otєrєzє.cz

Být ošklivou ženou je jako být mužem

Za své činy a slova bereme každý svoji zodpovědnost. A výhodou toho, že když někdo někde něco pronese je ta, že já vlastně mohu pouze citovat, aniž bych se k tomu musela jakkoli vyjadřovat (nebo se s tím ztotožňovat) a lidé tedy nebudou polemizovat se mnou, ale s vlastníkem téhle myšlenky. To ale není úplně ono, protože já se zase velmi ráda s něčím ztotožňuji a pak si o tom s někým popovídám.
Už jednou jsem tu použila myšlenku, kterou vyslovil Leoš Mareš na Evropě 2. Bylo to v článku “Úvaha o kráse a bagetě“. Ta bageta, kterou byla pomyslně nazvána partnerka nebo partner pro chvíle, kdy hladovíme po lásce a bereme tedy kohokoliv místo toho, abychom hledali toho pravého a lepšího, navždy změnila můj pohled na partnerské vztahy. Tolik lidí kolem mě má vedle sebe jen “bagetu”. Já sama bych nikdy bagetu nechtěla a ani bych bagetou být nechtěla. Ale někomu prostě stačí. Je celkem zajímavé pozorovat reakci potencionálního partnera, když na něj vybafnu otázku, zda jsem nebo nejsem pro něj bagetou (a vysvětlím mu, jak to myslím).
Tato myšlenka o bagetě až tak kontroverzní není, ale nedávno jsem na Evropě 2 zaslechla, jak Leoš říká toto: “Už jsem to tu několikrát říkal, ale prostě se nám tady s Patrikem bohužel neustále potvrzuje, že být ošklivou ženou je jako být mužem. Teď poslouchejte, všechny hezké holky: Opravdu se nebojte, vy nikdy nebudete muset pracovat. Vždycky si vás najde nějaký muž (nebo spíš vy si ho vyberete), který se o vás postará a bude bohatý. Pokud budete opravdu hezkou ženou, bude vám chtít plnit všechna přání a vy do smrti nebudete muset pracovat. Pokud ale hezké nejste, máte smůlu. Budete se muset o sebe postarat samy.”
Je to zase o ženské kráse. Nejde tu vůbec o inteligenci, důvtip, smysl pro humor, dobré srdce nebo jakékoliv jiné vlastnosti, kterými žena může svého partnera zaujmout a pro které si ji ten muž může vybrat. Řeší se tu pouze krása, protože – ač velmi velmi povrchní – stále důležitá a jediná, kterou muž vidí na první pohled.
Pokud kolem mě projde muž na ulici, co vidí?
To, jak vypadám.
Pokud se někdo podívá na mé fotky na facebooku co uvidí?
To, jak vypadám.
Neví, jaké mám srdce, jestli jsem zlá nebo hodná, mazlivá nebo dračice, nepořádná nebo ráda uklízím, věrná nebo nevěrná…
Z tohoto pohledu Leoše Mareše to mají hezké dívky v životě jednodušší. Ty méně hezké se musí více snažit rozvíjet jiné své vlastnosti, protože vědí, že krása jim pro život nestačí. Ale až taková katastrofa to není. Může být přeci docela příjemné žít život i jako méně hezká žena. Štěstí tedy není přímo úměrné vlastní kráse. Ta nám pouze sama otevírá dveře, které si jinak my ostatní musíme složitě páčit, než se dostaneme dovnitř k našemu princi.
Teď záměrně neřeším ani rčení, že každá žena je krásná ani to, že důležité je to, co je uvnitř. Hezčí ženy to mají u mužů prostě snažší.
Proč si kupujeme krásná auta a ne ta ošklivá? Proč si dáváme do bytu krásné vázy a ne ty ošklivé? Proč stavíme krásné domy a ne ty ošklivé? A proč se nám vlastně líbí třeba krásní barevní motýli, ale černé chlupaté mouchy ne? Jaký smysl to v nás určuje, co je krásné a co ne?
Mít kolem sebe krásné věci je příjemné. Milujeme to všichni.
Je to povrchní, sobecké, ale nikdo se nestydí za to, že má krásnou manželku nebo že se mu líbí západ slunce, protože je krásný.
Já bych tedy trochu poupravila to rčení na správnější: “Každá žena MŮŽE být krásná.
Je to na nás. Jsme tak krásné, jak krásné být chceme. To platí pro všechny.
