otєrєzє.cz

Střípky z milostného dramatu

První puget.
První puget od prvního muže?
Nadšení.
Jásám!
Běžím pro něj na vrátnici.
Od koho jen může být?
Nechat mi ho zrovna tady.
Tak romantické.
Tolik mi buší srdce.
Růžová cedulka na dně růžové tašky s nápisem “miluji Tě”.
Zklamání.
Ano. (Promiň, budu asi necitlivá.)
Nejkrásnější puget, jaký jsem kdy držela v ruce.
Nechci ho.
Vždycky jsem si myslela, že přijmu jakoukoliv květinu od kohokoliv.
Miluji barevné gerbery.
A taky tulipány pro jejich barvy a frézie pro jejich vůni.
Neříkala jsem Ti “přijeď”.
Neříkala jsem Ti “můžeš u mě přespat”.
Neříkala jsem Ti “strávím s Tebou noc”.
Neříkala jsem Ti “chci Tě vidět”.
Neposlouchala jsi mě.
Mám strach.
Jedna sms za druhou.
Nemůžu je číst.
Opakuješ se.
Opakuji se.
Ignorujeme si naše myšlenky navzájem.
Každá si jede tu svou.
Ptáš se, kdy pochopím, že důležité je milovat člověka,
bez ohledu na to, jestli je to muž nebo žena?
“Jsem člověk a hledám člověka.”
To mi kdysi řekla jedna žena.
A mně se to tak líbilo.
Žena je člověk.
Muž je člověk.
Ale člověk není muž.
Jsi dospělá.
Neseš odpovědnost sama za své činy.
Nemám za Tebe žádnou odpovědnost.
Ani žádné jiné holky, které se Ti snaží pomoct, protože Tě mají rády.
Protože jsi jejich kamarádka.
Necítím žádný jiný cit než LÍTOST.
Bolí mě, když nějaký člověk trpí.
Ale teď musím stát opodál a čekat, mlčet, nehýbat se.
Bát se.
Neskákej pod vlak.
To nic neřeší.
Jsi mladá, hezká, citlivá.
Jsem paralyzovaná.
Ne láskou a nadšením.
Strachy.
Ano, já se bojím.
Že to bude horší.
Stupňuje se to.
Nevím si s Tebou rady.
Ignoruji Tě, jak jen to jde.
Máš svojí hlavu.
Ignoruješ mé touhy. Mé city.
Nic k Tobě necítím.
Zase mám strach.
Že tu zůstaneš.
Nechci Tě vidět.
Nechci s Tebou mluvit.
Nechci číst Tvé sms ani maily.
Fajn filtr.
Nemusím je číst.
Nečtu je.
Bolí to.
Ubližuji Ti?
Mám cítit lítost?
Mám Tě litovat?
NA TOM CHCEŠ POSTAVIT VZTAH?!
Večer před mým vchodem.
Sousedi se Tě neustále ptají, jestli něco nepotřebuješ.
Bojím se, že uděláš nějakou hloupost.
(Proč se bojím?)
Pořád mi píšeš.
Nechci to číst, ale mám strach o Tebe.
Bez ohledu na Tvůj stav ale zůstávám v ústranní.
Ve 23 h. Ti posílám názvy dvou hotelů ve městě.
Sedíš ve tmě v sukni na lavičce s oranžovou kytkou,
kterou ráno najdu u vchodu.
Našla jí tam vlastně sousedka.
Psala mi do práce sms, že tam je.
Tu sousedku mám ráda.
Nemilujeme se, ale máme se rády. Je to moje kamarádka.
Už přes 10 let.
Jak dlouho mě znáš Ty, že mě chceš na celý život?
Určitý projev náklonnosti je příjemný,
ale tohle už není jen náklonnost.
To je posedlost.
Mrzí mě, že se teď trápíš.
Přestože mě to nemá co mrzet.
Znovu opakuji: nejsem za Tebe zodpovědná.
Tu kytku jsem tam ráno neviděla.
Chodím totiž vždycky zadem víš?
Je to k autu kratší.
