otєrєzє.cz

V první práci tohoto života

Myslela jsem, že přijdu a lehnu, ale pořád se mě někdo ptá, jak bylo v „první“ práci a já nemohu říct jinak, než „faaajn!“ :).
Poprvé v mém novém životě v nové práci. Začátek s tím nejčistším štítem, jaký můžu mít. Nikde žádné „M“ v občance, žádné „ů“ na konci příjmení, vše je v tom nejlepším pořádku. Navíc dostatečně daleko, aby se to tam doslechli…
 
Jaký to byl pocit? 🙂
 
Až na to příšerné ranní vstávání, na které jsem si odvykla, jsem opět v té své euforii, která bych řekla, že má extrémně pozitivní vliv na můj pracovní výkon, protože zatímco ostatní kolegyně se stresují, já jen trošku nebo vůbec. Ta radost z toho, co prožívám, mě vždycky hodí do pohody. Každé to „Ta slečna před vámi se taky jmenovala Tereza.„, „Dobrý den, já vám jdu představit vaší novou kolegyni.“, „Jen běžte, vy jste tu dnes určitě nová, že?“ (kolega mě pouští na vrátnici),Tohle vám ale říkám jen mezi náma holkama!„, „A co váš bývalý manžel?„, „Jéé, tam u vás ve městě jsem měla ještě před pár dny přítele, ale nebyl použitelný pro život. Taky máte takovou zkušenost s muži?“, „…kamarádka mě vytáhla do gayklubu, no tam byli tak krásní chlapi! Tam byste si vybrala! Jen je k naštvání, že jsou na chlapy.“ (šílený smích), „Ten se vám líbit nebude, je už starej a vy jste taková mlaďounká.“ (haha), „Jé to jste vy, paní Nováková? To jsem ráda, že nastupujete!“ (vrátná, se kterou jsem se po pohovoru zapovídala)…
 
Normální běžné věty, které slyší kterákoliv žena prvních pár dnů v práci. Mě ta slova stále hladí po duši. Sedím si v kanceláři, pracuji na svém prvním úkolu a jsem moc spokojená. S touhle silou ve mně zvládnu cokoliv. Miluju vás, lidi! 🙂
 
Strávila jsem půlden ve výrobě (protože jsem chtěla, abych věděla, co jsou ty výrobky zmiňované v papírech v kanceláři nahoře ve skutečnosti ve 3D a chtěla jsem poznat lidi. Nikdo mi nikde neřekne víc informací o firmě, než lidé z výroby.) Už vím, kdo kde s kým a jak dlouho, na co a na koho si mám dát pozor a kam ta firma spěje 🙂
 
Ale strach z neznámého tu předchozí dny byl taky. Člověk se bojí všeho, co nezná, dokud to nepozná a nezjistí, že vůbec o nic nejde. (Velmi známé pocity v průběhu přeměny). A projdu vůbec? Nebudu tam atrakcí? Nikdo nic neví. Nikdo! Tohle je mé poprvé. Vysněné kouzelné očekávané a nadšené poprvé, ke kterému vše směřovalo několik předchozích let. Teď mi to začalo. Ten normální život, jaký jsem si vysnila. A nikdy bych z toho bez téhle společnosti neměla takovou radost, protože je to právě ona, kdo mi tu radost dělá použitím správného rodu, srovnáváním se svými sestřenicemi, které mají stejný účes i úsměv, lichotkami heterosexuálních mužů i dotazů na mého exmanžela. Neumím lhát a téměř nikdy nelžu. Bohužel jsou situace, kdy lhát musím, ještě to tu přiznám a ráda lhát budu. Třeba když mluvím právě o expartnerovi, který je ale vždy „ex“ nebo „partner“, což jsou slova použitelná pro obě pohlaví. Dávám si na to pozor. Horší jsou otázky na detaily mého porodu. Ne že bych je nedokázala odpovědět, byla jsem u každého vyšetření, když byla ex těhotná až do poslední chvíle, vím o tom téměř vše, jako kdybych sama rodila, ale nerada o tom mluvím, protože zaplétání do lží není nikdy dobré. Pravda má jednu výhodu. Člověk si nemusí pamatovat, co řekl.
 
