Sobecký prevít

Sobecký prevít – to jsem já.

 

Opustila jsem přeci manželku a dítě. To se dělá?

Jak jsem jim to mohla udělat? Co teď to ubého děcko?

 

Asi milionkrát jsem si tohle říkala taky.

 

Ale já s nimi chtěla žít dál, nabízela jsem dokonce, že se na všechno vykašlu (nevím, jestli bych to zvládla, ale když bych to nezkusila, tak bych to nevěděla) a budeme rodina jako dřív. Taky mi chybí to rodinné štěstí! Nechci je opouštět! Už jsem tu o tom psala stokrát, ale jsem prostě sobecký prevít, protože jen a jen kvůli svému štěstí jsem rozbila rodinu.

 

To neřekla manželka, to jsem si teď přečetla.

 

Tak jasně, že jsem musela počítat i s těmito reakcemi lidí, jenže když mi někdo řekne, že jsem sobec proto, že jsem opustila rodinu a nechala je tam, zatímco to bylo pro mě to nejtěžší a nemůžu se s tím srovna doteď a nejradši bych tu rodinu pořád měla, protože jí miluju a chci, tak mě to prostě naštve a musím se tu vyvztekat 🙂

 

Hold prostě budu narážet pořád na nějaké narážky a překážky a musím se naučit na ně reagovat a překonávat je. Je toho tolik nového a každou chvíli se něco nebo někdo pokusí mě srazit k zemi…

Ale taky musím říct, že každou chvíli se mě taky něco nebo někdo pokusí z té země zvedat a dávat sílu jít dál a tyhle lidi nemít, tak nevím… díky.