otєrєzє.cz

Jedno malé výročí

Nechci ho slavit. Nechci si ho připomínat. Nechci na to myslet.
Ale přesto tu je.
Nechci o tom psát a nechci, aby to někdo četl, ale je mi tak hrozně, že to musím ze sebe dostat.
Přesně před rokem 4.6.2012, půl deváté večer.
Malá leží na gauči. Rozvalená, protože venku bylo celý den sluníčko a i v bytě je teplo. Bojí se totiž sama v postýlce ve svém pokoji. Pak jí přeneseme… já už ale dneska ne.
Tohle pondělí jsem přišel domů takhle k večeru. Ty jsi byla už vykoupaná a voňavá ve své žlutobílé noční košilce s pejskama. Měl jsem jí na Tobě nejradši.
Věděl jsem, že tuhle noc už neuvidím pověšeného papírového ptáčka na stropě v ložnici, že tuhle noc už se vedle Tebe neprobudím. Že to končí…
Šel jsem za vidinou lepšího života, který vypadal nadějně a který měl být veselý, pozitivní, plný nadšení.
Ten život takový měl skutečně být, protože ten původní se mi zhroutil. Měl nahradit tenhle “vysloužilý”, starý, opotřebovaný a životaneschopný život, který jsem odhodil a vrhl se na jinou cestu, protože žádná jiná cesta údajně neexistovala. Bylo mi každý den připomínáno, jak jsem tu na obtíž, jak jsem nechutný, jak se Ti hnusím a jak už bych se měl konečně sbalit a odejít… Každý den jsem se bál, že se na mě zase podíváš tím zamračeným pohledem a dáš najevo, abych už vypadl.
Vzal jsem tři obrovské igelitové pytle, cestovní tašku a naházel tam všechny věci, co jsem měl. Toma i Terezy. Tu šílenou bolest u srdce obracela v dobré představa, že Tereza bude mít od teď volnou cestu. Ale na úkor čeho? Dával jsem si tuhle otázku denně. Tereza nebo rodina? A do poslední chvíle jsem to nevěděl.
Vzteky jsem všechno naházel ke dveřím bytu a začal se obouvat. Přišla jsi ke mě. Snažil jsem se být ticho, abych nevzbudil malou. Na stole v obýváku byl Tvůj notebook a puštěná televize. Vzduch voněl večeří, na které jste si pochutnaly, ale já neměl ani trochu chuť. Vlastně už asi ani nebyla pro mě. Uděláš něco nečekaného. Dáváš mi dámský parfém, který máš ráda a pak kulmofén. Že prý se mi třeba bude jednou hodit. A natahuješ ruce, protože mě chceš obejmout. Ten okamžik mě pronásleduje už rok denně. Denně si vyčítám, že jsem se k Tobě nepřitiskl a neřekl: “Víš co? Vykašleme se na tohle naše dohadování a uděláme všecko jinak! Protože Tě miluju a záleží mi na Tobě. A kvůli Tereze bych Tebe ani Kačenku nikdy neopustil.”
Pár slov, které mohly změnit život nás všech.
Místo toho cuknu, rychle otevřu dveře a utíkám naštvaný se slzami v očích do výtahu.
A pak k mamce, která mi poskytla azyl na 5 měsíců, za což jsem jí nesmírně vděčný.
Je mi smutno.
Úplně stejně jako před rokem.
Všechno je tu stejné, jen vy tu nejste. Jakobyste tu byly ještě včera…
Tvůj ručník pořád visí v koupelně (občas Ti ho vyperu), Tvé pantofle mám připravené v chodbě, Tvá postel je připravená k ulehnutí a v kuchyni jsou rozdělané nudle do nejlepších polévek na světě, sezamový olej, který jsem Ti koupil na vaření, protože sis ho přála a spousta dalších věcí, se kterými pořád nemám sílu pohnout a budou tu, dokud s nimi někdo něco neudělá.
Ještě tři měsíce si budu myslet, že stát se Terezou je jediná možnost, jak ze všeho utéct, jak být šťastná a smět tak začít život zase znovu od začátku. Ale koncem srpna všechno Terezu přemůže. Je to tak silné, že nedokáže bez vás žít, ale nedokáže se ani zabít, přestože nezná žádný jiný způsob, jak tu osamocenost ukončit.
Tereza dala veškerou sílu co měla do toho, aby dosáhla svého cíle, ale nestačilo to. Láska k vám byla silnější. Tereza potřebovala jít dál, ale vy jste jí táhly zpátky, až jste jí téměř zničily, protože i ona je jen člověk, který miluje svoji ženu a své dítě. A tak byl ze mě zase Tom se vší přirozeností. Doufal, věřil a psal denně zprávy, maily, dopisy o tom, jak je mu to líto a jak všeho lituje. Ale čím víc je psal, tím víc jsi mu to zakazovala a o to víc i nenáviděla. Čím hůř člověku je, tím víc kopanců dostane. Hlavně nešetřit.
Je 4.6.2013. Rok poté. Tenhle byt už není mrtvý. Žiju v něm já a jednou za 14 dní i veselá Kačenka. Její přítomnost pomaličku pozvedává tenhle byt v živé a krásné místo, ve kterém nám chybíš jen Ty.
Zvláštní souhra datumů. Dnes jsem doložil poslední dva zbývající dokumenty v Raiffce. Na Tvé narozeniny příští týden bych se měl dozvědět, zda mi byl úvěr na 33 let mého života schválen a Ty si budeš moct koupit nový byt. Do našeho výročí svatby ještě tento měsíc bys mohla mít peníze.
Čeká Tě nový život. Ten, po kterém toužíš. Po kterém tak tvrdě už přes rok jdeš a já jen pořád doufám, že se to nestane. Jakpak by se to nemohlo stát, když dělám maximum pro to, aby se to stalo, protože potřebuji a chci, abys byla spokojená a s Tebou i naše Kačenka.
Myslíš, že Ti teď bude líp?
Chvíli jo. Budeš zařizovat byt, budeš si užívat volnost, prostor, svůj vlastní prostor.
Ale přemýšlela jsi, co bude potom?
Budeš sama usínat, sama tahat nákupy, vařit pro sebe a Kačenku…nikdo kromě Kačenky Tě nebude objímat, vítat s úsměvem, když přijdeš z práce, říkat, jak výborná je ta večeře, jak Ti ten nový účes sluší, jak se těší, až v sobotu pojedete na výlet… Nechytnu Tě za ruku, až Ti bude v noci špatně, nepoběžím Ti uvařit mátový čaj a nebudu otvírat okno, aby šel na Tebe čerstvý vzduch. Nebudu Ti kupovat něco dobrého, když mě vyšleš na nákup. Nebudu Ti psát smsky, když budu zrovna v práci a bude mi bez Tebe smutno. Nebudeš mít doma květiny. Jen tak, protože je máš ráda.
Jak jsem přišel na to, že tohle všechno mít nebudeš?
Nepřišel.
Šeřík Ti bude trhat někdo jiný. Bojovat o Tebe bude někdo jiný. Uléhat vedle Tebe bude jednou někdo jiný… bude dělat s Kačenkou úkoly, bude jí hladit před spaním a Tebe bude držet za ruku, až Ti v noci nebude dobře…
Nechci žít tenhle život.
Nechci ho žít ani jako Tom ani jako Tereza.
Ale co mi sakra zbývá?
Píšu tu o Tobě, myslím na Tebe a najednou moje devět let oblíbená písnička, kterou mám v mobilu už několik let přiřazenou k Tobě:
Rano vstávam a ty so mnou,
už viem, že snívať chcem len s tebou,
práve v tejto chvíli chcem byť a som jediná.
Dávam důšok rannej kávy,
už viem, že stáť s tebou ma baví.
Túlim svoju vášeň k tebe a som jediná.

