otєrєzє.cz

Touha mít děti u transsexuálních žen

Studie: Touha mít děti u transsexuálních žen
P. De Sutter, MD, Ph.D., K. Kira, M.Sc., A. Verschoor a A. Hotimsky
Univerzitní hemocnice, Gent, Belgie
Transsexuální ženy a transgender osoby, které absolvovaly feminizující hormonální léčbu, jsou konfrontovány se ztrátou plodnosti, což bylo vždy obecně považováno za “nezbytnou oběť” přeměny. Tato “oběť” byla ale z psychologického hlediska prospěšná, protože taková osoba se vlastně rozcházela s minulostí muže, ztrácela možnost být otcem dětí.
Nicméně doba se změnila a myšlenky o tom, jaké jsou základní předpoklady pro úspěšnou přeměnu transsexuálů, se posunuly dál. Nyní se většina terapeutů shoduje, že ztráta plodnosti není nezbytným předpokladem pro úspěšnou přeměnu.
Moderní reprodukční techniky umožňují snadné zmrazování spermií a oplodnění in vitro, aby mohla mít transsexuální žena po přeměně s partnerkou dítě. Své vlastní genetické dítě v budoucím lesbickém vztahu.
Zmrazení spermií by mělo být projednáváno a nabídnuto každé transsexuální ženě před hormonální léčbou, podobně jako je nabízeno mužům před léčbou zhoubného nádoru prostaty.
I když zmrazení spermií je poměrně snadno dostupné, mnoho transsexuálních žen stále není informováno o této možnosti. (Pozn. Pokud vím, tak u Hanky Fifkové je informována o této možnosti před HRT každá MtF).
Průzkum byl proveden v Holandsku, Belgii, Francii a Velké Británii na 120 osobách.
70 % všech respondentů bylo mezi 30 a 50 lety.
22 % respondentů bylo před HRT, 47 % již bylo na HRT (méně než dva roky) a 31 % bylo již po operaci změny pohlaví.
Ze 120 žen se považovalo 18 % za asexuální, 26 % za heterosexuální (přitahují je muži), 28 % lesbické a 28 % bisexuální.
56 % nemělo partnera, 33 % žilo se ženou (z nichž 10 byly transsexuální ženy) a pouze 11 % žilo s mužem (z nichž 1 je transsexuální muž).
Asexuální respondenti byli obecně starší, zatímco bisexuálové, lesbičky a heterosexuálové byli v průměru o něco mladší.
Ze všech respondentů mělo 40 % své biologické děti z tohoto, nebo častěji, z předchozího vztahu.
60 % žen nemělo žádné děti.
Z těch, kteří měli děti, by 40 % ještě chtělo mít jedno dítě, 40 % nechtělo a 20 % neodpovědělo.
Odpovědi na otázku, zda by byla budoucí partnerka těhotná raději z vlastního dříve zmrazeného spermatu nebo od dárce spermatu, se značně lišily.
Polovina dotázaných si přála mít vlastní biologické dítě a druhé polovině na tom nezáleží.
Samotný fakt, zda respondenti měli nebo neměli již děti, věk a také sexuální orientace zásadně neovlivňovalo výsledek.
Pouze u heterosexuálních žen je více pravděpodobné, že by upřednostnily dárce spermatu, zatímco lesbické své vlastní sperma.
Více než 90 % respondentů uvedlo, že ztráta plodnosti nemá žádný vliv na odklad jejich přeměny. 10 % stále zápasí s problémem ztráty plodnosti.
Pokud jde o otázku, zda zmrazení spermií bylo nabídnuto všem transsexuálním ženám před HRT, 77 % odpovědělo kladně, 9 % záporně a 14 % se nevyjádřilo.
Ptali jsme se rovněž, zda by se respondent raději cítil jako “otec” nebo “matka”, pokud by získal dítě ze svých zmražených spermií.
50 % z nich odpovědělo, že by se cítilo jako “matka“, 25 % jako “otec“a 25 % neodpovědělo.
Tato otázka významně souvisí s jinou: s dotazem, zda by skladování zmrazených spermií znamenalo, že člověk nemůže sknocovat se svou “mužskou minulostí”.
66 % žen by neměla velké psychické problémy s vědomím, že jejich sperma je uloženo pro pozdější použití.
34 % respondentů uvedlo, že by nikdy nebyli schopni masturbovat v nemocnici za účelem odběru vzorků spermií pro zmrazení.
Více než polovina respondentů prohlašovala, že je lesbičkou nebo bisexuálem, což znamená, že by teoreticky mohli mít prospěch ze zmrazeného spermatu v případě, že by plánovali budoucí těhotenství s potencionální partnerkou. Z mnoha studií se zdá, že velká část transsexuálních žen je opravdu lesbických nebo bisexuálních, ale určitě ne v tak velkém zastoupení, jako v tomto průzkumu.
Z žen, které žijí s partnerem, tři čtvrtiny žijí v lesbickém vztahu a pouze jedna čtvrtina žije s mužem.
Skutečnost, že drtivá většina respondentů odpověděla, že problém ztráty plodnosti nebyla důvodem k odložení přeměny, rovněž odráží fakt, že většina odpovídajících žen v dotazníku byla v průběhu nebo krátce po přeměně (téměř 80 %), takže se již rozhodli podstoupit tuto “oběť” jejich plodnosti.
Přestože drtivá většina respondentů se domnívala, že zmrazení spermatu by jim mělo být nabídnuto, pouze polovina z nich by se pro zmrazení ve skutečnosti rozhodla. Respondenti, kteří by využili možnost uchovávat spermie, byli mladšího věku.
Malá skupina žen nesouhlasí s možností zmražení spermií a větší skupina by si splodila raději dítě před přeměnou.
Tyto dvě skupiny žen, jak se zdá, mají větší psychické problémy s “mužskými” aspekty týkající se zmražování spermatu. Uvádí, že by nemohli masturbovat a mít poté své sperma zmražené. Tato myšlenka je pro ně nepřijatelná, neboť je vnímána jako zabránění v opuštění mužské minulosti.
Obecně platí, že tyto ženy jsou spíše starší, heterosexuální a mnohé z nich jsou již po operaci.

