otєrєzє.cz

Pouto

Tak jsem si zabulela u filmu The Forgotten
(český název po mě nechtějte, já si to pamatuju vždycky podle originálu, a že to tu pak do distribuce někdo přejmenovává na nějaký jiný příšerný český název, zato já nemůžu 🙂
A předtím zase u zpráv o autonehodě.
Nemůžu zato. Nějak to teče samo. A to ještě neberu žádný ženský hormony! 🙂
Na základě toho filmu přemýšlím, jak silné může být pouto otec – dcera.
Zda může být tak silné, že dovede přebít jiný silný pocit, který v mozku vzniká automaticky bez ovlivnění z vnějšku. Přemýšlím, zda bych dokázala vzdát se svého cíle a za “odměnu” mohla být do dospělosti se svojí dcerou. Chtěla bych s ní být. Chtěla bych s ní jít poprvé do školy, dělat s ní úkoly, vybírat střední školu, jít do jejích tanečních, na její maturitní ples, být u toho, až si poprvé přivede kluka… Tohle má pro mě vysokou hodnotu. Pro to stojí zato žít. A teď je mi to bráněno prožít. Ale proč?
Tak jako se musím vzdát dcerky pro Terezu, měla bych se přeci nechat vzdát Terezy pro dcerku… nebo ne?
Jak silné to pouto může být?
Jsem s dcerkou od jejího předčasného narození, kdy přišla na svět ve 28. týdnu a měla pouhých 600 gramů. Ještě teď vidím toho drobečka, ty tři a půl měsíce v nemocnici ve strachu o ní i o manželku, kde kolem vás umírají děti každý den… Byla jsem u ní, když nám jí za dva roky odvezli do Motola na onkologii a vyoperovali z ní nádor nezralých buněk velký jako vejce. Tam, kde už dnes děti neumírají každý den, ale zase ve strachu a bezmoci nějak jí pomoci.
A teď? Je šikovná, chytrá a krásná. A je tak silná, že jediné co jí poznamenalo je, že je menší a musí si každý večer píchat růstový hormon a že nosí brejličky. Taky jí sluší!
Ona je smyslem mého života, vždycky všechno zvládla a dokázala zázraky. Zázraky se opravdu dějí! A dělají je také někteří lékaři.
Jsem s ní každý den.
A když jsem měla v minulosti zaměstnání, které bylo sice nadprůměrně placené, ale byla jsem pořád tam, přijížděla pozdě večer a za čas jsem tam musela zůstat i v sobotu, tak jsem trpěla. Každá minuta bez ní byla pro mě ztracená a každá minuta s ní byla pro mě štěstím. I když zlobila nebo odmlouvala. Pořád to byla ona, kdo mi ukazoval, že tenhle svět je krásný. A vždycky jsem si říkala, že jí nikdy neopustím.
A teď je to tady.
Nevím, co říct. A nevím jak jí to říct. Né to, že mám nějaký cíl, to nebude problém, ale to, že nebudu doma, až přijede ze školky, že jí nebudu koupat, číst před spaním… hrát si s ní…
Jakobych tomu nevěřila.
Budu 50 km od ní, nemůžu se sebrat a jít pro ní kdykoliv se mi zachce. I když se budeme vídat dál jak jen to půjde, mám pro ní připravenu spoustu výletů a pořád nějaký program, aby jí to bavilo, aby byla šťastná…abych jí to vynahradila…
Nedokážu jí opustit.
Už je to tu zas.
Ale sled událostí, smíchán s příchutí závěrů mé manželky, směřuje jen jedním směrem, ať chci nebo nechci.
Proč mám opouštět někoho, koho miluji a komu dám všechno?
Chtěla bych se narodit jako žena. Už od začátku a tohle všechno neřešit! Ale to by tu teď dcerka nebyla… netrápilo by mě to, protože bych nevěděla, že mohla existovat. Možná bych měla vlastní dcerku. Ale já jsem šťastná, že mám tuhle.
Podruhé se nenarodím.
Bohužel. Smůla. Jakobych měla předurčeno, abych ve 36ti prozřela. Jakoby někdo zkoušel, co na to ten šílený tvor člověk? Jak se s tím popere? Hodíme ho do toho a buď se zblázní nebo… nebo co?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.