem musela – za prvé kvůli manželce, která na mě vyvíjela tlak, abych měla práci a příjem, když jsem živila celkem tři lidi (včetně mě), když ještě manželka neměla práci, ale teď už práci má… a tak hledám každý den jinou. Dívám se na volná místa a toužím po změně. A za druhé teď je tu tak strašná situace s prací, že hledat práci znamená i rok nebo dva!
Muž toho v tomto obchodě dělá víc než žena.
Třeba je to tak správné, když už je muž. Ale ne “muž” jako já. Ale pak tedy nechápu, proč máme stejné pracovní smlouvy. Žena nikdy nebude dělat to, co muž (alespoň ne v této práci). Nemá na to fyzicky. Já na to ale taky nemám fyzicky 🙁 Tak proč tam dělám? Joo já vím, já vím. Vždyť se také snažím tam nedělat. Teď už se šetřím. Nechci mít svaly, které jsem nikdy neměla. Nechci chodit domů s prachem v mých voňavých vlasech, se zašpiněnou tváří, propoceným tričkem, těžkýma chlapskýma botama, drsnou kůží na prstech na rukách, které musím každý večer natírat voňavým krémem na ruce… ach joooo.
A to se mi ráno zdál tak krásný sen, že jsem Terezou a jdu si tak po městě nakupovat, koukám do výloh (včetně do odrazů, ve kterých se vidím jako v zrcadle) a říkám si, jak mi to sluší a jak jsem šťastná. Přijdu do svého bytečku a tam jsem to já, kdo žije svůj dívčí život podle mých představ. A pak se probudíte a čeká vás tenhle den 🙁 Zoufalý fakt.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.