otєrєzє.cz

Tečky a čárky

Ne, to není článek o morseovce. 🙂
Jsou čtyři hodiny ráno. Celou noc nehorázně lije a zatímco dříve býval déšť dokonalým uspávacím prostředkem navozujícím pocit pohody a spokojenosti, dnes ve mně budí spíš obavy, protože si vždycky vzpomenu na ty hezké chvíle, kdy jsem usínala v objetí téměř spokojená (až na tu jednu záležitost, kterou jsem tehdy mít nemohla, ale teď ano).
 
Pokoušela jsem se ještě usnout, jenže v hlavě mi samy mluvily moje myšlenky, tak jsem si řekla, že vstanu a všechny ty myšlenky hodím sem, čímž se jich z hlavy zbavím a usnu 🙂
 
Takže se můj blog stává na chvilku zase tím, čím býval dřív – mým deníčkem a něčím, komu se mohu svěřit.
 
Jenže do toho ještě skáču kolem konvice, nezbytného voňavého šálku ranního černého čaje a vyřizováním smsek a vzkazů, které mi naskákaly po zapnutí mobilu, který byl přes 24 hodin v transu (vypnutý :). Což pro něj musel být šok. Ale pro mě ne. Pro mě to bylo moc příjmné, i když některé smsky mi už moc chyběly.
 
No co, byl to jen den. Jen jeden den (bez techniky). Svět se nezblázní.
A nezbláznil.
Jen jsem si moc hezky urovnala některé myšlenky a večer místo telky přečetla knihu, kterou mi půjčila Léňa z Havířova při jejich poslední návštěvě.
 
Teď po ránu jsem si pustila jemně nahlas muziku a do toho slyším, jak prší, což připomíná zvuk při smažení řízků (asi bych se mohla už i nasnídat).
 
Chci zůstat ve své noční košilce, chci zůstat pod dekou a chci nikam nespěchat. Jen tak si tu ležet a povídat si sama se sebou s horkým Earl Grey a ještě by se mi líbilo mít tu nějaké malé přítulné chlupaté stvoření, které by se mi teď stočilo do klubíčka u nohou…
 
Nemohla jsem spát, protože mi hlavou kromě myšlenek na mé neschopné pokusy o dokončení seznámení (člověk je přeci tvor, který komunikuje, seznamuje se, setkává se s jinými lidmi a já to ještě v prosinci nebo v únoru dělala) honily myšlenky na to, co jsem si večer přečetla v knize „Stephanie – z muže ženou“.
 
Ten název se mi opravdu nelíbí. Je trapný. V originále je to „Stephanie – Girl from million“. Dívka z miliónu. To už je lepší. Ale čeští čtenáři by si to asi nekoupili, nebo nevím.
 
Když mi tu knížku z roku 1994 Lenka půjčovala, nijak mě to nenadchlo (promiň Léňo :). Věděla jsem, o čem to asi bude. Všechny tyhle knížky jsou stejné (to je také důvod, proč já nikdy nevydám tu svou). Je to pořád dokola. Máme trápení, jsme uvězněné, nechceme si to přiznat, víme to už od dětství, chceme to zabít, chceme mít rodinu, tak jí máme, tu pak rozbíjíme a stejně skončíme tam, kde skončíme jednou všechny.
 
Jenže Stephanie mě velmi rychle chytla vyprávěním o svém dětství a já brzy zjistila, že celá ta kniha má podobný děj, jak „ta moje“. Ovšem s tím rozdílem, že Stephanie byla už dál. Podle fotek, které do knihy vložila (což se mi líbilo) jsem zjistila, že byla už pět let vdaná. Jů! A tak jsem se začetla s tím, že bych ráda věděla, jak na to šla 🙂
 
No jak by na to Stephanie šla asi, když se psal rok 1983 a ve Velké Británii ještě neexistovalo žádné specializované středisko pro léčbu změny pohlaví (to přišlo až na řadu v r. 1986), takže neexistoval ani internet a jediný způsob, jak se seznámit, bylo asi odepsat na inzerát v časopise (pokud tedy nepočítám tradiční způsob seznámení tím, že někoho potkáme v reálném životě, na což čekám já místo toho, abych tomu šla naproti využitím svých ženských zbraní přes internet, což bych nerada odsuzovala, ale pro mě je to v tuto chvíli nereálné a to i přesto, že tu teď se mnou (s podnájemní smlouvou, než dostaví dům, protože prodal byt) bydlí Tom, se kterým jsem se právě v únoru takto sešla díky předchozí dvouměsíční komunikaci na facebooku, kde si mě vyhlédl a přiznal se, že už několik týdnů nemůže od jedné mé fotky odepřít zrak. (Jo, on věděl, jak na mě, ale bohužel se přepočítal.)
 