Další skupina žen, zejména lesbických či bisexuálních, si uvědomuje, že možnost uložení jejich spermatu, které jim jednou umožní mít své vlastní genetické dítě v možném budoucím lesbickém vztahu, může být přínosné. Tato skupina nemá velké citové problémy s masturbací a s myšlenkou “bránení v opouštění mužské minulosti”, která má být takto zmrazena. Tyto ženy jsou mladší a nejsou po přeměně. To je přesně skupina žen, kterým jsme přesvědčeni, že by mělo být zmrazení spermií nabídnuto.

Jedna respondentka měla možnost zmrazit své spermie, ale záměrně se rozhodla to neudělat, neboť se bála, že její transsexualismus může mít genetickou souvislost. V její rodině byli totiž další dva členové (na straně její matky), kteří byli také transsexuálové a nechtěla riskovat předávání genetického onemocnění na dítě. Transsexualita není genetické onemocnění.

Navíc, tento hlášený případ familiárního transsexualismu přináší diskusi na téma hypotézy, že transsexualismus by mohl být genetickou poruchou, jak navrhuje Green a Keverne (2000). Také nedávný výzkum Landen et al. (2000) ukazuje, že genetické komponenty by mohly hrát roli v rozvoji transsexualismu.
Někteří respondenti si myslí, že by nebyli dobrými rodiči a rozhodli se nemít žádné děti. Věří, že jejich psychické trauma, kterým museli projít a jejich pohlavní porucha by narušily normální vztah. Bylo také zmíněno, že výchova dětí transsexuály by znamenala boj s předsudky společnosti, ve které by jejich děti vyrůstaly. K těmto poznámkám se dá namítnout, že studie ukázaly, že většina transsexuálních jedinců se velmi dobře přizpůsobuje své situaci po ukončení přeměny (Cohen-Kettenis a Gooren, 1999) a jsou schopni navázat normální vztah s dětmi, a to jak z jejich předchozích vztahů, tak nových.
Nakonec menší množství žen odpovědělo, že mít své vlastní dítě je jedna věc, ale být těhotná a rodit by bylo to nejpřirozenější, co by mohly prožít. Mnoho transsexuálních žen má pocit, že nemožnost biologického mateřství je jedním z hlavních rysů chybějících jejich ženskosti. Zajímá je více otázka transplantace dělohy (zatím se neprovádí) než možnost zmrazení spermatu. Někteří pacienti by udělali cokoliv, aby mohli mít své vlastní genetické děti, zatímco jiní jednotlivci věří, že sociální a psychologické rodičovství (adopce) je stejně důležité jako genetické nebo biologické.