To voláš Ty. Veselá, milá… až se mi srdce rozbušilo.
Takhle nikdy nevoláš sama od sebe. A už vůbec ne, že chceš s něčím poradit. Věřím v telepatii. Jakobys cítila, že Tě potřebuji slyšet…
Tak strašně mě to potěšilo! Říkáš, že Kačenka nemůže usnout. Chci si povídat. Chci Tě poslouchat… chci Tě poslouchat celou noc… Mám strach, že to položíš. Ale musíš to položit. A zase je to jako předtím. Ticho, mrtvo, prázdno.
Jak můžu věřit, že se to změní, když si hledáš nový byt?
A jak si můžu myslet, že Tvůj nový byt je překážkou k tomu, aby se to jednou změnilo?
“Sladko schúlime sa do perín…vášně…”
Rok je za mnou.
Co pozitivního přinesl?
Můžu jíst rybičky přímo z konzervy a koukat na válečné filmy.
Jaký bude 4. červen 2014?
Stejný, jako 4. červen 2013, 2015, 2016, 2017, 2018, 2019, 2020…….
Fascinuje mě, jak se nemůžu odlepit. Koukám na sebe shora a divím se sám sobě. Bezmocně se tu plácám a snažím se z toho vyhrabat.
Výhodu má ten, kdo tolik nemiluje. Kdo dělá hodně kompromisů. Protože když to skončí, bolí to míň. Ale vztahy nemají končit. To si jen lidé krátí dlouhou chvíli.
Vžycky jsem si myslel, že stojí zato jít do toho po hlavě. Dát do toho všechno. Nebát se milovat a dávat lásku jak jen to jde. Protože čím víc lásky dám, tím víc dostanu. (Po hlavě).
Dobrou noc.
Tohle je fakt blbej den.
Mám řešení:
a) nechat se vystřelit na Mars, odkud už nebude návratu a budovat tam základnu (tenhle záměr opravdu existuje)
b) zítra se probudit celá jako doopravdická nefalšovaná Tereza se vším všudy bez celého toho sáhodlouhého procesu s nejistým výsledkem
c) postavit si na Aljašce boudu, bojovat s medvědy, vlky, mrazem, sněhem, hladem a nechat si narůst plnovous a žít přítomností
d) vrátit čas do roku 2010, kdy šlo ještě všechno udělat jinak
e) vrátit čas do roku 1990, kdy jsem byl sám, nevěděl jsem, co mě čeká a mohl začít přeměnu v Terezu, když to ještě šlo z fyziologického pohledu (ale ze společenského pohledu nikoliv)
f) vrátit čas do roku 1975 a přerušit mému tátovi s mámou pokus o mé splození
g) nechat uspat lidstvo včetně mě a už nikdy se neprobudit
h) přivodit si amnézii (to by mi bylo ale líto Kačenky)
Jo. Já mám dceru. A ta dcera má tátu!
Která varianta je nejreálnější?
Za a)
Neuteču tomu.
Tak jak to změnit?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.