Tom by měl dostavit letos na podzim a většinu času je pracovně v zahraničí, takže jakoby tu nebyl.
 
Předně bych ráda porovnala britský systém přeměny v 80. letech s naším současným.
Tehdy to byly ale průkopnické časy 🙂 Jak to asi vypadalo u nás? Vím toho z těchto let jen málo.
 
 

Britský systém přeměny v 80. letech

 
V Británii v 80. letech trvala hormonální terapie potřebná k operační změně pohlaví minimálně tři roky. Tak dlouho musela každé tři měsíce Stephanie docházet ke svému terapeutovi. Diagnózu tam žádný další sexuolog nepotvrzoval, hormony byly předepsány na základě rozhodnutí jednoho jediného lékaře. Ten také Stephanii určoval, kdy už by měla dorazit do londýnské ordinace v dámském. (My si dnes volíme tempo a průběh přeměny dá se říci sami.)
Stephanie ani v nejmenším nepřemýšlela, že by na operaci nešla. Byla to přirozená tečka za celou přeměnou.
 
Hned na začátku tříleté HRT začala docházet do speciální foniatrické ordinace, kde byl počítač schopný rozeznat ženský a mužský hlas. Tato hlasová terapie jí byla doporučena.
Neustále měla opakovat věty, které jí počítač předčítal a sledoval u toho intonaci i frekvenci hlasu. Po vyřknutí dané věty vždy vyhodnotil, zda hovořila žena nebo muž.
Stephanii počítač její hlas vyhodnocoval dva měsíce jako mužský, až se právě po této době intenzivním opakováním určených frází dostala na ženskou frekvenci i intonaci a počítač její hlas vyhodnotil jako ženský, čímž tato terapie končila. 🙂
 
My máme dnes své výkonné alexandritové lasery, ale tehdy nebyly. Jenže vousů se nějak zbavit musela, takže třikrát týdně vždy na dvě hodiny docházela k paní, která měla elektrickou jehlu. Stephanie popisuje tyto zákroky jako velmi bolestivé. Dokonce tak, že kdyby se jí někdo zeptal, co bylo na celé přeměně nejhorší, označila by toto. Nicméně výsledku dosaženo bylo.
 
Žádný real life test tehdy požadován nebyl a tak Stephanie ještě měsíc před operací (tzn. téměř tři roky na hormonech) nevystupovala jako žena, což jí činilo dost velký problém, protože vlivem hormonů jí narostla prsa (jak by také ne za tři roky – což je doba, do kdy průměrně účinkují hormony a tvoří změny v těle) a tak popisuje, jak si musela kupovat větší saka a košile, aby to vše skryla (kluci FtM mohou jistě potvrdit, jaké to je).
 
V září 1983 podstoupila Stephanie operaci. Předtím všem v práci oznámila, že 5. ledna příštího roku už nastoupí zpět jako Stephanie. A protože pracovala na jedné z nejvyšších pozic, měla dost velké zastání u rady společnosti.
 
Samotnou operaci Stephanie popisuje zajímavě. 🙂 Níže uvádím její pohled. Měla jsem co porovnávat.
Ono je to dlouhé, jenže víc zkrátit už jsem to nechtěla:
 