Ještě někde jsem ale lhát musela a musela jsem kvůli tomu (jako to z jednoho a téhož důvodu děláme téměř všechny, které se cítí být ženami a ne transkami) něco zfalšovat. Byl to výpis z mé zdravotní karty u obvodní doktorky, který jsem musela doložit ke vstupní prohlídce. Když jsem volala sestře, prosila jsem jí, zda by bylo možné na obyčejnou vstupní prohlídku pro práci v kanceláři vynechat poslední zákroky, které jsem podstoupila a vyoutovaly by mě.
 
Nejde to.
 
Doktorka nemůže vynechat ani jednu informaci, pokud jde o výpis z karty, protože by za to nesla zodpovědnost. I když jde jen o vstupní prohlídku na práci do kanceláře…
Bože. Koho tohle zajímá v té kanceláři?
Byla jsem vzteklá. Věděla jsem, že pokud mi to tam napíše, budu jednat radikálně. Ze sedmi řádků jich bylo šest týkajících se přeměny. Snížení prominence chupavky štítné (redukce ohryzku), krásně vypsáno „přeměna pohlaví male-to-female“ (viditelněji už to napsat nešlo), trvale užívá hormony, no tak to ne tohle. Naskenovala jsem originál, vyřízla a vyhodila šest ze sedmi řádků, vytiskla a závodnímu lékaři nesla průchozí kopii s tím, že pokud to jako lékař na mně pozná, musí přeci pochopit, proč jsem to udělala.
 
Pan doktor byl zvláštní. V čekárně hrála barokní vážná hudba na spinet, která byla rychlá a nemelodická, takže mi krásně lezla na nervy, starší pán s otevřeným poklopcem mi hlásil, že on tam nejde, ale uvnitř je jedna paní. Ta byla před ordinací vyzutá! Boty byly venku. Kde to jsem? U doktora, u kterého se zouvá?
Paní vyšla z ordinace, začala na mě mluvit a najednou „bim bam“.
Hm „bim bam“, pěkné. Ale co to jako znamená?
„No běžte dovnitř ne?“, říká mi paní.
Aha.
„Dobrý den. Pane doktore já bych potřebovala udělat vstupní…“
„Dobrý den, vraťte se a v čekárně si odložte, ano?“
Ach jo.
Nemám zájem přijít o svůj kabát. Dobře tedy.
„Dobrý den, potřebovala bych udělat vstupní prohlídku.“
„Dobře, kam nastupujete? Výborně. Ale budu potřebovat výpis z vaší karty… Jo vy ho máte, no skvělé.“
Místo toho, aby četl výpis z karty, vylovil z desek i mé maturitní vysvědčení (v létě úspěšně vystavené na mé nové ženské jméno) a komentoval studijní výsledky.
Pak se vrhl na výpis z karty, zeptal se, jak řeším intoleranci laktózy, řekla jsem, že piju bezlaktózové mléko z Kauflandu, zapsal si tlak a řekl: „Nemám nic proti tomu, abyste nastoupila.“
🙂
„To jsem ráda, pane doktore.“
A byla jsem opravdu ráda.
 
Měla jsem opojný pocit, že mi můj plán vyšel. Kdyby ne, zvažovala bych, zda vůbec nastoupit, protože pokud by to o mně věděl závodní lékař, věděla by to za chvíli celá firma a celá tahle městská část. A to jsem opravdu nechtěla.
 
Celý ten den mi tak nějak vyšel a měla jsem z něj radost.Navíc jde o práci, kterou už jsem dělala, dostala jsem na starosti firmy z moc hezkých exotických zemí. Parádní. Nejvíc mě pobavila firma Transworld z Indie. Chtěla jsem říct, že lepší název už ani mít nemůže, ale vlastně je tu ještě jeden lepší název – přeci: „Transuniverse“ :). Ale Transworld ujde no.
 
Po práci jsem nesla balíčky na poštu, kde nebyl ani jeden zákazník a ta moje milá paní pošťačka, která celou mou přeměnu sleduje už od začátku, povídá: „Nechcete třeba nějaké spoření na to vaše hezké nové jméno?“
„Nechci, děkuji. Už mám. Některé společnosti to automaticky převedly na nové jméno, ale u některých bylo nutné vše ukončit a založit znovu, protože se smlouva váže na rodné číslo (Wüstenrot). Každopádně jsem tam prý byla první.“
„No podle mě už to teď není takový problém, společnost o tom ví víc a víc, takže by vás teď klidně mohlo být víc!“
🙂 „Jéé, tak to bych nikomu nepřála.“ (Myslela jsem tím narodit se s poruchou identity, nikoli přeměnu jako takovou. Ta stojí za to.)
 
