otєrєzє.cz

Táta nebo máma?

V Německu existuje pro transsexuály tzv. velké a malé řešení, které jim v případě malého řešení umožňuje změnit úředně své jméno a pohlaví bez chirurgického zásahu do jejich genitálů.
Co když takový člověk ale porodí dítě?
Je matkou nebo otcem?
V dokladech i pro německé úřady je to muž, ale protože mu nebyly odstraněny ženské reprodukční orgány (tak, jak je to požadováno pro úřední změnu pohlaví u nás), mohl si dovolit tento kousek. Proč ne? Jakýkoliv způsob jak mít své vlastní dítě rozhodně podporuji, i když to pak působí jako v tomto případě zmatky. Na prvním místě je ale dítě, až na druhém různé specifikace a uznávání pohlaví jeho rodiče. To už jde jen vyloženě o slovíčkaření.
Podle mého názoru je jedno, jestli budu mít v rodném listě mého dítěte označení matka nebo otec. Jsem jednoduše rodič. Oba dva jsou stejně zodpovědní za svého potomka. Ale jen jednomu z rodičů vyskočilo to dítě z lůna. Z lůna matky. Pokud se ta matka cítí být mužem (a je tedy mužem), přestože má ženské reprodukční orgány, pak je z hlediska toho dítěte ale pořád matkou, které v budoucnu může klidně říkat “tati”. Chápu jeho snahu o to být otcem, ale ani já nemohu (v současné době) použít své vajíčko (které nemám, protože nemám vaječníky) a porodit své vlastní dítě ženským způsobem – tedy oplozením mého vajíčka mužským spermatem. To je prostě dané hranicí současné vědy, která to zatím neumožňuje.
Až bude věda tak daleko, že mužům v ženském těle vytvoří dokonale funkční mužské orgány a takový člověk pak bude moci splodit své dítě mužským způsobem, pak je to pro mě “otec”.
V březnu 2013 se v Německu objevil tento případ úplně poprvé a německé soudy musely řešit, zda dítěti do rodného listu zapíší “matka” nebo “otec”. K oplodnění jeho vajíčka došlo spermatem od dárce. Tento rodič požadoval, aby byl v rodném listě dítěte zapsaný jako otec. Soudy ale rozhodly jinak. Ačkoli je pro německé úřady mužem, bude v rodném listě dítěte jako matka. “Absolutně každé dítě má matku a to je osoba, která ho přivedla na svět.”
Po porodu si nechal ženské orgány odstranit a změnit na mužské.
I muž může být matka a žena může být otec.
V Česku podobný případ nehrozí. Transsexuální jedinci mají právo na úřední změnu pohlaví, přepis v matrice a vydání nového rodného listu až poté, co podstoupí kastraci a operativní změnu pohlavních orgánů. Porodit tedy dítě může jedině biologická žena.
Přesto jsem hledala způsob, jak mít své vlastní dítě.
Kromě transplantace dělohy, která je v tuto chvíli stále trochu sci-fi, i když už se na tom pracuje, není žádná šance, jak bych mohla mít své geneticky vlastní dítě. (Lesbické páry jsou na tom lépe, protože jedna z partnerek (když ještě měla tuto možnost) si nechá zmrazit své sperma, kterým je poté oplozena její partnerka, biologická žena).
Je tu ale šance, kterou mají kterékoliv páry, které jsou neplodné.
Pokud je neplodný muž (což zrovna není můj případ, protože nejsem muž), pak může matka dostat sperma od dárce.
Pokud je neplodná žena (to je můj případ), existuje dárcovství vajíček. To ale předpokládá, že žena má dělohu, ve které se bude vajíčko vyvíjet. K oplodnění pak dojde mimo dělohu (in vitro fertilizace) “ve zkumavce” a poté vpraveno do dělohy.
Pokud žena nemá ani dělohu (stále mluvím i o biologických ženách – nerozlišuji je s transsexuálními ženami), pak je možností tzv. náhradní mateřství. To ale zase předpokládá, že žena má vajíčko, které se oplodní mimo dělohu (kterou nemá) a poté se vloží do dělohy náhradní matky.
