otєrєzє.cz

Definitivní II.

Tak ne, ještě jsem provedla jeden zoufalý pokus promluvit si s manželkou.
Dneska je to tu trošku zmatené, témata článků střídám jedno přes druhé… zmatené jako já…
Tenhle pokus byl už poslední.
Komentovali jsme noční televizní noviny.
Zeptala jsem se jí, jestli jí nebude líto, že si nebude mít s kým takhle povídat.
Začala na mě zase tak divně koukat. Jakoby mě chtěla zabít. Ten útočný pohled, který na ní teď vidím pořád.
Ona: “To víš, že mi to bude líto! Ale já si nechci povídat s někým, kdo má takhle nalakované nehty. Kolikrát jsem ti říkala, vem si normální ponožky! Nemůžu se na to koukat. A ty tvoje špatně odličené oči!* Hnusí se mi to.”
(Měla by se podívat na svoje oči! Jak jsou odlíčené… ale to je něco jiného.)
(*) odličuju si oči jako ona, protože mě to kdysi tak učila… umýt vodou, vysprchovat se a pak otřít tampónkem s odličovací vodou. Říkám to pořád, že bych to musela drhnout desetkrát, abych to z těch dolních řas dostala všechno a dokonale. Stačí nepatrný zbytek a jde poznat, že ty oči jsou výraznější. Ona to vidí, protože to vidět chce (respektive nechce).
Já: “Tak tohle je definitivní konec. Dobrou.”
Ona. “No to jsem ráda…”
Co k tomu mám říct víc? 🙁
To není jako když máte blbou náladu a někdo vám řekne: “Hele pojď, neseď tu jak smrtka, jdeme ven, něco podniknem, ať ti zvednu náladu!” A vy jdete a nálada se vám zvedne a všechno je zase fajn.
“Hele, neseď tu tak a nemysli na tu Terezu jo? Dyť je blbá, že si chce pořád lakovat ty nehty… Pojď, někam půjdem a zapomeneš na ní…”
Jo. Jasně. Zapomeň na Terezu a tvůj život bude jako dřív.
Můj život už nikdy nebude jako dřív.
Dokud nepřijmeš, že jsem Tereza. Je to jednoduché.
Ale ty to přijmout nemusíš, pokud nechceš. Tak to nepřijímej.
Říkáš: “Miluješ-li mne, nemůžeš a nesmíš být Terezou…”
Říkám: “Miluji tě a jsem Terezou.”
Hlavně, ať už je to za námi 🙁
Tohle je ztráta času.
Miluji tě, ale ty mě nenávidíš.

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.