Básničky

Poslední zima

Mám radost.
Z maličkostí.
Že nemusím řešit absolutní dokonalost odlíčení mých očí, že si můžu nechat přiléhavé kalhoty celý den i venku, že mám krásně nalakované nehty, že jsem si dnes koupila dvě krásná nová trička, která tak úžasně padnou k těm úzkým riflím, že si můžu prostě dělat co chci a když jsem byla teď venku vyprovodit Nikču k MHD (dlouholetá kamarádka – biologická žena – které jsem opravovala netbook, která všechno ví, ale neřeší – půjčila jsem jí svůj světle červený lak a nadchlo mě její nadšení, stejně jaké jí to mé! :), cítila jsem, že už brzo přijde okamžik, kdy se to najednou překlopí tam, kam má a nebudu to řešit ani já. Najednou stávají se mi lidé víc ukradení a když je řeším, říkám si: Nikoho nezajímám! Nikoho nezajímám! A ono to funguje.
Nikoho nezajímám, pokud jsem snadno identifikovatelná. Čím ženštější, tím větší mají obě strany klid…
Mám radost, protože mé vousky na horním rtu jsou zcela vypadané! Mám tam tak hladkou tvář, že jsem to ještě nikdy nezažila! Nemůžu tomu uvěřit. Hladím si tvář a není tam nic drsného. Ta hladkost! Připadám si jako ve snu, který se plní a ze kterého se nechci nikdy probudit. A ani se nikdy neprobudím. Protože z reality se probudit nedá!
Fascinována hladkostí svých tváří hledím na sebe do zrcadla a přeji si, abych co nejdřív byla krásná aspoň o maličko víc, než teď. Jen o trošičku více té ženskosti prosím! Jen o trošičku, abych mohla jít v klidu ven a nebát se. Aby ze mě mohla konečně spadnout všechna ta tíž za ty roky a aby se mohly zahojit všechny ty jizvy po pokusech o přetváření se v co nejmužnějšího muže. A ono to nešlo a nešlo… protože to ani jít nemohlo. My jsme ženy. Proto je v sobě nikdy nemůžeme zabít!
Sním si o Štědrém dnu, ve kterém si budu moct obléct to, co většina z vás (dívek a žen) – nějaké hezké šaty… jak vám závidím!!! A přeci si tu přestavu zítra tak trošku splním, protože chci být taky krásná…
Chci přestat jako muž už existovat. Uvolnit si konečně místo v mužské části skříně, přepsat všechny údaje v nejrůznějších internetových profilech, kde se nás pořád neustále ptají “male” nebo “female” a přitom jde třeba jen o stránku, kde se dá stáhnout zvonění do mobilu… Nevěřila bych, že na některých stránkách může být změna pohlaví tak těžkým úkolem. Jakoby s tím někteří programátoři ani nepočítali! A na některých stránkách to dokonce NEJDE! :/
Zametám všechny mé stopy minulosti, ty klučičí, které se mi do života pořád jen nuceně pletou a teď, kdy mám tolik volna, ve kterém si nemusím hrát na Toma, Tereza rozkvétá, vylézá a nemůže a nechce jít zpátky. Ještě nenastal ten den, kdy všem řeknu, už mi říkejte Terezo… a můžu spálit všechny Tomovy věci… ale je snad ten den už blízko… Jednou se tomu strachu tady navždy zapsanému budu smát 🙂
Chci už mít svůj “real life test”, svůj “full time” a potom už jen “full life”…
Ale to chtění je pořád silnější než to, co můžu. Jako kdysi na FF UK při přijímačkách na polskou filologii… “Váš zájem a chtění převyšuje Vaše znalosti…” Tak moc jsem chtěla a tak moc to zvorala… Ale teď to zvorat nehodlám! A výsledek je stejně tentýž – jednou bych tu byla a chtěla strašně moc být Terezou… bez ohledu na minulost, ať už by byla jakákoliv…
Pokud jsem se před 13ti lety rozhodla na té osudné křižovatce pro manželku, rodinu a dítě, pak jsem to s nimi měla správně dotáhnout až do konce… ale já je ztratila a přes všechny ty pokusy se nevrátí… tak je čas se na tu křižovatku vrátit a jít jinudy… (Jaké by to asi bylo, kdybych tam tenkrát vešla rovnou? Jenže moje žena byla tolik krásná, že jsem jí nedokázala odolat…)
Tu křižovatku si ještě teď moc dobře pamatuju, protože jsem to v sobě opravdu hodně řešila a dospěla k závěru, že ženský život opustím, protože svou budoucí ženu miluju a tohle své tajemství si vezmu do hrobu, aby se o něm nikdo nikdy za žádných okolností nedozvěděl. Nikdo nikdy!
Hmm. Tak nevím, jestli je to vůbec možné, aby se to u kohokoliv z nás nikdo nikdy nedozvěděl! Existuje někdo takový někde? Aby si to opravdu nechával jen a jen pro sebe a trápil se tím úplně sám?
Je předvečer Štědrého dne.
Nemám Vánoce.
Protože je mám až moc spojené s rodinou, s dětmi, s manželkou, se štěstím… Stejně jako některé filmy, na které se prostě nedívám, protože jsme se na ně dívali taky s manželkou. Můžu tomu jedině utéct, protože jinak mě to bude pronásledovat navěky. A to já nechci. Já chci jít dál. Protože můžu.
A protože si můžu dělat CO CHCI.
Třeba se (vy jediní tři z těch všech, kteří jsou při mě) kvůli mým obarveným vlasům zjančete! Nespěte! Vyprávějte o tom s opovržením všem lidem, co znáte. To potom ale budete úplně na prášky, až mě uvidíte za půl roku…za rok! 🙂 Jo, teď pár měsíců sice budu vypadat jako pako s přerostlým hárem, než s tím půjde něco dělat, ale potom… 🙂 To přežijete. Nechápu, co máte za problém. Vždyť je to super! 🙂
Kruťte si hlavou a ťukejte na čelo. Ale ten, kdo je tady nemocný a kdo by potřeboval pomoc jste VY. Ne já.
A kruťte si tou hlavou zase, co to tady blábolím. Já vím moc dobře, co říkám. Řešte si mě třeba do konce svého života, když vás to tak baví, ale já vás z toho svého M A Ž U ! 🙂 K ničemu vás nepotřebuji. Tak hezké sny! 😉 A ať vás děsím svou ženskostí celou noc! 🙂
Poslední zima
Jdou dvě slečny po ulici,
dlouhé vlasy pod čepicí,
sukýnky se pod kabátky,
třepetají tam a zpátky,
svými kroky jako noty,
ťukají mi jejich boty,
tuhle krásnou písničku,
chtěla bych jen chviličku,
zpívat jí tam dole s nimi,
vprostřed téhle krásné zimy,
která už je poslední,
příští budu zpívat s ní…
 

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.