A ještě jednu zvláštní zkušenost mám, se kterou jsem doteď nikdy nepočítala. Na začátku přeměny jsem zkoušela říkat to vše po pravdě o mně ještě před první schůzkou. To dopadlo vždy katastrofálně a ke schůzce nikdy nedošlo. Muž okamžitě ztratil zájem a spíš se ptal na detaily, protože ho to zajímalo, ale vidět se už nechtěl.
Přehodnotila jsem tedy svou strategii s tím, že jim to budu říkat až po prvním rande. Jenže pak mi bylo vyčítáno, že takovou informaci jsem měla říct hned, někteří to dokonce brali jako podvod. Vysvětlila jsem jim, že z mého pohledu (který je také správný) nejde o podvod, neboť jsem žena od narození.
Došlo tedy k fázi třetí a to takové, že tuto informaci sdělím už jen tomu partnerovi, se kterým ucítím, že je to na celý život. Kdy? No prostě někdy. Potom. Uvidí se. Důležité je se nejprve poznat.
Takže jsem se scházela s klukama a když jiskra nepřeskočila (z jedné nebo z obou stran), řekla jsem mu „ahoj“ a odešla s čistým štítem. Většina z nich mi stejně píše dodnes, ale já nechci chlapa, který pravidelně obědvá rýži s mákem nebo má doma +12 stupňů, přičemž když přitopí na 12,5, už tam chodí v tričku! Brrrr! Zmrzla bych. Pomoc. Pryč.
Zdálo se, že tato strategie je nejlepší. (A doteď si myslím, že je). Použila jsem jí i na Toma, který mi před rokem (ještě před operací, což nevěděl) dal hned na prvním rande pusu na rozloučenou, čímž mě dostal a já mu to asi na třetí schůzce nad jeho fotoalbem z Thajska, kde pracoval, řekla. Bojoval s tím dlouho, ale řekla bych, že to nakonec jakžtakž zvládl. Téměř. Ne úplně ideálně, pořád řeší lidi kolem sebe, když to někdo v mém okolí ví, přestože jich moc není. Žil v přesvědčení, že to nikdy nemůžu utajit. Ale já to utajila, protože i lidé ve vchodě mi říkali, co dělá bratr (pan Novák), já jsem ta jeho sestra přeci, co od něj koupila byt nebo jsem byla v domě sousedy vítána, jako nová nájemnice. To mě bavilo.
Jenže jak jsem se tak seznamovala s muži (které jsem nevyhledávala, ale vždy si oni našli mě), objevil se jeden, se kterým to začalo být velmi vážné. Dokonce až tak moc, že jsem začala řešit, že mu to řeknu. Začala jsem ho na to připravovat, že je tu něco, co by měl vědět (jako jediný na světě) můj partner, který to se mnou bude myslet vážně a že bych mu to měla říct. Když jsem mu to chtěla oznámit, tak mi řekl: „Nikoho jsi nezabila, nikomu jsi neublížila, nic špatného jsi neudělala, takže mě nezajímá, co bylo. Neříkej mi to. Nikdy. Nechci to vědět.“
 
Co teď?
 
Řekla jsem si, že tedy dobře, nic mu říkat nebudu, jenže nejsem v situaci, ve které bych si mohla dovolit jednou mu to neříct. Bohužel se moje minulost (byť ve střípcích) promítá i do mého současného života (především týkající se Kačenky a předchozího vztahu s někým, kdo není Kačenky tatínek, jak ho vždycky všichni označují nebo když Kačenka začne mluvit o mamince a nebudu to já). Schvaluji slečnám, které si to mohou dovolit a jsou si jisté, že to zvládnou, aby to neříkaly. Ale je to tak individuální, že také schvaluji slečnám, aby to řekly. Ovšem jen svému partnerovi a nikomu jinému. Proč to říkat kde komu? Nemusí to vědět ani jeho rodiče přeci. Tohle je věc jen mezi námi. Taky bych chtěla o svém partnerovi vědět všechno, včetně jeho minulosti, ale milovat ho pro to, jaký je teď.
 
