otєrєzє.cz

Jeden stůl a čtyři židle

Během uklízení hraček po Kačence (po celém obýváku jsou rozprostřené vystříhané potraviny z letáků, které paní prodavačka Kačenka prodávala a já nakupovala) jsem zjistila, že ty čtyři židle u jednoho stolu asi ještě dlouho zůstanou neobsazené. Přitom tu bývávalo tak živo.
Že nehrozí velké společné rodinné večeře, společné nedělní obědy a v tomhle bytě je život jen když je tu Kačenka. Ona je také jediným člověkem, který mi dává lásku (byť lásku dcery) aktivním způsobem (objetím, pusinkami, slovy nebo jen tím, že ráno vstane a slyším jí v koupelně, jak si zpívá… vím, že je spokojená a taková rána jsou pak nejhezčí, jaká znám).
Pokud je můj život v mých rukách, pak je i v mých rukách to, jak dlouho budou ty čtyři židle tady opuštěné.
Jenže (ve snaze být rozumná) se do ničeho nehrnu. Dokonce i s Pájou, s nímž jsem se ve středu procházela po městečku, kde bydlí a byla jsem tak šťastná, se musím chtě nechtě brzdit a střídá se u mě neuvěřitelným způsobem touha jít dál se strachem, který má chuť poslat mu smsku typu: “Promiň, já nemůžu, věř mi, že v tuhle chvíli je pro mě i pro tebe jednodušší to ukončit teď hned.”
Bez žádného dalšího vysvětlování.
To je varianta, která je určitým způsobem vysvobozením (pro něj plným otazníků), ale také vzdáním se naděje na něco hezkého.
Ale jak si vůbec mohu myslet, že by mohlo být něco hezkého? To je až příliš nepoznaný svět, který sice nemám možnost jiným způsobem vyzkoušet, ale vždycky k tomu může být příležitost i v budoucnu. Nemyslím si, že on by měl být tím posledním mužem, který mi do života vkročil. (Přestože by jím být klidně mohl.)
Co když mě uvidí odlíčenou?
Co když mě uvidí z úhlu, který něco naznačí?
Co když mě uvidí nahou?!
Samozřejmě, že mě takhle uvidí!
Takových otázek mám milióny. Bojím se. Nadšení a radost z jeho přítomnosti se střídají s obavami a zase tím strachem, na který prostě ještě nemám ho zvládnout. (Jenže já jsem tak hrrr, že jsem nezastavitelná – strach nestrach). A čím víc se mu chci (nebo spíš musím) vzdalovat, tím víc se on přitahuje ke mně. Radikální řez znamená jeho radikální reakci. Může se tu objevit z ničeho nic a ptát se. Už teď se mě ptal, co mám za trápení, když jsem jela na redukci ohryzku. Vysvětlila jsem mu (stejně jako ostatním holkám na pokoji), že jdu na seříznutí části vyčnívající z chrupavky štítné, která tam být nemá a vadí mi to. Že to tam narostlo, což se někdy stává. Nechtěla jsem mu lhát. Ani nikomu jinému. Ale říkat, že jdu na seříznutí ohryzku jsem říkat taky nechtěla.
Pochopil to a řekl mi: “Proč jsi mi to neřekla dřív? Chtěl bych být u toho s tebou a podporovat tě.”
Hm. Tahle věta zní kouzelně. Obzvlášť pro nás.
Nečekám, že pokud objeví to tajemství, že ji zopakuje…
V tomhle jediném tedy optimistka ani být nemohu a je to tak lepší.
On si teď někde sedí, povídá s rodiči, připravuje na Štědrý den, u toho myslí na mě a píše mi. Nemá absolutně tušení, že jsem tu o něm napsala “román” a že je teď hlavním hrdinou posledních dní.
Ségra i mamka byly zvědavé, jak vypadá, tak jsem jim ukázala fotky.
Líbil se jim (to jsem ale věděla, že se jim líbit bude :).
