• Básničky

    Básnička: Rozvlněná stínohra

    Uklízela jsem. Likvidovala jsem minulost, která měla být navždy uložená v papírové podobě zamilovaných přáníček a dopisů. Nedokázala jsem jí zničit celou, na zbytek potřebuji najít další energii a sílu, ale našla jsem básničku, kterou jsem hledala několik let. Patřila mé ženě, ze které jsem byla v roce 2000 nadšená a fascinovaná její krásou a ženskostí, po které jsem já jen toužila:
     
     
    Rozvlněná stínohra
     
    Dva kulaté zázraky zmizely ve tmě…
    a tvé tělo zahalené do stínů
    prokreslené tuhou ospalé lampy
    čaruje a tiskne své tvary do mě…
    Nejtajemnější kontura ve vesmíru
    oblá jak oseté pole.
     
    Komu patříš ty? A komu patřím já?
    Noc je zvukem, který vzdychá!
    Safírový písek z mých doteků rozdrcený na prášek
    zrnko po zrnku nechávám lehce stékat
    hlubinami tvého údolí
    do proudu řeky rozkoše.
     
    Plnými doušky číše mých smyslů
    výraznou vůní pramínků tvých vlasů plním.
    Tvé rty na sklence s vínem
    tečou v barvách až do moře mého.
    Všecko se slévá, všecko už plním…
    …fantaskním obrazem nepopsatelného!
     
  • Básničky

    Oranžové světlo

    V jedné ruce vílu a v druhé tučňáčka,
    pobrukuješ si a vyprávíš… než přijde zatáčka
    co vede k oranžovému domku, ve kterém teď bydlíš
    kam večer vždy přeji ti, ať hezky se vyspíš.
    I tenhle domeček, i tyhle schody,
    slunce dnes nemá moc malířské vlohy.
    Dlouho pak ještě šimrá mě na tváři,
    tvých tisíc polibků, když loučíš se v té záři.
    Vždycky se snažím po celou dobu smát,
    zakrýt ten pocit, kdy mám se tě zase vzdát.
    A úplně každou neděli ve zpětném zrcátku
    chtěla bych pustit čas na chvilku po zpátku,
    když dívám se na tvou nevinnou tvářičku s růžovou čapkou,
    v tom oranžovém zapadajícím sluníčku má barvu tak trochu hořkosladkou,
    ty kopce a města a pole oranžová,
    chtěla bych projet s tebou teď a znova,
    a vracet tě potom zas do tvé postýlky,
    přečíst ti pohádku o víle s křidýlky,
    slyšet zas tvůj smích, když domů se vracím,
    a zapomenout jaké to je, když pořád tě ztrácím.
    Proč mé hrdlo cestou zpět stále se tak svírá? Vždyť se tomu bráním!
    Proč nechci nikoho vidět a rychle domů za dveře schovat se pádím?
    Nejsem schopná mluvit ani uklízet tvé hračky,
    jen sedět tu chvilku a sbírat sílu plačky,
    na dalších dvanáct dní bez tebe,
    než povalíš mě v pátek zas na zem radostí bez sebe.
    Tvé malé prstíčky žmoulají sedmikrásku,
    ještě teď cítím tu vůni Tvých vlásků,
    které jsem večer Ti hladila ve vaně,
    zatímco tys tiskla mi rybičku do dlaně
    a v pyžámku spokojená zavírala oči
    se slovy: ať tahle sobota nikdy neskončí.
    Totéž si přeji já a pak Ti pusu dávám,
    v noci Tě přikryju a pak už klidně spávám.
    V tom oranžovém světle každou neděli si říkám,
    jak pyšná jsem na tebe!
    A šťastná, že tě mám,
    Ty moje jedničko, má poslední růže na této planetě.
    Pardon.
    Trochu mimo.
    Ale já musela.
  • Básničky