Náhradní mateřství není v ČR moc rozšířené. Četla jsem, že se takto narodilo zatím jen 20 dětí, celé se to provádí ve Zlíně v Centru reprodukční medicíny a právně je to velmi složité (protože matkou dítěte je osoba, která dítě porodí, poté se ho musí zřeknout a genetický rodič ho musí adoptovat. Pokud by se náhradní matka zasekla a řekla, že se ho nevzdá, genetický otec by musel platit takové matce výživné a genetická matka by žádné dítě neměla. V ČR není náhradní mateřství nelegální, ale také ho žádný zákon nedefinuje.) Částka za takové náhradní mateřství se vyšplhá maximálně do 100 tisíc Kč. Naráží se totiž na zákon o zákazu obchodování s dětmi, takže náhradní matka nesmí odnosit dítě za úplatu, ale zdarma. Jsou jí pouze pokryty veškeré náklady s tím spojené. Náklady má také klinika ve Zlíně, která se tímto problémem zabývá. Tato částka je směšná proti částkám, které se za náhradní mateřství vyplácí v Americe nebo v Indii, kde se částky pohybují od 500 – 800 tisíc Kč za jedno dítě. Viděla jsem úplně náhodou ruský dokument, ve kterém ukazovali ruský pár, který (stejně jako mnoho neplodných párů na světě) odjíždí na tuto indickou kliniku jen proto, aby mohli mít své vlastní dítě. Tato indická klinika byla ve velmi dobrém stavu a musím říci, že i o náhradní matky bylo velmi dobře pečováno, měly zajištěny výborné hygienické podmínky, dá se říci, že na indické poměry i luxus a pravidelnou zdravou stravu. Majitelka této kliniky získala několik světových ocenění za přínosnou práci v této oblasti. Jsou země, kde náhradní mateřství není legální. Ve většině evropských zemích je tento postup zakázán (z důvodu porušení zákona o obchodování s dětmi). Náš právní řád ho nespecifikuje, tudíž zakázán není. Stejně jako u nás je ale možné v Dánsku, V. Británii a Austrálii za předpokladu, že náhradní matka to nedělá za úplatu. V USA, Rusku a na Ukrajině je náhradní mateřství povolené i za úplatu.
Ale abych se vrátila k tomu, jaké možnosti mám já.
Jak jsem řekla, geneticky své dítě už nikdy mít nebudu. I kdyby se prosadil zákon, že ke změně úředního pohlaví není potřeba kastrace a mohla jsem svého potomka splodit, bude mi to úplně k ničemu, protože geneticky mít dítě s mužem prostě nemohu, protože by ho neměl kdo donosit a se dvěma spermaty dítě prostě nevznikne. Chybí mé tolik vytoužené vajíčko… (To proto tak často tvrdíme, že chceme nést všechny výhody i nevýhody ženství, včetně menstruace. Protože menstruace znamená, že můžeme mít děti. A pak chceme tu menstruaci nenávidět, stejně jako vy.)
Takže co s tím?
Centrum reprodukční medicíny ve Zlíně uvádí, že vlastní genetické vajíčko ženy, oplodněné mimo dělohu a poté vloženo do dělohy náhradní matky, kde bylo donošeno a přivedeno na svět, bylo provedeno asi dvacetkrát.
Přemýšlela jsem, jaké mají ale možnosti páry, kde žena nemá ani vaječníky ani dělohu. I takové ženy jsou. A touží po dítěti.
Klinika ve Zlíně mi na to hned na svých stránkách odpověděla: “Určitou možností pro takové páry je anonymní dárcovství vajíčka, které je oplozeno spermatem genetického otce (tedy partnera neplodné ženy) a vloženo do dělohy náhradní matky.”
Taková kombinace (náhradní mateřství a darované vajíčko) se v ČR ale ještě nikdy neprovedla.
Proč nebýt první? 🙂 Vždycky musí být někdo první. Jinak se lidstvo nikam nedostane.
Pořád je to alespoň z poloviny geneticky naše dítě, i když ne moje. Ale to je stejné, jako když je muž neplodný a tak si matka nechá oplodnit vajíčko anonymním dárcem, což je naprosto běžné. Také je jen z poloviny geneticky jejich.
Proč tedy nezvolit adopci?
Chtěla bych dítě, které je alespoň z poloviny geneticky naše. Adopce má nesporně své výhody. Nestane se, že dítě se narodí postižené nebo že bude při porodu ohrožena matka. A také dostane šanci na normální život v rodině ten malý tvoreček, který tolik tátu a mámu potřebuje, ale vinou osudu ji nemá.
Je na každém člověku, zda zváží adopci či ne.
Kdysi jsem viděla dokument o jedné české zpěvačce a spisovatelce Tereze Boučkové, který navždy můj pohled na adopci ovlivnil. Byl to extrémní velmi odstrašující případ.
Ta zpěvačka toužila s partnerem moc po svém vlastním dítěti. Stále se jim to ale nedařilo a tak se začali zajímat o adopci dvou dětí už z kojeneckého ústavu. Po dvou letech, kdy měli obě děti z kojeneckého ústavu doma se ale stalo něco, co lékaři považovali za nemožné. Žena otěhotněla a porodila své vlastní zdravé dítě. Prostě se to najednou povedlo (možná jak se uvolnil ten stres z té “honby” za vlastním dítětem). Děti z kojeneckého ústavu si ale nenechali, takže vychovávali současně tři kluky – bratry. Jednoho vlastního, dva nevlastní. Všem dětem se dostávalo úplně stejné lásky a péče, všichni kluci měli naprosto totožné podmínky pro život, měli úplně stejnou výchovu, všude se pohybovali spolu, vyrůstali spolu.