Kačenka už je zase u maminky a já jsem tu zůstala sama. Zřejmě dospívá, protože přicházejí otázky, na které jsem až dosud nebyla připravená a dalo mi práci dobrat se odpovědi sama v sobě. Některé se týkaly mého ženství, některé byly typu: “Jakou barvu očí měl Jan Amos Komenský? Chci si ho nakreslit, víš?” 🙂
“Joo Kačenko, v 16. století ještě neměli foťáky, víš?”
(Mimochodem podle kreseb je měl asi hnědé.)
Zatímco v pátek jsem řešila s knedlíkem v krku otázky ohledně ex a mě v souvislosti s operací a napadaly mě různé sci-fi scénáře, o kterých se mi v noci i zdálo, dnes už jsem byla opět nadšeně česána, byly mi vybírány náušnice, které si mám vzít na cestu k mamince a když jsem se dnes rozhodla namalovat jen linky na oči před odchodem (ani řasenku, ani make-up, což jsem ještě nikdy předtím jako Tereza neudělala, když jdu mezi lidi) a vlasy si stála v rychlosti jen hala bala do culíku s úmyslem, že to stejně schovám pod kapucu, protože venku leje, Kačenka prohlásila, že tenhle účes je moc krásný a že takhle se nemusím bát, že by si někdo myslel, že nejsem žena 🙂
Překvapení 🙂
Uvedla dokonce konkrétní detaily, které se jí na mně líbí. Ona je jinak velmi kritická.
Ale potěšila mě, že mezi lidmi si už uvědomuje, že je lepší používat ženský rod a říkat mi mami. Už jí na to nemusím ani upozorňovat. (Za to může Tom (teď je na měsíc pryč), který to před měsícem takhle nastavil a nebyla žádná jiná možnost, než to přijmout.)
Ale jak je vidět, má ženskost není ukrytá v make-upu 🙂
Po posledním desátém laseru jsem navíc odhodila make-up s nejvyšší kryvostí v ČR, neboť už nebylo co zakrývat a sáhla jsem po mém roky oblíbeném Maybelline Affinitone, který jsem ale nemohla používat, protože nebyl make-upem s nejvyšší kryvostí ve vesmíru.
Affinitone je lehký, neviditelný, příjemný a vydrží celý den na pleti, která vypadá naprosto přirozeně (ne jako ten krycí předtím, kde bylo ale prvořadé zakrýt těch milión odstínů šedi, až potom přirozenost a já jsem moc ráda, že mi tenhle Dermacol Make-up Cover kdysi před lety kamarádka doporučila a zachránila mě tak před strachem ze “šedivého šílenství”).
Před Motolem mě čeká ještě jeden laser, který už bude ničit jen ta sporadická místa, která vidím já zblízka a co už jinak vidět nejsou.
“Proč ty holky nejezdí na laser, jako ty?” ptal se mě posledně Tom, když viděl slečnu po operaci, které se “krásně” tmavá místa nepoškozená jediným zásahem laseru vyjímala na tváři.
To jsem nekomentovala. Neříkala jsem tu snad před chvílí něco o tom, jak může být každá žena krásná?
Kačenka si přivezla čtyři krásně barevné knížečky o vílách Winx, ze kterých byla nadšená a hezky mi z nich četla. Zatímco já jsem uklízela nebo napouštěla vanu, seděla u mě a chtěla mi předvést, co jí ve škole naučili. Moc hezky jí to šlo.
Až narazila na úryvek, který jsem si musela zapsat, protože se mi líbil.
Je o sebevědomí a jeho důležitosti. Pokud si nevěříme, může nám to zkomplikovat naši cestu…
Uvědomila jsem si, jak podobné jsme si s těmi vílami. Ale to platí pro všechny lidi na světě. Kdo si nevěří, ztratí svoji moc. A srážet úmyslně něčí sebevědomí, tvrdit mu, že na to nemá, že ho nic dobrého nečeká a že vypadá jako obluda je moc špatné.
Faragonda vílám vysvětlila, že Bloom ztratila sebedůvěru.
“Sebedůvěra je jednou z nejdůležitějších vlastností!” pokračovala ředitelka. “Vílám pomáhá dokončit složitou cestu k rozpoznání a ovládnutí vlastní kouzelné moci.”
“Bude tedy stačit, aby se Bloom vrátilo sebevědomí, a pak bude zase silná? To je snadné!”
Ale řešení takhle jednoduché nebylo.
“Sebedůvěra je jen první krok…” upozornila Faragonda. “Aby se Bloom vrátila její síla, musíte kletbu odvrátit. Je třeba najít toho, kdo za ní stojí, a porazit ho!”