Na variantu, že on sám mi řekne, ať mu to nikdy neříkám, jsem nikdy nebyla připravená. Ani jsem netušila, že může nastat!
Myslím si ale, že on sám přijde jednou s tím, abych mu to řekla. A na tu chvíli počkám. Jsem si jistá, že přijde… Do té doby se můžeme tak sblížit, že něco takového bude malichernost nebo naopak důvod k rozchodu. Tak to prostě je. Nemá na to vliv ani vzdělání, inteligence, zkušenosti, charakter, pohlaví, rasa ani věk. Nelze proto nikdy předem určit, jak se náš budoucí partner zachová. A je pak tedy zbytečné vzdávat se předem s tím, že to přijmout nemůže a vzdávat se tak možného začínajícího vztahu jen proto, že „stejně to nevstřebá“. A co když ano?
 
Dva roky na HRT, osm měsíců po operaci a stále jsou situace, které zažívám poprvé. 🙂
Tohle mě fakt baví.

11 Comments

  • Jana

    Ahoj Teri, přeju ti, ať se ti v tvé "první práci" líbí. Já budu muset ze svého současného zaměstnání nejspíš nedobrovolně odejít. Nu což. Když změna, tak se vším všudy.

  • Tereza

    [1]: No Jani, tohle slyším vážně nerada. 🙁 Mít dobrou práci, kde mě všichni respektují, zrovna v tu nejtěžší chvíli našeho život – v době přeměny, což je stav, kdy není snadné a kolikrát ani možné najít jakoukoliv práci (s ženským vzhledem, ale s "M" v občance), je moc důležité, protože takový zaměstnavatel je půlka úspěchu, která nás dovede k úspěchu dokonalému – tedy k momentu, kdy už zase hledat práci snadné je – kdy už je všechno takové, jaké má být. Bez lidí, kteří nám k tomu dopomáhají, to nejde nebo je to moc těžké, proto nechápu ty zabedněné firmy a chci poděkovat všem, které zabedněné nejsou (jako byla ta moje, bez které bych to nikdy takhle snadno nezvládla a to díky lidem, se kterými jsem pracovala, včetně vedení).

  • Nikita

    Čauki Terezko, konečně Terka, vítej zpět! Po dlouhé době jsem článek přečetla celý. Nebudu psát proč ty předcházející za poslední dobu ne. Jen řeknu, že jsi to zase ty.

  • Doubravka

    Jop…s prací taky bojuju čím dál víc. Ale zajímavé je, že mnoho lidí brzy zapomene na to, že Vás znali jinak. Třeba u mě v práci už půlka lidí neví, jak jsem vypadala "předtím" a že nějaké předtím vůbec bylo.

  • lavidawn

    Jako tohle fakt nechápu. Toho se snad nikdy nezbavíme a pořád nám to budou podsouvat? Jak moc je důležité, že jsi byla na operaci ohryzku nebo SRS? Byly to snad operace ze zdravotních důvodů?

  • Lenka

    Myslím, že by to uvádět neměla do zprávy pro vstupní prohlídku do práce. Na to je teoreticky lékařský tajemství a ty máš dát souhlas, co se smí uvést a co ne…ale budu to muset nastudovat, jaká přesná aplikace je lékařského tajemství…

  • Jana Jelenar

    Terka špion … To muselo být vzrůšo :)… No, papír je teda vynález. Na určitej čas to chápu, aby to bylo o nás někde načmáraný, ale aby se člověk furt bál, že se toho někdo domákne…hm, zápalky jsou taky dobrej vynález :)… Pak by to nejspíš ještě chtělo vypustit virus a vypůjčit si neuralizér od mužů v černém https://youtu.be/-kAyFNwNf1o?t=41s :)….. Gratuluju k nové práci :p

  • bluemoon

    [6]: já bych se slova transgender nebála…v zahraničí označuje většinou jen transsexuální lidi nebo ty, kteří mají nějaký výrazný nesoulad s pohlavím v konfliktu se společností a operativní změnu nepodstupují(většinou jsou za tím vážné důvody např. u dětí nebo z důvodů orientace). I když tohle slovou většinou organizace typu WPATH, ILGA atd. včetně těch českých zneužívají rádi k označení všech(viz transgender umbrella), je pořád lepší být nazývána transgender než být transsexuálem/kou a dá se to odlišit. Post-op ať si každý o sobě říká, co chce.

  • lavidawn

    Já to tak tvrdím podobně… Že do 23 let jsem žila život někoho jiného, ale ne ten můj. Možná tak z 20% jsem to byla já, ale zbytek byl život někoho jiného. Partnerka to vidí podobně. Říká, že jsem se tak změnila v chování (k lepšímu), že by mě vůbec nepoznali.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.