Zatímco jejich genetický syn dospěl v šikovného a slušného člověka, který miloval své rodiče, adoptovaní chlapci začali v pubertě utíkat z domu, brát drogy a pokaždé, když se vraceli domů, kradli věci z domu rodičů, aby je mohli prodat. Matka tomu nemohla dlouho uvěřit, ale v domě se začala objevovat stále častěji policie, až pak došlo k tomu, že svým negenetickém synům rodiče zamezili přístup do svého domu, ve kterém kradli, na co přišli, bez ohledu na to, jak je jejich adoptivní rodiče milovali. Ignorovali to, že věci, které krade, mají pro rodiče velkou citovou hodnotu. Kradli úplně všechno. Teď žijí někde v Praze mezi bezdomovci na pokraji společnosti. Přestože jim byla dána tak obrovská šance a láska rodičů.
Vždycky jsem si myslela, že je to výchovou. Ale jak vidím, tak prostě není. Je to dáno i geneticky.
Maminka těchto chlapců nakonci prohlásila, že těm dětem dala 20 let svého života úplně zbytečně, že to bylo peklo.
Ale něco máme spolu přeci jen společného, když Tereza Boučková píše:
“V nejhorším roce života jsem si dělala zápisky. To, abych si zapisovala, když nemůžu nic, mi poradil A. J. Liehm. Zápisky ale byly v podstatě samá sebelítost. Úplně jsem se tam vyplakávala, protože jinak jsem svůj zmatek držela v sobě. Vlastně ani nejde tím obtěžovat lidi. Každý si totiž myslí, že to tak hrozné není. Těžko pak můžete říct, že je to tak hrozné, že už to horší být nemůže. To je fakt těžká situace asi jako hluboká deprese.
Pak jsem ale zjistila, že mi vlastně nikdo nemůže pomoct a že si musím pomoct jenom já sama. Musíte potom najít odvahu.”
Možná jsem na ten dokument neměla koukat.
Je nesmysl nechat se takhle ovlivnit jediným extrémním případem, který znám, zatímco mohou existovat stovky dětí, se kterými problém nebude, ale já mám na výběr. Až ho mít nebudu, budu to řešit takto. Budeme to řešit takto. Protože tohle není nikdy rozhodnutím jedince, ale páru. A to je na životě někdy právě hezké, že jsou chvíle, kdy potřebujeme (a jsme) být dva.
Adopci jako takovou ale neodsuzuji a pokud potkám pár, který jí využil, určitě bude mít ode mě podporu.
Řeším dítě, ale jen teoreticky. Zajímaly mě (a hlavně Toma), jaké má možnosti. Teoreticky bych musela vše stihnout kvůli mému věku během dvou let…
Z toho vyplývá, že v tomto nemohu (stejně jaké jiné neplodné biologické ženy) konkurovat ostatním plodným biologickým ženám a pokud jednoduše Tom (nebo kterýkoliv jiný muž, který by byl mým partnerem) v touze po dítěti skočí na nějakou mladou plodnou slečnu, ta mu dítě bez problémů na svět přinese. Narozdíl ode mě. (Takový muž ale pro mě není tím pravým, se kterým bych chtěla strávit zbytek života). Já bych taky chtěla porodit své vlastní dítě. Ale to jsou opět ty hranice současné vědy. Nejde to. Kdyby to šlo, vyřešil by se problém i ostatních neplodných žen. To není otázka, která se týká jen transsexuality, ale všech žen obecně.
Lesbické a gay páry u transsexuálů jsou v tomto případě, co se týče vlastních genetických potomků, ve výhodě.
Je třeba to ale přijmout jako fakt, ne jako katastrofu. Stojí za to být sám sebou. Jsou věci, se kterými žít můžeme, ale pak jsou tu věci, které nepřekonáme, ani když si budeme myslet, že armáda z nás udělá chlapy, že manželství z nás udělá muže a tatínky, že když nám celý život každý den něco neustále v hlavě říká “ty nejsi muž”, že to ze své hlavy jen tak nedostaneme.
Cítíte-li se být ženou, pak jste žena.
Jsem nesmírně šťastná, že mám svojí osmiletou Kačenku, kterou bych nikdy za nic nevyměnila. A jak jsem si mohla všimnout, rád je i Tom. Při představě, jak mu běhá šťastná na zahradě mezi jahodami, kolem nás pejsek, kterému hází klacek, Tom řeže větve a já si pleju své barevné kytičky…
Kosmatec sedmikráskovitý – nádherná oblíbená květina mé babičky. Tuto květinu, symbol mého dětství, jsem si zamilovala i já. Na slunci otevírá do široka své velké květy ve všech možných pastelových barvách a na velké ploše tak vypadá jako zářivý pestrobarevný koberec. Je to už dlouho, co jsem ho měla na balkóně ve velkém truhlíku, seděli jsme se zmrzlinou s nohama nataženýma o zábradlí na sluníčku, které krásně pálilo a povídali jsme si o kopcích, které vidíme, o našich rodičích, naší budoucnosti, která zněla tak krásně a jejíž součástí se měl stát a také stal jednou jeden malý nejkrásnější tvoreček – holčička Kačenka… Moje dcera.
(Vinou technického problému na straně blog.cz se už několik hodin nezobrazují výjimečně povolené komentáře pod tímto článkem. Jakmile chybu odstraní, odpovím ti Dito na tvůj dotaz 🙂

2 komentáře

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.