„Operace, která měla doslova proměnit můj život, trvala asi devět hodin. Během nich pan Philip, chirurg, použil veškerého svého umění k tomu, aby zahladil všechny viditelné stopy mého bývalého mužství. Odstranil mi ze šourku varlata a z penisu tkáň a svaly, ponechal pouze zkrácenou močovou trubici a vnější pokožku ponechal nedotčenou. Pak vytvořil umělou vagínu, asi 25 cm dlouhou, a vyložil ji kůží z penisu a pak chirurgickými rouškami, čímž zabránil tomu, aby se má nová vagína znovu zbortila. Použil pokožku z penisu, kde byla dosud přítomna nervová zakončení a tak mi umožnil, abych jako žena mohla prožívat při normálním pohlavním styku vzrušení. Nebudu mít sice klitoris jako přirozená žena, ale řekli mi, že budu moci prožívat orgasmus.
Pohlavní styk byla poslední věc, na kterou bych myslela, o muže jsem nikdy neměla sebemenší zájem a nedovedla jsem si představit, že by se to teď mělo změnit. Chtěla jsem prostě nejen vypadat jako žena, ale i být ženou. Zda budu moci fungovat jako žena i po sexuální stránce, to pro mě bylo úplně vedlejší.
Byla to výjimečně dlouhá, nebezpečná a mimořádně složitá operace.
Vůbec se mi nechtělo probouzet se ze spánku. Poté, o se ošetřující tým přesvědčil, že jsem vpořádku, dovolili mi znovu se na další dva nebo tři dny položit do hlubokého spánku pod sedativy.
Po několik dalších dnů mě neopouštěl pocit radosti, i když jsem ležela připojená k EKG a do mého těla vedla spleť různých trubiček, drátů a cévek. Pár dní nato mi vysadili sedativa a doporučili mi, abych vstala z postele a začala se učit užívat to úžasné neznámé nové tělo.
Šestý den mého nového života mi doktor Philip přišel vyndat vaginální tampón. Měla jsem pocit, že mi vytahují celý vnitřek.
Když mi bylo deset dní, propustili mě domů. Nebyla jsem ovšem v takové formě, abych mohla z Londýna do Lancashiru sama řídit, takže jsem se musela svěřit letadlu a taxíkům a ty mě v pořádku dopravily domů. Cesta to byla příšerná, protože mé nové opuchlé genitálie zaznamenaly každý sebemenší hrbol i výmol na silnici. Ale bolest i nepohodlí mírnil hřejivý pocit pohody, spokojenosti a míru.
Po celý první měsíc jsem musela každodenně užívat plastové dilatátory, které mé vagíně zajišťovaly budoucí pružnost.“
 
„Užívat dilatátory“. Bože co to je za překlad? Paní Rovenská! Budiž vám přičteno k dobru, že jsem v celé knize našla jen dvě chyby. 🙂 Plus tenhle nejasný překlad. Užíváme léky, používáme dilatátory. (Vy tedy ne 🙂
 
V současné době většina z nás po operaci už na žádné přístroje připojená není. Dokonce nás ani na dva tři dny nikdo neuspává, pouze si říkáme o sedativa, pokud je potřebujeme (je to velmi individuální). Propuštění desátý den z nemocnice je podobné jako teď (u nás v průměru osmý den). To, že zvládla cestu taxíkem a letadlem je skvělé. Umím si představit, že to zvládnout jde, ale muselo jí to bolet, protože jsem se taky vezla domů autem. I když já až sedmnáctý den.
Plastové dilatátory (takové trošku retro) jsem na internetu už viděla. Jen mě překvapilo, že Stephanie musela dilatovat jen první měsíc. U nás se doporučuje minimálně půl roku 3-4x denně a pak je to vhodné (v případě, že nemáme partnera) i do konce života.
 
Jenže jak Stephanie popisovala další události svého života, dospěla jsem k názoru, že ona dilatovat nepotřebovala 🙂 První sex měla 5 nebo 6 měsíců po operaci a proběhl naprosto v pohodě a spontánně. Krásně ho popsala.
 
Sex bylo něco, co mě v té knize zaujalo hodně. Stephanie měla totiž štěstí na lidi kolem sebe. Pokud se s někým seznámila, dělala to tak, že se s ním jednoduše sešla, povečeřeli spolu a na konci té večeře řekla, že mu musí něco říct. Že jakmile dohovoří, tak mlčky odejde. Většinou si oblékla už i kabát na sebe a všechno ze sebe vyklopila.
 
Ve všech třech případech, které popisovala se stalo to, že ještě týž den nebo následující za ní ten muž přišel s květinou a se slovy: „Miluji tě takovou, jaká jsi“, apod.
 