Další zajímavou otázkou je otázka právního otcovství nebo mateřství po případném použití zmrazeného spermatu.
——–

Všimla jsem si, jak jsou některé výsledky rozmanité. Jeden chce to, druhý zas tohle. Nejde nadiktovat, co je a co není správné. Každý člověk vnímá přeměnu jinak, vše je individuální a všechna důležitá rozhodnutí závisí jen na nas samotných.
To byla neplodnost z pohledu transsexuálních žen.
Ale je tu ještě jedna skupina, které se neplodnost týká.
Jsou to biologické heterosexuální páry žen a mužů, kteří se snaží o dítě, ale z nějakého důvodu se jim to nedaří.
Neschopností počít dítě je na celém světě postiženo minimálně 10 % párů, přičemž dalších 10-25 % je postiženo sekundární neplodností, tj. neschopností počít druhé nebo další dítě.
Ještě před patnácti lety nebylo žádnou zvláštností, když se našlo v jednom mililitru ejakulátu 120 milionů spermií. Dnes by to byl skoro zázrak. Zdraví muži mají přibližně 20 – 30 milionů spermií. Vzorky se 60 miliony už jsou raritou.
Průměr ve vyspělých zemích: 20 milionů spermií v jednom mililitru ejakulátu. Kdo této hodnoty nedosáhne, těžko se mu podaří zplodit potomka bez pomoci lékařů. Stále více mužů má problémy s pohyblivostí spermií a jejich nepravidelným tvarem (viz obrázek na začátku článku).
V Česku se s neplodností léčí zhruba 15 % párů a zhruba 90 % z nich dokáží lékaři pomoci. I když úspěšnost léčby každým rokem stoupá, je stále ještě velká část snažení v rukou přírody.
Já se ale teď na neplodnost nedívám samozřejmě z pohledu budoucího biologického rodiče, ale z pohledu transsexuála, který ví, že dítě (ačkoli bude ženou) mít nemůže.
Ve studii se objevila informace, že 90 % transsexuálních žen nemůže budoucí neplodnost odradit od zahájení přeměny. Ta touha po svém vlastním já je totiž tak silná, že právě proto my, které jsme měly rodiny, o ně přicházíme a (což působí sobecky, ačkoli to tak není) činíme opatření, která nám konečně umožní odhodit tu celoživotní masku.
Já už jedno dítě mám. Jsem neuvěřitelně šťastná, že ho mám a je pro mě tím nejdůležitějším člověkem na světě. Přesto jsem se musela dokázat vzdát každodenních radostí, které jsem s ním prožívala, vzdala jsem se čtení pohádek před spaním, vyprovázení ze školky, koupání, hraní, procházek s ní a všech těch krásných chvilek, kterých mám teď tak málo. To bylo nejtěžší období. A přesto jsem o ní nepřišla. Miluje mě stále a já jí taky.
Chápu všechny ostatní bezdětné transsexuální ženy, které do přeměny jdou s vědomím, že zřejmě nikdy své vlastní dítě mít nebudou, že do toho jdou i přes tuto skutečnost.
Nemůžete zničit svou vlastní identitu.
Já jsem já.
Nehledě na budoucí neplodnost nebo jiná rizika.
Už kdysi jsem tu psala o tom, že existuje více druhů štěstí. Konkrétně jsem měla na mysli dva druhy štěstí – rodina a vlastní identita. Tyto dva druhy štěstí se staly (pro mě) neslučitelnými. Pro někoho můžou být provázané (tím se to štěstí násobí). Ale když se mě někdo zeptá, zda jsem šťastná, přestože jsem ztratila rodinu, tak mu můžu s klidným svědomím říci, že jsem. Jsem nesmírně šťastná! Dosáhla jsem něčeho, co mi ještě před pár lety přišlo nemyslitelné, nerealizovatelné a za co jsem se styděla tak, že jsem to nechtěla nikdy nikomu říct.
Řekla jsem to a kde jsem? 🙂
Něco jako je neplodnost je pro mě ten nejmenší problém. A nejsem sama. Naše touha být sama sebou je tak obrovská, že samotný fakt neplodnosti neznamená újmu na naší ženskosti. Ačkoli existují názory, které tvrdí, že to je právě důvod, kvůli kterému nikdy ženami nebudeme.
Není to tak.
Vypořádat se s jednou z nejtěžších životních situací, jakou pro člověka právě neplodnost může být, je pro leckterou mladou transsexuální slečnu jednodušší, než pro hetero-páry, které zoufale touží po dítěti.
Kam tím narážím?
Nesrážejte naši ženskost argumentem, že jsme nebo budeme neplodné a proto tedy nikdy nebudeme ženami.
Je to irelevantní.