Mám Ti lhát? Být citlivá? Neublížit Ti?
Už nemůžu.
Vím, že jsi tam venku stála.
Za téhle situace jsem nemohla dělat nic.
A ani jsem nechtěla.
Z lítosti si Tě vzít domů?
Udělat Ti čaj?
Ustlat Ti?
Čemu bych tím pomohla, když nedokážeš pochopit, že mé srdce touží po úplně něčem jiném?
Že Darinku bych tam čekat nenechala?
Jenže ona mě nepronásleduje, nežádá soucit, neohrožuje mě, poslouchá mě.
Nenechala bych tam čekat nikoho, ale u Tebe nemám jinou možnost.
Další desítky sms.
Víš, že můj telefon je umožňuje nezobrazovat?
Mám výčitky (ač bych neměla).
Tohle je Tvé rozhodnutí. Tvá akce. Tvé zoufalství.
Nejsem ta, která Tě z něj může zachránit.
Nikdy jsme se neviděly.
Znáš mě jen z fotek.
Nemůžeš mi psát, že mě miluješ na celý život.
Nemůžeš si myslet, že to tak je.
Nemůžeš mi dávat mé fotky do schránky s přívěškem ve tvaru srdce.
…když o to nestojím.
Když se snažím citlivě, bezbolestně a opatrně Tě odmítat.
Nefunguje to.
Co máš za problém?
Můžu to vyřešit, aniž bych nebyla zlá?
DNES většina mých fotek z blogu definitivně zmizela.
Nechávám v albu pár starých blond z r. 2012, podle kterých mě už stejně nikdo nepozná,
protože blond už nejsem a ani nikdy nebudu.
Všechny aktuální fotky i během HRT jsem dala pryč.
(Jen vložené v článcích je ještě chvíli nechám).
Nové už tady nikdo neuvidí.
Bylo mi trochu líto je dávat pryč.
Myslím si, že fotky jsou součástí přeměny, součástí našich blogů.
Ale děkuji, že jsi mě upozornila na tu nebezpečnost.
Tohle je impuls nechat zmizet mé obrázky z tohohle virtuálního světa,
přestože mě to bavilo.
Ty fotky mi dělaly radost.
I fotky ostatních mě vždycky tolik baví.
Včera mi zrovna někdo psal, ať sem dám víc fotek.
Dneska Markétka, jak se vždycky těší na nové.
Je čas začít si chránit i své soukromí.
Ach jo. :/
Snažím se chovat, jako bys u vchodu nestála.
Je tma.
Noc.
Zima.
Brouci.
Mouchy.
Sousedé.
Tvrdá lavička.
Ledové nohy.
Křeče pod stromem.
SMS v 1 h., ve 3, v 5.
KTERÁ ŽENA STRÁVÍ V SUKNI S KYTICÍ V RUCE NOC NA LAVIČCE NA SÍDLIŠTI?
To je důkaz lásky?
Kdybys byla muž…
…že tedy skončíš s přeměnou a vrátíš se kvůli tomu?
Proboha.
Tohle ne.
Tvá noc před vchodem na lavičce byla silné kafe.
Řeší už to půlka mé fabriky a půlka sídliště.
Kdo dohlédne na můj vchod, ví o Tobě.
To je ta, co strávila noc na lavičce na sídlišti s kytkou v ruce ve 13 stupních za ranního deště.
To všechno ve mě vzbuzuje jen lítost. Nic víc!
Jak dojemné milostné drama.
Ne, žádné z těch nočních aut nebylo moje.
Nevyšla jsem z nich já, abych Tě objala a řekla: “pojď, ty blázínku, nahoru”.
Víš co je stalking?
Jen jsem o tom slyšela okrajově.
Kolega mi dnes o tom četl.
Trvá to už dva měsíce a Ty nejsi schopná se odpoutat od své neskutečné představy o mně.
Nemohla jsem se pohnout.
Cítila jsem se jako uvězněná.
Bála jsem se, kde budeš.
Co provedeš.
Lehneš si před můj byt?
Zavraždíš vrátnou, aby ses dostala ke mě nahoru?