Takže měla vlastně stoprocentní úspěšnost a nakonec se za jednoho muže i vdala a jeho děti se staly jejími nevlastními dcerami, což popisovala jako úžasnou věci – mít takovou bezvadnou rodinu a totéž popisovaly i ty dcery.
 
V jedné části říká: „Byla jsem rozhodnutá stát se ženou. Ne mužem, který se jako žena obléká.“
 
Britský právní systém v 80. letech ale neuznával úřední změnu pohlaví. Taková osoba si po operaci mohla změnit pouze jména na svých dokladech. Pro Británii byla Stephanie ale stále muž a tak si tehdy nemohla ani vzít svého budoucího muže Davida Bootha. S ním museli odjet na Srí Lanku, kde takový sňatek povolený byl. Velká Británie ho ale nicméně neuznávala, takže mohlo dojít k paradoxní situaci, že Stephanie (úředně jakožto muž) si mohla vzít ženu. Přesněji řečeno oženit se.
 
V jednu chvíli Stephanie řeší své zatčení policií. Poskytovala totiž sexuální služby, aby zahránila svou potápějící se firmu od dluhů. Pokud by byla Stephanie odsouzena k vězení, nastoupila by normálně do mužského i přesto, že by byla odsouzena za ženskou prostituci.
To mě dost šokovalo. Od té doby ale i Británie naštěstí pokročila ve svých zákonech a nyní už jsou osoby po chirurgické změně pohaví uznávány tak, jak mají.
 
 
Jelikož v té knize Stephanie popisuje své rozsáhlé sexuální zkušenosti po operaci, poněkud mě to namotivovalo 🙂
 
Bude to znít asi podivně, ale postupně zjišťuji, jak vlastně muže neznám. Ačkoli bych mohla říct, že bych měla (vzhledem k mé minulosti), ale u mě například nikdy milování nekončilo orgasmem. Chtěla jsem se vždycky mazlit dál a myslela jsem si, že je to normální. Asi nebude vadit, když tu zrovna v tomto článku prozradím, že jsem měla dva muže a oba po „ukončení“ naprosto odpadli. Trošku mě to překvapilo, že až takhle. Jeden dokonce usnul. Paradoxem je, že oba jsem měla ještě před operací, takže má spodní část zůstávala pečlivě zahalená a teď se sama divím, jak je možné, že jsem se dostala až tak daleko? Ale bylo to tak přirozené a spontánní. A krásné. Moc ráda na to vzpomínám, i když bych tehdy dala cokoliv za to, abych už byla celá, jak mám být. Prostě normální ženská. Moc jsem to chtěla.
 
Stephanie popisuje svůj ženský orgasmus opravdu krásně takto:
 
„Úžasná zkušenost je rozdíl v kvalitě mužského a ženského orgasmu. Jako muž jsem znala orgasmus, který je úplně soustředěn do slabin. Vůbec jsem neměla potuchy o tom, že u ženy je to úplně jinak. Jako když oblázek, vhozený do rybníka, rozvlní celou hladinu a vlny se postupně šíří a zvětšují. A ještě jeden rozdíl mi připadal významný. Věděla jsem, že muž při milování soustředí veškerou svou něhu a projevy lásky na dobu před orgasmem – neboli jinými slovy, pro muže je orgasmus tečka, kdežto pro ženu je to jen čárka, po níž následuje pocit, z něhož se může vyvinout něco mnohem víc. Pro mě to byl úplně neuvěřitelný a úžasný zážitek.“
 
Muži a ženy jsou prostě rozdílní, protože to tak má být.
Tečky a čárky.
 
Těším se na svojí první ženskou čárku. A jsem moc ráda, že už nepatřím mezi tečky. Chci být a toužím být čárkou 🙂
 
 
Tento článek (o milování po operaci s muži) jsem chtěla napsat až tehdy, kdy budu vědět, o čem píšu.
V tuto chvíli to ale ještě nevím, jelikož z břicha mi čouhá hadička a představa, že se někde svléknu, svůdně se zakroutím a hadička udělá bim bam mě připravuje o jakékoliv vzrušení, nepočítaje vzrušení mého (dosud neexistujícího) partnera. V tomhle mám tak trochu smůlu, ale to by se mělo už brzy změnit do stavu, ve kterém mé tělo být má, čemuž opravdu věřím, protože nejsem ani náhodou první.
 