Jenže on tam má spoustu starších fotek se slečnama např. z plesu, které jsou tak krásné… Mé sebevědomí je vůči nim na nule (0,000001). A to je málo. Ačkoli bez mužů, jako je on, své sebevědomí nejsem schopna pozvednout, měla bych tu romanci ukončit dřív, než začne. I když už ve středu začala (navzdory mým představám a plánům). Ale tomu se nebylo možné ubránit.
Chtěla jsem (ale absolutně nečekala), abych vystoupila z auta a on uviděl ženu, což se také stalo. Teď nejsem schopna nést ten náklad, co jsem si naložila. A s jeho pomocí prostě počítat nemůžu, ač bych tak ráda a tak bezstarostně a nezasvěceně mi to nabízí. 🙁
On se nikdy nic nedozví, protože to skončím. (Budu k tomu hledat sílu, protože to udělat je tak strašně těžké a je mi z toho do breku). Nechat si tak ještě pár vteřin toho nejkrásnějšího pocitu, co znám – když mě chce muž jako ženu. Nechat si jich co nejvíc, co nejdéle to protahovat, než řeknu dost.
Čím víc se o to snažím, tím víc je to těžší. Nedokážu najít tu správnou výmluvu a důvod, který by pochopil (protože veškeré jiné než ty pravé důvody jsou lež, kterou musím vyslovit).
Není to tím, že nevím, co chci. Já to vím moc dobře. Chtěla jsem přesně to, co mám teď. Muže, který po mě touží jako po ženě a který se líbí i mně. Který mě pozve na večeři (což už udělal) a já to pozvání přijmu (což jsem udělala, ale budu muset couvnout, ačkoli tak nechci). Je to jediné logické, přirozené a správné rozhodnutí. Vše ostatní spěje ke katastrofě a zklamání.
Teď zrovna – v neděli večer – to vzdávám. Tedy teprve se na to připravuji.
Do chvíle, než zase napíše nějakou jeho hezkou zprávu… Budu v tom zase až po uši a nebudu schopna říct ne. Protože prostě nechci říkat NE! Jen proto, že jsem ještě “nedodělaná”? (Jak tohle slovo nesnáším.) V mé hlavě jsem žena a on chce ženu. Ve středu to byla žena, kdo s ním šel na městem, na kávu, seděl v autě. Tak v čem je pořád ten problém? Jaký je v tom pořád rozdíl? :/
Přemýšlím si tu nahlas.
O čtyřech židlích a jednom stole.
Co trochu kompenzuje můj smutek je fakt, že teď 14 dní nemusím do práce, že se vyspím, že jsou Vánoce, také to, že budu mít Kačenku od Silvestra celých pět dní, že za pár dní uvidím pana doktora ve FN v Hradci Králové a ještě nějaké běhání.
Dále pak také myšlenky na pomalu blížící se komisi.
Pro mě se komise mohou odehrát jedním z těchto dvou scénářů:
1) únorová komise, květen/červen SRS, v létě 2015 už můžu s Kačenkou k vodě, jak jí pořád slibuju
2) dubnová komise, září SRS (jelikož přes prázdniny se neoperuje), s Kačenkou můžu k vodě tím pádem ale až v létě 2016
Mou motivací je letní výlet k jezeru s Kačenkou 🙂
Partnera nemám (i když (pokud to přeženu) bych mohla mít, kdybych takhle louskla prstem, což ale v tuto chvíli nemůžu. Ale… já a něco vzdát? To si musím ještě hodně rozmyslet :). Tato motivace není teď ale bohužel až tak aktuální. I v tom je rozdíl, zda muž, kterého potkám, bude čekat do května nebo do září, tj. další 4 měsíce. A já musím čekat taky, protože do té doby se strachu z přitisknutí nezbavím. Já fakt nemyslím sex. Myslím obyčejné přitisknutí nebo jakýkoliv jiný bezstarostný pohyb v jeho blízkosti, kdy si mě může ve své rozvernosti kdykoliv k sobě přitáhnout… Já bych se přitiskla tak ráda… V přiléhavých šatech se ale prostě k muži, který se mi líbí, tisknout nedá.
