otєrєzє.cz

Co mám na výběr?

Dnešek byl úžasný.
Spala tu malá Ája (sedmiletá dcerka ségry), tak jsme pak ráno hrály všelijaké hry a strašně jsme se nasmály.
Ve dvě přišla ségra a šly jsme do města nakupovat hadříky z mého nekonečného seznamu věcí, které ještě nemám.
Byla jsem fakt šťastná. Šla jsem oblečená a namalovaná jako v Olomouci (protože stejně vršek nemůžu měnit, když nic uni nemám 🙂 a strávily jsme celkem 4 hodiny nakupováním triček, holčičích tepláků, tříčtvrťáků, pyžámek, spodního prádla a kdyby nezavíraly v 18 h. ve druhém obchodě, kde se nám líbily bundičky a mikiny, tak bysme tam asi strávily ještě dvě hodiny 🙂 A to jsem zdaleka nestihla okouknout všechno, co jsem potřebovala.
Nejlepší byl závěr, kdy jsme vlítly právě do druhého obchodu (Vietnamci mají pronajatou fakt obrovskou plochu, kde je neuvěřitelný výběr všeho 🙂 A když jsme si prohlížely bundičky a mikiny, tak zhasla jedna řada světel. Což nám přišlo divné, takže jsem se zeptala nejbližšího usměvavého Vietnamce, jestli už zavírají, když je 18 h. Potvrdil mi, že ano, ale že oni s tím problém nemají, horší je to u hlavních dveří celého obchoďáku… takže jsme se snažily ještě vyzkoušet poslední tři bundičky a když jsem si brala jednu takovou fakt moc hezkou černou bundu, u které by se dalo říct, že by mohla být i přes ty krásné bílorůžové kytičkovaté ornamenty unisex, ten Vietnamec se na mě z dálky usmívá a řekne: “To není pánské! To je dámské!” 🙂 A ségra na to: “Ale nám se to líbí!” 🙂 A já říkám: “Jo, my chceme tohle.” :)))
Tak najednou stranu jsem si aspoň ověřila, že mě okolí chápe stále jako muže 🙂
Když jsme se vrátily domů (u mamky, kde teď bydlím), už tam čekala i moje dcerka, kterou tam manželka přivezla po naší domluvě a s Ájou i s její 2letou sestřičkou si hrály celé odpoledne. Stihla jsem se s ní ještě pomuchlovat a pohrát a všichni jsme byly veselé a bylo nám fajn.
Nejdřív tu moje malá chtěla spinkat, ale když ségra odešla s holkama, tak si to rozmyslela a přijela si pro ní manželka.
Všechno bylo tak krásné a fajn, ale zeptala jsem se, jak to tedy bude s autem, které platím pořád já dost vysokou splátkou, kterou neutáhnu, jestli bude od července, jak jsme se domluvily, už moje, protože manželka říkala, že si koupí jiné levnější, aby mohla malou vozit k babičce. Tohle řešení se mi líbilo, jenže ono to bylo najednou jinak. To, jestli auto mít budu nevěděla a tak jsem se ohradila, že jí ho klidně nechám, ale musí si platit tu splátku, na kterou prostě nemám. A pak začla mluvit o bytě, jak ho chce do dvou měsíců prodat, že to spěchá (takže podle mě i pod cenou) a odstěhuje se ke tchýní 16 km odsud. Zeptala jsem se malé, jestli se stěhuje k babičce a takhle blbě jsem se zeptat neměla, to je fakt, protože se rozbrečela, že nikam nechce. A předtím se mě ještě ptala, jestli někdy přijdu na návštěvu… No musela jsem odpovědět, že ne, i když jsem strašně toužila říct, že ano, ale že spolu někam zase půjdem a užijeme si to.
Jenže to dohadování mezi mnou a manželkou, kde jsme oba začali zvedat hlas, neměla malá slyšet a já najednou nedokázala zavřít dveře s tím, že teď odjedou – naštvaná manželka, rozbrečená dcerka a já vyřízená, že malá není v pohodě, když doteď byla.
Jsem zoufalá, že se chtějí odstěhovat ke tchýni 16 km odsud, jsem zoufalá, že nebudou mít nakonec vůbec žádné auto, protože prý na něj mít nebude a že neutáhne ani náš byteček a proto ho musí prodat. Zase jsem jí řekla, že kdybychom žili všichni tři v jednom bytě, že všechno krásně utáhneme a jsme spokojení, ale manželka mi okamžitě začala vyčítat, že nechce žít s ženskou, že jsem se jednou takhle rozhodla a že za to ona nemůže, že to takhle dopadlo.
Snažím se nedávat jí to za zlé.
Jenže podle ní jsem se takhle rozhodla. Jakobych za to rozhodnutí mohla. Jakobych měla na výběr…
Co já mám na výběr?
1) adaptovat se na své biologické pohlaví, vrátit se zpět a přetrpět ten život v klučičím těle
– stejně ženu ani svůj starý život nezískám, ale nebude mi vyčítáno to, že chci být ženou
2) stát se ženou
– budu poslouchat celý život, jak jsem se rozhodla to udělat a tím zničila život třem lidem (dcerce, manželce a mě). A taky, že tohle mé rozhodnutí je špatné rozhodnutí!