    Už žádné lži

    🙂 Vůbec nevím, jak mám komunikovat s lidmi, které jsem třeba rok, dva, deset neviděla! 🙂 Například mí bývalí spolužáci ze SŠ. Najednou si jeden z nich vzpomene (taky Tom, se kterým jsem seděla v lavici – a pak tam byl ještě třetí Tom a tím klučičí zastupení v naší třídě končilo, takže mi tam bylo náramně dobře :)), že potřebuje něco aktualizovat na svých stránkách, které jsem mu dělala a mě do té jeho odpovědi skáče pořád ženský rod 🙂
    Nejsem až příliš na začátku, abych už je prosila, aby mě oslovovali správným rodem i jménem? Stejně třeba zase rok nebudeme v kontaktu… Ale pořád do nekonečna jim jako Tom odepisovat nemůžu. Možná ještě počkám ten rok, pokud se nebudou ozývat (a nepojedu v červnu na ten jubilejní sraz :). I když zase proč to neříct, když je mi příjemnější, když mě všichni berou tak, jak mají?
    Když jsem včera usínala, vlétla mi do hlavy taková hezká myšlenka. Vzpomněla jsem si na mé kolegyně, jak reagovaly, když jsme si o tom všem začaly konečně povídat a zbořilo se tím to tabu… Měla jsem jedinečnou možnost prožít tu nejkrásnější výhodu coming-outu. Přijetí je super a moc příjemné, ale ten pocit, kdy vás někdo začne okamžitě brát správně a probírat s vámi všechny stránky ženského života (pochválí nehty, obočí a vůbec mu nevadí, jak ještě vypadáte, protože pro něj už ženou jste, dokonce vám přinese nádherné náušničky!) a těší se stejně jako vy na všechno, co přijde… to je tak osvobozující!!! A na pracovišti obzvlášť. Měla jsem z toho tak velký strach… Najednou nevadí, že mám nalakované nehty. Najednou nevadí, že mám namalované oči.
    Moje maska pomalu padá.
    Už žádné skrývání.
    Už nejsem na všechno sama.
    Tohle je nové svítání.
    Najednou nejsem vadná.
    Najednou žádné hlídání.
    Už se mám i víc ráda.
    Už žádné lži a vzlykání.
  • Básničky