Dnes ráno další strach.
Včetně toho o Tebe, ač bych ho mít neměla, ale jsem člověk, co má srdce.
Kdyby Ti tam aspoň někdo hodil deku.
Ráno sis našla hotel.
A zase strach.
Jak dlouho to ještě potrvá?
Co se odehrává ve Tvé hlavě?
Kdybys byla muž, bojím se ještě víc.
Že mi ublížíš.
Prosila jsem Tě už večer, běž do hotelu.
Prosila jsem Tě ve dne, abys odjela těch 70 km domů.
Pak k nám do kanceláře vtrhla personalistka:
“Už je tady zase ta holka s kyticí!”
Volá mi vrátná.
(Jo, byla jsem v práci, ale řekla jsem jí, že jsem si vzala dovolenou.)
Ubohá lež.
Je mi hrozně.
Musím se skrývat. Musím lhát. Musím se bát přijít domů.
Nechci Tě vidět.
Člověka, který mě neposlouchá, když říkám:
Tohle Ti přerostlo přes hlavu.
Nepřitahuješ mě.
Nemiluji Tě.
Řeším to poprvé v životě.
Poprvé se někdo dvoří mě a já ho musím odmítat.
To mi má lichotit?
Tu druhou oranžovou květinu jsem nechala sousedce.
Tu třetí – ještě hezčí obrovský puget než ten první – jsem nechala vrátné.
Kdybys viděla, jak byla šťastná!
Dnes se jí vrací dcera po půl roce z Irska a ona zrovna sháněla květiny.
A tahle se fakt povedla.
Měla jsem radost z její radosti.
Ta květina měla někomu udělat radost – a já jsem jí k tomu pomohla.
Tolik toužím po své první květině… !!!
A když přijde, nemůžu si jí ani odnést domů. 🙁
Nemohla bych se na ní dívat.
Začalo lít.
Zase ta zpropadená lítost!
A zase nic víc.
Jak asi teď vypadá bez deštníku?
Proč si to děláš těžší?
Proč si to tak komplikuješ?
Proč si myslíš, že muži mi ublíží?
Nemůžu za Tvůj stav.
Za Tvé myšlenky.
Za Tvé citové vydírání.
Nechci takového člověka.
Celý večer jsem to řešila s kamarádkou.
“jasně že jsou chlapi na zabití,
ale potřebujeme je, přitahují nás, chrání nás, rozesmívají nás…
chceme je”
Chtěla jsem si s Tebou povídat jako s ostatními.
Ty jsi ale překročila hranici.
Moje chyba, že jsem Tě jí nechala překročit.
Omlouvám se.
Konec.
Konec jedné psycho-noci a jednoho psycho-dne.
Jaký je další level?
Odcházíš v tom lijáku domů.
Už prosím nejezdi.
Je mi z toho smutno.
Ale nemohu s tím udělat
V Ů B E C N I C .
Vidíš to strniště?
Na sobě ho nenávidím!
Dělám všechno proto, aby navěky zmizelo.
Jsem z něj úplně nepříčetná, jak je mi z něho špatně.
Tenhle nejdelší a nejtěžší boj mi přijde nekonečný.
Nenávidím ho celý svůj život, protože mi bránilo vypadat jako žena.
Ale tady na tom muži je úžasné!
Já ho chci.
Chci všechno, co má ta slečna z klipu, který se otevře po kliknutí na ten obrázek.
TOLIK toužím poznat (a vůbec se mi to nehnusí), jaké to je, když ho pohladím na někom jiném,
když mě píchají jeho vousy do tváře,
když se mi boří za krk a ono to tak šimrá, že mhouřím oči,
když mám červené rty od toho, jak mě vášnivě líbá a říkám u toho:
Ty škrábeš! 🙂
A culím se u toho, protože je mi krásně.
Když usíná a já ho hladím v jeho krátkých vlasech
nebo když mě chytne kolem boku uprostřed ulice a majetnicky přitáhne.
Tohle mi nemůžeš nikdy dát.

22 komentářů

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.