28 komentářů

  • A

    A.

    Svým způsobem tohle asi je pozitivum přeměny v pozdějším věku. Když člověk po dvacítce najedou řeší, že ty děti nemá a do budoucna mít nebude, je to trochu jiný druh zkušenosti než když je máte, jsou dokonce biologicky vaše. A navíc je pravděpodobné, že je-li vám třicet, čtyřicet, narazíte na partnera, co už děti má rovněž a tudíž se může stát, že to s ním nemusíte řešit vůbec, protože už děti oba máte a další zkrátka neplánujete. Pro mladý pár to může být nelehká situace, protože muž si, narozdíl od smířené partnerky, pro kterou je podstatné, že našla sebe sama a konečně se ocitla ve správné identitě, vlastní děti přát může.

  • S

    Sara

    Prihodim sem svou zkusenost. Ja jsem deti vzdycky chtela a nakonec se mi to povedlo s moji manzelkou jeste tesne pred hormonama. A jsem za to moc rada. Ale predstava ze uz nikdy nebudmeme moci mit dalsi dite byla pro me tak desiva, ze jsem nakonec zvolila tu moznost nechat si spermie zmrazit. Nemam s tim zadnej problem, ja ty spermie beru jen jako nosic moji geneticke informace nic vic nic min, necitim v tom zadnou pripominku muzstvi. A alespon mam dobry pocit ze jsemtu moznost nezahodila uplne. Samorejme bych 100x radeji mela dite tak jako normalni bio-zeny a mohla byt tehotna. U tehle predstavy uz jsem par veceru probrecela a je jasneze to se nikdy nestane.

  • Š

    Šárka

    [6]: Právě proto bych do toho nešla jako transsexuální rodič. Společenská atmosféra na to není stále ideální. A to aby dítě by vyrůstalo v atmosféře, že je jeho rodič/e je/jsou devianti pro společnost, tak mít takovéto podmínky pro výchovu jako rodič dítětě, to bych to rodičovství oželila. Když to nejde přirozeně (porodit si vlastní dítě jako žena s partnerem mužem-otcem dítěte), tak takto bych o to ani nestála.

  • A

    A.

    To je zajímavý poznatek. Takže si může transsexuální žena před dokončením přeměny nechat zamrazit spermie? No, to tedy znamená, že aby pak mohly být "použity", bude k tomu "potřeba" žena, tedy, že pokud bude lesbicky orientovaná a bude žít se ženou, předpokládá se, že tyto dvě ženy budou vychovávat dítě. Proč je tedy takový problém s oficiální adopcí dětí u homosexuálních párů? Jako heterosexuální transsexuálka vytvořím s mužem standardní pár, dítě si adoptovat můžeme, jako lesbická už ne? Lesbická transsexuálka si může dát před přeměnou zmrazit sperma a mít později vlastní děti, ale dvě lesbické biologické ženy oficiálně vlastní děti mít nemohou? Divné poměry…

  • A

    A.