“Bloom, tvůj případ je vážný, nikoli beznadějný.”
Winx přistoupily k Bloom.
“Nemůžeme jít s tebou, ale můžeme ti předat něco z naší čarovné energie!” usmála se Stella, která se kamarádku snažila povzbudit. “Jak vždycky říkám: Kutna mnicha nedělá, ale pomáhá to!
Stella dokončila větu a vykouzlila pro Bloom praktický oděv s kazajkou, kraťasy a vysokými botami. Ideální kombinace na výpravu do lesa.
“Výborně!” zvolala Tecna, která ihned pochopila Stellin nápad.
Bloom kamarádky dojatě objala.

Holky, věřte si!
  • Ostatní si o nás myslí to, co si my sami o sobě skutečně myslíme.
  • To, na co si věříme, je také to, co se stane.
    Někdo si myslí, že nesbalí dámu, co si v oranžovém pracovním úboru odpykává alternativní trest za kapesní krádeže. Podle toho se pak začne chovat a nakonec se to i stane – dáma mu dá košem.
  • Pokud děláme stejné věci stále stejným způsobem, dostaneme výsledek, který vždy dostáváme.
  • S vyšší sebedůvěrou vám nikdo nepomůže, je to jen na vás.
(Teorie sebevědomí a sebedůvěry, qark.net)
Nechtěla jsem tu dávat rady o tom, jak se mít rádi a jak si věřit. Toho je plný internet. Chtěla jsem jen říct, že vždycky má člověk na výběr. Kdo chce, může jít vlastní cestou. Kdo chce, může poslouchat ty nesprávné řečníky a názory a kdo chce, může poslouchat jiné. Třeba mé 🙂
Přijde někomu, že bych byla nešťastná?
Párkrát jsem tu zaslechla od jedné zvláštní osoby s názory člověka s nízkou sebedůvěrou, že jen skrývám hlubokou depresi a předstírám radost.
To snad ani není třeba vyvracet! 🙂
Podle psychologů sebevědomí snižuje naučený pocit bezmocnosti. Doktor Martin Seligman z Pensylvánské univerzity tvrdí, že až 80 % lidí má nějak naučený pocit bezmocnosti. Ten je založený na přesvědčení, že jedinec nemůže sám kontrolovat svou situaci. Výsledkem je pocit beznaděje, ztráta aktivity a odevzdanost osudu. Člověk se pak neučí novým způsobům, ale dokola opakuje neúspěšné chování nebo nedělá nic. Čím více nejistoty pociťujeme, tím více máme strachu, tím více se bráníme a jsme agresivnější.
Sebevědomí je třeba udržovat. Nejjistější je, když se obklopíte vhodnými lidmi a přestanete se stýkat s těmi, kteří vás srážejí. Kladné působení a ovlivňování jiných lidí je velmi pomalé a podstatně slabší, kdežto záporně vás může jiná osoba “rozhodit” během několika okamžiků. Snižování sebevědomí shazováním je prostě mnohem účinnější než jeho zvyšování chválou. Proto utečte od těch, kteří vás shazují. Ano, nemusíte se s nimi stýkat. Ano, můžete utéct. Jste dospělí. Můžete.
(Ivo Toman)
Dnes Českou republikou projel konvoj amerických vojáků.
Kromě samotných vojáků a snaze některých českých občanů o komunikaci s nimi v češtině mě na něm zaujala jedna věc: Lidé protestující proti tomuto konvoji byli ve značné menšině proti příznivcům, takže by si jich nikdo ani nevšiml, ale svou chabou moc doháněli svou hlasitostí, takže byli slyšet všude.
A tak to často bývá.
Ten, kdo má nějaký problém je slyšet všude, zatímco ta spokojená většina mlčí, protože jí nic netrápí a neztrácí čas kopáním kolem sebe. Když už, tak vojáky nadšeně vítá 🙂 Nebo na ně kouká ve zprávách.
A já vítám každou slečnu, která se úplně poprvé objeví u Hanky na společném sezení a věřím, že vše zvládne tak, jako to zvládly ty ostatní. Vždycky se totiž najdou ty, které pochopily, že cesta je jen jedna.
“Smyslem mé přeměny pohlaví bylo vysvobodit se. Pokud se u toho cítím dobře a šťastný, nehodlám to zastavit jen proto, že neodpovídám něčí představě, jak má vypadat člověk.”
David Harrison, FtM, herec a autor divadelních her

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.