    Poslední zima

    Mám radost.
    Z maličkostí.
    Že nemusím řešit absolutní dokonalost odlíčení mých očí, že si můžu nechat přiléhavé kalhoty celý den i venku, že mám krásně nalakované nehty, že jsem si dnes koupila dvě krásná nová trička, která tak úžasně padnou k těm úzkým riflím, že si můžu prostě dělat co chci a když jsem byla teď venku vyprovodit Nikču k MHD (dlouholetá kamarádka – biologická žena – které jsem opravovala netbook, která všechno ví, ale neřeší – půjčila jsem jí svůj světle červený lak a nadchlo mě její nadšení, stejně jaké jí to mé! :), cítila jsem, že už brzo přijde okamžik, kdy se to najednou překlopí tam, kam má a nebudu to řešit ani já. Najednou stávají se mi lidé víc ukradení a když je řeším, říkám si: Nikoho nezajímám! Nikoho nezajímám! A ono to funguje.
    Nikoho nezajímám, pokud jsem snadno identifikovatelná. Čím ženštější, tím větší mají obě strany klid…
    Mám radost, protože mé vousky na horním rtu jsou zcela vypadané! Mám tam tak hladkou tvář, že jsem to ještě nikdy nezažila! Nemůžu tomu uvěřit. Hladím si tvář a není tam nic drsného. Ta hladkost! Připadám si jako ve snu, který se plní a ze kterého se nechci nikdy probudit. A ani se nikdy neprobudím. Protože z reality se probudit nedá!
    Fascinována hladkostí svých tváří hledím na sebe do zrcadla a přeji si, abych co nejdřív byla krásná aspoň o maličko víc, než teď. Jen o trošičku více té ženskosti prosím! Jen o trošičku, abych mohla jít v klidu ven a nebát se. Aby ze mě mohla konečně spadnout všechna ta tíž za ty roky a aby se mohly zahojit všechny ty jizvy po pokusech o přetváření se v co nejmužnějšího muže. A ono to nešlo a nešlo… protože to ani jít nemohlo. My jsme ženy. Proto je v sobě nikdy nemůžeme zabít!
    Sním si o Štědrém dnu, ve kterém si budu moct obléct to, co většina z vás (dívek a žen) – nějaké hezké šaty… jak vám závidím!!! A přeci si tu přestavu zítra tak trošku splním, protože chci být taky krásná…
    Chci přestat jako muž už existovat. Uvolnit si konečně místo v mužské části skříně, přepsat všechny údaje v nejrůznějších internetových profilech, kde se nás pořád neustále ptají “male” nebo “female” a přitom jde třeba jen o stránku, kde se dá stáhnout zvonění do mobilu… Nevěřila bych, že na některých stránkách může být změna pohlaví tak těžkým úkolem. Jakoby s tím někteří programátoři ani nepočítali! A na některých stránkách to dokonce NEJDE! :/
    Zametám všechny mé stopy minulosti, ty klučičí, které se mi do života pořád jen nuceně pletou a teď, kdy mám tolik volna, ve kterém si nemusím hrát na Toma, Tereza rozkvétá, vylézá a nemůže a nechce jít zpátky. Ještě nenastal ten den, kdy všem řeknu, už mi říkejte Terezo… a můžu spálit všechny Tomovy věci… ale je snad ten den už blízko… Jednou se tomu strachu tady navždy zapsanému budu smát 🙂
    Chci už mít svůj “real life test”, svůj “full time” a potom už jen “full life”…
    Ale to chtění je pořád silnější než to, co můžu. Jako kdysi na FF UK při přijímačkách na polskou filologii… “Váš zájem a chtění převyšuje Vaše znalosti…” Tak moc jsem chtěla a tak moc to zvorala… Ale teď to zvorat nehodlám! A výsledek je stejně tentýž – jednou bych tu byla a chtěla strašně moc být Terezou… bez ohledu na minulost, ať už by byla jakákoliv…
    Pokud jsem se před 13ti lety rozhodla na té osudné křižovatce pro manželku, rodinu a dítě, pak jsem to s nimi měla správně dotáhnout až do konce… ale já je ztratila a přes všechny ty pokusy se nevrátí… tak je čas se na tu křižovatku vrátit a jít jinudy… (Jaké by to asi bylo, kdybych tam tenkrát vešla rovnou? Jenže moje žena byla tolik krásná, že jsem jí nedokázala odolat…)
    Tu křižovatku si ještě teď moc dobře pamatuju, protože jsem to v sobě opravdu hodně řešila a dospěla k závěru, že ženský život opustím, protože svou budoucí ženu miluju a tohle své tajemství si vezmu do hrobu, aby se o něm nikdo nikdy za žádných okolností nedozvěděl. Nikdo nikdy!
    Hmm. Tak nevím, jestli je to vůbec možné, aby se to u kohokoliv z nás nikdo nikdy nedozvěděl! Existuje někdo takový někde? Aby si to opravdu nechával jen a jen pro sebe a trápil se tím úplně sám?
    Je předvečer Štědrého dne.
    Nemám Vánoce.
    Protože je mám až moc spojené s rodinou, s dětmi, s manželkou, se štěstím… Stejně jako některé filmy, na které se prostě nedívám, protože jsme se na ně dívali taky s manželkou. Můžu tomu jedině utéct, protože jinak mě to bude pronásledovat navěky. A to já nechci. Já chci jít dál. Protože můžu.
    A protože si můžu dělat CO CHCI.
    Třeba se (vy jediní tři z těch všech, kteří jsou při mě) kvůli mým obarveným vlasům zjančete! Nespěte! Vyprávějte o tom s opovržením všem lidem, co znáte. To potom ale budete úplně na prášky, až mě uvidíte za půl roku…za rok! 🙂 Jo, teď pár měsíců sice budu vypadat jako pako s přerostlým hárem, než s tím půjde něco dělat, ale potom… 🙂 To přežijete. Nechápu, co máte za problém. Vždyť je to super! 🙂
    Kruťte si hlavou a ťukejte na čelo. Ale ten, kdo je tady nemocný a kdo by potřeboval pomoc jste VY. Ne já.
    A kruťte si tou hlavou zase, co to tady blábolím. Já vím moc dobře, co říkám. Řešte si mě třeba do konce svého života, když vás to tak baví, ale já vás z toho svého M A Ž U ! 🙂 K ničemu vás nepotřebuji. Tak hezké sny! 😉 A ať vás děsím svou ženskostí celou noc! 🙂
    Poslední zima
    Jdou dvě slečny po ulici,
    dlouhé vlasy pod čepicí,
    sukýnky se pod kabátky,
    třepetají tam a zpátky,
    svými kroky jako noty,
    ťukají mi jejich boty,
    tuhle krásnou písničku,
    chtěla bych jen chviličku,
    zpívat jí tam dole s nimi,
    vprostřed téhle krásné zimy,
    která už je poslední,
    příští budu zpívat s ní…
     
  • Básničky

    Funkce deky

    FUNKCE DEKY
    Napadly mě jednou vzteky
    tři určité funkce deky.
    Kromě funkce zahřívací,
    dále funkce ukrývací,
    je tu ještě jedna skvělá
    a to funkce objímací.
  • Básničky