Ne že bych se hrnula do toho s někým se hned vyspat. Ale zajímá mě to. Jsem zvědavá! 🙂
Jde o tak intimní záležitost, že netuším, jak jí tu popíšu tak, abych toho o sobě (a partnerovi) neřekla zase až moc. O takových věcech se na veřejnosti prostě nemluví, ačkoli Stephanie je docela detailně ve své knize popsala. Ale ona je profláklá. Byla několikrát na titulní stránce časopisů a to jí navždy odsoudilo zůstat „tou ženou, co bývala mužem“, jak řekla.
 
I tak výsledek milování s mužem pro mě nehraje až tak velkou roli. Jsem schopná si to užít i bez orgasmu a už takhle jsem šťastná. Byl by to jen příjemný bonus, protože i já chci mít normální vztah s mužem. A muži – ti žít bez sexu nedokážou 🙂
 
Což je na nich vlastně fajn, protože to flirtování a svádění, které vede k vzájemnému tělesnému sblížení, kterému se nic nevyrovná, když všechno do sebe perfektně zapadne, je samotné už moc příjemé.
 
Stephanie ještě jako Keith se svojí manželkou Marylin:
Stejně jsou oba tak krásní 🙂
 
 
Na závěr jeden detail 🙂
Stephanie se narodila v květnu 1946 jako chlapec jménem Keith.
Spočítala jsem si, že teď už jí musí být 69 let. Vždycky jsem si říkala, jak asi holky po operaci vypadají v pozdějším věku? V důchodovém věku? Jak budu vypadat já? (Hrozná představa :).
 
Tady je multimilionářka Stephanie Boothová (vzala si Davida Bootha) na snímku, když jí bylo 64:
 
Prostě normální (cílevědomá) ženská 🙂
 
Keith ale už když mu bylo 21 let v knize přiznával (hovoří v knize za sebe o tomto období v mužském rodě), že mu nezadržitelně začaly vypadávat vlasy.
Pochopila jsem, že to pak Stephanie řešila parukou, ale zajímá mě jedna věc – jak to řešila při tom vášnivém sexu, který popisuje?
 
To se asi nedozvím a psát jí nebudu.
Každopádně to opět potvrzuje skutečnost, že chybějící vlasy nejsou překážkou.
 
 
Stále prší. Bude sedm. Jdu si dát barvu na vlasy a těšit se z toho výsledku, kdy se mi lesknou vlasy. Tom kdysi prohlásil: „Ty jsi fakt ženská. Takovéhle vlasy mají jenom ženské.“ 🙂
Jo on uměl potěšit. Ale to už je minulost. Teď je na čase těšit se na budoucnost 🙂
 
Jak tak prší, je hrozná tma.
Není už podzim?
Ještě toho chci tohle léto tolik stihnout.
 
Tak ráda bych zrovna do tohoto článku vložila svůj vlastní pohled na hozený oblázek na hladinu…
 

9 Comments

  • Michal

    No omlouvat se za to tutlání a řekl bych až lhaní (že jsi chlap, i když jsi věděla, že ne). Když to vezmu podle sebe, tak bych se asi nějak vyrovnal skoro se vším, co by mi o sobě svěřila má přítelkyně. Ale s tím, že takovou důležitou informaci tajila, protože mi nedostatečně věřila že to zpracuju a neuteču, bych se vyrovnával dlouho, těžko a bůhví jestli by se tak někdy stalo (a ten vztah by to skoro jistě rozbilo). Prostě nechápu, co tě motivovalo k tomu tutlání i když ona už dávno musela tušit, když tolerovala ty hadry atd..

  • littleone

    [1]: Asi už je to dávno passé, ale nedá mi to nereagovat. Nikdy jsem nebyla v situaci ani jednoho z vás (své F si v občance hrdě nosím už od vystavení průkazu), ale blogy s TS tematikou, zejména čtivě psané (Terezko, Eliško, Domi, Markétko…) čtu ráda a s chutí. Takže aspoň takto zprostředkovaně si umím představit, co všechno zažíváte v jednotlivých fázích života a přeměny. není to jednoduché, ale přijde mi, že hledáš jenom důvody, proč do toho vlastně nejít a proč to vlastně nevyjde.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.