“Neotáčej se. Chytím tě kolem pasu a přitisknu si tě zezadu k sobě. Odhrnu ti vlasy a na krk přiložím své rty. A nepustím.”
“Mhouřím slastí očima. Hladím tvé silné ruce, které si mě drží a podlamují se mi u toho všeho kolena. Kousni mě prosím, jestli se mi to nezdá… :)”
Tak jsem si zabrečela u hezkého dílu Ally McBealové – 4. řada, 3. díl:
Po kliknutí na obrázek nebo zde se spustí stahování (92 MB) sestřihu
z tohoto dílu ve formátu .AVI v češtině, ve kterém Mark (+ jeho kolegové) a transgender žena Cindy (kterou hraje biologická žena Lisa Edelstein) řeší PROBLÉM, o kterém zatím Mark neví, ale dozví se ho.
Jak to vyřešili? A jaká je odpověď na tu věčnou otázku “Říct či neříct?”
Takhle to vidí tvůrci seriálu Ally McBealová…
Video nelze umístit na youtube z důvodu nároku autorských práv společnosti FOX, proto jej dávám ke stažení a až po stažení ho lze shlédnout.
Informaci, ke které komisi se jde, se dotyčný dozvídá minimálně 2 měsíce předem.
Ke komisi bude (v mém případě) nutné předložit ověřenou kopii rozhodnutí soudu o rozvodu, kontrolní posudek od prof. Weisse a posudek z Centra rodinné terapie v Motole, že Kačenka je OK.
Komise. To je pro mě spíš takový slavnostní akt. Potvrzení, že je vše připravené k dokončení toho všeho, co jsem započala. Taková maturita 🙂 Jedno razítko a volná cesta k úplné svobodě. Konec ježdění do Prahy (stačí potom už jen jednou za rok pro recepty) a konec setkávání s holkama (pokud vysloveně nebudu chtít přijít, což bych někdy moc ráda). Také je to už téměř konec knihy, kterou mám rozepsanou…
Na Slovensku komise na Ministerstvu zdravotnictví neexistují. Jelikož se tam SRS neprovádí. Po doporučení od sexuologa (např. p. Caisová) se žena nebo muž objednávají např. u MUDr. Jarolíma v Motole, MUDr. Veselého v Brně nebo MUDr. Vřeského v Ostravě. Dále potom v Srbsku nebo Thajsku. O žádné další možnosti jsem ještě neslyšela. (Dannie mi dokonce ukazovala, jak už si tehdy našla autobus do Sarajeva, ale skončila v Motole 🙂
Na Slovensku také neexistují skupinové terapie (ten pokec s ostatníma holkama a mnohdy i klukama, které prochází, budou procházet nebo už dávno prošli tím vším, výměna zkušeností, nadšení, starostí i radostí).
Není to škoda, že tam ta komise ani skupinky neexistují? (Kdysi jsem se z neznalosti skupinek u Hanky bála, neuměla si je představit. Viděla jsem ve svých představách skupinku zoufalých jedinců sedících v kruhu řešících ty nejstrašnější věci, jaké mohou. Viděla jsem před očima starší dokument ČT, ve kterém taková skupinka byla a byl pro mě (i pro některé holky, které znám) silně demotivující. To byl ovšem pěkný nesmysl pramenící právě z mé neznalosti.)
Neznalost je takový čertík, který v lidech vyvolává strach a ten strach je mnohdy tak ovládne, že ztratí schopnost používat mozek tak, jak by se od lidských bytostí očekávalo.
Dávají Pyšnou princeznu. Musím se dívat.
A zatímco Tom jí viděl desetkrát, aniž by mu slza ukápla, já to vidím najednou jinak. Všechny ty kontexty jsou jiné a já brečím chvíli radostí, že princezna utekla, že už není pyšná nebo že si dala pusu s princem Miroslavem, tak i chvíli štěstím, že (ač ne tak krásná) už jsem konečně na její straně. A tím je ta dnešní Pyšná princezna jiná, než těch deset předchozích, které viděly oči… byly to moje oči? Nebo čí? Když teď už všechno vidí jinak…

80 komentářů

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.