    [10]: Jak to? Myslela jsem, že to nejde? Abych mohla adoptovat dítě, tak v naší zemi snad nemůžu být ani svobodná, potřebuju být vdaná, takže adoptovat dítě může (sezdaný) heterosexuální pár. Já jsem jednoznačně pro, aby, pokud o to stojí, dítě mohl vychovávat kdokoli bez ohledu na sexuální orientaci. Všechny homosexuální páry třeba tuto možnost ani nevyužijí, nechtějí, ale kdo ano, má na to mít právo. Nicméně pokud dítě vyrůstá v láskyplném prostředí, tak jedna maminka, dvě maminky, co má být.

  • T

    Tereza

    [11]: Nečerpala jsem z oficiálních zdrojů, ale jen z článků o homosexuálních párech, takže jsem si myslela že adopce dětí homosexuálními páry v ČR možná je.

  • T

    Tereza

    Nabízí se otázka, jaký je (z hlediska toho dítěte) rozdíl, když si dítě adoptuje homosexuál, který žije s partnerem v neregistrovaném partnerství (a jsou tedy dva) od homosexuála, který s ním v registrovaném partnerství žije?

  • A

    A.

    [12]: Občas to profrčí médii jako děsná kauza, takže vím, že v registrovaném partnerství to nejde. Myslela jsem teda popravdě, že ani za svobodna. Jakože kdybych chtěla adoptovat dítě s mužem, s nímž pouze žiju, ale svoji nejsme i sama, nezadaná, bez partnera. Proto mě v tvém článku zaujala ta část o tom, že si nechá transsexuální muž procházející přeměnou v ženu zmrazit sperma. Tam se v budoucnu počítá s tím, že z něj bude žena, takže ztratí reprodukční schopnost a současně bude žít se ženou, takže to sperma půjde "využít". Dvě ženy a ty teda dítě vychovat oficiálně smí? (U žen bude možná ta potřeba po naplnění mateřské role silnější, ale ani se dvěma muži nemám v tomto směru problém.) Byť ne adoptované, ale svoje. Ono je to stejně fuk. Neoficiálně se tyhle poněkud nestandardní situace ohledně rodinných poměrů už dějí i tak. Protože děti tyhle modely běžně na očích mají už v podobě případů, kdy si člověk svou jinakost připustí zkrátka až tehdy, kdy se neúspěšně pokusí ji potlačit vstupem do "standardního" vztahu ze kterého vzejdou potomci. Že by z toho děti vycházely nějak poznamenané, se mi nezdá. Jak píše Šárka, pokud o to někdo nestojí, jeho volba, ale těm ostatním by se klacky pod nohy z hlediska rodičovství házet prostě neměly.

  • S

    Sara

    [8]: To jsem rada Terezo,  ze se shodneme. Ja si myslim ze je důležitá hlavne láska k detem a je jedno jakeho pohlavi jsou rodiče. Doufam, ze projde novela zakona o adopcich tak reg. partneru. Jen se bojim jak ovlivni Tomika(jmeno meho syna a vlastne i moje stale oficialni,  jak originalni 🙂 ) okoli, aby ho treba deti nesikanovaly. Jinak docela by me zajimalo jak by se řešilo rodicovstvi kdybych měla uz zmenene pohlavi a dite z mych spermii.