3) skočit z mostu
– to nemůžu, mám malou a tu miluju a ona zase mě, ale bylo by to vysvobození, i když dost sobecké
4) utéct od všeho
– zapomenout na minulost, zapomenout na budoucnost, zapomenout na všechny lidi, které znám, jakobych neexistovala a doufat, že ten další život bude lepší (což je dost zbabělé a navíc bez dcerky bych to nedokázala)
5) už nic… to je všechno. Nemám jinou možnost.
Všechny možnosti jsou děsný.
Už zase jsem sražená k zemi a nemám dostatek sil zvolit jakoukoliv z nich. Sedím tu a přeji si, aby zítřek nebyl. Aby se už nikdy nic nestalo nikomu. Aby se zastavil čas, všechno se zmrazilo a tak to zůstalo na věky věků. Nikdo by už nekřičel, nikdo by neplakal, nikoho by už nic nebolelo.
Zastavit. Stát.
Jenže zítra ráno zase vyjde slunce a já musím prožít tenhle den v tomhle děsným světě.
Nechci žít ve světě, kde musí děti plakat. Kde se dva dospělí lidé nemohou domluvit. Kde je vám neustále a do nekonečna připomínáno, jak jste hnusní a jak vás někdo nenávidí. Kde vás každý den bolí srdce, když nemůžete být s malou a pak můžete večer jen sednout k počítači a popsat tu o tom stránku. To je všechno! Jinak nic! Nemůžete udělat prostě nic!
Nemám chuť žít jako muž. Nemám chuť žít jako žena. Chci být nikým. Chci neexistovat. Chci tohle neřešit. Neumím být šťastná. Nechci žít život, kde neumím být šťastná. A ani nemůžu, protože ke štěstí potřebuji svoji dcerku. Tak jako dřív. Prostě pokaždé nedokážu unést ten okamžik, kdy mi ji berou.
Mamka mi tu zatím připravila večeři a já nemám najednou hlad. Když jsem s malou odcházela k autu, tak jsem se na tu večeři těšila. A malá byla veselá, zpívala si. A teď?
Já mám slzy, malá má slzy, manželka má slzy.
Má takový život smysl? Proč tohle musíme prožívat?
Protože chci být ženou……………… 🙁
A když nebudu chtít být ženou, bude to lepší?
Kým mám tedy být, když mužem být nedokážu a ženou být nemám?
Proč se sakra tak brzo stmívá. Už je tu tma. Nechci se převlékat, nechci se osprchovat, nechci jíst… prostě nechci žít, ale musím! Hodí vás do tohohle světa a snažte se! Že se vám nedaří? Tak to máte fakt smůlu!
A to jsem si chtěla večer po umytí hlavy zkusit svůj nový účes – ségra mi to poradila, že už na to mám dost dlouhé vlasy… ale já nemám ani nejmenší chuť 🙁 Nedokážu to v sobě překonat a nevím proč to tak je.
Potřebuji jinou realitu.
Chci psát, že nechci žít, protože se mi tím uleví, ale žít hodlám dál, protože musím. Taky takové odsouzení. Nebo spíš prokletí.
Nevím si s tím dnešním večerem vůbec rady. Je mi smutno. Chci tu zase tancovat s mojí malou holčičkou!!!
————————
Šla jsem si vzít ty dva nádherně ozdobené chleby od maminky a snědla je jen proto, aby jí to nebylo líto. Uklidila jsem v obýváku všechny ty panenky, šatičky, hadříky a hračky rozházené po celém pokoji, se kterými si holky hrály a vesele se smály. A teď je tam ticho. Žádný smích mojí holčičky, žádné přitulení nebo žadonění o sladkost.
Chtěla bych si k ní teď lehnout, jako jsem to dělávala dřív, když mě o to prosila, aby neusínala sama. A být zase šťastná, protože jsem s ní.
Přinesla jsem si do pokoje tu tašku plnou věcí, co jsme kupovaly se ségrou a možná neodolám a ještě na ně kouknu… přinejmenším to růžové pyžámko s ovečkama a 3/4 kalhotama si chci vytáhnout. Měla jsem z toho všeho takovou radost. A co mám teď?
Nebo si stáhnu nějakou blbou hru, ve které pozabíjím všechno, co uvidím. To mě asi uklidní 🙂

2 komentáře

  • M

    Moní

    Musím uznat,že i přes to, že tento článek je smutný,a chápu proč a je mi hrozně líto, že to tak je, tak ta poslední věta mě donutila se pousmát. Já totiž přetlaky řeším "tou blbou hrou",ono to celkem pomáhá.

  • T

    Tereza

    Moní, a že bys mi takhle poradila nějakou antipřetlakovou hru? 🙂 Ráda dám na rady zkušenějších :))) Jako ne že bych měla fůru volného času, ale on je to asi fakt relax. Pamatuju si, jak jsme před lety s tchánem hrávali bojovou hru a prožili u toho fakt úžasný relax… Že i tchýně prohlásila, jak pozitivní vliv to na jejího manžela má! 🙂

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.