    Skřivánku můj

    Představ si, že mám Kačenku já.
    Že je Štědrý večer, Ty jsi bez ní a druhý den mi napíšeš sms s otázkou, jak si Kačenka večer užila a jak se jí líbily dárky? A tahle otázka zůstane nezodpovězená. Stejně jako spousta dalších podobných, na které se Tě ptám.
    Jak by se Ti to líbilo?
    Nevnímáš mě. Ignoruješ mě. Neexistuji pro Tebe. Říkáš, že nic nemáš, ale máš přeci Kačenku! Já nemám ani jí… Nemůžu se dočkat, až si pro ní zase přijedu. Chtěl bych jí mít taky každý den jako Ty.
    Je Ti úplně jedno, co cítím. Už půl roku se na mě zlobíš a nezajímá Tě, jak mi chybí (chybíte). Přál bych Ti jeden den v obrácené roli. Kdy Ti nikdo neodpovídá na otázky, jak se Kačenka má, kdy Ti suše sděluji, že si jí nemůžeš vzít po Vánocích, protože přijede návštěva, která jí chce vidět, kdy v momentě, kdy mi ji předáš a já si jí odvážím domů a Tobě je tak neuvěřitelně smutno Ti ještě zavolám, abych Tě dodělal a seřvu Tě, co sis to dovolila jít s ní k mojí mamce…
    Nechceš se dívat mýma očima. Nechceš mít se mnou už nic společného. Tahle fáze je nekonečná a já si přeju, aby už skončila.
    Hrál jsem si s jednou svojí starou písničkou…
    …ale ten videoklip jsem odsud po 24 hodinách znepřístupnil. Kdo chce, najde si to na youtube… Kdo nechce, tak toho tu tím nebudu aspoň otravovat, aby se necítil trapně a nemohl mi pořád připomínat: “Vidíš vidíš, já ti říkal, nenech si utéct takovou hezkou ženu…” a podobně.
    Tak aspoň ten text.
    SKŘIVÁNKU MŮJ
    Jsi skřivan nad polem,
    co vítá mě a zdraví.
    Stříbrným potokem,
    co žízeň mojí krátí.
    Sněhovou vločkou,
    co padla mi do vlasů.
    Myšlenkou bez konce,
    dnem plným úžasů.
    Jsi slunko nad hlavou,
    co hřeje moje tváře.
    Otočenými listy
    mého kalendáře.
    Hlaďoučkým oblázkem
    do dlaně vtisknutým,
    písničkou z radosti,
    básní, co neumím.
  • Básničky

    Básnička: Vrána

    listopad 1998, Ostrava – Martinov, ubytovna s okny u topolů se zasněženými větvemi s výhledem do polí v dáli.
    30 cm sněhu v ulicích i na chodnících, které nikdo neuklízel.
    Na jedné té větvi seděla vrána. Byla tam úplně sama a skoro se nehýbala.
    V mojí hlavě bylo v té době plno ideálů. Bylo mi 22.
    Že si tam najdu práci, že tam najdu lásku…
    Stýskalo se mi po Ostravě, po tramvajích, po lidech, kteří mě tam rok doprovázeli při mém studiu…
    Té vrány mi bylo líto.
    Byla tam tak sama…
    Hýbala se vůbec?
    Vrána
    Vrána na zasněžené větvi
    ospale, ale přísně hledí
    na sníh, co padá okolo,
    tiše kráká a jen tak sedí.
    Obloha spí v temné šedi,
    snad ani slunce dnes nevyšlo.
    Na černou vránu hustě sněží,
    zaboří svůj zobák pod křídlo.
    Je ospalá a nemá sílu,
    na jejím temeni září sníh.
    Přitiskla svou hlavu k tělu,
    je zima, zůstala sama ve větvích…
  • Básničky

    Básnička: Mohyla

    Rozhodla jsem se, že si sem vždycky jednou za čas vložím i některé své básničky, které jsem napsala ještě za studií na střední škole i s ilustracemi a které odrážely mé tehdejší nálady…
    Tohle fakt nečtěte, jestli máte depku 🙂
    MOHYLA
    Šňůra, záblesk, kříž a pták
    prach a kouř jdou do oblak.
    Kopec na svém pahýlu
    skrývá lidskou mohylu.
    Ve větru se pohupuje
    kolem smrad a plíseň pluje.
    Hrom v tu chvíli jako nože
    roztrhal to tělo. Bože!
    Mlsní ptáci vůni cítí,
    přilétli snídani vzíti.
    Tuhle oči, tuhle hruď,
    hniloba zvyšuje chuť!
    Hrůzný křik v tom šerém ránu,
    zní tím kopcem, ruší klid.
    Kroužící ptáci v tom podivném ránu
    hrdě a vítězně zas slétli se pomodlit!