  • S

    Sara

    [15]: K tomu mrazeni spermii jeste neco dodam. Ja si je nechala zmrazit v soukromem centru asistovane reprodukce a vubec se nemusi sdelovat duvod. Jen jsem pozadala o zmrazeni, zaplatila ranec penez 🙁 a bylo hotovo. Je to ale dost drahy rocne se musi platit skladovani. Neresi se,  ze jsem TS. A pravo s nimi nakadat se doufam neztraci a hlavne v tech CARech za penize asi umozni temer vse, je to pro ne vynosnej byznys. Napriklad ja se dohodla ze odber udelam doma sama, protoze ja mela vzdy velke problemy to vykonat i v klidu doma natoz nekde jinde. A pak jsrm s kyzenym materialem prijela k nim. Uz se tesim jak zamotame hlavu urednikum az je pouziju,  ja ten stat totiz tak nesnasim.

  • A

    A.

    [16]: Teoreticky samozřejmě neoficiálně může homosexuální pár pořídit miminko s kýmkoli třetím "po domluvě". Nicméně zákony jsou zákony, vůči dítěti má vazby biologický rodič a tak bych se prostě bála do tohohle jít, když to není oficiálně právně řešené. No a pořídit si miminko "na tajňačku" jakože se s někým vyspím a nic mu neřeknu… asi bych se za pár let nechtěla ocitnout v situaci, kdy bych to tomu dítěti musela vysvětlovat, až se na druhého biologického rodiče zeptá.

  • Š

    Šárka

    Pokud v naší zemi transsexuální lidé neprezentují veřejně svojí přeměnu videi a fotkami na youtube, tak jako to dělají zahraníční transsexuální lidé, kteří tu kuráž a odvahu mají, tak je to nejspíše tím, že společenská atmosféra a povědomí o transsexuálních lidech není stále dobré a tak ideální, aby transsexuální lidé na svoji přeměnu jakýmkoliv způsobem upozorňovali a prezentovali to jiným lidem.

  • S

    Sara

    [19]: Ne ne, ja to myslela jinak. Kdysi jsem cetla clanek o tom, ze je mozne oplodnit dve vajicka navzajem, takze dve zeny spolu mohou mit vlastni biologicke dite. Ale je to natolik kontroverzni vec ze tuhle technologii nikdo prakticky nevyuziva…

  • S

    Sara

    [20]: Sarko, me prijde ze beres vsecho prilis negativne. Ne kazda zena je krasna a ne kazda napr muze mit deti. A myslis ze se kvuli tomu citi jako napodobeniny zeny nebo snad jako chlapy? Navic pokud jsi na zenskych hormonech tak nerikej, ze nejsi zena, protoze to prave jsi. To je vedecky fakt. A ani Y chromozom z tebe nedela menecennou. Existuji lidi co maji Y a maji syndrom, ktery zpusobuje necitlivost na testosteron a tito lide jsou take zeny, nic neobvykleho by jsi na nich nepoznala… Je mi jasny ze o tobe temer nic nevim, takze nemuzu soudit proc se citis tak spatne, ale prijde mi ze jsi na sebe prilis prisna…

  • S

    Sara

    [23]: Nevim jestli bezpohlavni spolecnost by byla univerzalni reseni.Pravdepodobne by byla pro nektere skupiny lidi s non-binary identitou. Myslim ze velka cast TS/TG lidi ma predstavu o tom k jakemu pohlavi chteji patrit. Me by napriklad nevyhovovalo byt bezpohlavni, ja chci byt zenou.

  • S

    Sara

    [25]: S tema FFS mas mozna pravdu, netusim jak jsou v CR kvalitni. Ja jsem se zatim pidila po redukci ohryzku. Mluvila jsem s jednou kamaradkou a ta mi rikala, ze nakonec jela i kvuli tomuto zakroku do Belgie. Oni otiz tady v CR odmitaji delat predoperacni CT scan. Takze je vyssi riziko poskozeni hlasivek napriklad. Takze sama tam asi taky pojedu. Ale je fakt ze za to budu muset dat skoro pul roku uspor :(. Ta sama kamoska pak mela v CR i FFS a nebyla moc spokojena jenze nemela/nechtela dat penize na zahranici :(. Ona takova rozsahlejsi FFS muze prijit taky na 400k Kc :(. I "jen" za ten ohryzek dala neco kolem 80k s pobytem a cestou.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.